ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1143.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1143/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2005 o dovoláních, která podali obviněný Ing. P. F., obviněný Ing. J. P., a obviněný Ing. J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 9 To 132/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 14/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H. byli rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 16 T 14/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 9 To 132/2004, uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustili se spoluobviněným Ing. M. V. tím, že jako členové představenstva společnosti J. p., a. s., sídlící v Č. B., v rozporu s povinností danou jim ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku, tedy s povinností člena takového statutárního orgánu vykonávat svou působnost s náležitou péčí, bez dodržení procedurálních pravidel stanovených usnesením valné hromady konané dne 28. 9. 1995, jímž bylo také rozhodnuto o konverzi 23 735 ks zaměstnaneckých akcií na akcie kmenové, rozhodli na zasedání představenstva konaném dne 9. 4. 1997 v P. nevýhodně pro společnost a k její škodě o prodeji 11 867 ks těchto akcií členům orgánů a vybraným zaměstnancům společnosti J. p., a. s., za částku 1 300,- Kč za 1 ks akcie, když na jejich pořízení byly řadě nabyvatelů poskytnuty půjčky společností W., s. r. o., v níž byla společnost J. p., a. s., jedním ze společníků, přičemž na tyto poskytla úvěrovému věřiteli potřebné peněžní prostředky;
obvinění učinili takové rozhodnutí, byť tito, a to stejně jako další nabyvatelé akcií z řad zaměstnanců společnosti J. p., a. s., v celkovém rozsahu 11 868 ks akcií, o jejichž prodeji rozhodlo představenstvo společnosti na jeho zasedání konaném dne 2. 10. 1996, po dojednání ceny 2 405,- Kč za 1 ks akcie s tehdejšími významnými akcionáři společnosti ve dnech 13. a 14. 2. 1997 za uvedenou částku, tedy s významným navýšením oproti ceně pořizovací, prodali takto nabyté akcie společnosti B., s. r. o., v níž společnost J. p., a. s., měla 100% majetkový podíl a která tyto akcie po jejich shromáždění za tutéž částku následně se souhlasem představenstva společnosti prodala stávajícím akcionářům a nejméně na podkladě uvedeného tak disponovali informacemi o zájmu akcionářů o koupi akcií za cenu znamenající pro prodávajícího značný přínos;
akcie nabyté na podkladě rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 9. 4. 1997 obvinění stejně jako členové dozorčí rady a většina zaměstnanců společnosti J. p., a. s., ve dnech 24. a 25. 4. 1997 darovacími smlouvami, v řadě případů vypracovanými zástupcem společnosti J. p., a. s., darovali svým příbuzným či osobám blízkým osvobozeným od daňové povinnosti, a tyto osoby dne 28. 4. 1997 požádaly představenstvo společnosti J. p., a. s., o povolení prodeje akcií společnosti I. p., s. r. o., přičemž tento subjekt následně prodal 11 119 ks takto shromážděných akcií, které nakoupil za 2 390,- Kč za 1 ks, přesně nezjištěného dne předcházejícího dni 13. 5. 1997 za částku 2 405,- Kč za 1 ks společnosti B., s. r. o., která tyto akcie následně za tutéž cenu postupně opět prodala stávajícím akcionářům J. p., a. s., takže k datu 31. 5. 1997 již nevlastnila žádné akcie této společnosti;
uvedeným rozhodnutím o prodeji akcií nevýhodným pro poškozený subjekt, jež členové představenstva společnosti učinili v době, kdy bylo zřejmé, že realizovaný akciový motivační program je nefunkční, byla společnosti J. p., a. s., (nyní B. m. p., a. s.) způsobena škoda ve výši 13 113 035,- Kč.
Za to byl obviněným Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H. a také i spoluobviněnému Ing. M. V. uložen každému podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky, a dále jim byl uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč každému, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Rovněž byl všem obviněným a spoluobviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 4 roky.
Postupem podle §229 odst. 1 a 3 tr. řádu bylo potom rozhodnuto návrhu poškozeného na náhradu škody. Podle §226 písm. c), resp. b) tr. řádu pak byli obvinění Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H., resp. spoluobvinění Ing. M. V., JUDr. M. K. a Ing. L. B. zproštěni obžaloby ohledně dalšího skutku.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněných Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H., spoluobviněného Ing. M. V., státního zástupce a poškozeného podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně obviněných Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H. a spoluobviněného Ing. M. V. a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Odvolání obviněných, spoluobviněného a poškozeného potom byla podle §256 tr. řádu zamítnuta.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému Ing. P. F. dne 3. 5. 2005, obviněnému Ing. J. P. dne 3. 5. 2005, jejich společnému obhájci dne 14. 4. 2005, obviněnému Ing. J. H. dne 2. 5. 2005, jeho obhájci dne 15. 4. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 14. 4. 2005.
Obvinění Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H. napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců. Obvinění Ing. P. F. a Ing. J. P. je podali společně prostřednictvím společného obhájce dne 1. 7. 2005 a opřeli je o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tvrzením, že „v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“. Tito obvinění zaměřili své dovolání proti výroku, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání, a proti výroku o trestu.
Podle obviněných Ing. P. F. a Ing. J. P. je – stručně řečeno – kriminalizováno jejich jednání spočívající v kolektivním rozhodnutí členů představenstva společnosti J. p., a. s., ze dne 9. 4. 1997 o prodeji 11 867 ks kmenových akcií za částku 1 300,-Kč vymezenému okruhu osob v rámci akciového motivačního programu společnosti, přičemž tímto nevýhodným rozhodnutím měla být způsobena škoda akciové společnosti ve výši 13 113 035,- Kč, neboť obvinění měli disponovat informacemi o zájmu akcionářů o koupi akcií za cenu znamenající značný přínos pro prodávajícího. Obvinění mají za to, že účetně, daňově a ekonomicky správné rozhodnutí představenstva o časové hodnotě akcií podpořené třemi znaleckými posudky je tak kvalifikováno jako porušení povinnosti člena statutárního orgánu vykonávat svou působnost s náležitou péčí ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Obvinění rovněž poukazují na zproštění spoluobviněných Ing. L. B. a JUDr. M. K. Podle dovolatelů neexistuje jediný důkaz k tomu, aby mohlo být z předchozího prodeje akcií osobami, které se účastnily prvního kola akciového motivačního programu, v popisu skutku dovozováno, že obvinění disponovali informacemi o zájmu akcionářů o koupi akcií za výhodnější cenu i v budoucnu. Navíc je tento závěr údajně v rozporu s obecnými zákonitostmi fungování trhu s cennými papíry a též v rozporu s usnesením valné hromady, které pro prodej nestanovilo podmínku nejvyšší nabídky. Následný prodej akcií osobami, které se účastnily druhého kola akciového motivačního programu, podle obviněných pouze dokládá zisk těchto osob z jimi uskutečněných prodejů, nikoli škodu akciové společnosti. Obvinění doplňují, že akciová společnost musela od státu nakoupit zaměstnanecké akcie za jejich nominální hodnotu 1 000,- Kč za 1 ks, přičemž pokud byla jejich prodejní cena rozhodnutím představenstva určena na částku 1 300,- Kč, toto rozhodnutí přineslo společnosti zisk, a nikoli škodu. Obvinění jsou přesvědčeni, že společnost nikdy nevykazovala ani nevykazuje žádnou škodu a také nevymáhala žádnou škodu s výjimkou formálního připojení se k trestnímu řízení. Podle obviněných je potom mimo logiku chování akcionářů, kteří se aktivně účastnili rozhodovacích procesů a kontroly ve společnosti a měli by být fakticky poškozenými. Obvinění považují za případné poškozené akcionáře – investiční společnosti, neboť tyto přeplatily hodnotu akcií, protože je v poměrně krátké době prodaly za cenu, která se blíží prodejní ceně stanovené představenstvem společnosti J. p., a. s.
Obvinění Ing. P. F. a Ing. J. P. se tak domnívají, že popsaným jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků žalovaného trestného činu, a nesouhlasí se závěrem, podle něhož svým rozhodnutím způsobili jinému škodu porušením povinnosti spravovat cizí majetek uložené jim zákonem. Odvolací soud potom podle jejich mínění neodstranil v rámci přezkumu nesprávnost skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, s těmito závěry se ztotožnil a zpřísnil potrestání.
Obvinění Ing. P. F. a Ing. J. P. závěrem svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil v napadených výrocích rozsudek odvolacího soudu a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. J. H. podal své dovolání dne 30. 6. 2005, opřel je o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a zaměřil ho proti výroku, kterým odvolací soud zrušil a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a kterým dále zamítl jeho odvolání.
Obviněný Ing. J. H. především uvádí, že J. p., a. s., měly na základě smlouvy s F. n. m. Č. r. povinnost převést nabyté zaměstnanecké akcie za zvýhodněných podmínek na zaměstnance s tím, že pokud došlo ke změně druhu akcií ze zaměstnaneckých na kmenové, tento závazek nezanikl, tudíž následný převod kmenových akcií na zaměstnance na základě rozhodnutí představenstva nemohl být v rozporu s ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku, jak tvrdí soudy nižších stupňů. Obviněný poukazuje rovněž na to, že společnosti J. p., a. s., byla podle §161b odst. 4 obchodního zákoníku uložena povinnost zcizit vlastní akcie. Pokud jde o kompetenci představenstva k rozhodnutí o prodeji akcií, má obviněný za to, že zmíněné rozhodnutí bylo učiněno v důsledku a k realizaci rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 28. 9. 1995, kterým byl prodej akcií svěřen zcela představenstvu bez vyloučení možnosti prodat akcie zaměstnancům a bez stanovení podmínek stran kupní ceny.
Obviněný Ing. J. H. dále rozebírá akciový motivační program, v jehož rámci měly být akcie prodávány zaměstnancům společnosti J. p., a. s., a dospívá k závěru, že motivace prodejem kmenových akcií je v souladu se zákonem, přičemž smyslem programu není nutit nabyvatele akcií k jejich držbě, ale posílení vazeb mezi společností a nabyvateli akcií. Navíc podle obviněného je představenstvo určeno k obchodnímu vedení společnosti a v tomto rámci i k rozhodování o motivaci lidského potenciálu včetně poskytování hmotné stimulace, takže jeho zmíněné rozhodnutí nemohlo být protiprávní.
Představenstvo po zhodnocení zájmů společnosti, mezi něž patří i zájem na udržení kvalitního lidského potenciálu, rozhodlo, jak uvádí obviněný Ing. J. H., o prodeji akcií v rámci akciového motivačního programu, a to v souladu s rozhodnutím valné hromady a s kupní cenu stanovenou tak, aby pokryla pořizovací nálady a přinesla zisk. Rozhodnutí o realizaci akciového motivačního programu proto podle obviněného nemůže být považováno za porušení povinnosti náležité péče ani za předpokladu, že by v té době existovala reálná nabídka na koupi akcií za 2 405,- Kč za 1 ks a členové představenstva o ní věděli, neboť představenstvo muselo zohlednit daleko víc faktorů a hledisek. Navíc, jak doplňuje obviněný, i v případě, kdyby rozhodnutí představenstva ve svém důsledku nebylo nejvýhodnějším řešením pro společnost J. p., a. s., nebylo by možné dovodit protiprávnost, popřípadě trestnost, a to již z důvodu, že představenstvo musí mít určitý prostor pro rozhodování. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by nutné předpokládat, že každé rozhodnutí takového orgánu je naprosto ideální a stoprocentně výhodné, což obviněný považuje za absurdní.
Podle obviněného Ing. J. H. byl ve věci nesprávně aplikován rovněž trestní zákon, neboť posuzované jednání nevykazuje všechny znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný má především za to, že zde chybí znak představující škodu, přičemž pokud soudy nižších stupňů zjistily škodu ve výši 13 113 035,- Kč, dopustily se nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva trestního i obchodního. Obviněný v této souvislosti poukazuje na ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., rozebírá pojem obvyklé ceny a dovozuje, že vzhledem k závěrům znaleckých posudků byla prodejní cena akcie ve výši 1 300,- Kč obvyklou cenou, při které byl realizován zisk 300,- Kč na každé prodané akcii. Podle obviněného tak došlo k rozmnožení majetku společnosti, a nikoli k jeho snížení. Pokud soudy obou stupňů vycházely z prodejní ceny ve výši 2 405,- Kč za akcii, má obviněný za to, že tato částka přesahuje asi o 100 % obvyklou cenu, takže se jedná o cenu tzv. excesovou, která se vztahuje k mimořádným okolnostem na trhu, jako je např. stav, když kupující z důvodu svého zájmu na posílení své účasti ve společnosti je ochoten zaplatit podstatně vyšší kupní cenu. Zmíněnou tzv. excesovou a spekulativní částku 2 405,- Kč tudíž podle obviněného nelze v řízení zohlednit. Obviněný rovněž tvrdí, že pro účely výpočtu údajné škody na majetku společnosti J. p., a. s., není možno vycházet z určitého přírůstku na majetku třetích osob, který u nich vznikl po prodeji předmětných akcií, tedy z jejich zisku. Případnou škodu potom podle obviněného nelze určit také bez provedení odborného zhodnocení přínosu výše zmíněného rozhodnutí představenstva, což soudy nižších stupňů neučinily a nezabývaly se jeho prospěšností a profitem, proto nemohl být učiněn závěr o vzniku škody a v návaznosti na to ani závěr o vině dovolatele.
Obviněný Ing. J. H. dále neshledává v posuzované věci naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslné zavinění. Podle obviněného zavinění musí zahrnovat všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty daného trestného činu, tedy jak porušení povinnosti podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku, tak i způsobení škody. Obviněný však popírá, že by se dopustil porušení povinnosti podle zmíněného ustanovení obchodního zákoníku, proto taková skutečnost nemůže být ani pokryta jeho zaviněním. I kdyby došlo k porušení této povinnosti, podle obviněného z něj nelze dovodit – na rozdíl od obchodně právní odpovědnosti – též trestně právní odpovědnost, která by vyžadovala nepřiměřenost vzhledem k výnosu a majetkovým poměrům společnosti, nedostatek transparentnosti jednání, existenci čistě osobního zájmu na porušení povinnosti, poskytnutí hmotných požitků v rozporu se zájmem společnosti a rozhodnutí by muselo vybočit z rozhodovacího prostoru stanoveného zákonem pro představenstvo. Obviněný se přitom domnívá, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze dovodit naplnění těchto předpokladů. Podle mínění obviněného není možné ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně učinit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., tedy zejména o existenci úmyslu způsobit rozhodnutím společnosti škodu značného rozsahu, ale naplnění tohoto znaku je toliko presumováno, přičemž skutková zjištění mu neodpovídají. Obviněný navíc doplňuje, že soudy nižších stupňů se nedostatečně vypořádaly s individualizací zavinění jednotlivých členů představenstva, resp. s odlišením míry zavinění jednotlivých členů.
Kromě nesprávného právního posouzení v otázce naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu obviněný Ing. J. H. vytýká soudům nižších stupňů, že se nezabývaly v potřebném rozsahu ani materiální stránkou trestného činu, tedy nebezpečností rozhodnutí představenstva pro společnost. Podle obviněného došlo k nepřípustné kriminalizaci soukromoprávního jednání, jehož případné následky měly být primárně řešeny v civilním řízení, přičemž údajně poškozená společnost J. p., a. s., nijak nezadokumentovala škodu a neevidovala ji, její odborní pracovníci s ní nepracují ani ji nevymáhají, takže došlo k promlčení nároku na její náhradu. Proto obviněný pochybuje o možnosti ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.
Obviněný Ing. J. H. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, dále aby podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozsudky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila k dovolání obviněných Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. J. H. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále tento obviněný i obvinění Ing. P. F. a Ing. J. P. uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle obviněných byl v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jestliže obvinění Ing. P. F. a Ing. J. P. argumentují ve svých dovoláních tím, že posuzované rozhodnutí představenstva společnosti J. p., a. s., (dále též jen „rozhodnutí představenstva“) bylo účetně, daňově a ekonomicky správné, přičemž stanovená prodejní cena akcií je podpořena třemi znaleckými posudky, nemá tato okolnost podle názoru Nejvyššího soudu žádný vliv na jejich trestní odpovědnost za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byli uznáni vinnými. Jak je totiž zřejmé z rozhodnutí soudů nižších stupňů, účetní a daňová správnost uvedeného rozhodnutí nebyla zpochybňována a posuzované jednání také nebylo kvalifikováno jako některý z trestných činů, k jejichž spáchání dochází právě v případě určitých účetních či daňových pochybení (jde např. o trestné činy podle §125 nebo §148 tr. zák.).
Navíc otázka ekonomické správnosti rozhodnutí představenstva, stejně tak jako ostatní skutečnosti dovozované ze znaleckých posudků či z dalších důkazů, jsou skutkovými závěry. Totéž platí i ohledně námitky obviněných, podle níž neexistují důkazy pro tvrzení, že disponovali informacemi o zájmu akcionářů o koupi akcií za výhodnější cenu, neboť jejím prostřednictvím je napadán rozsah či způsob dokazování a zjištěné skutkové okolnosti.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by snad mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemá oprávnění přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, a to už jen z důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemůže podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. řádu, který uplatnili obvinění Ing. P. F. a Ing. J. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor zčásti dovozovali z odlišné verze skutkového stavu a z jiného hodnocení důkazů, pak nevytýkali soudům činným dříve ve věci vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných Ing. P. F. a Ing. J. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedeno v jeho odůvodnění, přičemž s těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud. Podle rozhodných skutkových zjištění tedy obvinění jako členové představenstva společnosti J. p., a. s., rozhodli dne 9. 4. 1997 o prodeji 11 867 ks kmenových akcií této společnosti (druhé poloviny jejich celkového počtu) za cenu 1 300,- Kč za 1 akcii členům orgánů a vybraným zaměstnancům téže společnosti, kteří následně prodali celkem 11 119 ks těchto akcií za cenu 2 390,- Kč za 1 akcii společnosti I. p., s. r. o., a ta je pak prodala dosavadním akcionářům za cenu 2 405,- Kč za 1 akcii. Přitom obvinění disponovali informacemi o tom, že první polovinu celkového počtu kmenových akcií společnosti J. p., a. s., jejich nabyvatelé prodali v měsíci únoru 1997, tj. ještě krátce před rozhodnutím představenstva o prodeji druhé poloviny stejných akcií, rovněž za cenu 2 405,- Kč za 1 akcii.
Podle názoru Nejvyššího soudu podstata jednání všech obviněných a porušení jejich povinností jako členů představenstva společnosti J. p., a. s., (dále též jen „společnost“) spočívá v tom, že rozhodli o prodeji kmenových akcií společnosti (a také tento prodej uskutečnili) za nižší cenu, než jaká byla podle skutkových závěrů soudů obou stupňů dosažitelná na trhu a jakou skutečně dosáhli členové orgánů a vybraní zaměstnanci této společnosti, jimž byly akcie prodány a kteří je následně prodali za podstatně vyšší cenu. Soudy nižších stupňů učinily i další jednoznačný skutkový závěr, který s ohledem na výše uvedené nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat, a to že z okolností prodeje první poloviny kmenových akcií obvinění věděli o možnosti prodat předmětné akcie (tj. druhou polovinu celkového počtu) za vyšší cenu, než za jakou byly prodány podle rozhodnutí představenstva. V takovém jednání lze nepochybně spatřovat porušení povinnosti členů představenstva vykonávat svou působnost s náležitou péčí ve smyslu tehdejšího znění ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Náležitá péče totiž nepochybně zahrnuje i péči o majetek akciové společnosti, a to nejen v tom smyslu aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná. Přitom škoda způsobená společnosti J. p., a. s., spočívá právě v tom, že tato společnost mohla obdržet do svého majetku spravovaného obviněnými za prodané kmenové akcie (transformované ze zaměstnaneckých akcií) vyšší částku než jen 1 300,- Kč za 1 akcii, tj. až 2 405,- Kč za akcii, což je cena, za kterou je nakonec koupili dosavadní akcionáři společnosti J. p., a. s., přičemž za stejnou cenu – o níž obvinění věděli – byla prodána i první polovina celkového počtu kmenových akcií ještě před rozhodnutím představenstva ze dne 9. 4. 1997 o prodeji a o ceně předmětných akcií (tj. druhé poloviny jejich celkového počtu), které je obviněným kladeno za vinu.
Nejvyšší soud tudíž nemůže akceptovat tvrzení obviněných Ing. P. F. a Ing. J. P. v jejich dovoláních, podle kterého se jednalo o ekonomicky správné rozhodnutí z pohledu společnosti J. p., a. s. Ze skutkových zjištění totiž zcela zřejmě vyplývá, že pokud by byly předmětné kmenové akcie prodány přímo konečnému zájemci, hrubý zisk z jejich prodeje ve výši uvedené ve výroku o vině by připadl společnosti J. p., a. s., a nikoli členům jejích orgánů a jejím zaměstnancům, takže ekonomický přínos pro uvedenou společnost by byl za takových okolností nepochybně vyšší. Nejvyšší soud pak nemůže v této souvislosti přehodnocovat znalecké posudky, jimiž obvinění argumentují, protože, jak již bylo zmíněno, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat hodnocení důkazů a správnost skutkových zjištění z nich vyvozených.
Obvinění Ing. P. F. a Ing. J. P. dále poukazují na zproštění spoluobviněných Ing. L. B. a JUDr. M. K., kteří byli rovněž členy představenstva společnosti J. p., a. s. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tito dva spoluobvinění podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nehlasovali ve prospěch posuzovaného rozhodnutí představenstva, resp. nebyli vůbec přítomni při hlasování, tudíž jejich postavení je zcela odlišné, stejně tak jako následná právní kvalifikace jejich jednání.
Jak dále obvinění Ing. P. F. a Ing. J. P. zdůraznili, závěr o tom, že disponovali informacemi o zájmu akcionářů o koupi akcií za výhodnější cenu, je v rozporu s obecnými zákonitostmi trhu. Podle názoru Nejvyšší soudu se zde rovněž jedná spíše o námitku související s hodnocením důkazů než o otázku hmotně právního posouzení. Navíc není zřejmé, proč by zde měl být uvedený rozpor, pokud obvinění měli informace o možnosti prodat předmětné akcie právě na trhu výhodněji než přímo členům orgánů a zaměstnancům společnosti J. p., a. s., přičemž taková úvaha rozhodně není vyloučena zákonitostmi trhu. Pokud jde o poukaz obviněných na rozhodnutí valné hromady společnosti J. p., a. s., ze dne 28. 9. 1995, v tom smyslu, že jako podmínku prodeje kmenových akcií nestanovilo nejvyšší nabízenou cenu, je nutné jim v tomto ohledu přisvědčit. Současně ovšem nelze přehlédnout, že zmíněné rozhodnutí zahrnovalo i přeměnu 23 735 kusů zaměstnaneckých akcií na kmenové akcie, což – jak vyhodnotily soudy obou stupňů z provedených důkazů – byla reakce uvedeného orgánu společnosti na zjevný nezájem zaměstnanců o koupi nabízených zaměstnaneckých akcií, a tím byla vyjádřena i nutnost ustoupit od takového projektu. Vzhledem k neexistenci příslušného omezení tedy představenstvo nadále mohlo (byť nemuselo) nabídnout a prodat akcie zaměstnancům, avšak pouze za splnění povinnosti obsažené v tehdejším ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, tj. tak, aby byla zachována náležitá péče o majetek společnosti J. p., a. s. Obvinění si ovšem byli vědomi zájmu dalších subjektů o koupi akcií i nabízené kupní ceny, za kterou se prodej již dříve uskutečnil. Přesto umožnili prodej kmenových akcií s výrazným finančním profitem pro členy orgánů a další zaměstnance společnosti, případně pro osoby jimi obdarované z řad jejich příbuzných a blízkých, a to v tom smyslu, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud neshledává v této souvislosti důvod odchýlit se od hodnocení učiněného soudy nižších stupňů, podle nichž posuzovaný prodej akcií neodpovídal podstatě tzv. akciového motivačního programu a jeho cíl byl zřetelně odlišný. Nejednalo se tedy o to, aby společnost udržela kvalitní manažery, aby se jejich zájmy ztotožnily se zájmy společnosti a aby se vylepšila situace společnosti, ale zjednodušeně řečeno šlo o finanční zisk vybraných členů orgánů a zaměstnanců společnosti, resp. jimi obdarovaných osob. Zpochybňují-li obvinění uvedené závěry, je jejich dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další dovolací námitky obviněných Ing. P. F. a Ing. J. P., podle nichž uskutečněný prodej akcií přinesl zisk společnosti J. p., a. s., přičemž následný prodej akcií jejich nabyvateli již nelze posoudit jako škodu způsobenou této společnosti. Obviněným totiž nebylo kladeno za vinu, že posuzovaný prodej akcií nepřinesl společnosti vůbec žádný zisk, ale – jak bylo již výše zdůrazněno – porušení jejich povinností jako členů představenstva akciové společnosti (§194 odst. 5 obchodního zákoníku) záleželo v tom, že nedosáhli pro společnost takového zisku, jaký byl reálný a jakého dosáhli vybraní členové orgánů a zaměstnanci společnosti právě na její úkor. Lze se ztotožnit i s názorem soudů obou stupňů, pokud jde o výši způsobené škody. Podle rozhodných skutkových zjištění obvinění v době rozhodování o prodeji věděli o zájmu dalších subjektů o koupi akcií i o nabízené ceně, za kterou bylo možné prodat akcie v dané době a za niž také byly akcie nakonec prodány. Přitom za škodu na cizím majetku lze považovat nejen zmenšení majetku poškozeného, ale i skutečnost, že jeho majetek nebyl zvětšen, ačkoli jinak – nebýt trestného činu pachatele – by došlo k přírůstku na majetku poškozeného. Jde tedy o škodu v podobě ušlého zisku (§379 obchodního zákoníku) spočívající v tom, že jednáním pachatele nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, přestože se to dalo důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Obvinění tedy svým jednáním zabránili vzniku zisku na straně poškozené společnosti v tom rozsahu, v jakém ho mohla dosáhnout společnost J. p., a. s., kdyby došlo k takovému prodeji předmětných kmenových akcií, který byl nejvýhodnější pro tuto společnost a jehož bylo možno dosáhnout při zachování náležité péče. I v tomto ohledu lze napadené rozhodnutí považovat za správné a dovolání obviněných tudíž za zjevně neopodstatněná.
Následné tvrzení obviněných Ing. P. F. a Ing. J. P., že společnost J. p., a. s., nevymáhala škodu a jen se formálně připojila k trestnímu řízení, je bez jakéhokoli významu z hlediska jejich trestní odpovědnosti. Náhrada škody je v zásadě soukromoprávním nárokem, jehož uplatnění (a způsob uplatnění) je zcela věcí autonomní vůle poškozeného. Proto okolnost, zda a jak poškozený uplatňuje či vymáhá náhradu škody, nemůže mít vliv na fakt, že škoda vznikla, a na trestněprávní kvalifikaci posuzovaného činu. Navíc společnost J. p., a. s., se jako poškozený připojila k trestnímu řízení a uplatnila svá práva (podala mimo jiné i odvolání proto rozsudku soudu prvního stupně), proto není důvodu označovat její postup jen za formální, jak to činí obvinění.
Rovněž poukaz obviněných Ing. P. F. a Ing. J. P. na údajně nelogické chování akcionářů společnosti nemá v uvedených souvislostech význam a nijak nesouvisí s otázkou správné právní kvalifikace toho skutkového stavu, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud neakceptoval ani tvrzení obviněných, že za poškozené lze považovat pouze subjekty, které nakonec nabyly akcie, protože jejich cenu údajně přeplatily. Tito akcionáři ovšem přistoupili ke koupi na základě své dobrovolné obchodní úvahy a bez jakéhokoli trestněprávního jednání, takže zde není žádná souvislost s tím, za co byli dovolatelé odsouzeni. I ve zbývajícím rozsahu jejich argumentace je dovolání obviněných zjevně neopodstatněné, a lze tudíž konstatovat, že nebyl naplněn jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. řádu.
Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud i ve vztahu k dovolání obviněného Ing. J. H., u něhož lze odkázat na podstatnou část toho, co již bylo výše uvedeno. Podle názoru tohoto dovolatele i přes rozhodnutí valné hromady o přeměně akcií ze zaměstnaneckých na kmenové trval závazek vyplývající ze smlouvy mezi společností J. p., a. s., a F. n. m. Č. r., a to prodat akcie zaměstnancům této společnosti, takže jejich prodejem údajně nemohlo dojít k jednání v rozporu s ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud se zde ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, který se opírá i o stanovisko F. n. m. Č. r. (č. l. 412 trestního spisu) a podle něhož nelze předem předpokládat, že všichni zaměstnanci budou mít zájem o koupi zaměstnaneckých akcií, a že tudíž budou všechny akcie prodány (obdobně jako v případě enormního zájmu o akcie nemusí být zájem uspokojen), a proto zmíněné smluvní ustanovení mělo především vyloučit jiné použití akcií do doby, než oprávněný orgán rozhodne o jejich přeměně v případě neprodaných akcií. V posuzované věci přitom právě z důvodu původního nedostatečného zájmu zaměstnanců o akcie se přistoupilo ke změně jejich druhu na kmenové, kterých se již netýkalo (a ani týkat nemohlo) smluvní ustanovení ohledně omezení v nakládání se zaměstnaneckými akciemi.
Bez podstatného významu je v této souvislosti odkaz obviněného Ing. J. H. na ustanovení §161b odst. 4 obchodního zákoníku, podle něhož byla společnost J. p., a. s., povinna zcizit své akcie. I při postupu podle tohoto ustanovení jsou totiž členové představenstva vázání ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku, takže povinnost společnosti J. p., a. s., prodat vlastní akcie nevylučovala, aby byl prodej uskutečněn za nejvýhodnějších dosažitelných podmínek (zejména cenových) pro tuto společnost.
To platí i ve vztahu k další námitce obviněného Ing. J. H., který s poukazem na rozhodnutí valné hromady společnosti dovozuje, že jím nebyla vyloučena možnost prodat akcie zaměstnancům a že představenstvo nebylo vázáno žádnou podmínkou stran výše kupní ceny. S tímto tvrzením sice Nejvyšší soud obecně souhlasí, ale – jak zdůraznil již výše – představenstvo bylo vázáno zákonnou povinností postupovat s náležitou péčí (§194 odst. 5 obchodního zákoníku), což mimo jiné znamenalo zohlednit i kupní cenu tak, aby prodej akcií odpovídal zájmům společnosti. Obvinění ovšem místo toho zvolili postup, který výrazně preferoval především finanční zájmy vybraných členů orgánů a zaměstnanců společnosti, resp. dalších osob. Takový postup nelze považovat za náležitou péči o majetek společnosti, jestliže zde byla zřejmá možnost získat podstatně vyšší kupní cenu za předmětné akcie, než jakou společnost obdržela do svého majetku. K porušení uvedené zákonem uložené povinnosti tedy došlo.
V rámci své další argumentace obviněný Ing. J. H. rozebírá akciový motivační program a domnívá se, že posuzované rozhodnutí představenstva bylo učiněno v jeho rámci, a tudíž nemohlo být protiprávní. Jak je však zřejmé ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a jak již Nejvyšší soud výše uvedl ve vztahu k dovolání obviněných Ing. P. F. a Ing. J. P., rozhodnutí a další postup představenstva společnosti J. p., a. s., od samého počátku směřovaly a byly organizovány za účelem zajištění výrazného finančního profitu pro členy vedení společnosti a další zaměstnance, případně pro osoby jimi obdarované z řad jejich příbuzných a blízkých, nikoli k dosažení akciového motivačního programu. Ostatně převážná část těchto nabyvatelů prodala své akcie poměrně rychle po jejich získání a za výhodnou cenu (právě vzhledem k podmínkám výhodným pro nabyvatele a nevýhodným pro společnost), takže zde nebylo možné uvažovat o tom, že by je vlastnictví akcií motivovalo k většímu sepětí se společností. Navíc takto pojatý motivační program stejně neměl žádný výraznější efekt, protože společnost J. p., a. s., se dostala do značných ekonomických problémů. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani upozornění obviněného Ing. J. H. na skutečnost, že představenstvo je určeno k obchodnímu vedení společnosti. I když mu v tom lze obecně přisvědčit, přesto ani představenstvo není oprávněno postupovat zcela libovolně, ale mimo jiné musí ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku prosazovat zájmy společnosti a rozhodovat zásadně v její prospěch. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, přestože obviněný Ing. J. H. tvrdí, že rozhodnutí představenstva přineslo společnosti zisk. K obdobné námitce se již Nejvyšší soud vyjádřil v návaznosti na dovolání obviněných Ing. P. F. a Ing. J. P., takže lze odkázat na to, co bylo výše uvedeno.
V další dovolací námitce obviněný Ing. J. H. zdůrazňuje, že i kdyby existovala reálná nabídka na koupi akcií za cenu 2 405,- Kč za 1 kus a členové představenstva o ní věděli, nebyl by prodej akcií za nižší cenu, k němuž došlo, porušením povinnosti, neboť představenstvo muselo zohlednit další okolnosti a navíc žádné rozhodnutí není naprosto ideální a stoprocentně výhodné. Podle názoru Nejvyššího soudu je sice nepochybné, že představenstvo akciové společnosti, stejně jako jiné podobné orgány, musí při rozhodovacím procesu zohlednit celou řadu různých okolností, přičemž za běžného stavu věcí nelze požadovat stoprocentní správnost a bezchybnost jakéhokoli rozhodnutí. Jak je ovšem zřejmé z učiněných skutkových zjištění, v posuzovaném případě obviněný – obdobně jako další spoluobvinění – upřednostnili své finanční zájmy, resp. zájmy dalších osob před důsledným plněním svých povinností ve prospěch společnosti. Nejde tedy o to, zda by rozhodnutí představenstva mělo být stoprocentně správné, ale posuzované rozhodnutí je již svojí podstatou v neprospěch společnosti a v rozporu se základními povinnostmi členů představenstva. Argumentace obviněného je proto v uvedeném rozsahu zjevně neopodstatněná.
Obviněný Ing. J. H. shledává pochybení i v aplikaci trestního zákona, zejména pokud jde o naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody. K obdobné námitce se však již Nejvyšší soud vyjádřil ve vztahu k dalším dovoláním podaným v této trestní věci, takže lze odkázat na úvahy zmíněné výše o tom, v čem spočívá škoda v posuzovaném případě. Tvrzení obviněného o nedostatečném prokázání přínosu rozhodnutí představenstva pro společnost pak směřuje spíše ke zpochybnění správnosti rozsahu dokazování, což je námitka, kterou nelze uplatnit v dovolacím řízení, jak bylo podrobně vyloženo.
Obviněný Ing. J. H. rovněž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Své tvrzení opírá především o názor, podle něhož svým jednáním neporušil uloženou povinnost a nezpůsobil škodu, proto tyto skutečnosti ani nemohou být pokryty jeho zaviněním, jehož existenci podle jeho názoru soudy pouze presumovaly, aniž ho prokázaly. Jak je ovšem zřejmé z rozhodných skutkových okolností, obvinění zde jednali úmyslně. O tom svědčí jednak všechny okolnosti prodeje předmětných akcií vybraným členům orgánů a zaměstnancům společnosti J. p., a. s., a jednak i způsob následného prodeje takto získaných akcií (např. rychlost tohoto prodeje, poskytnutí půjček dceřinými společnostmi, převod akcií na příbuzné a další blízké osoby nabyvatelů, personální propojení zúčastněných společností J. p., a. s., W., s. r. o., a B., s. r. o.).
Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s názorem obviněného Ing. J. H., podle něhož soudy nižších stupňů nedostatečně individualizovaly zavinění jednotlivých členů představenstva. Tyto soudy posuzovaly jednání každého člena zvlášť, přičemž také dva z nich, tj. obviněné Ing. L. B. a JUDr. M. K., zprostily obžaloby, u dalších obviněných potom bylo konstatováno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. a byl vysloven tomu odpovídající výrok o vině a trestu. Nejvyšší soud pokládá tento závěr za správný a nepovažuje za potřebný další detailnější rozbor.
Obviněný Ing. J. H. uplatnil výhrady k aplikaci trestního zákona i z toho důvodu, že stíhané jednání podle jeho názoru nevykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti a skutek měl být předmětem posouzení spíše v civilním řízení. Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s tímto tvrzením, protože obviněný spolu s dalšími spoluobviněnými umožnil prodej akcií organizovaný od samého počátku za účelem výrazného finančního profitu pro členy vedení společnosti a další zaměstnance, případně pro osoby jimi obdarované z řad jejich příbuzných a blízkých, a to na úkor společnosti, jejíž zájmy měl chránit na základě povinnosti uložené mu zákonem, přičemž výsledná škoda přesáhla výši 13 milionů korun. Takové jednání nelze považovat za nedosahující potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost (tj. vyššího než nepatrného – viz §3 odst. 2 tr. zák.), tudíž bezpochyby naplňuje i potřebnou materiální stránku trestného činu. I ve vztahu k námitkám obviněného týkajícím se trestněprávního posouzení je tak nutné označit jeho dovolání za zjevně neopodstatněné.
Obvinění Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H. tak svým jednáním naplnili všechny potřebné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak správně rozhodly Krajský soud v Českých Budějovicích a Vrchní soud v Praze, takže právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení nevykazuje vady, které mu obvinění vytýkají ve svých dovoláních.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. P. F., Ing. J. P. a Ing. J. H. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y