ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.110.2005.1
sp. zn. 4 Tz 110/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 3 To 295/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 57/2002, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněná P. J. byla rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 4 T 57/2002, uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., jehož se dopustila tím, že dne 27. 5. 1999 po dřívější výměně zámkové vložky FAB ve vstupních dveřích bytu ve třetím podlaží domu na ulici J. ve Z. neumožnila vstup do tohoto bytu svému manželovi Mgr. J. J., který je podle nájemní smlouvy ze dne 12. 7. 1995 oprávněným uživatelem bytu, přičemž tento stav trvá dosud.
Za to byla obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku.
Proti uvedenému rozhodnutí si obviněná podala odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 3 To 295/2002, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. tak, že u obviněné podle §24 odst. 1 tr. zák. upustil od potrestání.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněné P. J. Tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256, §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve vztahu k ustanovením §23 odst. 1, §24 odst. 1 tr. zák. ve prospěch obviněné.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovná znění jednotlivých citovaných zákonných ustanovení, která podle něj byla krajským soudem porušena. Zdůraznil, že krajský soud neměl oporu v provedených důkazech na to, aby postupoval podle §24 odst. 1 tr. zák. a upustil u obviněné od potrestání. To proto, že jednou z podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení trestního zákona je lítost pachatele nad spácháním trestného činu. Předpokladem lítosti je ovšem doznání pachatele k činu. O tom, že pachatel trestného činu lituje, svědčí jeho postoj ke spáchanému činu a jeho celkové následné chování po činu. Nemusí sice dojít k formálnímu projevu lítosti, avšak předpokládá se např. dobrovolné ukončení trestné činnosti tam, kde to závisí na vůli pachatele, popř. omluva poškozenému či odstranění škodlivých následků.
Z výše uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že nedozná-li se pachatel k určitému jednání a ke způsobení zjištěných následků, nemůže se jednat o lítost ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 tr. zák., poněvadž zákon vyžaduje, aby pachatel litoval právě spáchání toho činu, jehož se sám dopustil. Podmínky vyžadované zákonem pro upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák. pak musí být splněny kumulativně. Obviněná P. J. však po celou dobu trestního stíhání tvrdila, že se necítí být vinna ve smyslu obžaloby. Krajský soud v Brně pak navíc při svém rozhodování porušil i ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. Z odůvodnění napadeného rozsudku není patrno, v čem soud shledal u obviněné P. J. projevení účinné snahy po nápravě. Obviněná již totiž na samém počátku trestního stíhání žádala o jeho zastavení, neboť jej považovala za neopodstatněné, a z tohoto důvodu podala i stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. ČTS: ORZL - 21/KPV - 114 - 2002. Taktéž v hlavním líčení obviněná uvedla, že svému manželovi znemožňuje přístup do předmětného bytu, jehož je poškozený podle nájemní smlouvy oprávněným uživatelem. Její obhájce navrhoval zastavit trestní stíhání s odkazem na ustanovení §14 tr. zák. Sám poškozený Mgr. J. v hlavním líčení potvrdil, že skutečně od data uvedeného v obžalobě mu obviněná znemožňuje užívání předmětného bytu. Tento stav trval i v době projednání věci před soudem druhého stupně. Konečně i v odůvodnění odvolání obviněná uváděla, že se necítí být vinna, a Krajskému soudu v Brně navrhovala, aby rozsudek Okresního soudu ve Zlíně zrušil a aby ji obžaloby v celém rozsahu zprostil. Je tudíž zjevné, že obviněná nesplnila část podmínek potřebných pro aplikaci ustanovení §24 odst. 1 tr. zák. o upuštění od potrestání, a to vzhledem k nedostatku lítosti nad spáchaným činem a chybějící účinné snaze po nápravě.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 3 To 295/2002, byl porušen zákon ve prospěch obviněné P. J. v ustanoveních §254 odst. 1, §256 a §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve vztahu k ustanovením §23 odst. 1 a §24 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Okresní soud ve Zlíně odůvodnil své rozhodnutí tím, že obviněná nepopírá, že od uvedeného data odmítá svého manžela Mgr. J. J. do bytu vpustit. Jako důvod svého jednání uvádí skutečnost, že Mgr. J. se chce do bytu dostat vždy v podnapilém stavu nebo ovlivněn nějakou omamnou látkou. Ona z něj má strach, bojí se fyzického napadení z jeho strany a to vůči ní i dětem. Z tohoto důvodu je rozhodnuta i nadále Mgr. J. do bytu nevpouštět. Pokud jde o její tvrzení o fyzickém napadání, pak je tato výpověď potvrzována výpovědí jejího nezletilého syna J. Š. Poškozený naopak popírá, že by se do bytu snažil dostat v podnapilém stavu a popírá také jakékoliv hrubé jednání vůči obviněné. Dále uvedl, že pokud docházelo k nějakým konfliktům, bylo to ještě před datem 27. 5. 1999. Je sice pravdou, že ve spise je založen pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 2 T 58/99, z něhož vyplývá, že Mgr. J. J. byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil vůči obviněné, tohoto skutku se však Mgr. J. dopustil ještě před zmíněným datem 27. 5. 1999, od kdy trvá stav, kdy obviněná poškozeného do bytu nevpouští. Oprávnění Mgr. J. byt užívat pak zcela jasně vyplývá z nájemní smlouvy obsažené ve spise. Obviněná svým jednáním podle okresního soudu naplnila všechny zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu či nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., protože ačkoliv věděla, že Mgr. J. je oprávněným uživatelem bytu, přesto mu zcela vědomě svým jednáním vstup do bytu a užívání bytu znemožnila. Skutečnost, že obviněná tak činila v důsledku vzájemných rozporů s manželem a s poukazem na jeho nevhodné chování vůči ní, nemá na posouzení protiprávnosti jejího jednání žádný vliv. Je nepochybné, že obviněná jednala úmyslně ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.
Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplynulo, že nalézacím soudem byla ve věci provedena úplná a správná skutková zjištění, jež mají oporu v provedeném dokazování. Krajský soud zdůraznil, že samotná obviněná nepopírá, že se jednání popsaného v rozsudku nalézacího soudu dopustila. Obviněná se hájí tím, že tak učinila z důvodů ochrany svého zdraví a zdraví svých dětí. Tato obhajoba však podle názoru odvolacího soudu nemůže obstát v tom směru, že by jednání obviněné nebylo trestným činem. V této souvislosti je zdůrazňováno, že vztahy mezi manžely v rozvodovém řízení jsou ve většině případů velmi napjaté, kdy je provází určité nevhodné chování, jako je tomu i v daném případě. Toto však nemůže obviněnou opravňovat k takovému jednání, aby trvale bránila svému manželovi v přístupu do předmětného bytu, jehož je i on oprávněným uživatelem. Pokud obviněná poukazuje na ustanovení §14 tr. zák., má odvolací soud za to, že jednání obviněné nelze pod toto ustanovení trestního zákona vztáhnout. S odkazem na ustanovení §14 tr. zák. by se obviněná mohla vyvinit pouze v případě, jestliže by poškozeného odmítla do bytu pustit za situace, kdy by se on proti ní dopouštěl při vstupu do bytu nebo v bytě samém konkrétního protiprávního jednání. Muselo by se tedy jednat o jednotlivé případy, ke kterým došlo v konkrétní dny, kdy by obviněná právě vzhledem ke konkrétnímu jednání odmítla poškozeného do bytu vpustit. Obviněná však takto nemůže činit preventivně dopředu, aniž by došlo ke konkrétnímu protiprávnímu jednání ze strany poškozeného.
Z přestupkových spisů, které byly ve věci konstatovány, je zřejmé, že vzájemné vztahy mezi obviněnou a poškozeným byly a jsou dlouhodobě vypjaté, neboť u nich v řadě případů zasahovala městská policie. Z těchto spisů také vyplývá, že řada řízení musela být zastavena z důvodů nepodání návrhu na zahájení řízení, popř. z důvodů uplynutí promlčecí doby. Je však zcela nepochybné, že mezi obviněnou a poškozeným dochází ke konfliktům. Rovněž ze zprávy referátu sociálních věcí Magistrátu města Zlína, kterou si odvolací soud vyžádal, vyplývá, že soužití obviněné a poškozeného je neperspektivní, neboť vztahy mezi oběma manžely jsou dlouhodobě narušeny a vyhroceny včetně kontaktu s nezletilým dítětem, což dokládá i svědecká výpověď matky poškozeného. V rámci odvolacího řízení byly vzaty v úvahu též spisy Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 224/2001, 14 Nc 141/98, a 11 C 26/99. Po zvážení skutečností, které vyšly najevo v rámci doplněného dokazování, dospěl odvolací soud k závěru, že zejména vzhledem k motivu trestné činnosti obviněné, která se dopustila trestné činnosti z důvodu strachu z poškozeného a obav o zdraví svých dětí, je možno postupovat podle ustanovení §24 odst. 1 tr. zák. a v jejím případě opětovně upustit od potrestání.
Z podané stížnosti pro porušení zákona je patrné, že tato směřuje výhradně v neprospěch obviněné. Ministr spravedlnosti v ní napadá pouze výrok o upuštění od potrestání obviněné, a to proto, že pro tento výrok nebyly podle jeho názoru splněny zákonné podmínky vyžadované ustanovením §24 odst. 1 tr. zák. Tím mělo dojít k porušení zákona ve prospěch obviněné. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že výrok o upuštění od potrestání je ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. výrokem o trestu. (Srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád Komentář, II. díl 4. vydání Praha: C. H. Beck 2002, str. 1706).
Pokud Nejvyšší soud přezkoumával výrok o upuštění od potrestání výhradně na základě výroku o vině tak, jak byl odůvodněn a uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a posléze akceptován i soudem odvolacím, dospěl k závěru, že k formálnímu porušení zákona ve prospěch obviněné v ustanovení §24 odst. 1 tr. zák. došlo. To proto, že podle citovaného ustanovení trestního zákona od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě. Obviněná P. J. ale podle obsahu spisového materiálu nad svým činem lítost neprojevovala a u hlavního líčení výslovně prohlašovala, že ve svém jednání míní pokračovat i nadále, neboť je to podle ní jediný možný způsob, jak se ubránit nevyzpytatelným útokům poškozeného. Z tohoto důvodu soud nemohl a neměl dospět k závěru o tom, že obviněná projevovala účinnou snahu po nápravě. Z opisu rejstříku trestů obviněné je zjevné, že jmenovaná byla za trestný čin téže právní kvalifikace již v minulosti odsouzena. Opis příslušného rozhodnutí se nachází ve spise. Z jeho obsahu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že v daném případě obviněná bránila v užívání shodného bytu svému manželovi v podstatě ze stejných důvodů, jako v nyní projednávané věci a i časově na sebe tehdejší a nyní projednávané trestné činy obviněné navazují. Proto vzhledem k dosavadnímu životu obviněné nebylo dost dobře možné předpokládat, že samotné projednání věci soudem postačí k její nápravě.
Uvedenému porušení zákona ve prospěch obviněné však evidentně předcházelo jiné porušení zákona, tentokrát v její neprospěch. Konkrétně se to týká výroku o vině, jak byl vysloven soudem prvního stupně, neboť jeho správnost je zpochybňována obsahem spisového materiálu, pokud jde o otázku materiální stránky trestného činu. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud s ohledem na celkové okolnosti jednání obviněné P. J. Obviněná sice bránila poškozenému v užívání bytu, ale stalo se tak v důsledku jeho opakovaného obtěžování obviněné a jejího staršího syna a to v podnapilém stavu, kdy těmto osobám dokonce vyhrožoval ohrožením života. Z obsahu spisu je zjevné, že poškozený je v neustálé péči psychiatrické léčebny, kde se léčí pro dysthymii, jež způsobuje těžké deprese, a má dlouholeté obtížně zvladatelné problémy s abúzem alkoholu, přičemž v důsledku jeho požití, jehož se není schopen zdržet, je značně agresivní vůči své rodině. To dostatečně dokládá výpověď obviněné i jejího staršího syna J., jakož i rozsudek, jímž byl Mgr. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví vůči obviněné P. J.
Konkrétně byl Mgr. J. J., Dr. rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 2 T 58/99, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že ve Zlíně dne 20. 5. 1998 kolem 20,30 hodin v podnapilém stavu ve svém bytě v průběhu slovního konfliktu hodil po své manželce P. J., keramickým talířem, který těsně před ní dopadl na zem, rozbil se, přičemž střepy talíře zasáhly hřbet pravé nohy, což mělo za následek dvě řezné rány na hřbetu pravé nohy měřící 2 cm a 0,5 cm i totální přerušení natahovače palce této nohy s tím, že toto zranění citelně omezovalo poškozenou P. J. v běžném způsobu života po dobu nejméně 4 – 5 týdnů. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku pak poukazuje na závěry posudku soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kde se mimo jiné uvádí, že Mgr. J. trpí chronickou duševní poruchou, a to dysthymií, která může v některých obdobích, zvláště pod vlivem stresujících událostí přejít v plně vyjádřenou depresi. Tato dušení porucha znemožňuje obviněnému plnohodnotnou účast u hlavního líčení, i když jeho schopnost chápat jeho průběh je zachována. V důsledku výše uvedené chronické poruchy je schopnost obviněného náležitě se u hlavního líčení hájit podstatně snížena.
Obviněná P. J. v hlavním líčení m. j. uvedla, že manželství s Mgr. J. uzavřela v říjnu roku 1995, kdy již měla syna J. z prvního manželství, nar. 10. 3. 1988. Syn J. se narodil po uzavření manželství s Mgr. J. Asi půl roku bylo jejich manželství klidné. Poté se manžel pokusil o sebevraždu. Měl také problémy s alkoholem. V souvislosti se suicidním jednáním se léčil asi 3 měsíce v Kroměříži na psychiatrii, a to na deprese a alkohol. Poté pokračoval v léčbě ambulantně. Od ledna 1997 začal opět požívat alkohol. Bylo to v době, kdy pracoval jako právník u IPB. Poté si založil soukromou advokátní praxi, ve které se mu nedařilo, přišly finanční těžkosti. Všechny problémy řešil alkoholem. V tu dobu se začaly značně přiostřovat rodinné vztahy. Začalo to slovním napadáním, vulgárními výrazy. Mgr. J. svaloval veškerou vinu na obviněnou. V listopadu 1997 vše začalo vrcholit tím, že ji Mgr. J. opětovně napadl. Udeřil ji pěstí do obličeje v situaci, kdy držela na rukou jejich syna. Následně rozbil o konferenční stolek láhev od vína, střepy se rozletěly po celém pokoji. Vzal syna J., běhal s ním po balkóně a křičel, že vše skoncuje, že jí syna nenechá. V té době požádala obviněná o rozvod a snažila se hádkám s manželem vyhýbat. Dne 20. 5. 1998 při hádce v opilosti hodil Mgr. J. na poškozenou talíř, který jí po rozbití přeřízl šlachu. Byl za to stíhán a téměř po dvou a půl letech odsouzen.
Obviněná dále zmínila, že i po této události žila s Mgr. J. ve společné domácnosti. V té době si poškozený našel přítelkyni ve Z. a pobýval doma méně často. Stále pil alkohol a na začátku září 1998 obviněnou a její matku napadl v podnapilém stavu. Chtěl matku vyhodit z bytu. Došlo ke slovní rozepři, obviněné přitom dal facku a mlátil ji hlavou do futer dveří. Matce obviněné dal rovněž facku a začal jí kroutit rukama a žduchal ji na skříň. Následně k dalšímu fyzickému napadení obviněné poškozeným došlo v listopadu a prosinci 1998, kdy poškozený bil hlavou obviněné o skříň, kroutil jí ruce a několikrát ji udeřil pěstí do obličeje. Tato napadení se odehrála v přítomností mladšího syna a u některých byl přítomen i starší z obou synů. Mgr. J. byl pokaždé v podnapilém stavu. Obviněná v této souvislosti volala policii. V prosinci 1998 poškozený opětovně napadl obviněnou a chtěl zaútočit i na jejího staršího syna nožem. Někdy kolem 5. 12. 1998 ho již nepustila do bytu, když se opětovně vrátil večer v podnapilém stavu. Tehdy poškozený kopal do dveří a poté odešel. Od té doby již obviněná poškozeného do bytu nepustila. Ten se opakovaně pokoušel do bytu dostat, vždy v podnapilém stavu. Jeho osobní věci mu obviněná po předchozím telefonátu vydala. Za toto své jednání byla obviněná odsouzena rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 142/99. Je pravdou, že v období, které je v citovaném rozsudku uvedeno jako doba páchání trestného činu, obviněná Mgr. J. do bytu nepouštěla. Činila tak proto, že vždy, když se dostavil, byl opilý, mlátil a kopal okolo sebe. Obviněná s ním komunikovala pouze přes dveře. Někdy v září 1999, když starší syn odcházel do školy, Mgr. J. využil situace, vystrčil ho ze dveří a vzal mu klíče od bytu. Přitom byl podnapilý nebo ovlivněn nějakými léky. V březnu 2000, kdy obviněná nebyla doma, se poškozený domáhal vstupu do bytu. Přítomen byl starší syn, jenž ho odmítl vpustil, protože se ho bál. Mgr. J. zavolal policii, které starší syn otevřel. Poškozený si z bytu odnesl monitor. Mgr. J. se pokoušel dostat do bytu též dne 11. 11. 2000, kdy opět v podnapilém stavu kopal a bušil do dveří. V tu dobu byla obviněná doma s dětmi a byl u nich na návštěvě známý, který přišel na její žádost, neboť obviněné poškozený předtím celý den telefonoval. Mgr. J. tloukl do dveří, obviněná měla strach, že je vyrazí, a tak řekla, že otevře. Učinila tak, ale když viděla, jak se poškozený rozbíhá do dveří s nataženýma rukama, dveře zpět přibouchla. Byl slyšet prudký náraz a poté následovalo ticho. Obviněná zavolala policii, poškozený byl nalezen spící za dveřmi bytu. Naposledy se Mgr. J. domáhal vstupu do bytu kolem 20. 11. 2001, kdy přišel se svou matkou. Obviněná je však do bytu nepustila.
Obviněná P. J. taktéž zdůraznila, že manžela nepouští do bytu proto, že ten je vždy v podnapilém stavu nebo ovlivněn nějakou omamnou látkou, a proto má strach, že ji či děti napadne. Svým jednáním se tak snaží bránit případnému fyzickému napadání, týrání, ničení majetku, apod. Má velkou obavu, že Mgr. J. by mohl v podnapilém stavu opětovně napadnout jí či jejího staršího syna, jak se již v minulosti opakovaně stalo. Obviněná i oba její synové mají z poškozeného strach. Závěrem obviněná uvedla, že jí poškozený v hádkách naznačoval, že jí i dětem fyzicky ublíží. Když je poškozený opilý či ovlivněn omamnou látkou, cítí se obviněná i její děti ohroženy. Obviněná tak svým jednáním pouze chce ochránit sebe a děti před agresivitou svého manžela. Obviněná je rozhodnuta i nadále do bytu manžela nevpouštět, neboť musí především plnit své mateřské povinnosti, dbát na výchovu dětí a na to, aby děti nežily v neustálém stresu a nebyla ohrožena jejich mravní výchova a aby měly kde v klidu bez ohrožení spát. Z důvodu ochrany svého zdraví a zdraví svých dětí obviněná do bytu manžela nepouští, protože s dětmi na ulici jít nemůže a s opilým agresivním manželem se v bytě zůstat nedá.
Starší syn obviněné J. Š. ve své výpovědi, která byla v hlavním líčení přečtena, uvedl, že matka nevpouští pana J. do bytu proto, aby neublížil jí, jemu ani bratrovi. Pokaždé, když se poškozený snaží dostat do bytu, je opilý. Jednou ho chtěl poškozený v opilosti napadnout kuchyňským nožem. V dalším případě, když šel svědek do školy, vyrazil poškozený dveře, svědka z bytu vyhodil na chodbu a zamkl. Svědek byl opakovaně přítomen tomu, když matka nechtěla poškozeného do bytu pustit. Když se pan J. náhodou dostal do bytu, vždy se s obviněnou žduchali. Ve většině případů byl pan J. opilý. Svědek má z nevlastního otce strach, konkrétně že by mu mohl něco udělat, neboť poškozený jej již dříve ohrožoval nožem. Mladší bratr J. se poškozeného bojí, a když poškozený vnikne do bytu, tak před ním utíká a schovává se.
Součástí spisového materiálu je i přehled šetření policie v souvislosti s osobou Mgr. J. J. Na č. l. 24 – 26 spisu je úřední záznam o zajištění osoby sepsaný Policií ČR dne 11. 11. 2000, kdy byl poškozený J. zajištěn v místě bydliště v podnapilém stavu poté, co slovně a fyzicky napadl manželku. Na č. l. 34 spisu následuje oznámení Policie ČR o přestupku, kdy dne 5. 9. 1998 Mgr. J. bezdůvodně napadl obviněnou a její matku. Dále se ve spise nachází oznámení Policie ČR o přestupku ze dne 30. 11. 1998, jež se týká jednání poškozeného ze dne 18. 10. 1998, kdy měl napadnout pěstí do obličeje P. J. (viz č. l. 35 spisu). Následně sepisovala Policie ČR oznámení o přestupku dne 5. 1. 1999, neboť poškozený opětovně napadl v opilosti dne 19. 10. 1998 a dne 3. 12. 1998 slovně i fyzicky obviněnou P. J. (viz č. l. 36 spisu). Ze zprávy Magistrátu města Zlína ze dne 12. 12. 2000 založené na č. l. 43 spisu je zjevné, že Mgr. J. J. byl pro nejrůznější přestupky, např. poškození věci, nedbalostní ublížení na zdraví opakovaně projednáván u přestupkové komise (celkem 8 x). Ze zprávy Městské policie v Zlíně ze dne 6. 9. 2002 na č. l. 142 spisu vyplývá, že městská policie prováděla zákrok u manželů J. dne 24. 4. 1999 a dne 11. 10. 1999, kdy bylo oznámeno rušení občanského soužití Mgr. J. Incidenty byly vyřešeny domluvou. Dále byl na místě prováděn zákrok dne 11. 11. 2000, kdy volala paní J., že se na ni dobývá muž a že žádá o pomoc. V muži v bytě paní J. byl identifikován J. J., který byl pod vlivem omamných látek a vyhrožoval fyzickým násilím. Na č. l. 149 spisu je pak založen přípis Mateřské školy ve Zlíně, Družstevní ul., v němž popisuje ředitelka školy chování pana J. dne 23. 10. 2002, kdy si přišel do školy pro syna J. Mgr. J. byl evidentně pod vlivem alkoholu, malý Jakub byl vystrašený a tvrdil, že toho pána nezná. Nato vběhl pan J. do třídy, křičel a chtěl syna odvést násilím. Malý J. plakal a žádal po personálu, aby zavolal policii.
Mgr. J. J. své chování popřel a tvrdí, že se nikdy nepokoušel dostat do bytu pod vlivem alkoholu. Vinu za vzniklou situaci rodiny připisuje své manželce obviněné P. J.
V řízení o odvolání byla vyslechnuta matka poškozeného, která popřela, že by byl poškozený opilý, když se domáhal styku se svým synem J. Bylo to ve dvou až třech případech, u kterých byla svědkyně přítomna. K pobytu poškozeného pak uvedla, že tento se zdržuje střídavě v Psychiatrické léčebně v Kroměříži a střídavě u ní nebo u své babičky.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem bylo podle Nejvyššího soudu nezbytné, aby se okresní soud a poté i soud odvolací důkladně zabývaly materiální stránkou trestného činu z něhož byla obviněná obžalována. Bylo totiž zjevné, že obviněná jednala v důsledku značně stresující dlouhodobé zkušenosti s jednáním svého manžela. Bylo třeba vycházet i ze skutečnosti, že poškozený je osobou duševně nemocnou, nadměrně požívající alkoholické nápoje. Obviněná měla s jeho agresivním chováním ve společném bytě opakovaně negativní zkušenosti, kdy poškozený ohrožoval zdraví její i zdraví dětí, přičemž nelze odhlédnout ani od toho, že jednání poškozeného nepochybně neblaze působilo na duševní vývoj dětí a jejich psychické zdraví.
Obviněná svoji situaci mohla řešit buď tím, že by společný byt s dětmi opustila, přičemž podle sdělení soc. odboru Magistrátu města Zlína ji do azylového domu bylo možno umístit pouze s jedním dítětem, což pro obviněnou bylo jen ztěží přijatelné. Druhou variantou pak bylo zamezit poškozenému přístup do bytu, což obviněná učinila. Obviněná takto jednala v situaci, kdy orgány Policie ČR ani jiné státní orgány nebyly vzhledem k chybějící příslušné právní úpravě schopny ji a děti účinně ochránit před opakujícími se incidenty ze strany poškozeného. Nutno je též zdůraznit, že trestní stíhání Mgr. J. za útok vůči obviněné bylo skončeno až po téměř dvou a půl letech a rozvodové řízení je vzhledem k přístupu poškozeného vedeno rovněž značně dlouhou dobu. (Ze spisu vyplývá, že tomu je přes 4 a půl roku bez pravomocného rozhodnutí). V této době musela obviněná dostát svým zákonným povinnostem, jež pro ní vyplývaly ze zákona o rodině. Činila tak bez pomoci otce nezletilého J., který se v té době léčil na psychiatrii, požíval alkohol a celou situaci komplikoval svými výstupy a útoky na obviněnou včetně toho, že k jejím rukám nehradil soudem stanovené výživné.
Na základě těchto skutečností bylo možné učinit závěr o tom, že obviněná svým jednáním neumožňovala poškozenému vstup do společného bytu jenom proto, aby již nadále nemohlo docházet k jeho nepřijatelnému chování přerůstajícímu v napadání její osoby ale i staršího syna, když poškozený pro obviněnou i obě děti celkově představoval potenciální nebezpečí, proti němuž je nikdo nebyl schopen účinně ochránit.
Pro tyto shora uvedené okolnosti případu nemohl čin obviněné P. J. naplňovat materiální stránku trestného činu, neboť stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost byl vzhledem k situaci obviněné menší než nepatrný. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak formálně vykazuje znaky trestného činu. V této souvislosti je nutno připomenout obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků některé skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Podle Nejvyššího soudu se právě o takovou situaci vzhledem k okolnostem případu jedná u obviněné P. J.
Obviněná P. J. proto neměla být uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., a v tomto ohledu tedy došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné. Proti výroku o vině ale ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona nepodal a učinil tak pouze do výroku o upuštění od potrestání s tím, že stížnost pro porušení zákona směřoval výlučně v neprospěch obviněné. Tímto vymezením rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí pak byl Nejvyšší soud limitován a nemohl vyslovit, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné výrokem o vině a tento výrok zrušit postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. Pokud by tak Nejvyšší soud učinil bez ohledu na výše citované vymezení stížnosti pro porušení zákona, znamenalo by to ve svých důsledcích jeho neomezenou revizní povinnost v té podobě, jak byla upravena trestním řádem před jeho novelou zák. č. 265/2001 Sb. Po této novele trestního řádu je však rozsah revizní povinnosti Nejvyššího soudu restriktivně omezen ustanovením §267 odst. 3 tr. ř. ve spojení s ustanovením §267 odst. 1 tr. ř., podle něhož musí stěžovatel ve svém podání vymezit, zda podává stížnost pro porušení zákona ve prospěch či v neprospěch obviněného. Pokud tedy stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně v neprospěch obviněné a směřovala jen proti výroku o trestu, resp. proti výroku o upuštění od potrestání, Nejvyšší soud nemohl s ohledem na výše uvedené vyslovit, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné výrokem o vině rozsudku soudu prvního stupně, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud pak Nejvyšší soud zjistil, že pro rozhodnutí odvolacího soudu o upuštění od potrestání obviněné nebyly splněny zákonné podmínky v situaci, kdy obviněná neměla být uznána vinnou žalovaným trestným činem, rozhodl se stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout. Je tomu tak proto, že napadený výrok byl z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona sice formálně vadný, ale ve vztahu k výroku o vině, jenž stížností pro porušení zákona napaden nebyl, se jedná o pochybení v dané věci nepodstatné, neboť v opačném případě by v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona podané proti výroku o vině ve prospěch obviněné nemohl tento výrok v žádném případě obstát. Nejvyšší soud též vycházel z ustanovení §24 odst. 2 tr. zák., které navozuje takový existující právní stav, že na obviněnou je třeba hledět, jako by nebyla odsouzena, což v konečném důsledku nezhoršuje ani nezlepšuje postavení obviněné do té míry, že by bylo nutné je dalším případným řízením v této věci měnit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c