ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.173.2005.1
sp. zn. 4 Tz 173/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 16. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §5, §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného J. K.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. K., se podle §226 písm. b) tr. ř.
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
pro skutky spočívající v tom, že
1.dne 31. 10. 1957 neuposlechl, v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, povolávací rozkaz OVS V. K., takže musel být téhož dne předveden na OVS npor. J. D.,
2.po provedené presentaci dne 1. 11. 1957 odmítl u v. ú. R. obléci vojenský stejnokroj a vzít do rukou zbraň, vymlouvaje se na své náboženské přesvědčení „s. J.“
v čemž byly podle obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Brně spatřovány
1.pokus trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §5, §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb.
2.trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.,
neboť tyto skutky nejsou trestnými činy.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57, byl obviněný J. K. uznán vinným
1.pokusem trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §5, §265 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 31. 10. 1957 neuposlechl, v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, povolávací rozkaz OVS V. K., takže musel být téhož dne předveden na OVS npor. J. D.,
2.trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že po provedené presentaci dne 1. 11. 1957 odmítl u v. ú. R. obléci vojenský stejnokroj a vzít do rukou zbraň, vymlouvaje se na své náboženské přesvědčení „s. J.“.
Za to mu byl podle §270 odst. 1 a §22 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků.
Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 17. 12. 1957.
Ministr spravedlnosti citovaný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57, napadl podle §266 odst. 1 tr. ř. stížností pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného J. K. Podle jeho názoru byl tímto rozhodnutím porušen zákon v neprospěch tohoto obviněného v ustanoveních §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky, ve znění ústavního zákona č. 150/1948 Sb., §1 odst. 1 a §2 odst. 7, odst. 8 tr. ř. ve znění zákona č. zák. č. 64/1956 Sb., ve vztahu k ustanovení §256 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v případě trestného činu obviněného J. K. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1948 a rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, podle kterého má každý mj. právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.
Ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená základní práva a svobody obviněného J. K. však bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nerespektoval. Tento čin byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoliv je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a pro posouzení případů odepření vojenské služby jako právo určující.
Trestní právo v kritické době chránilo práva a oprávněné zájmy společnosti, tak i jednotlivce, intenzita ochrany zájmů společnosti však byla ve výrazném nepoměru v neprospěch ochrany zájmů jednotlivce do té míry, že tím právní úprava kolidovala i s tehdy platnými a uznanými základními právy a svobodami. Z tohoto pohledu se v případě obviněného nemohlo jednat o trestný čin, k čemuž však soud v rozporu ustanoveními §2 odst. 7, 8 tr. ř. z roku 1956 vůbec nepřihlédl.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející nemohl Nejvyšší soud přezkoumat, a to vzhledem k tomu, že příslušný spis byl skartován, jak je patrno ze zprávy ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 30. 3. 2001. Po přezkoumání napadeného rozsudku, který jako jediný dokument v úředně ověřené kopii měl Nejvyšší soud k dispozici, dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.
Podle §5 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. jednání pro společnost nebezpečné, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, je pokusem trestného činu, jestliže tento výsledek nenastane.
Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný odmítl jako s. J. z důvodu svého náboženského přesvědčení vůbec konat vojenskou službu, a proto musel být k nástupu služby dne 31. 10. 1957 předveden. Po vybavení příslušnými doklady byl odeslán k v. ú. R., kde po provedené presentaci s ohledem na své náboženské přesvědčení odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat službu.
Jednání obviněného shledal bývalý Vojenský obvodový soud Brno v rozporu se základními zájmy společnosti na obraně republiky. Přestože Ústava (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručovala každému občanu plnou svobodu náboženského vyznání, stanovila také jako jednu ze základních a nejčestnějších povinností každého občana výkon vojenské služby v zájmu obrany vlasti. Popsaná jednání obviněného proto bývalý Vojenský obvodový soud Brno posoudil jako pokus trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §5, §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného J. K., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. 2 T 411/57, byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v ustanoveních §5, §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud poté za podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám, neboť rozhodnutí mohlo být učiněno na podkladě zjištěného skutkového stavu, který nemusel být dalšími důkazy doplňován, když shledal že věc byla náležitě objasněna. Vzhledem k tomu, že skutky, které byly kvalifikovány jako pokus trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §5, §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., a jako trestný čin vyhýbání se služební pravomoci podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák.č. 86/1950 Sb., nemají zákonné znaky trestných činů, Nejvyšší soud obviněného J. K. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby bývalého Vojenského obvodového prokurátora v Brně zprostil, a to v rozsahu, který je specifikován ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á