ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.68.2005.1
sp. zn. 4 Tz 68/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch Mgr. T. V., proti pravomocnému usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 1 KZn 2711/2004-12, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura České Budějovice (dále jen Policie ČR), ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. ČTS FIPO-397/CB-2004, byla Mgr. T. V. uložena pořádková pokuta ve výši 35.000,- Kč. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že dne 10. 12. 2004 byl správce konkurzní podstaty společnosti S., a. s., vyzván k podání vysvětlení. Po podání vysvětlení byl vyzván podle §78 tr. ř. k vydání věci – kompletního účetnictví společnosti S., a. s., k čemuž Mgr. V. uvedl, že část účetnictví je mimo jeho kancelář a část v jeho kanceláři. Proto byl vyzván k vydání části, která byla v jeho kanceláři. I přes výzvu podle §78 tr. ř. a poučení o následcích nevyhovění, však Mgr. V. odmítl účetnictví vydat. Nato mu bylo předáno usnesení podle §79 tr. ř. o odnětí věci a věc byla téhož dne odňata. Dále byl dotázán, kde se nachází zbytek účetnictví, na což sdělil, že v archivu, ale odmítl tento archiv specifikovat.
Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne
10. 1. 2005, sp. zn. 1 KZn 2711/2004-12, byla stížnost Mgr. T. V. ze dne 11. 12. 2004 proti výše citovanému usnesení Policie ČR podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení státního zástupce podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch Mgr. T. V. (chybně ve stížnosti pro porušení zákona uváděn jako obviněný). Napadeným usnesením byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a jemu předcházejícím usnesením Policie ČR ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. ČTS FIPO-397/CB-2004, v ustanovení §2 odst. 4 druhé věty tr. ř. ve vztahu k ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatuje, že smyslem pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. ř. je mimo jiné vynutit uposlechnutí příkazu nebo vyhovění výzvě, když za takovou výzvu je možné považovat i výzvu k předložení nebo vydání věci důležité pro trestní řízení orgánu činnému v trestním řízení podle §78 odst. 1 tr. ř. Veškerý postup orgánů činných v trestním řízení nicméně musí být korigován zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti, vyplývající z již citovaného ustanovení §2 odst. 4 věty druhé tr. ř.
Postavení správce konkursní podstaty je přitom specifické, neboť je do funkce správce ustanoven rozhodnutím soudu a je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§8 odst. 2 věta prvá zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto jeho postavení vyplývá i povinnost úpadce odevzdat správci své účetnictví a další potřebné doklady (§17 odst. 1 cit. zák.) - z věcného hlediska do značné míry obdobná povinnosti podle §78 odst. 1 tr. ř. Ministr spravedlnosti dále poukazuje na nález Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. 403/2002 Sb., ve kterém se, pokud jde o postavení správce konkursní podstaty, uvádí, že tento není účastníkem konkursního řízení, ale má jako zvláštní subjekt samostatné procesní postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům, a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce. Doktrína řadí správce konkursní podstaty mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, přičemž jeho úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu. Opatření podle §78 a §79 tr. ř. může policejní orgán podle výslovného ustanovení §158 odst. 3 písm. h) tr. ř. činit již před zahájením trestního stíhání, aniž by muselo jít o neopakovatelné úkony ve smyslu §160 odst. 4 věty prvé tr. ř., a lze souhlasit s tím, že z ustanovení §78 či §79 tr. ř. nevyplývá, že by správci konkursní podstaty byla dána jakási výjimka z obecné povinnosti věc (v daném případě listinu) předložit či vydat, resp. že by mu nemohla být odňata. Na druhé straně je zde specifické postavení správce jako sui generis veřejného orgánu. Konkursní řízení je řízením soudním a odnětím účetnictví úpadce (aniž by např. byly pořízeny ověřené kopie dokladů) může být jeho průběh de facto blokován. K uložení pořádkové pokuty i k odnětí věci je pak v daném kontextu nutno přistoupit s maximální zdrženlivostí. Státní zástupce, který zamítl stížnost Mgr. T. V. proti usnesení o uložení pořádkové pokuty, tuto zásadu nerespektoval, neboť tak rozhodl v době, kdy požadované listiny již v dispozici orgánů činných v trestním řízení byly, a to vzhledem k tomu, že po vydání souhlasu státního zástupce s jejich odnětím (§79 odst. 1 druhá věta tr. ř.) se Mgr. T. V. již pokynům policejního orgánu bez dalšího podrobil. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením a jemu předcházejícím usnesením Policie ČR byl porušen zákon v neprospěch Mgr. T. V. ve vytýkaném rozsahu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Stížnosti pro porušení zákona nebylo možno vyhovět, neboť nenapadá rozhodnutí, kterým k porušení zákona zjevně došlo. V projednávaném případě nebyly totiž splněny zákonné podmínky pro odnětí věci podle ustanovení §79 odst. 3 tr. ř. K vydání věci důležité pro trestní řízení může být ten, kdo ji má u sebe, vyzván příkazem policejního orgánu, k němuž dal předchozí souhlas státní zástupce (§79 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Bez předchozího souhlasu státního zástupce může být takový příkaz policejním orgánem vydán jen tehdy, jestliže nelze předchozího souhlasu dosáhnout a věc nesnese odkladu (§79 odst. 3 tr. ř.). Ze spisového materiálu je zřejmé, že dne 10. 12. 2004 byl po podání vysvětlení správce podstaty společnosti S., a. s., Mgr. T. V. vyzván policií k okamžitému vydání účetnictví úpadce, přičemž policejní orgán vydal příkaz (č. l. 56) k odejmutí požadovaných listin podle §79 odst. 1 tr. ř. (chybně označený jako usnesení) bez předchozího souhlasu státního zástupce. Jelikož Mgr. T. V. odmítl vydat část požadovaných listin, přistoupil policejní orgán k uložení pořádkové pokuty ve smyslu ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. Pokud si však ještě téhož dne policejní orgán souhlas státního zástupce obstaral, pak není zřejmé proč si policejní orgán tento souhlas neobstaral dříve a zajištění listin vyhodnotil jako bezodkladný úkon. K tomu je nutno konstatovat, že nemožnost dosáhnout předchozího souhlasu je tu tehdy, když to nebylo možné ani např. telefonicky. Podle §160 odst. 4 tr. ř. je navíc třeba v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Policejní orgán by tedy měl uvést konkrétní skutečnosti, které jej vedly k závěru, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, což v tomto případě neučinil. Za této situace je zřejmé, že policejní orgán nepostupoval v případě odnětí účetnictví úpadce v souladu s ustanovením §79 odst. 1, odst. 3 tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud je vázán ustanovením §267 odst. 3 tr. ř., nemohl vyslovit porušení zákona ve zmíněných ustanoveních, neboť jejich porušení ministr spravedlnosti nenamítal a stížnost pro porušení zákona proti příkazu o odnětí věci vydanému dne 10. 12. 2004 nepodal.
Naproti tomu pokud stížnost pro porušení zákona směřuje proti usnesení Policie ČR ze dne 10. 12. 2004 o uložení pořádkové pokuty, jímž mělo dojít k porušení zákona v tom směru, že nebyla dodržena zásada zdrženlivosti (přiměřenosti) formulovaná v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §66 tr. ř. a stížností pro porušení zákona napadeným rozhodnutím pak mělo dojít k porušení zákona v ustanovení §147 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je nutno konstatovat, že v tomto smyslu v projednávané věci zákon porušen nebyl. Zásada zdrženlivosti (přiměřenosti) byla nově formulovaná v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. novelou tr. ř. provedenou zák. č. 265/2001 Sb. Při provádění úkonů trestního řízení lze do práv osob uvedených v tomto ustanovení, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. V projednávaném případě Nejvyšší soud neshledal, že by policejními orgány, resp. napadeným rozhodnutím státního zastupitelství bylo citované ustanovení zákona porušeno. V tomto směru je nutno beze zbytku souhlasit s názorem ministra spravedlnosti vysloveným v předposledním odstavci stížnosti pro porušení zákona, že z ustanovení §78 a §79 tr. ř. nevyplývá, že by správci konkursní podstaty byla dána výjimka z obecné povinnosti listinu předložit či vydat, resp. že by mu nemohla být odňata. Ze spisového materiálu je zřejmé, že Mgr. T. V. nevyhověl výzvě policejního orgánu ve smyslu ustanovení §78 odst. 1 tr. ř. přesto, že jím byl řádně poučen na možnost uložení pořádkové pokuty. Dále odmítl sdělit policejnímu orgánu místo uložení požadovaných listin a nebyl ochoten je obratem vydat. Jelikož ze zákona nevyplývá výjimka, která by správce konkursní podstaty k takovému postupu opravňovala, lze tak uzavřít, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro uložení pořádkové pokuty podle ustanovení §66 odst. 1 tr. ř.
V souvislosti s argumentem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že pořádková pokuta byla uložena v rozporu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti, Nejvyšší soud již dříve ve svém usnesení ze dne 22. července 2003, sp. zn. 4 Tz 116/2003, uvedl, že podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o uložení pořádkové pokuty musí reflektovat zákonnou úpravu stížnosti pro porušení zákona a její omezení stanovené v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že pořádková pokuta je procesní sankcí za porušení procesních povinností stanovených trestním řádem, svou povahou i důsledky se v případě pořádkové pokuty jedná o sankci po všech stránkách mírnější než je trest ukládaný pachateli za spáchaný trestný čin. Za situace, kdy stížností pro porušení zákona lze napadnout výrok o trestu podle §266 odst. 2 tr. ř. v případech jeho zřejmé nepřiměřenosti stupni nebezpečnosti činu pro společnost, poměrům pachatele či účelu trestu, považuje Nejvyšší soud za možné podat stížnost pro porušení zákona proti výroku o uložení pořádkové pokuty z důvodu její nepřiměřené výše pouze tehdy, pokud intenzita porušení zákona bude vyšší než je uvedená v §266 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu, přičemž tato podmínka může být podle názoru Nejvyššího soudu splněna pouze tehdy, pokud byla překročena sazba pořádkové pokuty stanovené trestním řádem. S využitím logického argumentu a fortiori lze dospět k závěru, že pokud je přípustnost stížnosti pro porušení zákona omezena v případě výroku o trestu na případy jeho zřejmé nepřiměřenosti, je tím spíše nutno takovými kriterii omezit možnost podání stížnosti pro porušení zákona v případě uložení pořádkové pokuty.
Napadené usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze pak podle názoru ministra spravedlnosti bylo chybné proto, že v době jeho rozhodování již orgány činné v trestním řízení měly požadované dokumenty k dispozici. Nejvyšší soud však považuje tento názor za nesprávný, neboť následné splnění povinnosti správce podstaty Mgr. T. V. nemůže opodstatnit prominutí uložené pořádkové pokuty, přičemž zákon takový postup rovněž neumožňuje.
Z uvedených důvodů proto nezbylo než stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k