ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.184.2005.1
sp. zn. 4 Tz 184/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného E. Ž., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného E. Ž.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný E. Ž., se podle §226 písm. b) tr. ř.
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
pro skutek spočívající v tom, že po nastoupení vojenské základní služby u v. ú. R. odmítl dne 1. 11. 1957 obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu z důvodů svého náboženského vyznání
v čemž byl podle obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Brně spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák ve znění zákona č. 86/1950 Sb.,
neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, byl obviněný E. Ž. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že po nastoupení vojenské základní služby u v. ú. R. odmítl dne 1. 11. 1957 obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu z důvodů svého náboženského vyznání. Za to mu byl v sazbě §270 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno dále podle §44 odst. 1, 2 tr. zák. č. 86/1950 Sb. vyslovil u obviněného ztrátu čestných práv občanských, uvedených v odst. 1 písm. a), b) uvedeného zákonného ustanovení, přičemž podle §44 odst. 3 tr. zák, ve znění zákona č. 86/1950 Sb. trvá tato ztráta nejen po dobu výkonu trestu odnětí svobody, ale i po dobu tří roků ještě po odpykání trestu odnětí svobody.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. Ž. Podle názoru stěžovatele byl zákon v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 a §2 odst. 7, odst. 8 tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950.
Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na skutečnost, že v případě obviněného E. Ž. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1948, a dále článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, podle kterého má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená základní práva a svobody obviněného E. Ž. však bývalý Vojenský obvodový soud Brno nijak nerespektoval. Obviněný E. Ž. totiž nemohl dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přičemž je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby, jako právo určující. Trestní právo v kritické době chránilo práva a oprávněné zájmy jak společnosti, tak i jednotlivce. Intenzita ochrany zájmů společnosti však byla ve výrazném nepoměru v neprospěch ochrany zájmů jednotlivce do té míry, že tím právní úprava kolidovala i s tehdy platnými a uznanými základními právy a svobodami. Z tohoto pohledu se v případě obviněného E. Ž. nemohlo jednat o trestný čin, k čemuž však bývalý Vojenský obvodový soud Brno v rozporu se svými povinnostmi danými ustanoveními §1 odst. 1 a §2 odst. 7, odst. 8 tr. ř. z roku 1956 vůbec nepřihlédl.
Na tomto porušení zákona pak nic nemění ani skutečnost, že na základě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957 byl obviněnému E. Ž. usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 12. 1957, sp. zn. 2 T 372/1957, prominut celý trest odnětí svobody v trvání tří roků.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného E. Ž. porušen zákon v ustanoveních §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 a §2 odst. 7, odst. 8 tr. ř. č. 64/1956 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1, popř. §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn, a shledal, že zákon byl porušen.
Nejvyšší soud neměl při svém rozhodování k dispozici spis bývalého Obvodového vojenského soudu Brno, sp. zn. 2 T 372/57, neboť tento spis byl v důsledku zatopení justiční dokumentace při povodních v roce 2002 poškozen, což vyplývá z písemného sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu Praha, plukovníka Mgr. J. Ž. ze dne 12. 7. 2005. Termín možného poskytnutí spisu byl podle aktuálně dohodnutého harmonogramu stanoven na červen až srpen 2006, kdy bude veškerá dokumentace vojenských soudů po rozmražení, vysušení a dezinfekci zkompletovaná do jednotlivých archivních celků příslušných soudů. Nejvyšší soud měl k dispozici pouze opis rozsudku tohoto soudu ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, a pravomocný opis usnesení tohoto soudu ze dne 3. 12. 1957, sp. zn. 2 T 372/57.
Podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění č. 86/1950 Sb., kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.
Z ověřeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný E. Ž. po nastoupení vojenské základní služby u v. ú. R. odmítl dne 1. 10. 1957 obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu z důvodů svého náboženského vyznání. Z odůvodnění tohoto rozsudku dále vyplývá, že obviněný se ke své trestné činnosti sice doznal, avšak necítil se vinen. Výslovně prohlásil, že respektuje zákony státu jen potud, pokud nejsou v rozporu s jeho vírou jako S. J. Uvedená obhajoba však podle názoru bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nemohla snižovat vinu obviněného, protože jako občan tohoto státu byl povinen dodržovat zákony. Popsané jednání obviněného proto bývalý Vojenský obvodový soud Brno posoudil jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.
Nejvyšší soud konstatuje, že z písemností, které má k dispozici, není zřejmé, kdy citovaný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, nabyl právní moci, neboť doložka právní moci není na opise rozsudku vyznačena. Skutečnost, že rozhodnutí, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona, však nepochybně právní moci nabylo, vyplývá z usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 3. 12. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, kterým byl podle §391 odst. 1 tr. ř. č. 64/1956 Sb., z důvodu čl. I odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 12. 1957 prominut obviněnému E. Ž. celý trest odnětí svobody v trvání tří roků, který, jak je uvedeno v tomto usnesení, mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného E. Ž., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 11. 1957, sp. zn. 2 T 372/57, byl v neprospěch obviněného E. Ž. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud ve věci poté za podmínek §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal procesní podmínky pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení. Věc byla náležitě objasněna, není zapotřebí provádět další důkazy, a při svém rozhodování mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která bývalý Vojenský obvodový soud Brno učinil. Jak již bylo výše řečeno, skutek spočívající v tom, že obviněný po nastoupení vojenské základní služby u v. ú. R. odmítl dne 1. 11. 1957 obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu z důvodů svého náboženského vyznání, kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., není trestným činem, a proto byl obviněný obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Brně podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á