ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.114.2005.1
sp. zn. 4 Tz 114/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. S., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/88, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/1988, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného M. S.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný M. S., z p r o š ť u j e obžaloby bývalého vojenského obvodového prokurátora Brno ze dne 22. 2. 1988, sp. zn. 4 OPv 15/88, pro skutek spočívající v tom, že ačkoli dne 9. 12. 1987 převzal povolávací rozkaz řady C č. 352470 vydaný Okresní vojenskou správou v H., na základě kterého byl povinen dne 4. 1. 1988 do 12.00 hod. nastoupit k Vojenskému útvaru v L. k vykonání základní vojenské služby, takto v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/1988, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kterého se měl dopustit shora popsaným jednáním. Za uvedené jednání byl obviněný M. S. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců. Podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1990, byl pro výkon trestu zařazen do Í. nápravně výchovné skupiny. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 4. 1988.
Pro úplnost je třeba uvést, že z přiloženého spisu Městského soudu v Brně, sp. zn.6 Nt 527/2001, vyplývá, že obviněný M. S. podal návrh na povolení obnovy řízení, alternativně navrhl přezkum rozhodnutí podle zákona č. 198/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na povolení obnovy řízení byl projednán Městským soudem v Brně pod sp. zn. 6 Nt 527/2001. Usnesením ze dne 21. 1. 2003 Městský soud rozhodl, že se návrh na povolení obnovy řízení zamítá podle §283 písm. d) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal obviněný M. S. dne 17. 3. 2003 stížnost, kterou dne 9. 6. 2003 projednal Krajský soud v Brně, který usnesením podle §149 odst. 4 tr. ř. doplnil výrok soudu prvostupňového tak, že se návrh na přezkum rozhodnutí ve smyslu §6 zák. č. 198/1993 Sb. zamítá jako opožděně podaný. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dne 8. 7. 2003 ústavní stížnost, kterou dne 23. 3. 2004 Ústavní soud usnesením, sp. zn. IV. ÚS 372/03, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/1988, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného M. S. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje. Bývalí Vojenský obvodový soud Brno proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného M. S. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/88, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. S. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojeních silách dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě, nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
V posuzované věci ze spisů bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, sp. zn. 3 T 29/1988 a Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 Nt 527/2001, bylo zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný M. S. odmítl nastoupit základní vojenskou službu jen z toho důvodu, že výkon základní vojenské služby byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalí Vojenský obvodový soud Brno však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.
Z výše uvedeného lze dovodit, že čin obviněného směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného mu Ústavou a dalšími mezinárodními pakty. Obviněný svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení podle Ústavy. Zde je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960 (zák. č. 100/1960 Sb.) zaručoval občanům svobodu vyznání. V čl. 32 odst. 2 pak bylo uvedeno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena, ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, Ústavou garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zák. č. 120/1976 Sb.), který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný. Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Pro úplnost lze dodat, že výše uvedený právní názor vyplývá z nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále z navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.
Na základě těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného M. S. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. 3. 1988, sp. zn. 3 T 29/1988, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného M. S. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.