ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.163.2005.1
sp. zn. 4 Tz 163/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2005 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. V., proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci obviněného vedené u býv. Vojenského obvodového soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 103/76, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný L. V. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 8. 4. 1976 v odpoledních hodinách v L. poté, co se dostavil na základě povolávacího rozkazu k v. ú., kde měl nastoupit vojenskou základní službu a byl prezentován, odmítl převléci se do vojenského stejnokroje a dále konat vojenskou základní službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho svědomí příslušníka sekty s. J. Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců se zařazením do první nápravně výchovné skupiny.
Proti uvedenému rozhodnutí si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval býv. Vyšší vojenský soud v Příbrami, který jej usnesením ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, jako nedůvodné podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, podal býv. generální prokurátor ČSSR stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, o níž rozhodl býv. Nejvyšší soud ČSSR rozsudkem ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/76, tak, že rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, byl porušen zákon v ustanoveních §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Následujícím výrokem citovaného rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSSR byl zrušen výrok o trestu z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, a býv. Vojenskému obvodovému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O věci tedy poté znovu jednal býv. Vojenský obvodový soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců se zařazením do první nápravně výchovné skupiny.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti dne 10. 10. 2005 k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. V. proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76. Tímto usnesením byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného L. V.
V odůvodnění svého podání poukázal ministr spravedlnosti na skutečnost, že obviněný odmítal sloužit na vojně proto, že mu to nedovolovalo jeho svědomí. Nechtěl se učit bojovat, což vyplývalo z jeho přesvědčení příslušníka sekty s. J. Obviněný pak odepřel konat vojenskou službu z důvodů svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby.
Stěžovatel dále zdůraznil, že obviněný L. V. neměl možnost dostát svým povinnostem, které mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu se svým svědomím. Svobodu svědomí je však ale třeba chápat jako základní právo absolutní povahy a v případech odepření výkonu vojenské služby jako právo určující. V daném případě se jednalo o čin obviněného směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu zejména čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb., který měl být v daném případě aplikován, a to proto, že v době rozhodování v trestní věci obviněného L. V. již vstoupil na území býv. ČSSR v platnost. Podle čl. 18 citovaného paktu má každý mimo jiné právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Čin obviněného L. V. byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu ustanovení §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je rovněž možno přihlédnout.
Býv. Vyšší vojenský soud v Příbrami tudíž pochybil, když v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění nepřihlédl k motivaci jednání obviněného L. V. Jeho jednání pak vůbec nebylo trestným činem, neboť obviněný jím pouze realizoval svá základní práva a svobody.
Dále se ministr spravedlnosti vyjádřil k otázce přípustnosti stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozhodnutí, které již bylo přezkoumáno býv. Nejvyšším soudem ČSSR na základě revizního principu zakotveného pro řízení o stížnosti pro porušení zákona v ustanovení §267 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění. Poukázal, že touto otázkou se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zabýval, a to ve věci sp. zn. 11 Tz 27/2001, kdy aplikoval pro obdobný případ ustanovení §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Podle citovaného ustanovení je i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1. Tomuto postupu nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona. Toto ustanovení je potom onou zákonnou výjimkou předpokládanou ustanovením §266 odst. 1 poslední věty tr. ř., které jinak zapovídá podání stížnosti pro porušení zákona proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rovněž v nyní posuzovaném případě došlo k porušení zákona ve směru uvedeném v ustanovení §1 zák. o soudní rehabilitaci, a proto je stížnost pro porušení zákona tak, jak byla podána, přípustná.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného L. V. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, zrušil, a aby dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou pokladu. Zejména se jedná o rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/76, a na něj navazující rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/76. Následně by pak mělo být podle ministra spravedlnosti postupováno podle §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se při projednání stížnosti pro porušení zákona zabýval předně otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
Stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti rozhodnutím, která již nabyla právní moci. Ze zásady závaznosti, nezměnitelnosti a nezvratnosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení vyplývá, že mimořádné opravné prostředky jsou výjimečným opatřením a mají své místo v trestním řízení pouze v případě takových vad rozhodnutí, kdy setrvání na právní moci rozhodnutí a jeho nezměnitelnosti by znamenalo vážné ohrožení nestranného a spravedlivého rozhodování. Základním účelem mimořádného opravného prostředku a následného opravného řízení je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v zájmu účastníků trestního řízení. Účelem stížnosti pro porušení zákona je náprava právních vad pravomocných rozhodnutí nebo náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Soudem podle ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. se míní i ty soudy, které na území České republiky působily v rámci soudní soustavy, ale již byly zrušeny, např. místní lidové soudy a vojenské soudy.
V daném případě považuje Nejvyšší soud za rozhodující, že ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci obviněného vedené u býv. Vojenského obvodového soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 103/76. Rozhodnutí nyní napadené stížností pro porušení zákona však nebylo ve věci rozhodnutím konečným a již v minulosti doznalo změn. Stalo se tak rozsudkem býv. Nejvyššího soudu ČSSR vydaného na základě stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného býv. generálním prokurátorem ČSSR, ve spojení s rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, kterým byl obviněnému uložen shora uvedený přísnější trest při nezměněném výroku o vině.
Z obsahu spisového materiálu je totiž zřejmé, že u býv. Nejvyššího soudu ČSSR byla býv. generálním prokurátorem podána v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76. Býv. Nejvyšší soud ČSSR uvedenou stížnost pro porušení zákona projednal a rozsudkem ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/76, vyslovil, že rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 1 To 92/76, byl porušen zákon v ustanoveních §23 odst. 1, §31 odst. 1 tr. zák. Následně pak býv. Nejvyšší soud ČSSR citovaný rozsudek zrušil ve výroku o trestu a býv. Vojenskému obvodovému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle tehdejší právní úpravy na základě ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. účinného do 30. 6. 1990 proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon, jakož i proti pravomocnému rozhodnutí soudu, které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, mohl generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Generální prokurátor ji mohl podat i proti takovému rozhodnutí prokurátora, vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu. Podle ustanovení §267 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001 Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo.
Býv. Nejvyšší soud ČSSR měl, jak vyplývá ze shora uvedené právní úpravy, v roce 1976 v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkumnou povinnost s neomezeným revizním principem, a tudíž mohl nyní vytýkané pochybení nalézacího i odvolacího soudu napravit. Pokud ministr spravedlnosti zaujal názor, že býv. Nejvyšší soud ČSSR svoji přezkumnou povinnost nesplnil a nezjistil porušení zákona v neprospěch obviněného, a stěžovatel se rozhodl podat v předmětné věci v pořadí druhý mimořádný opravný prostředek tohoto druhu k Nejvyššímu soudu, bylo každopádně třeba tuto stížnost pro porušení zákona podat i proti rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 9. 1976, sp. zn. Tzv 19/76, a proti navazujícímu rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, neboť tato rozhodnutí nelze pokládat pouze za rozhodnutí obsahově navazující na usnesení odvolacího soudu.
Protože se tak nestalo, Nejvyšší soud s ohledem na petit stížnosti pro porušení zákona, podané výhradně proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 14. 7. 1976 sp. zn. 1 To 92/76, pokládá tuto stížnost pro porušení zákona za nepřípustnou, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání při splnění podmínek uvedených v ustanovení §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c