ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.73.2005.1
sp. zn. 4 Tz 73/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného D. K., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 28. ledna 1960, sp. zn. 3 T 8/60, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného D. K.
Tento rozsudek se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný D. K. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 5. ledna 1960 u svého útvaru ve Z. odmítl převzít vojenský stejnokroj a když byl do něho ustrojen prohlásil, že zbraň stejně nevezme a přísahat nebude, protože se nesrovnává s jeho náboženským přesvědčením, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne
28. ledna 1960, sp. zn. 3 T 8/60, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., (dále též jen „tr. zák. 1950“), pro skutek uvedený výše ve výrokové části tohoto rozsudku a odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zák. 1950 k trestu odnětí svobody na 15 měsíců nepodmíněně. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. února 1960. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 12. května 1960, sp. zn. 3 T 8/60, byl podle článku III odst. 5 amnestie presidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 obviněnému D. K. prominut zbytek výše uvedeného trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců 27 dní pod podmínkou, že se do tří let od 9. 5. 1960 nedopustí úmyslného trestného činu.
V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti výše citovanému rozsudku stížnost pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného D. K. porušen zákon v ustanoveních 15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky (dále též jen „Ústava z roku 1948“), §1 a §2 odst. 7, odst. 8 tr. ř. (zák. č. 64/1956 Sb.) a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950. V jejím odůvodnění uvádí, že soud se těmito zákonnými ustanoveními při svém rozhodování neřídil. V tomto trestním případě se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1, §16 Ústavy z roku 1948 a článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tento čin tak byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Obviněný D. K. neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní povahy. Ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená základní práva a svobody obviněného D. K. však bývalý Vojenský obvodový soud v Pardubicích nijak nerespektoval, ani se jejich relevancí při svém rozhodování nezabýval. Trestní právo v kritické době chránilo jak společnost, tak i jednotlivce. Intenzita ochrany společnosti však byla ve výrazném nepoměru v neprospěch ochrany zájmů jednotlivce do té míry, že tím právní úprava kolidovala i s tehdy platnými a uznanými základními právy a svobodami. Z tohoto pohledu se v případě obviněného D. K. nemohlo jednat o trestný čin, k čemuž však soud v rozporu s ustanoveními §2 odst. 7, odst. 8 tr. ř. z roku 1956 vůbec nepřihlédl. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 28. ledna 1960, sp. zn. 3 T 8/60, byl porušen zákon v neprospěch obviněného D. K. ve výše citovaných ustanoveních ústavy z roku 1948, trestního zákona a trestního řádu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 nebo §271 odst. 1 tr. ř. Ke stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti připojil fotokopie rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 28. ledna 1960, sp. zn. 3 T 8/60, usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 12. května 1960, sp. zn. 3 T 8/1960, s vysvětlujícím dopisem Vojenského ústředního archivu Praha ze dne 23. října 2003, čj. 17 435/2003-2111/VHA.
Obhájce obviněného ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou. Upřesnil ve stížnosti blíže nespecifikované náboženské přesvědčení obviněného a uvedl, že tento je S. J. Navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona nejen ve smyslu podané stížnosti, ale též v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., a článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud ČR postupoval stejně jako velký senát v trestní věci V. W., který byl rozsudkem ze dne 22. května 2003,
sp. zn. 15 Tz 67/2003 zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby.
Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž stížnost pro porušení zákona směřuje, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Na překážku úplnému splnění uvedené povinnosti bylo, že Nejvyšší soud neměl k dispozici příslušný trestní spis. Ze sdělení Vojenského ústředního archivu ze dne 29. června 2005 vyplývá, že předmětný spis byl skartován (tuto skutečnost však vzhledem k poškození příslušného rejstříku při povodních v roce 2002 není možné s jistotou potvrdit) a zaslal originály rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 28. ledna 1960, sp. zn. 3 T 8/60, a usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 12. května 1960, sp. zn. 3 T 8/60. Rekonstrukce justiční dokumentace dosud neproběhla, přičemž se předpokládá, že zatopený archivní materiál nebude k dispozici dříve než v červnu roku 2006. Za této důkazní situace bylo možné přezkoumat jen správnost vlastního rozsudku, nikoli též řízení, které mu předcházelo.
Podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Z obsahu citovaného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Pardubice v trestní věci obviněného D. K. bylo zjištěno, že obviněný se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 měl dopustit tím, že „dne 5. ledna 1960 u svého útvaru ve Z. odmítl převzít vojenský stejnokroj a když byl do něho ustrojen prohlásil, že zbraň stejně nevezme a přísahat nebude, protože se nesrovnává s jeho náboženským přesvědčením“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obviněný se k uvedenému jednání doznal s odvoláním se na své náboženské přesvědčení. Podle názoru bývalého Vojenského obvodového soudu Pardubice obviněný tímto jednáním prokázal naprosto odmítavý postoj k zájmům společnosti a k obraně vlasti, přestože Ústava 9. května zaručovala každému občanu náboženskou svobodu, neboť nešlo připustit, aby se náboženství stalo prostředkem a důvodem k odmítání nejčestnější občanské povinnosti.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu z důvodu svého náboženského přesvědčení. Proto je zde na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v ozbrojených silách v roce 1953 za trestný čin.
A to i s ohledem na zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, který shledával, že v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 docházelo v tehdejším Československu k odsuzujícím soudním rozhodnutím, za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné, jakož i za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, avšak československými trestními zákony byly prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Uvedená hlediska nebyla v napadeném rozhodnutí býv. Vojenského obvodového soudu Pardubice vůbec brána v úvahu a tudíž ani respektována.
Na základě toho Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného D. K. porušen zákon v ustanovení
§270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, jímž byl uznán vinným v rozporu s výše uvedenými důvody. Za tohoto stavu bylo nadbytečné akcentovat, že zákon byl porušen též v ustanoveních 15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb. a §1 odst. 1 a §2 odst. 7, odst. 8 zák. č. 86/1956 Sb., jak to navrhoval ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil včetně dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění napadeného rozsudku, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů výše podrobně rozvedených, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného D. K. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k