ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.687.2004.1
sp. zn. 33 Odo 687/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. Ž. a b) I. Ž., proti žalovanému R. S., o zaplacení 288.220,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 74/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 22 Co 375/2003-67, takto:
I) Dovolání se odmítá.
II) Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 7.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Z. Š.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 288.220,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že tato částka představuje nedoplatek kupní ceny za štěrkopísek, který žalovanému prodali kupní smlouvou uzavřenou dne 2. 7. 2001.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. 3 C 74/2003-37, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům 288.220,- Kč spolu se 4% úrokem z prodlení od 29. 8. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 22 Co 375/2003-67, rozsudek soudu prvního stupně (ve správném znění) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci jako vlastníci pozemku č. 426/1 o výměře 1.089 m2 v katastrálním území Č. prodali žalovanému na základě smlouvy ze dne 2. 7. 2001 a jejího dodatku ze dne 18. 4. 2002 štěrkopísek z tohoto pozemku v objemu 25.874 m3 za kupní cenu 776.220,- Kč s tím, že kupní cena bude uhrazena v dohodnutých splátkách pod ztrátou jejich výhod. Vodítkem pro určení prodávaného množství štěrkopísku byla technická zpráva o zaměření skutečného stavu písníku a o výpočtu kubatur vypracovaná geodetem M. V. dne 7. 6. 2001 a ověřená úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem Ing. M. K. dne 11. 6. 2001. Žalovanému byl umožněn přístup na těžební pozemek, štěrkopísek nerušeně těžil na základě stavebního povolení vydaného žalobcům. Vlastní povolení pro těžbu si neopatřil, přestože k tomu byl oprávněn. Žalovaný nedodržel dohodnuté splátky kupní ceny a žalobci využili smluvního ujednání o ztrátě výhody splátek a požádali o úhradu zůstatku kupní ceny ve výši 288.220,- Kč do 28. 8. 2002. Žalovaný nedoplatek kupní ceny přes výzvy nezaplatil. Správnými shledal odvolací soud rovněž právní závěry, k nimž soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění dospěl. Dovodil, že účastníci uzavřeli na základě shodné vůle platnou smlouvu, jíž prodali žalovanému dohodnuté množství štěrkopísku, který se nacházel pod povrchem specifikovaného pozemku a žalovanému vznikla povinnost za toto zboží zaplatit sjednanou kupní cenu, a to ve splátkách. Žalovaný se stal vlastníkem koupeného zboží (tj. sjednaného množství štěrkopísku) dnem podpisu smlouvy bez zřetele na to, že štěrkopísek dosud nebyl vytěžen. Z povahy kupní smlouvy sice vyplývá, že právní vztah mezi kupujícím a prodávajícím je synalagmatický, což znamená, že povinnost jedné strany plnit je vázána na současné splnění povinnosti druhé strany poskytnout protiplnění. Jestliže však plnění každé ze smluvních stran bylo dohodnuto k jinému časovému okamžiku, byl vzájemný závazek zbaven uvedeného charakteru. Tato kvalifikace věci vyplynula z vůle účastníků posuzovaného závazkového vztahu, když nic nebránilo žalobcům, aby štěrkopísek jako užitnou věc v právním smyslu prodali a žalovaný od nich tento předmět koupil a zaplatil. Žalovaný písek těžil (tedy převzal) a bylo na něm, aby dodržel svou povinnost zaplatit postupně kupní cenu. Tomuto závazku nedostál. Bezvýznamným shledal odvolací soud požadavek žalovaného zjišťovat množství vytěženého štěrkopísku ve vztahu k projektové dokumentaci, stavebnímu povolení a obsahu kupní smlouvy. Účastníci si totiž ve smlouvě nesjednali nic o zajištění stavebního povolení pro těžbu štěrkopísku a žalovanému nic nebránilo, aby sám podal návrh na zahájení územního řízení a vydání stavebního povolení nezbytného k využití pozemku těžbou štěrkopísku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když za zásadně významné považuje posouzení, „zda-li je platná kupní smlouva, dle níž si předmět plnění má žalovaný odebrat vlastními silami a na svůj náklad, když tímto postupem by se dopouštěl porušení objektivního práva, tj. v daném případě zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona v platném znění, s následnými sankčními důsledky“. V dovolání namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci prvního z namítaných dovolacích důvodů žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť „v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, soudy se jimi nezabývaly, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly navrženy důkazy“. Nebylo tak ověřeno jeho tvrzení, že množství štěrkopísku uvedeného ve smlouvě nekorespondovalo s množstvím uvedeným ve stavební dokumentaci, resp. stavebním povolení a on proto nemohl bez porušení stavebního zákona smluvně sjednané množství štěrkopísku vytěžit. Pochybení v právním posouzení věci spatřuje v tom, že „nesprávně byla posouzena otázka právní možnosti předmětu plnění ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud rozhodl na podkladě řádně zjištěného stavu věci, resp. že všechna jeho zjištění měla oporu v provedeném dokazování. Řádně se rovněž vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalovaného. Připomínají, že obsah smlouvy o prodeji štěrkopísku nebyl žádným z účastníků zpochybňován, žalovanému bylo známo žalobci opatřené stavební povolení i stavební dokumentace, nesporoval ani skutečnost, že žalobcům žalovanou částku nezaplatil. Žádné rozhodnutí správního orgánu ohledně zákazu těžby, případně rozhodnutí, které by mu zakazovalo těžbu předmětu koupě, či konstatovalo, že těžbou překračuje stavební povolení, nebylo vydáno. Žalovaný fakticky odtěžil větší než sjednané množství štěrkopísku, když smlouvou byla vymezena těžba 3 běžné metry pod povrch pozemku a stavební povolení umožňovalo těžit 1,3 metry pod hladinu podzemní vody. Technická zpráva o zaměření skutečného stavu písníku a o výpočtu kubatur k žádosti žalovaného vypracoval geodet a ověřil úředně oprávněný zeměměřický inženýr. Tato technická zpráva se také stala nedílnou součástí kupní smlouvy. Žalobci souhlasí i s právními závěry odvolacího soudu, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je platná, že žalovaný se stal vlastníkem koupeného zboží dnem jejího podpisu a že ze smlouvy vyplývá, že plnění každé ze smluvních stran bylo dohodnuto k jinému časovému okamžiku. Vývody žalovaného, že smlouva trpěla počáteční nemožností předmětu plnění v důsledku právní překážky, jsou nepodložené a účelové. Žalovaný notoricky akcentuje smyšlenku, že žalobci neměli stavební povolení na celou plochu pozemku určeného k vytěžení, aniž by vůbec upřesnil, k jaké části pozemku by mělo povolení absentovat.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku odvolacího soudu, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jehož se ostatně žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci samé určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Bez významu jsou proto námitky, jimiž žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, když ignoroval jeho tvrzení, že množství štěrkopísku uvedeného ve smlouvě nekorespondovalo s množstvím uvedeným ve stavební dokumentaci, resp. ve stavebním povolení.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný nesplnil svůj závazek z platné kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 2. 7. 2001 ve znění dodatku ze dne 18. 4. 2002. Správnost tohoto posouzení žalovaný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil tvrzením, že zmíněná kupní smlouva je neplatným právním úkonem „pro právní nemožnost předmětu plnění ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku“. Žalovaný si totiž nemohl odebrat vlastními silami a na svůj náklad předmět plnění, aniž by se tím nedopustil porušení objektivního práva, tj. zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona v platném znění, s následnými sankčními důsledky.
Otázka aplikace ustanovení §37 odst. 2 ObčZ v návaznosti na ustanovení §588 ObčZ nepatří z hlediska rozhodovací činnosti odvolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny a dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení rozporným s hmotným právem.
Podle §37 odst. 2 ObčZ právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Předmětem právního úkonu je totéž, co je předmětem právního vztahu, k jehož založení, změně nebo zrušení právní úkon směřuje. Náležitostí předmětu právního úkonu je jednak jeho možnost a jednak jeho dovolenost. Možnost chování, které je předmětem právního úkonu, a tedy i předmětem práv a povinností vznikajících z právního úkonu, je přímo logickou náležitostí právního úkonu. Možností předmětu právního úkonu je třeba rozumět možnost chování subjektu, a to chování odpovídajícího právům a povinnostem, které vyplývají z právního úkonu (nejčastěji jde o možnost plnění, které je předmětem právního úkonu). Možnost jako náležitost předmětu právního úkonu, musí být dána v době vzniku právního úkonu. Jestliže chování je v této době nemožné, uvažuje se o počáteční nemožnosti (na rozdíl od následné nemožnosti, která není otázkou platnosti právního úkonu, ale otázkou splnitelnosti povinnosti dlužníka). Nemožnost nelze ztotožňovat s obtížností, resp. s tzv. objektivními potížemi při plnění, které nezpůsobují neplatnost právního úkonu. Neplatnost právního úkonu může přivodit jen fyzická objektivní nemožnost spočívající v tom, že chování, které je předmětem právního úkonu, je za působení zákonitostí uplatňujících se v přírodě, neuskutečnitelné nejen pro povinný subjekt, ale pro každého. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že dovolává-li se žalovaný „právní nemožnosti plnění“, má nepochybně na mysli nedovolenost předmětu právního úkonu. Nedovolenost právního úkonu může spočívat v tom, že úkon se buď přímo příčí zákonu, anebo že zákon obchází. Zákonu (či jiné normě objektivního práva) se příčí úkony, které jsou jím zakázány, přičemž zákaz může být výslovný i obsahový (není formulován výslovně, ale vyplývá z obsahu ustanovení). Zákon obcházejí úkony, které neporušují přímo zákaz daný v zákoně, ale jsou v rozporu s cíli určitého ustanovení zákona.
Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli 2. 7. 2001, resp. 18. 4. 2002 obstojí i z hlediska dovolenosti předmětu tohoto právního úkonu, je správný. Předmětnou smlouvou žalobci žalovanému prodali dosud nevytěžený štěrkopísek v objemu 25.874 m3 nacházející se na pozemku, který je v jejich vlastnictví. S odkazem na technické zprávy o zaměření skutečného stavu písníku a na výpočty označených odborníků učinily smluvní strany ve smlouvě nesporným, že části pozemku určené k těžbě obsahují - při předpokládaném prohloubení plochy o tři metry - minimálně objem 25.874 m3 štěrkopísku. Vzhledem k tomu, že předmětem kupní smlouvy byl štěrkopísek v určitém objemu nacházející se na určitém pozemku, tedy štěrkopísek dosud nevytěžený (tj. věc „tak jak stojí a leží“) a v řízení nebylo zjištěno, a žalovaným nebylo ani zpochybňováno, že by se prodané množství nevytěženého štěrkopísku na pozemku ve skutečnosti nenacházelo, nebyl předmět kupní smlouvy ani nemožný (nepochybně existoval), ani nedovolený (prodejem nevytěženého štěrkopísku nebyl porušen ani obcházen zákon). Způsob dodání předmětu koupě si účastníci sjednali tak, že žalovaný jako kupující se zavazuje vlastními silami a na svůj náklad, popřípadě na náklad prostřednictvím třetích osob, odebrat předmět koupě v dohodnutém množství z označených dílů pozemku ve lhůtě nejpozději do 31. prosince 2002. Žalobci jako prodávající se přitom zavázali zachovávat žalovanému podmínky pro nerušený odběr předmětu koupě, zejména mu umožnit přístup na svůj pozemek určený k těžbě; ujednání, které by je zavazovalo tyto podmínky mu vytvářet (tedy např. zajistit mu stavební povolení pro těžbu), však smlouva neobsahuje. Lze přisvědčit žalovanému v tom, že k tomu, aby mohl být štěrkopísek z pozemku vytěžen, je zapotřebí povolení příslušného státního orgánu. Zavázal-li se žalovaný v kupní smlouvě předmět koupě odebrat vlastními silami a na vlastní náklad a zjistil-li, že stavební povolení, kterým disponovali žalobci, mu neumožňuje dovoleně (tj. aniž by nedocházelo k porušení zákona) odebrat předmět koupě, bylo na něm, aby si vytvořil předpoklad (podmínky) pro převzetí předmětu plnění. Tento předpoklad však nelze zaměňovat, případně ztotožňovat s dovoleností právního úkonu. Právní závěr dovozující, že žalovaný byl ve smyslu zákona č. 50/1976, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, oprávněn sám podat návrh na zahájení územního řízení a vydání stavebního povolení nezbytného pro využití pozemku těžbou štěrkopísku, který odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, nebyl žalovaným v dovolání zpochybněn.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení správné. Dovolací soud proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné; dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem vznikly náklady, které sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů v částce 150,.- Kč odpovídající dvěma režijním paušálům po 75,.- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. srpna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu