ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.109.2005.1
sp. zn. 4 Tz 109/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala I.) stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné L. Č., proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, a II.) dovolání obviněné L. Č., proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp zn. 7 To 146/2004, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1, §265k odst. 1, odst. 2 a §265l odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2, §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněné L. Č.
Napadený rozsudek se zrušuje v části týkající se obviněné L. Č.
Zrušuje se též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 42 T 6/2003, v části týkající se obviněné L. Č., jakož i všechna další rozhodnutí, na oba takto zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, z podnětu odvolání podaných obviněnou L. Č. a městským státním zástupcem v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 42 T 6/2003, částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body I., II., ve zprošťujícím výroku pod bodem III., ve výroku o trestu ohledně obviněné L. Č. a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou L. Č. uznal vinnou:
I.
pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v P., K., v přesně nezjištěné době, počátkem roku 2002, nejméně v době od 9. 2. 2002 do 13. 2. 2002, se pokusila usmrtit druha R. V., tak, že si obstarala nezjištěné množství léků Digoxin – Léčiva, Tisercin Thiemann, obsahující látku Levopromazin, přičemž věděla, že předávkováním těchto léků může způsobit smrt srdečním selháním, připravila z nich suspenzi, další části rozdrtila a nasypala do potahovaných půlených tablet od podpůrných vitamínů Cetebe, toto pak podávala poškozenému v úmyslu jej usmrtit, k usmrcení poškozeného pak nedošlo v důsledku zákroku příslušníků policie, kteří se o přípravě a vlastním podávání léku dozvěděli na základě soudem nařízených odposlechů telefonických hovorů,
II.
návodem k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 25. 3. 2001, po předchozí domluvě, ve večerních hodinách, pustila do bytu poškozeného R. V., několik neztotožněných osob, nechala se jimi svázat, po příchodu V. do bytu po 22. hodině pak tyto osoby napadly tohoto úderem litinového pohrabáče do hlavy, poté jej spoutaly, zalepily mu oči a ústa a následně z bytu odcizily mobilní telefon zn. Nokia 6210 v hodnotě 11.700,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 6210 v hodnotě 9.600,- Kč, mobilní telefon Ericsson T 20 v hodnotě 9.500,- Kč, mobilní telefon Ericsson v hodnotě 1.500,- Kč, koženou peněženku v hodnotě 55.000,- Kč, sportovní tašku zn. Nike v hodnotě 1.000,- Kč, zlatý pánský článkovaný náramek v hodnotě 4.800,- Kč, 2 ks vod po holení zn. Bosch v hodnotě 300,- Kč, strojek na vlasy zn. Phillips v hodnotě 1.100,- Kč, počítač AXT v hodnotě 12.700,- Kč, notebook IBM 760 XL v hodnotě 27.650,- Kč, tiskárnu k počítači v hodnotě 4.500,- Kč, láhev whisky J. Daniels v hodnotě 600,- Kč, 150.000,- Kč v hotovosti, (zřejmě v důsledku písařské chyby zde není vyjmenováno: 25.000,- DEM v hodnotě 440.475,- Kč, z trezoru dále odcizily 500.000,- Kč v hotovosti, dlužní úpis na 250.000,- Kč a směnku na 1.000.000,- Kč, dále kreditní karty, různé osobní doklady, pojistky) vše v celkové hodnotě 2.175.975,- Kč.
Za to jí byl v sazbě §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. V., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc týkající se spoluobviněné A. Č. vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil nové rozhodnutí.
Ministr spravedlnosti České republiky (dále jen ministr spravedlnosti) podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné L. Č. Napadenému rozhodnutí vytýká, že jím byl zákon porušen v neprospěch této obviněné v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2, §259 odst. 3 tr. ř., ve vztahu k §2 odst. 5, 6 tr. ř. v řízení předcházejícím v návaznosti na ustanovení §8 odst. 1, §219 odst. 1, §10 odst. 1, §234 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle názoru ministra spravedlnosti se soudy obou stupňů nevypořádaly s mezerami a rozpory v provedeném dokazování, zejména s okolností, že se nepodařilo prokázat původ těžkých kovů, jako železa a mědi, v moči poškozeného a provedené důkazy jednostranně hodnotily v neprospěch obviněné. Tím došlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu hodnocení důkazů „in dubio pro reo“.
Podle názoru stěžovatele se ani v opakovaném hlavním líčení nepodařilo zjistit, která léčiva obviněná L. Č. poškozenému R. V. skutečně podávala.
Ministr spravedlnosti dále uvádí, že z povahy věci je zřejmé, že obviněná L. Č. neměla v úmyslu podat takovou dávku jedu, aby jednorázově došlo k usmrcení poškozeného. Jednání poškozené tedy mohlo směřovat také ke způsobení pouhé těžší újmy na zdraví, která měla varovat poškozeného před dalším stupňováním fyzického násilí vůči obviněné.
Podle názoru ministra spravedlnosti je nutno jednání obviněné, kdy se rozhodla poškozeného opustit a tímto zároveň přestala dobrovolně podávat léky poškozenému, právně posoudit jako dobrovolné upuštění od pokusu.
V projednávaném případě je zřejmé, že k žádnému následku na zdraví poškozeného R. V. nedošlo, žádného aktivního jednání obviněné k odstranění případného následku tedy nebylo třeba.
