ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.868.2005.1
sp. zn. 33 Odo 868/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. F., proti žalované I. S., o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 42/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2005, č. j. 16 Co 339/2004-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 26 C 42/2002-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. října 2003, č. j. 17 Co 353/2003-50, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 33 Odo 111/2004-70, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 1. února 2005, č. j. 16 Co 339/2004-79, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení včetně řízení dovolacího.
Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalobce jako kupující a žalovaná jako prodávající uzavřeli dne 13. 4. 2001 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly dům čp. 12 na stavební parcele č. 296/1, stavební parcela č. 296/1 a pozemky parc. č. 295, 296/2 a 2723, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v S. na listu vlastnictví č. 77 pro katastrální území a obec P. Žalobce žalované při podpisu kupní smlouvy na sjednanou kupní cenu ve výši 830.000,- Kč zaplatil částku 100.000,- Kč a zbytek kupní ceny se jí zavázal zaplatit do 31. 10. 2001. V článku III. kupní smlouvy si smluvní strany ujednaly, že nebude-li celá kupní cena zaplacena v termínu do 31. 10. 2001, má prodávající právo od smlouvy odstoupit; v případě odstoupení z tohoto důvodu je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč, přičemž záloha na kupní cenu zaplacená při podpisu této smlouvy se započítává na smluvní pokutu. Žalobce zbytek kupní ceny ve sjednaném termínu žalované nezaplatil. V dopise ze dne 1. 11. 2001, doručeném žalobci dne 2. 11. 2001, žalovaná žalobci sdělila, že odstupuje od kupní smlouvy, protože nezaplatil zbytek kupní ceny. Částku 100.000,- Kč zaplacenou žalobcem na kupní cenu při podpisu smlouvy si žalovaná ponechala, když si ji započetla na smluvní pokutu. Dopis žalobce ze dne 22. 10. 2001 adresovaný žalované, v němž odstoupil od kupní smlouvy z důvodů závadného stavebně technického stavu převáděného domu, pro který stavební úřad nařídil jeho bezodkladné vyklizení, žalovaná nepřevzala.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem) dospěl k závěru, že účastníci v souladu s §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) uzavřeli platně kupní smlouvu, k jejímuž zrušení s účinky ex tunc došlo odstoupením prodávající - žalované (§48 odst. 2 obč. zák.). Výkladem ujednání o smluvní pokutě obsaženého v článku III. kupní smlouvy učiněným podle jeho jazykového vyjádření vyslovil závěr, že vznik smluvními stranami sjednané smluvní pokuty podle §544 obč. zák. byl podmíněn odstoupením prodávající od kupní smlouvy, nikoli samotným porušením smlouvy tím, že nebude žalobcem jako kupujícím řádně a včas zaplacen doplatek kupní ceny. Z toho dovodil, že jestliže smluvní pokuta byla vázána na výkon práva odstoupit od kupní smlouvy, a nikoliv na porušení právní povinnosti (nezaplacení doplatku kupní ceny) tak, jak to má na mysli ustanovení §544 obč. zák., pak je ujednání o smluvní pokutě ve smyslu §39 obč. zák. od počátku neplatné. Jelikož si žalovaná bez právního důvodu ponechala plnění ze zrušené smlouvy, získala na úkor žalobce bezdůvodného obohacení, které je mu podle §457 obč. zák. povinna vydat.
Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) s odkazem na dovolací důvod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Především namítla, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil článek III. kupní smlouvy, a nabídla jeho vlastní interpretaci. Připustila sice, že smluvní pokutu jako takovou nelze vázat na právo účastníka odstoupit od kupní smlouvy, ovšem při výkladu uvedeného článku smlouvy je třeba přihlédnout též k tomu, že obsahuje dvě na sobě navzájem závislé podmínky (§36 obč. zák.), a to nezaplacení doplatku kupní ceny (porušení povinnosti) a právo odstoupit - z tohoto důvodu - od kupní smlouvy (tedy výkon práva), což občanský zákoník ve svém ustanovení §544 obč. zák. o smluvní pokutě nevylučuje. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II., bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud svým v pořadí druhým rozhodnutím (když první bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu) potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Žalovaná sice v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu dovolacích námitek plyne, že její výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že jí právo na smluvní pokutu nevzniklo, jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Již v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud České republiky názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl Nejvyšší soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v tomto případě, se nejeví výhrady žalované k tomu, že soudy obou stupňů při výkladu obsahu kupní smlouvy nesprávně vycházely z toho, že smlouvou byl vznik práva na smluvní pokutu vázán na odstoupení od smlouvy (výkon práva) a nikoli na porušení smluvní povinnosti, jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Zpochybněním právního závěru odvolacího soudu, že nárok na smluvní pokutu nevznikl, argumentací, že obsahem vůle účastníků vyjádřené v kupní smlouvě nebylo vázat vznik smluvní pokuty toliko na splnění podmínky odstoupení od kupní smlouvy, nýbrž na kumulativní splnění této a další podmínky porušení smluvní povinnosti (nezaplacení kupní ceny ve sjednané lhůtě), uplatnila žalovaná ve skutečnosti nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání, které není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl jinak vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. srpna 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu