ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1041.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1041/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2005 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 13 To 338/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 256/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 4 T 256/2001, byl obviněný M. P. uznán vinným v jednočinném souběhu trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 1. 5. 2001 v časných ranních hodinách v přesně nezjištěnou dobu po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní vozidlo zn. Fiat Punto, na silnici ve směru od obce M. na obec L., okr. P., při projíždění levotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, stavu, povaze vozovky a situaci v silničním provozu, na 3,2 km s vozidlem přejel vpravo mimo vozovku, kde narazil do stromů, čímž porušil důležitou povinnost, vyplývající z ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, chemickým rozborem krve, která mu byla odebrána téhož dne v 06.40 hod. bylo u něj zjištěno metodou plynové chromatografie 1,19 g/kg alkoholu v krvi, při dopravní nehodě utrpěl sám těžké zranění, jeho spolujezdec Š. Š., utrpěl těžká zranění, kterým na místě nehody podlehl, přičemž dále došlo k hmotné škodě na vozidle majitelky M. R. ve výši 153.400,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. P. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 7 let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Š., bytem P., K., S., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. P. odvoláním, o kterém Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 13 To 338/2004, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 13 To 338/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 4 T 256/2001, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť jako obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Dále tento dovolací důvod odůvodnil tím, že od samého počátku trestního řízení vedeného proti jeho osobě nemohl náležitě uplatňovat svou obhajobu a zejména pak nemohl jeho případný obhájce trvat na provedení úplného dokazování a shromáždění potřebných podkladů, které by nepochybně svědčily o tom, že sám předmětné vozidlo neřídil. Sdělení obvinění bylo totiž provázeno takovými okolnostmi, že vyšetřovateli muselo být jasné, že jde z jeho strany o účelový postup a závěr soudu, že v tuto chvíli byl způsobilý zásilky obsahující sdělení obvinění a usnesení o přibrání znalce převzít, je zcela v rozporu s tím, že mu byly ihned zdravotnickým personálem jako nerozlepené obálky odebrány. Podle názoru dovolatele bylo na základě shora uvedených skutečností porušeno jeho právo na obhajobu ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 tr. ř., neboť jeho tělesné a duševní schopnosti, kdy upadl do několikatýdenního bezvědomí a praktické agonie, pak zcela nepochybně nebyly takové, aby se mohl v této době hájit.
V závěru dovolání obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky přezkoumal usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 12. 2004, č. j. 13 To 338/2004-340, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 T 256/2001-314, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a poté sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného M. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřila tak, že v daném případě je možné souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který se v rámci řádného opravného prostředku správně vypořádal se zcela totožnou argumentací obviněného, když dospěl k závěru, že účinky sdělení obvinění nastaly u obviněného M. P. až dne 17. 7. 2001. Dále státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konstatovala, že s ohledem na dostupný spisový materiál nelze ani shledat existující extrémní rozpor skutkových zjištění a právního posouzení jednání obviněného. Z těchto důvodů má státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné a navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a jeho naplnění spatřoval zejména v porušení svého práva na obhajobu orgány činnými v trestním řízení, neboť v samotném počátku trestního řízení nemohl dovolatel uplatňovat svou obhajobu, zejména pak jeho případný obhájce nemohl trvat na provedení úplného dokazování a shromáždění potřebných podkladů, které by nepochybně svědčily o tom, že obviněný předmětné vozidlo neřídil. Neumožnění obhajoby bylo podle dovolatele zapříčiněno tím, že v době, kdy byl obviněný v kritickém stavu hospitalizován, a o této skutečnosti byl vyrozuměn vyšetřovatel i státní zástupce, měl být dovolateli ustanoven v souladu s §36 odst. 2 tr. ř. obhájce, neboť obviněný nebyl s ohledem na své tělesné a duševní schopnosti v době hospitalizace v nemocnici způsobilý se náležitě hájit.
Případy nutné obhajoby v průběhu trestního řízení upravuje §36 tr. ř. Podle odstavce 1 téhož ustanovení obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování v zdravotnickém ústavu, anebo je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům či je jeho způsobilost k právním úkonům omezena, nebo pokud jde o řízení proti uprchlému. Podle ustanovení §36 odst. 2 tr. ř., na něž dovolatel ve svém dovolání odkazuje, musí obviněný mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
Jak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, dovolatelem uvedenými námitkami se již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, neboť je dovolatel uplatňoval v průběhu celého předchozího řízení.
Soud první instance na straně 15 rozsudku ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 4 T 256/2001, shrnul dosavadní skutková zjištění, a konstatoval, že pokud jde o námitky procesního charakteru, vznesené obhajobou, pak soud neshledal, že by k nějakým procesním pochybením došlo. Obviněnému byly řádně doručeny obálky se sdělením obvinění i přibráním znalců, a podle stanoviska lékaře byl schopen v uvedený den obálky převzít i vnímat, což bylo doloženo i zprávou přednosty neurochirurgického oddělení, a pokud měl tehdy vyšetřovatel tyto informace a bylo mu umožněno předání obálek přímo lékařem, pak nelze dojít k závěru, že by šlo z jeho strany o nezákonný postup. To, že obálky obviněný nerozdělal a že mu je lékař pak dal do trezoru na uvedené věci nic nemění, protože o tom vyšetřovatel informován nebyl. Nakonec i závěr Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jako soudu odvolacího, v předchozí fázi řízení byl učiněn v tom směru, že k nápravě došlo provedením důkazů před soudem, a tudíž ani v tomto případě nelze shledat námitku jako oprávněnou.
Soud odvolací pak v odůvodnění svého usnesení ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 13 To 338/2004, k výhradám obviněného, které měly totožný obsah jako v předchozím řízení a potažmo i nyní v řízení o dovolání, uvedl, že s nimi lze souhlasit potud, že účinky sdělení obvinění nenastaly pouze předáním textu sdělení v zalepené obálce hospitalizovanému obviněnému dne 7. 5. 2001, pokud mu vyšetřovatel neoznámil slovně, z jakého jednání je obviněn a proč má být trestně stíhán, když z dokazování vyplynulo, že ihned po podpisu doručenky byly obviněnému neotevřené obálky odebrány a uloženy v nemocničním trezoru. Účinky sdělení obvinění však nastaly nejpozději na počátku výslechu obviněného dne 17. 7. 2001, kdy za účasti zvolené obhájkyně k předmětné věci vypovídal jako obviněný. Vzhledem k této okolnosti bylo třeba hodnotit, zda v mezidobí mohlo být reálně zkráceno právo na obhajobu a jaký dopad mohla mít tato skutečnost na opatřené důkazy. Samotné ohledání místa dopravní nehody lze pokládat za neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., který mohl být opatřen ještě před zahájením trestního stíhání. Za neodkladný úkon bylo možné považovat i provedení prohlídky a pitvy zemřelého Š. Š., a závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, které určily jako příčinu smrti jmenovaného zranění při dopravní nehodě u nepřipoutané osoby a které nejsou ani obhajobou obviněného ani dalšími důkazy nijak zpochybňovány. Výhrady týkající se zpracování znaleckého posudku z oboru strojírenství k posouzení technického stavu havarovaného vozidla a možnosti technické závady, která by případně mohla být příčinou dopravní nehody, neshledal odvolací soud podstatným pro meritorní rozhodnutí, když následně byly vypracovány postupně tři ústavní posudky z oboru dopravy a všechny se shodly na závěru, že příčinou vyjetí automobilu ze silnice byla vysoká rychlost jízdy v zatáčce. Proto je třeba uzavřít, že příčinou předmětné nehody nebyla technická závada na vozidle. Zkrácení práva na obhajobu by se tak podle soudu druhého stupně mohlo týkat pouze případné účasti obhájce u výslechu jednotlivých svědků, nicméně se zmiňovanou námitkou se vypořádal již nalézací soud a jako podklad pro své rozhodnutí použil výslechy svědků u hlavního líčení, nikoli výpovědi těchto osob v přípravném řízení. Za této situace nemohly výhrady uplatněné v odvolání a týkající se průběhu přípravného řízení nijak významně ovlivnit zákonnost výroků napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že ve vztahu k přípravnému řízení, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání a tento neměl obhájce, jelikož nebyl objektivně způsobilý si jej zvolit, a ani mu nebyl soudem ustanoven, a přesto byly činěny úkony v trestním řízení, pochybení namítané dovolatelem objektivně nastalo a shora uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. Nelze ale v této souvislosti přehlédnout, že tohoto pochybení si byl vědom již soud prvního stupně, který v příslušném směru, a to i k návrhům obhajoby (viz č. l. 134 a 135, 172 spisu), doplnil dokazování a umožnil obviněnému využít svého práva v plné míře nejen k důkazům provedeným bezprostředně při hlavním líčení, ale i ve vztahu k neodkladným a neopakovatelným úkonům provedeným v přípravném řízení ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr. ř.
Jen pro úplnost a s ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně s výpověďmi svědků pořízenými ve sporné době do 17. 7. 2001 nenakládal jako s důkazy, a s ohledem na tyto vady v hlavním líčení znovu tyto svědky vyslechl. Tak byly nově provedeny důkazy výslechem svědků V. B. (č. l. 201 p. v. spisu), J. Z. (č. l. 202 spisu), M. R. (č. l. 211 spisu), MUDr. M. R. - ošetřujícího lékaře (č. l. 202 p. v. spisu), a též soud vyslechl i soudní znalce, a to D. P. - znalce z oboru strojírenství (č. l. 204 p. v. spisu), a MUDr. P. U. - znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 204 p. v. spisu), tak jak ostatně navrhoval i obhájce obviněného ve sdělení k hlavnímu líčení, založeném na č. l. 172 spisu. Soud druhé instance pak v tomto směru pouze doplnil odůvodnění, když konstatoval, kdy nejpozději nastaly účinky sdělení obvinění ve vztahu k obviněnému (srovnej strana 3 usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 13 To 338/2004), a dále upřesnil, které úkony přípravného řízení bylo nutno považovat za neodkladné ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. a v jakém rozsahu jedině mohlo dojít ke zkrácení práva obviněného na obhajobu.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu a neshledal proto důvod k tomu, aby dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc některému ze soudů nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí, když došlo k napravení porušení práva obviněného M. P. na obhajobu, a to s ohledem na pozdější úkony nalézacího soudu v tomto směru shora popsané a konkrétně specifikované. Tento postup je také v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, protože pokud obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen v případě, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, a pokud již došlo k porušení práva na obhajobu, tak jen za podmínky, že toto porušení, zejména došlo-li k němu v přípravném řízení, nebylo v dalším řízení před soudem odstraněno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002, a sp. zn. 5 Tdo 842/2004). V té souvislosti není ani bez významu, že rozhodující význam pro posouzení otázky viny obviněného M. P., byť samozřejmě v návaznosti na ostatní ve věci zákonným způsobem opatřené a provedené důkazy, měly znalecké posudky z oboru dopravy a z nich zvláště revizní ústavní znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství, Vysokého učení technického v B,, který byl zpracován až na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 13 To 262/2003, tedy v době, kdy obviněný již nepochybně mohl uplatnit a také uplatnil jak sám, tak prostřednictvím svého zvoleného obhájce, všechny relevantní námitky ohledně jeho závěrů, s nimiž se pak zejména Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal (viz str. 4 a 5 usnesení), když v průběhu odvolacího řízení ještě vyslechl zpracovatele tohoto posudku, kteří se podrobně vyjádřili ke všem otázkám a připomínkám obhajoby ve veřejném zasedání dne 7. 12. 2004 (č. l. 331 až 337 spisu). Závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu ohledně viny obviněného M. P. jsou proto i přes uvedené porušení práva na obhajobu obviněného na počátku přípravného řízení, které pak bylo v průběhu dalšího řízení ze shora uvedených důvodů zhojeno, právě s ohledem na tento znalecký posudek, jenž je plně v souladu i s ostatními provedenými důkazy, zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o vině obviněného v rozsahu, jak byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 4 T 256/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 13 To 338/2004, uznán vinným.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 13 To 338/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 4 T 256/2001, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska vytýkaného porušení práv obhajoby v přípravném řízení a svým postupem vytýkané vady odstranil. Se závěry soudu prvního stupně týkajícími se uplatněného důvodu dovolání se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného M. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s návrhem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.