Nepřímé důkazy, na jejichž základě byla obviněná uznána vinnou návodem k trestnému činu loupeže, netvoří logicky uzavřený okruh, který by neumožňoval jiný závěr o účasti, případně neúčasti obviněné na loupežném přepadení. Závěr, že svědkyně F. obdržela mobilní telefon pocházející z loupeže od M. P. neodpovídá výpovědi této svědkyně. Ta totiž uvedla, že ho vyměnila s obviněnou.
Pokud bylo přepadení fingované, tedy že obviněná neznámé osoby navedla, aby přišly do bytu, tam ji svázaly, aby tak vyloučila podezření vůči ní, je nutno znak násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci vztáhnout jen na věci, které měl obviněný u sebe v době svého příchodu domů, neboť ostatních věcí se pachatelé zmocnili již dříve.
Nedostatečně byla objasněna také celková výše způsobené škody. Jako součást škody je započtena nominální hodnota směnky, která měla být v trezoru. Cena směnky by však podle názoru ministra spravedlnosti měla být stanovena znaleckým posudkem, neboť poškozený o hodnotu směnky poškozen nebyl.
Postupem Vrchního soudu v Praze tak došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné, neboť shromážděné důkazy byly vyhodnoceny v rozporu se zásadami formální logiky.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněné L. Č., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ve lhůtě stanovené §265e odst. 1 tr. ř. podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, obviněná prostřednictvím svého obhájce dne 22. 6. 2005 u Městského soudu v Praze dovolání. Dovolání opřela o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřovala obviněná především ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy hodnotil provedené důkazy tak, že dospěl k závěru, že obviněná svým jednáním naplnila znaky ukončeného pokusu, u něhož dobrovolné upuštění nepřichází v úvahu. Tento názor je však podle dovolatelky v rozporu se shromážděnými důkazy. Dokazování zůstalo neúplné, a to především proto, že se nepodařilo konkrétně zjistit jaké léky obviněná poškozenému V. podávala, znalci z oboru soudního lékařství nebyli dotázáni na účinky léku Diazepam, a zda příznaky, které popsal poškozený, nemohly být způsobeny podáním tohoto léku. Při hodnocení důkazů z přípravného řízení je nutno při dodržení zásady in dubio pro reo hodnotit skutečnost, že mezi léky, které obviněná poškozenému podala byl také lék Diazepam. Jednání obviněné tak nemuselo směřovat pouze k možnosti fatálního účinku, ale také k možnosti pouhé těžší újmy na zdraví, která měla poškozeného varovat před stupňováním násilí vůči obviněné. Obviněná podávala lék postupně, s tímto podáváním však dobrovolně přestala v okamžiku, kdy se rozhodla poškozeného opustit. Toto jednání obviněné je tedy třeba považovat za dobrovolné upuštění od pokusu, neboť o ukončený pokus se nemohlo jednat ani z hlediska hodnocení subjektivní stránky obviněné. Stěžovatelka poukazuje také na znalecký posudek znalce MUDr. V., podle kterého nemohlo ani jednorázové požití mít významný vliv na život nebo zdraví poškozeného. Chybný je také závěr Vrchního soudu v Praze, že od ukončeného pokusu nelze dobrovolně upustit.
Námitku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, na němž spočívá rozhodnutí, uplatnila obviněná také ve vztahu ke skutku, který byl Vrchním soudem v Praze kvalifikován jako návod k trestnému činu loupeže. Oba soudy totiž vycházely z izolovaného důkazu, kterým je výpověď spoluobviněného M. P. a z výpovědi svědkyně H. W. Jedná se o nepřímé důkazy, které netvoří logicky uzavřený okruh, jenž by neumožňoval jiný závěr o účasti nebo neúčasti obviněné na loupežném přepadení. Pokud bylo přepadení pouze fingované, je třeba hodnotit důkazy o tom, k čemu v bytě poškozeného skutečně došlo. Znak násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci je z tohoto pohledu možno spatřovat pouze ve vztahu k těm věcem, které měl poškozený u sebe v době svého příchodu domů, neboť ostatních věcí se pachatelé zmocnili již dříve. Proto je posouzení celkové škody způsobené událostí jako následku trestného činu loupeže rozporné. Části věcí se pachatelé zmocnili tím, že si je přisvojili, a jen menší části tím, že vůči Vršeckému použili násilí. Skutek je nesprávně posouzen co do výše celkové škody, neboť k odcizené finanční hotovosti se výrok opírá jen o výpověď samotného poškozeného a zčásti o výpověď svědka L. B. o tom, kolik peněz měl uloženo v trezoru. Jako součást škody je započtena také nominální hodnota směnky, která měla být uložena v trezoru. Cena směnky však měla být stanovena znaleckým posudkem, neboť poškozený o hodnotu směnky poškozen nebyl. Odcizení směnky ve vztahu k její nominální hodnotě nelze považovat za dokonalý trestný čin, ale za pouhou přípravu k němu. Významným hlediskem pro hodnocení materiální podmínky uvedené v §88 tr. zák. je otázka, zda zamýšlenou škodu mohl pachatel takového činu vzhledem k okolnostem skutečně způsobit, kdyby se mu podařilo čin dokonat.
Vzhledem k uplatněným námitkám obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, zrušil, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 42 T 6/2003, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Obviněná současně požádala, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon uloženého trestu až do rozhodnutí o podaném dovolání. Důvodem žádosti je mj. i to, že obviněná je matkou novorozeného dítěte, nezl. F. V., přičemž není vyloučeno, že o podaném dovolání bude rozhodováno až po lhůtě uvedené v §322 odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že o žádosti nerozhodoval, neboť v souvislosti s podáním stížnosti pro porušení zákona dne 19. 7. 2005 ve prospěch obviněné, která je zmiňována výše, rozhodl ministr spravedlnosti dne 15. 7. 2005 pod č. j. 626/2005-ODS-SPZ podle §275 odst. 4 tr. ř., že až do rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona odkládá výkon trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, který byl obviněné shora citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uložen.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V tomto případě je třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů, zejména lze plně přisvědčit závěru soudu druhého stupně v rámci rozhodování o odvolání obviněné. Tento soud dospěl k závěrům, že obviněná ze svého hlediska spáchala tzv. ukončený pokus, neboť učinila vše, co považovala pro spáchání trestné činnosti za potřebné. Především nevěděla jakým způsobem budou léky na poškozeného účinkovat a jaké množství mu způsobí smrt. Není pravdou, že veškeré léky obviněná z bytu poškozeného odvezla. Byla přesvědčena, že k úmrtí poškozeného dojde, neboť mu léky opakovaně podávala a byla zjevně udivena, že se v jisté době žádné příznaky neprojevují, což bylo prokázáno z telefonátu se svědkyní H. W. Současně bylo prokázáno, že si svědkyně zajišťovala alibi, a to z telefonátů se svědkyní Č. a P. Proto lze konstatovat, že obviněná neodstranila nebezpečí, které vzniklo chráněnému zájmu. Státní zástupkyně se dále vyjádřila k trestnému činu loupeže, a to tak, že dovolání obviněné směřuje pouze do odlišného hodnocení důkazů soudy, přičemž s ohledem na dostupný spisový materiál je možno konstatovat, že zjištěná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné. Z uvedených důvodů kvalifikovala námitky obviněné podřazené pod dovolací důvod §265d odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a navrhla podané dovolání obviněné L. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) odmítnout.
K podané stížnosti pro porušení zákona se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství písemně nevyjádřila.
V rámci konečného návrhu učiněného ve veřejném zasedání při projednání obou mimořádných opravných prostředků navrhla, aby Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona v celém rozsahu vyhověl, neboť ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zák. se soudy obou stupňů v předcházejícím řízení nevypořádaly s rozpory v provedeném dokazování, a to zejména ohledně množství a původu těžkých kovů v moči poškozeného. Pokud jde o návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) a §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nebyla náležitě zjištěna výše škody, proto označila stížnost pro porušení zákona za důvodnou. Obdobně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v celém rozsahu vyhověl podanému dovolání obviněné.
Nejvyšší soud České republiky konal o obou podaných mimořádných opravných prostředcích společné řízení ve smyslu ustanovení §266a odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) postupoval jednak podle §267 odst. 3 tr. ř. a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž vzhledem k tomu, že stížností pro porušení zákona byla napadena část rozhodnutí týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumal Nejvyšší soud podle §267 odst. 5 tr. ř. uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týkala obviněné L. Č.
Nejvyšší soud současně jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.), bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou prostřednictvím obhájce (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečnosti, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak pravomocného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena. V posuzovaném případě pak Nejvyšší soud byl nucen takovéto nezákonnosti konstatovat.
K bodu 1).
Obžaloba koncipovala skutkovou větu tak, že obviněná mj. ve vymezené době podávala poškozenému R. V. nezjištěné množství léků Tisercin Thiemann, který obsahuje látku Levopromazin, Dioxin Léčiva a další blíže nezjištěné léky, o nichž věděla, že jejich předávkováním může být způsobena smrt srdečním selháním, z těchto léků zčásti připravila suspenzi, kterou nasypala do potahovaných půlených tablet podpůrného léku Cetebe, takto upravené tablety poškozenému podávala a způsobila mu tak předávkování těžkými kovy. Hodnoty železa měly být 30x vyšší, mědi 2x vyšší, a to při porovnání ve vztahu k silně exponovaným pracovníkům, přičemž fatální dávky rozpustných měděných solí mohou způsobit smrt v důsledku poškození a selhání jater a ledvin v průběhu 1 – 7 dnů. Okolnost, že poškozenému byly podávány látky způsobilé vyvolat zvýšenou koncentraci těžkých kovů, obžaloba dokládala znaleckým posudkem Policie České republiky Kriminalistického ústavu Praha, jakožto pracoviště specializovaného na znaleckou činnost v oboru chemie ze dne 20. 5. 2002, a doplňkem tohoto znaleckého posudku ze dne 18. 6. 2002, jakož znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vypracovaným znalkyní doc. Ing. M. B.,CSc. z Ústavu soudního lékařství a toxikologie v Praze ze dne 8. 3. 2002 a doplněným dne 27. 6. 2002.
Poškozenému R. V. byl dne 13. 2. 2002 odebrán vzorek moče a krve, další vzorek moče byl odebrán dne 14. 2. 2002, které byly podrobeny znaleckému zkoumání na zjištění stop požití omamných či psychotropních látek, léků nebo alkoholu, k určení hladiny těchto látek, k určení smrtící dávky takto případně zjištěných látek.
Znalkyně doc. Ing. B. ve svém znaleckém posudku porovnávala z hlediska zadaných otázek oba vzorky a ve znaleckém posudku ze dne 8. 3. 2002 uvedla, že v předložených vzorcích krve a moči poškozeného nebyla zjištěna přítomnost alkoholu, omamných a psychotropních látek a jejich metabolitů. V krvi byla prokázána přítomnost metabolitů kofeinu a nikotinu, v moči přítomnost metabolitů ibuprofenu, kofeinu a nikotinu, v obou případech v množství toxikologicky nevýznamném. Podezření na aplikaci digoxinu se analýzou krevního séra poškozeného nepotvrdilo.
Kriminalistickému ústavu v Praze byly k posouzení předloženy jednak vzorek moči poškozeného odebraný dne 13. 2. 2002, jednak tablety a tobolky, které byly přesně specifikovány (č. l. 312 spisu) a jež byly zajištěny při prohlídce bytu dne 13. 2. 2002, přičemž zkoumáním mělo být zjištěno, zda v moči poškozeného byly zjištěny látky anorganického původu, v jakém množství, zda se jedná o látky poškozující lidský organismus, zda se v zajištěných stopách nacházejí látky obsažené v léku Digoxin, případně v jakém množství. Ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplývá, že ve zbytcích moči byla zjištěna přítomnost železa v koncentraci 106,8 mg/l, niklu v koncentraci 37,6 mg/l, mědi v koncentraci 2,99 mg/l a chloru v koncentraci 11,7 mg/l. Vzhledem k tomu, že Kriminalistickému ústavu nebyla položena otázka posoudit míru poškození lidského organismu výše uvedenými prvky při zjištěných koncentracích v předloženém vzorku moči, touto otázkou se dále nezabýval. Přítomnost látky digoxin byla zjištěna ve stejnojmenném léku, látky levopromazin v léku Digoxin a léku Tisercin Thiemann.
Výsledek tohoto znaleckého zkoumání byl opětně předložen znalkyni doc. Ing. B., CSc., která v doplňku znaleckého posudku ze dne 27. 6. 2002 obecně popsala účinky látky digoxin a levopromazin na lidský organismus v případě předávkování těmito látkami, a rovněž se vyjádřila k naměřeným hodnotám těžkých kovů v moči poškozeného. Naměřená hodnota železa ve vzorku moči odpovídá referenčním hodnotám pro plnou krev zdravých osob, hodnoty v séru bývají cca 100x nižší. Zobecnění naměřených hodnot v moči by bylo podle znalkyně značně nespolehlivé a proto se k němu nemohla vyjádřit. V případě niklu posoudila hladinu 37,6 mg/l za 30x vyšší než u zdravých osob, a hladinu mědi jakožto 2x vyšší. Naopak naměřené hodnoty chloru ve vzorcích moči poškozeného jsou nižší než uváděné referenční normální hladiny.
Soud prvního stupně ve svém prvním odsuzujícím rozsudku ze dne 26. 6. 2003 nenabyl pochybností o tom, že poškozený V. byl v kritické době předávkován lékem Digoxin Léčiva a Tisercin Thiemann, v důsledku čehož byl předávkován těžkými kovy železem, niklem a mědí, kteréžto látky obviněná L. Č. jako drcené nasypala do potahovaných půlených tablet podpůrného léku Cetebe. Ty poškozenému podávala v úmyslu usmrtit jej, ke kterémužto následku v důsledku zásahu Policie ČR nedošlo. V odůvodnění rozsudku však není vysvětlen rozpor mezi tvrzením obsaženým v jeho výroku a převzatým z obžaloby, že totiž došlo k předávkování těžkými kovy v přesně vyčíslených hodnotách, přičemž ze znaleckého posudku doc. Ing. B., CSc. však vyplývá, že pro určení 100x vyšší hodnoty železa by musela vycházet z hodnot zjištěných v krevním séru (nic podobného v posudku ze dne 8. 3. 2002 nekonstatuje), zobecnění naměřených hodnot v moči nebyla schopna zobecnit. Obdobně je třeba vycházet z jejích závěrů ve vztahu k hodnotám dalších těžkých kovů.
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 7 To 140/03, z podnětu odvolání obviněné a státního zástupce sice napadený rozsudek zrušil, avšak tento rozpor soudu prvního stupně nevytkl. Je třeba konstatovat, že obviněná předložila v souvislosti s podaným odvoláním znalecký posudek MUDr. F. V., CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž byly závěry, k nimž znalkyně doc. Ing. B., CSc. dospěla, zpochybněny, a vrchní soud mj. přikázal doplnit dokazování výslechem znalkyně k závěrům, k nimž znalec dospěl, stejně jako tohoto znalce osobně vyslechnout. Byť se tato část řízení bezprostředně k podané stížnosti pro porušení zákona nevztahuje, neboť ta směřovala proti následně vydaným rozhodnutím, Nejvyšší soud tuto vadu konstatuje proto, že ani v dalším řízení nebyla odstraněna, a byla také jedním z důvodů proč nebylo možno zjištěný skutkový stav označit za souladný s požadavky §2 odst. 5 tr. ř.
Znalec MUDr. F. V., CSc., ve svém písemném znaleckém posudku a v rámci svého výslechu před soudem především poukázal na typické příznaky otravy Digoxinem, jimž jsou nevolnost, zvracení, studený pot, průjem i zácpa, zhoršené vidění, výpadky zorného pole bílé, zelené či červené barvy, křeče, bolesti v nadbřišku, neklid, malátnost, zmatenost a dezorientace. V této souvislosti znalec poukázal na výpověď poškozeného ze dne 14. 2. 2002, kde uvedl, že necítil žádné zdravotní problémy. Pokud v krvi poškozeného, jež byla odebrána dne 13. 2. 2002, nebyl dle znalkyně doc. Ing. B., CSc., zjištěn digoxin, znamená to, že poškozenému nebyl podán v době 12 – 36 hodin před odběrem, ale lze učinit závěr, že zřejmě ani v posledních sedmi dnech, neboť dle jeho názoru, by lék Digoxin podaný v této době v podobě již jedné tablety obsahující 0,125 mg, nutně způsobil toxickou koncentraci 2,5 ug/l. Dále v posudku uvedl jaké množství tablet Cetebe s obsahem rozdrceného Digoxinu by musel poškozený užívat, aby bylo dosaženo smrtící koncentrace, a dospěl k závěru, že při obsahu tří rozdrcených tablet Digoxinu v jedné tobolce Cetebe by těchto účinků bylo dosaženo jednorázovým užitím čtyř takovýchto tobolek, nebo sedmidenním užíváním nejméně dvou tobolek. Obdobně pokud jde o podávání léku Tisercin (v prodeji lék v koncentraci 25 mg levopromazinu v jedné potahované tabletě), pak k dosažení smrtící koncentrace v krvi by musel poškozený požít šestnáct tablet, při denním užívání osmi tablet by smrtící koncentrace bylo dosaženo po šesti dnech, při denním podávání sedmi tablet by smrtící koncentrace teoreticky nikdy nebylo dosaženo.
Soudu prvního stupně nelze v žádném případě upřít, že při novém projednávání věci věnoval právě výslechu obou znalců a jejich konfrontaci značnou pozornost, obdobně i výslechu zpracovatele posudku Kriminalistického ústavu Ing. M. Č., CSc., (č. l. 699-700, 718-727), přičemž znalci se ani po velmi podrobných výsleších neshodli na názorech a posouzení shora uvedené problematiky. Z obsahu protokolovaných výpovědí je zřejmé, že si vzájemně vytýkali užití rozdílných vědeckých metod a přístupů při posuzování stejných otázek, jejichž důsledkem bylo poté setrvání na zcela odlišných odborných stanoviscích.
I přes nevysvětlenou existenci citovaných rozporů soud prvního stupně znovu rozhodl o vině obviněné L. Č. pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zák. při shodném popisu skutku, jež byl převzat z obžaloby. V odůvodnění rozsudku se pak rozpory ve znaleckých posudcích nezabýval a nevypořádal, přičemž pouze konstatoval, že vychází ze znaleckých posudků Kriminalistického ústavu a doc. Ing. B., CSc., aniž rovněž odstranil rozpory, které existují mezi těmito dvěmi expertizami (viz výše).
Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, přisvědčil odvolací námitce obviněné L. Č., že léky vyjmenované ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (Digoxin či Levopromazin) nebyly sto přivodit zvýšení obsahu těžkých kovů v těle poškozeného, a nelze tudíž bezpečně uzavřít, že předávkování těžkými kovy poškozeného vzniklo jednáním obviněné, když navíc znalci ani nebyli schopni určit čím toto předávkování mohlo být způsobeno (viz č. l. 813). Tato zjištění vedla vrchní soud k tomu, že po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 42 T 6/2003 podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. sám nově podle §259 odst. 3 tr. ř. v bodě I. výroku rozsudku obviněnou uznal vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněná dopustila tím, že „v P., K. v přesně nezjištěné době počátkem roku 2002, nejméně však v období od 9. 2. 2002 do 13. 2. 2002 se pokusila usmrtit svého druha R. V. tak, že si obstarala nezjištěné množství léků Digoxin – Léčiva, Tisercin Thiemann, obsahující látku Levopromazin, přičemž věděla, že předávkováním těchto léků může způsobit smrt srdečním selháním, připravila z nich suspenzi, další části rozdrtila a nasypala do potahovaných půlených tablet od podpůrných vitamínů Cetebe, toto pak podávala poškozenému v úmyslu jej usmrtit, k usmrcení poškozeného však nedošlo v důsledku zákroku příslušníků policie, kteří se o přípravě a vlastním podáváním léků dověděli na základě soudem nařízených odposlechů telefonických hovorů“.
Zatímco obžaloba a původní dva odsuzující rozsudky Městského soudu v Praze vycházely ve svých závěrech z toho, že to byly zejména zjištěné koncentrace těžkých kovů a jejich předávkování, které byly způsobilé a prostřednictvím jichž chtěla obviněná přivodit smrt poškozeného, vrchní soud vzhledem k rozporům ve znaleckých posudcích ze skutkové věty stav předávkování těžkými kovy vypustil, a dospěl k závěru, že úmysl obviněné způsobit smrt poškozeného je pokryt jejím jednáním spočívajícím v podávání dvou léků, jež obsahují látku levopromazin.
Vrchní soud ve veřejném zasedání konaném z podnětu odvolání podaných obviněnou a městským státním zástupcem, doplnil sice dokazování přečtením shora citovaných znaleckých posudků, avšak ani senát vrchního soudu se ve svém rozsudku nezabýval rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky a nikterak je nehodnotil. Způsob, jakým se jen okrajově jednotlivými znaleckými posudky zabýval (č. l. 811), zcela odporuje zásadě uvedené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Byť sice ve skutkové větě svého rozsudku uvádí, že to byla látka levopromazin, jejímž podáváním v době od 9. 2. 2002 do 13. 2. 2002 chtěla obviněná způsobit poškozenému srdeční selhání a smrt, neshledal současně logický rozpor mezi tímto svým tvrzením a závěrem znaleckých posudků Kriminalistického ústavu a doc. Ing. B., CSc., které tyto látky v krvi ani moči obviněného nekonstatovaly, takže je přinejmenším zpochybněna délka doby, po níž se obviněná Č. měla protiprávního jednání vůči poškozenému dopouštět. Nelze souhlasit ani se způsobem, jakým se vrchní soud vypořádal s tvrzeními znalce MUDr. V., Csc., když konstatoval, že znalec uvedl pouze „orientační čísla“ (k závěru znalce, že levopromazin by se v krvi poškozeného prokázal i pokud by byl podán v nejzazší době 36 hodin před odběrem vzorku), a nadto měl zřejmě i pochybnosti o erudici znalce, pokud uvedl, že „ostatně jde o znalce pouze z odvětví soudního lékařství“. Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je dále patrno, že nejenže se nedokázal vypořádat s rozpory, které mezi jednotlivými znaleckými expertízami existují, ale ani sám nedospěl k jednoznačnému a odůvodněnému závěru v které době, jaké dávky jakých léků obviněná poškozenému podávala a čím měl byt způsoben smrtelný následek, pokud v rozsudku uvádí: „Je třeba si uvědomit, že v tomto směru naprosto schází vědomost v jakém množství obviněná poškozenému léky podávala a kdy tak učinila naposledy. Absence látek digoxinu a levopromazinu v krvi a moči poškozeného odebrané ve dnech 13. a 14. 2. 2002 tak o požití těchto léků v době předcházející neříká zhola nic, vyjma toho, že šlo o takové dávky, které prostě uvedenými odběry již nebyly zjištěny“.
Skutečnosti popsané v předcházejících odstavcích vedly Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě neodpovídá popis skutku ve výrokové části rozhodnutí právní kvalifikaci uvedené v tomto výroku (tj. znakům skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zák.), a neodpovídá ani skutkovým zjištěním, na kterých je toto rozhodnutí založeno.
Existence takovýchto pochybností vede při konečném rozhodování zpravidla k aplikaci zásady „in dubio pro reo“, a to v situaci, kdy již další důkazy provést nelze. V posuzovaném případě však je zřejmé, že soudy obou stupňů dosud náležitě nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Mezi znaleckými posudky znalkyně doc. Ing. B., CSc. a znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu existují rozpory, na něž Nejvyšší soud podrobně poukazuje výše, a které dosud nebyly odstraněny. Mezi závěry znaleckých posudků znalce MUDr. V., CSc. a znalkyně doc. Ing. B., CSc. existují rozdíly zcela zásadní, neboť z jejich vysvětlení podaných v hlavním líčení o použité metodologii při zpracování totožné problematiky je patrno, že každý z nich užil jinou a je otázka, zda za tohoto stavu věci lze takto podané posudky srovnávat a posoudit, který z nich je použitelný jako důkaz a proč, zejména když jde o výsostně odbornou problematiku. V takovémto případě bylo na místě přistoupit k procesnímu postupu, jež je upraven v ustanovení §110 odst. 1 tr. ř. a vyžádat znalecký posudek ústavu, bez něhož se další objasňování této trestní věci neobejde. Jen takto doplněným dokazováním bude možno bez pochybností stanovit zda, kdy a jaké léky obviněná poškozenému podávala, jaká látka a v jakých koncentracích byla sto vyvolat smrt poškozeného. Jen tak bude možno volné úvahy soudů obou stupňů nahradit pregnantními a pochybnosti nevzbuzujícími zjištěními. Doplnění dokazování bude muset být rovněž zaměřeno na přesné zjištění těch podstatných okolností jednání obviněné ve vztahu k odůvodnění úvah zda jde o pokus ukončený či neukončený, k čemuž v konkrétní věci Nejvyšší soud právě s ohledem na zmíněné vady nemůže zaujmout stanovisko, neboť by se musel omezit pouze na citaci teoretických závěrů k této problematice, která je v obecné poloze soudům obou stupňů známa.
k bodu 2).
Především Nejvyšší soud konstatuje, že mezi skutkovou větou v rozsudku soudu prvního stupně a druhého stupně je zásadní rozdíl v rozsahu věcí, které byly v souvislosti s loupežným přepadením poškozenému R. V. odcizeny, přičemž však mezi oběma rozhodnutími není rozdílu v celkové výši škody, která měla být tímto jednáním obviněné způsobena, a která byla v obou případech vyčíslena částkou 2.175.975,- Kč.
Soud prvního stupně podrobně uvedl výčet odcizených věcí s uvedením jejich hodnot, když u hmotných věcí při stanovení výše způsobené škody vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady P. Ch. ze dne 6. 12. 2002 (č. l. 242-243) až na to, že ve výroku rozsudku uvedl cenu pánské kožené peněženky černé barvy ve výši 55.000,- Kč, byť znalcem byla ohodnocena částkou 550,- Kč, a také obžaloba uvádí jinak cenu uvedené peněženky, a to pouze ve výši 55,- Kč. K celkové škodě, jež byla způsobena odcizením těchto konkrétních věcí, připočetl soud prvního stupně i částky na hotovosti, částku za odcizené německé marky, dlužní úpis na částku 250.000,- Kč a směnku na částku 1.000.000,- Kč. Součet všech vyčíslených škod však nedává sumu 2.175.975,- Kč, ale částku 2.480.425,- Kč.
Vrchní soud v Praze aniž provedl či doplnil dokazování k tomuto bodu rozsudku, změnil skutkovou větu tak, že do celkového výčtu odcizených věcí nezahrnul částku 440.475,- Kč za odcizené marky, částku 500.000,- Kč na hotovosti, která byla v trezoru a směnku na 1.000.000,- Kč. Naopak v rozsudku ponechal cenu peněženky v částce 55.000,- Kč, byť šlo o částku 550,- Kč. Přesto dospěl k závěru, že celkově způsobená škoda R. V. činí rovněž 2.175.975,- Kč, byť součet částek, které ve skutkové větě uvedl, činí 539.950,- Kč. Při odpočtu částky 54.420,- Kč, o níž je bezdůvodně navýšena cena kožené peněženky, pak celková škoda činí 485.500,- Kč. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu není patrno, proč odvolací soud výše uvedené sumy do výroku o vině nepojal a co jej vedlo k vypuštění těchto částek ze skutkové věty, takže rozsudek je v této části v rozporu s ustanovením §125 tr. ř. Podle citovaného ustanovení je soud povinen stručně vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce mj. viny. Odůvodnění rozsudku vrchního soudu těmto zákonným zásadám nekonvenuje a rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný, zvláště i pokud vrchní soud ve svém rozsudku označil skutková zjištění městského soudu ve vztahu k trestnému činu loupeže za úplná a správná (č. l. 803). Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že nejde o písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti, které by bylo možno napravit procesním postupem podle §131 tr. ř., tedy vydáním opravného usnesení, neboť rozsudek s těmito nedostatky byl takto i vyhlášen, jak je zřejmé z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 801 – 803).
Lze proto uzavřít, že jak v rozsudku vrchního soudu tak v rozsudku městského soudu byl nesprávně zjištěn skutkový stav ve vztahu k výši škody, která měla být poškozenému V. způsobena.
K argumentaci stížnosti pro porušení zákona a totožné dovolací námitce obviněné, že jako součást škody byla nesprávně započtena nominální hodnota směnky, byť hodnota směnky měla být stanovena znaleckým posudkem, neboť poškozený o hodnotu směnky poškozen nebyl, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést že se s nimi neztotožnil z následujících důvodů:
Směnky jsou podle §1 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb. o cenných papírech, jedním z druhů cenných papírů, a to druhem odlišným od akcií. Podle ustanovení §89 odst. 13, věta druhá tr. zák. se ustanovení o věcech vztahují i na cenné papíry. Směnka je platebním prostředkem pro případ, že dlužník okamžitě nedisponuje příslušným finančním ekvivalentem. Podle toho také vystavuje směnku, která má být vyplacena k datu, které je na směnce uvedeno. Jejím smyslem je tedy odložení okamžité platby. Pokud ten, komu má být ze směnky placeno, má směnku ve své dispozici, může se příslušné částky bez dalšího domoci návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Zmocněním se směnky je proto zásadně způsobena škoda ve výši odpovídající peněžní částce, která má být podle směnky zaplacena a která je na směnce uvedena jako tzv. směnečný peníz. Stejně tak podle ustanovení §20 odst. 1 písm. d) zákona č. 151/1977 Sb., o oceňování majetku, se směnky oceňují jmenovitou hodnotou, na kterou jsou vystaveny, neodůvodňují-li zvláštní okolnosti cenu nižší nebo vyšší. Je tedy zřejmé, že nominální hodnotu směnky jako součást škody započíst lze a není třeba její „cenu“ stanovit znaleckým posudkem. Odkaz na judikát č. 15/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je v této souvislosti nepřípadný.
Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že ve vztahu k trestnému činu loupeže zůstalo dokazování neúplné, že provedené důkazy mají povahu důkazů nepřímých, jež netvoří onen logický a uzavřený okruh, jenž by neumožňoval jiný závěr o účasti případně neúčasti obviněné na loupežném přepadení, Nejvyšší soud tyto výhrady plně sdílí. Nelze totiž souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že tvrzení původně obviněného M. P., že telefon, který měl mít u sebe poškozený V., mu předala obviněná Č. Toto zjištění, o které soudy obou stupňů m.j. opřely svůj závěr jako o jednom z dílků logického řetězce nepřímých důkazů, je v rozporu s výpovědí svědkyně D. F., která se zmiňovala opakovaně o tom, že telefon patřil obviněné a svědkyně ho s ní vyměnila (č. l. 593).
Dalším nepřímým důkazem měla být dle nalézacího soudu výpověď svědkyně H. W., podle níž se jí obviněná svěřila, že „ona s M. v tom jedou“, z čehož svědkyně usoudila, že loupežné přepadení zorganizovali společně obviněná L. Č. a M. P. Soudy obou stupňů však nehodnotily vyjádření obviněné učiněné v hlavním líčení dne 25. 6. 2003 (č. l. 597), kde obviněná vysvětlila jakou formulaci a v jaké souvislosti učinila, přičemž je zřejmé, že ani svědkyně W. nedostala možnost k tomuto vysvětlení obviněné se vyjádřit, případně, že se soud prvního stupně ani nepokusil tuto okolnost objasnit. Obviněná totiž tvrdila, že u W. došlo k mylnému výkladu jejích slov v situaci, kdy svědkyně telefonicky obviněnou informovala, že je předvolána k výslechu na policii a neví proč. Obviněná jí na to měla sdělit, že policie má za to, že ona i P. „v tom jedou“. Svědkyně by se měla k této okolnosti vyjádřit, neboť v případě potvrzení pravdivosti údaje obviněné o tom, za jakých okolností toto prohlášení učinila, by se podstatně měnily podmínky pro interpretaci obsahu tohoto sdělení.
Je třeba souhlasit jak s ministrem spravedlnosti, tak s dovolatelkou, že vyjmenované nepřímé důkazy pro závěr o vině obviněné nepostačují.
Povinností odvolacího soudu bylo postupovat v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., které odvolacímu soudu přikazuje, aby v případě, že nezamítne nebo neodmítne odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumal zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány musí odvolací soud přihlížet jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Z pohledu výše uvedené argumentace je Nejvyšší soud toho názoru, že odvolací soud této své zákonné povinnosti nedostál, přičemž důsledkem nerespektování této povinnosti byl i od toho se odvíjející vadný procesní postup podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř.
V provedeném řízení Nejvyšší soud rozhodoval na podkladě dvou podaných mimořádných opravných prostředků, přičemž si byl vědom, že nedostatek skutkových zjištění, která mohou být napadena stížností pro porušení zákona, a je-li takovýto nedostatek posléze Nejvyšším soudem konstatován, může být důvodem pro vyhovění tomuto mimořádnému opravnému prostředku, není naopak důvodem pro vyhovění podanému dovolání, neboť není obsažen ve výčtu dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Pokud jde o bod I., shledal Nejvyšší soud jak podanou stížnost pro porušení zákona, ale i podané dovolání obviněné důvodnými. Ve vztahu k bodu II. zjistil, že skutková zjištění jsou natolik neúplná a nedostatečná, že podaná stížnost pro porušení zákona je zcela důvodná, avšak nezakládala důvod pro vyhovění dovolání obviněné, avšak s ohledem na společně vedené řízení by považoval Nejvyšší soud za postup po výtce formalistický, pokud při vědomosti vad výše uvedených by dovolání obviněné v této části odmítal. Nad rámec posuzované věci je nutné uvést stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. IV.ÚS 565/02:“ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by tyto dvě roviny procesní činnosti bylo možné vždy striktně oddělit“. (obdobně IV. ÚS 558/02, IV.ÚS 216/04)
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud shledal, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 146/2004, byl porušen zákon ve výroku, jež se týká obviněné L. Č., v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2, §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Poté podle §269 odst. 2 a §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v části, která se týká obviněné L. Č., zrušil. Zrušil také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 42 T 6/2003, v části, týkající se obviněné L. Č., jakož i všechna další rozhodnutí, která na takto zrušené rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc byla podle §270 odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Trestní věc obviněné se tak vrátila do toho stadia řízení, které nastalo po vyhlášení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 7 To 140/03, jímž byl zrušen první ve věci vyhlášený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 42 T 6/2003, ve vztahu k obviněné L. Č. Městský soud v Praze především doplní důsledně dokazování v tom směru, který mu byl usnesením vrchního soudu ze dne 2. 12. 2003 vymezen, když některé důkazy v novém řízení neprovedl, a doplní dokazování taktéž znaleckým posudkem ústavu, jak je v rozsudku Nejvyššího soudu podrobně rozvedeno výše. Dokazování dále doplní podrobným výslechem poškozeného V. jednak k rozsahu jeho zdravotních potíží, o nichž se začal zmiňovat až v pozdějších stadiích trestního řízení, ke způsobu jakým se projevovaly, k délce doby, po níž se projevovaly a období, v němž se projevovaly, a pokusí se odstranit rozpory ve výpovědích z počátečních stadií trestního řízení, kdy naopak svůj zdravotní stav označoval za bezproblémový. Dokazování rovněž bude zaměřeno na okolnost, zda poškozenému byl v kritické době podáván lék Diazepam, v kladném případě pak znalecký posudek ústavu bude rovněž řešit i otázku vlivu tohoto léku na lidský organismus, popíše příznaky, jimiž se předávkování či zvýšené předávkování tohoto léku u člověka projevuje, a zda mohly být stavy, které poškozený ve svých pozdějších výpovědích udával, způsobeny tímto lékem. Týž svědek bude muset být podrobně vyslechnut k okolnostem svého přepadení v bytě dne 25. 3. 1991, zejména k upřesnění toho, které věci měl u sebe při vstupu do bytu, a které z nich mu byly odcizeny. Nalézací soud se rovněž bude muset zabývat námitkou obviněné, že nebylo nikterak důkazy ověřeno, zda výše částky z tzv. „firemních“ peněz mohla být vzhledem k hospodaření firmy v kritické době reálná, když v tomto směru se soud I. stupně spokojil pouze s tvrzením poškozeného o existenci a výši této částky, aniž ji jakkoli ověřoval. Teprve po takto doplněném dokazování bude soud prvního stupně znovu hodnotit nově provedené důkazy spolu s důkazy dřívějšími dle zásad stanovených §2 odst. 6 tr. ř. a může dospět k jednoznačným závěrům zda a jaké trestné činnosti se obviněná dopustila, či zda o její trestné činnosti jsou nadále pochybnosti, a z toho poté vyvodit adekvátní právní závěry.
Obhájce obviněné navrhl, aby Nejvyšší soud podle §270 odst. 1, 3 tr. ř. při případném zrušení věci podle §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že se věc přikazuje Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, avšak v jiném složení senátu. Svůj návrh odůvodnil tím, že soud prvního stupně se při posuzování této trestní věci dopustil závažných pochybení.
Nejvyšší soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť neshledal důvody, které by nasvědčovaly závěru, že lze mít pochybnosti o nepodjatosti senátu či některého člena senátu Městského soudu v Praze, když nejsou ani dány důvody pro společné řízení podle §20, 21 tr. ř., či naopak pro vyloučení ze společného řízení podle §23 odst. 1 tr. ř., kteréžto okolnosti by byly jedinými právně relevantními důvody pro navrhovaný procesní postup.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
: