ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1064.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1064/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2005 o dovolání obviněného Mgr. M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 8 To 318/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 99/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 2 T 99/2002, byl obviněný Mgr. M. M. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil skutkem uvedeným pod body 1. a 2. výroku o vině tohoto rozsudku, a trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem uvedeným pod bodem 3. výroku o vině tohoto rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný Mgr. M. M. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Zároveň mu byla též uložena podle §59 odst. 2 tr. zák. povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Mgr. M. M., podaném proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, usnesením ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 8 To 318/2004, toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 8 To 318/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 2 T 99/2002, podal obviněný Mgr. M. M. prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. Z. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na počátku odůvodnění dovolání obviněný nejprve zdůraznil, že nepoukazuje a ani nemůže poukázat na úplnost a správnost provedeného dokazování, přičemž však dále uvedl, že pokud Krajský soud v Brně považoval jeho vinu za prokázanou kromě listinných důkazů zejména výpověďmi svědků a znaleckým posudkem z oboru účetnictví, je tato úvaha odvolacího soudu podle jeho názoru nesprávná, neboť má za to, že právě svědecké výpovědi jej v žádném případě neusvědčovaly. Naopak výpověď svědka RNDr. L., jednatele firmy O., s. r. o., uváděná v odůvodnění napadeného rozhodnutí, zcela jednoznačně svědčí v jeho prospěch. Tento svědek u hlavního líčení dne 27. 4. 2004 mimo jiné uvedl, že předmětná faktura sice podle jeho zjištění nebyla zaúčtována v účetnictví jeho firmy, ale z úpravy a stylu psaní včetně razítka vyplývá, že to je jejich faktura. Dále tento svědek uvedl, že se běžně stávalo, že v roce 1996 se zboží od fyzické osoby odkupovalo a zpátky se toto zboží prodávalo právnické osobě a v neposlední řadě, a to prioritně, že předmětnou fakturu jeho firma rozhodně nepopírá, přičemž nevyloučil možnost, že se stala chyba v účtárně, pokud tato faktura zanesena do účetnictví jeho firmy nebyla. Ve stejném duchu je potom podávána k této věci výpověď svědka Ing. H. Nicméně otázkou zůstává, kde lze v jeho jednání spatřovat úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., pokud on jako podnikající fyzická osoba při prodeji předmětného zboží firmě O., s. r. o., odvede státu daň z přidaného hodnoty a následně jako jednatel firmy M.-S., s. r. o., po nákupu tohoto zboží od firmy O., s. r. o., DPH uplatní. Přece pouze z toho, že jak uvádí svědek RNDr. L., na účtárně jeho firmy došlo k pochybení v zaúčtování předmětné faktury, nelze dovozovat, že by z jeho strany byl spáchán trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Rovněž i u ostatních částek a k nim opatřených důkazních prostředků postupoval odvolací soud stejně, jak již obviněný uvedl výše, aniž by mu prokázal přímý úmysl při vystavování údajně fiktivních faktur, a tím uvádění nepravdivých údajů finančnímu úřadu. Nepochybně, ať již jeho opomenutím, či nesprávným zaúčtováním jednotlivých položek kladených mu za vinu došlo k porušení zákona o účetnictví a navazujících předpisů, avšak v trestním řízení mu musí být prokázán v tomto případě přinejmenším úmysl nepřímý, jelikož trestný čin podle §148 tr. zák. je trestným činem úmyslným, a musí být dále prokázáno, že k trestnému činu skutečně došlo. Pokud tedy Krajský soud v Brně zcela nesprávně hodnotí důkazní prostředky opatřené v trestním řízení, pouze stěží lze dovodit, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem a zda jeho skutkovou podstatu po subjektivní stránce vůbec naplnil.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 8 To 318/2004, a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke sp. zn. 1 NZO 892/2005 doručeno dovolání obviněného Mgr. M. M. dne 12. 8. 2005, se vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v zásadě brojí proti způsobu, jímž soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, přičemž namítá, že s tímto hodnocením se ztotožnil i odvolací soud. Námitky proti procesním náležitostem trestního řízení, k nimž hodnocení důkazů nepochybně patří, však nemohou naplnit obviněným uváděný dovolací důvod, který postihuje výlučně hmotně právní posouzení skutku, nikoli způsob, jímž soud ke stabilizaci skutkového stavu dospěl. Pokud by se za námitku odpovídající deklarovanému důvodu dovolání uznalo tvrzení obviněného, že neměl úmysl dopustit se trestné činnosti, pak je třeba tuto výhradu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to s ohledem na logické a důvodné závěry nalézacího soudu plynoucí z řádně provedených a zákonným způsobem vyhodnocených důkazů. Jestliže dovolatel vyjádřil i námitky vůči formulaci odůvodnění napadeného rozhodnutí, pak je třeba upozornit na skutečnost, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí zákon nepřipouští. Nad nutný rámec vyjádření k dovolání obviněného Mgr. M. M. lze poznamenat, že přezkoumáním dostupného spisového materiálu nebylo zjištěno, že by skutkové závěry soudu prvního stupně byly v diametrálním nesouladu s provedenými důkazy. Z těchto důvodů navrhl státní zástupce podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že k náležitému uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje pouze formální uvedení tohoto dovolacího důvodu, ale tento důvod je třeba také skutečně tvrdit a odůvodnit z hlediska konkrétních hmotně právních vad napadeného rozsudku tak, aby dovolání vyhovovalo obsahovým náležitostem uvedeným v §265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda dovoláním byly skutečně uplatněny hmotně právní námitky. Přestože obviněný Mgr. M. M. na počátku dovolání podaného prostřednictvím obhájce Mgr. M. Z. správně zdůraznil, že nemůže poukazovat na úplnost a správnost provedeného dokazování, pokud Nejvyšší soud dále zkoumal konkrétní odůvodnění tohoto dovolání, nemohl než konstatovat, že celé dovolání obviněného se týká nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení svědeckých výpovědí soudem. Z jeho shora citované argumentace obsažené v odůvodnění dovolání jednoznačně vyplývá, že vychází převážně z vlastního hodnocení svědeckých výpovědí a v souvislosti s tím pak předkládá své tvrzení, že se skutek tak, jak byl zjištěn nalézacím soudem, nestal a na základě toho poté vyvozuje nesprávné právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů. Jestliže dovolatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dále namítl, že nelze v jeho jednání spatřovat přímý úmysl, považuje Nejvyšší soud za nutné k této jeho výhradě uvést, že otázka zavinění sice v obecné poloze je vedle skutkových východisek i otázkou právní, a proto lze subjektivní stránku trestného činu na podkladě právních argumentů učinit i předmětem dovolání. Dovolatel ovšem námitky týkající se nedostatku přímého úmyslu z jeho strany odůvodnil tím, že „otázkou zůstává, kde lze v jeho jednání spatřovat úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., pokud jako podnikající fyzická osoba při prodeji předmětného zboží firmě O., s. r. o., odvede státu daň z přidané hodnoty a následně jako jednatel firmy M.-S., s. r. o., po nákupu tohoto zboží od firmy O., s. r. o., tuto daň uplatní“, tedy ryze skutkovými okolnostmi, aniž by uvedl jakýkoli právní argument směřující k nedostatku zavinění ve formě přímého či nepřímého úmyslu z jeho strany. Pokud pak Nejvyšší soud vezme v úvahu, že soud prvního stupně i soud odvolací dospěly na podkladě provedených důkazů k závěru, že faktura, týkající se dovolatelem zmiňované obchodní transakce ve směru prodeje určitého zboží firmou O., s. r. o., jako prodávajícím společnosti M.-S., s. r. o., jako kupujícímu, jehož jednatelem byl obviněný, nebyla dodavatelem ve skutečnosti vůbec vystavena a byla prokázána její fiktivnost (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž dovolatel ani necituje výpověď svědka RNDr. J. L.a přesně a naopak si její znění přizpůsobuje ve svůj prospěch, a zároveň zcela pomíjí ostatní důkazy, které soud prvního stupně použil k odůvodnění výroku o vině (str. 8 rozsudku) a z kterých vycházel i odvolací soud (str. 3 až 4 usnesení), pak Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný v rámci svého dovolání dovozuje nedostatek zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. z jiného hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát, neboť jsou vesměs skutkového charakteru, přičemž je třeba konstatovat, že se s nimi již náležitým způsobem vypořádal odvolací soud (str. 2 až 6 usnesení), poněvadž je obviněný uplatnil již v odvolacím řízení (č. l. 436 až 437).
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí ve věci samé vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněného v podaném dovolání, nebyl obviněným materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve skutečnosti byl obviněným v dovolání tvrzen důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučitelný. V té souvislosti je nutno též konstatovat, že v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu prvního stupně a v návaznosti na to i odvolacího soudu na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.