ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.759.2005.1
sp. zn. 33 Odo 759/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. P. P., proti žalované J. K., o zaplacení částky 63.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 320/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 24 Co 330/2004-81, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 24 Co 330/2004-81, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2004, č. j. 5 C 320/2003-61, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 63.200,- Kč s 5,5% úrokem od 2. 7. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce opíral uplatněný nárok o smlouvu o obstarání prodeje nemovitosti, kterou jako smluvní partner realitní kanceláře uzavřel se žalovanou, a tvrdil, že žalovaná porušila ujednání ze smlouvy tím, že nemovitost prodala sama bez jeho vědomí. Pro takový případ bylo ujednáno, že mu žalovaná zaplatí smluvní pokutu, a té se žalobce nyní domáhá. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 16. října 2001 uzavřena smlouva o obstarání věci, konkrétně o obstarání věcí nezbytných k prodeji bytu č. 2 v domě č. p. 361 v T. ve vlastnictví žalované. V článku XIII. smlouvy bylo dohodnuto, že se smlouva uzavírá na dobu určitou, a to na 6 měsíců, a prodlužuje se automaticky vždy o další 3 měsíce, pokud jeden měsíc před uplynutím sjednané doby neoznámí kterýkoliv z účastníků druhému, že platnost smlouvy k dohodnutému termínu končí. Současně bylo ujednáno, že změny a doplňky smlouvy lze provést jen v písemné formě, přitom projevy vůle a podpisy účastníků nemusí být na jedné listině. V článku VIII. smlouvy si pak účastníci dohodli, že pokud žalovaná před uplynutím dohodnuté doby určené k prodeji od smlouvy odstoupí nebo nemovitost prodá sama či prostřednictvím jiného, nebo ji daruje, případně jinak zcizí, zaplatí žalobci odstupné nebo smluvní pokutu ve výši 8% z prodejní ceny dohodnuté v článku III., tedy z částky 790.000,- Kč. Žalovaná v březnu 2002 telefonicky oznámila žalobci, že chce smlouvu ukončit, a následně kupní smlouvou z 28. 6. 2002 prodala uvedený byt M. P. Soud prvního stupně posuzoval věc podle §733 a následujících občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a dospěl k závěru, že platnost smlouvy o obstarání věci skončila uplynutím šesti měsíců, t. j. dnem 16. dubna 2002. Námitku žalobce, že oznámení o ukončení smlouvy muselo mít v souladu s ujednáním účastníků písemnou formu, soud prvního stupně neakceptoval s tím, že toto oznámení není ani změnou ani doplňkem smlouvy, pouze jím jedna strana ujišťuje druhou, že smlouva k dohodnutému datu skutečně končí. Žalované tedy nic nebránilo v tom, aby v červnu 2002 sama byt prodala, a žalobce nemá na zaplacení smluvní pokuty nárok.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 24 Co 330/2004-81, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel sice ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Dospěl totiž k závěru, že pokud smyslem „oznámení o ukončení platnosti smlouvy“ bylo ukončení smluvního vztahu, je třeba aplikovat §40 odst. 2 ObčZ, který dovoluje zrušit písemně uzavřenou smlouvu pouze písemně a který je ustanovením kogentní povahy, jež nelze smluvně měnit. Jelikož žalovaná toto oznámení učinila pouze ústně, jedná se o právní úkon absolutně neplatný. To ovšem znamená, že smlouva o obstarání věci se automaticky prodloužila o další tři měsíce (do 16. 7. 2002), a jestliže v této době žalovaná svůj byt prodala, porušila smluvní ujednání a žalobce se právem podle §544 odst. 1 a 2 ObčZ domáhá zaplacení smluvní pokuty.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího přesvědčení odvolací soud nesprávně aplikoval §40 odst. 2 ObčZ, neboť smlouva o obstarání věci byla uzavřena na dobu určitou, bylo dohodnuto, že její platnost končí uplynutím lhůty, na kterou byla sjednána, a oznámení o tom, že žalovaná trvá na jejím ukončení (jehož forma byla ponechána na vůli účastníků), nelze posuzovat jako změnu nebo doplnění smlouvy. Proto tento úkon nemusí mít písemnou formu. Dovolatelka dále namítla, že učinila projev vůle směřující k ukončení platnosti smlouvy uplynutím doby, na kterou byla sjednána, a bylo prokázáno, že žalobce tento projev vůle akceptoval, žalovanou ujistil, že její oznámení bere na vědomí, a potvrdil, že nepožaduje potvrzení telefonického oznámení písemnou formou. Projev vůle žalované přijatý žalobcem je tedy dohodou podle §40 odst. 1 ObčZ a i z toho důvodu je ukončení smlouvy platné. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Kromě toho poznamenal, že nepovažuje za pravdivé tvrzení žalované, že smlouva byla rozvázána telefonicky. S touto argumentací přišla žalovaná až v řízení před soudem prvního stupně, ač byla předtím o zaplacení smluvní pokuty opakovaně upomínána.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou – účastnicí řízení, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaná nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaná vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §40 odst. 2 ObčZ písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. S tímto ustanovením koresponduje ujednání článku XIII. smlouvy o obstarání věci ze 16. 10. 2001, že „změny a doplňky této smlouvy lze provést jen v písemné formě“. Odvolací soud založil své rozhodnutí na názoru, že oznámení žalované, jímž sdělila žalobci ukončení platnosti smlouvy k dohodnutému termínu, je zrušením smlouvy, jež byla uzavřena písemně, a musí proto být – v souladu s §40 odst. 2 i článkem XIII. smlouvy – učiněno rovněž písemně. Jelikož se tak nestalo, je tento právní úkon žalované podle §40 odst. 1 ObčZ neplatný. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje. Oznámení žalované nepochybně není „změnou dohody“ ve smyslu §40 odst. 2 ObčZ ani „změnou a doplňkem smlouvy“ ve smyslu článku XIII. smlouvy účastníků, neboť za změnu či doplněk lze považovat pouze dvoustranný právní úkon, tedy shodný projev vůle účastníků smlouvy směřující ke změně práv a povinností, jež pro ně ze smlouvy vyplývají. Naproti tomu „zrušení dohody“ – rovněž ve smyslu §40 odst. 2 ObčZ – lze dosáhnout i jednostranným právním úkonem (např. odstoupením od smlouvy podle §48 ObčZ). Takovýto právní úkon je účinný okamžikem, kdy došel druhému účastníkovi smlouvy, a tímto okamžikem dochází bez dalšího ke zrušení smlouvy. V daném případě však nebyl zánik smluvního vztahu vázán na jednostranný právní úkon některého z účastníků, resp. na okamžik, kdy tento úkon dojde druhé smluvní straně. Zánik práv a povinností ze smlouvy (neboli, jak je ve smlouvě uvedeno, „skončení platnosti smlouvy“) nastal uplynutím sjednané doby a včasné „oznámení“ některého z účastníků o skončení platnosti smlouvy mělo jen ten význam, že mohlo odvrátit účinky dalšího smluvního ujednání, tedy dohody o automatickém prodloužení smlouvy. Způsob „zrušení smlouvy“ byl tedy sjednán přímo ve smlouvě a žalovaná svým „oznámením“ pouze realizovala právo, které smlouva jí i žalobci založila. I když tedy samozřejmě toto „oznámení“ mělo na „skončení platnosti smlouvy“ vliv, nastal zánik práv a povinností smluvních stran až v důsledku uplynutí sjednané doby a „oznámení“ proto nelze považovat za „zrušení smlouvy“ tak, jak je má na mysli §40 odst. 2 ObčZ. Ve smlouvě pak nebylo výslovně ujednáno, že toto oznámení musí být učiněno písemně, a proto není písemná forma tohoto právního úkonu podmínkou jeho platnosti (§40 odst. 1 ObčZ).
Pokud ovšem žalovaná v dovolání dovozuje, že k zániku smluvního vztahu mezi účastníky došlo dohodou, uzavřenou tak, že její telefonický návrh, aby platnost smlouvy skončila uplynutím sjednané doby, byl žalobcem akceptován, přehlíží, že takováto dohoda, jejíž uzavření nebylo ve smlouvě předpokládáno, by již ke své platnosti písemnou formu vyžadovala. Této její námitce tudíž nelze přisvědčit.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že odvolací soud vyložil nesprávně ustanovení §40 odst. 1 a 2 ObčZ a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto je žalovanou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn a dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K námitce žalobce, že tvrzení žalované o telefonickém oznámení o skončení platnosti smlouvy není pravdivé, je nutno poznamenat, že podle §242 odst. 3 věty prvé OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Žalovaná ovšem skutková zjištění, na nichž soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí, tedy ani zjištění, že v březnu 2002 telefonicky oznámila, že trvá na ukončení smlouvy, v dovolání nezpochybnila, a tak tento skutkový závěr nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu