ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1319.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1319/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 11. 2005 o dovoláních obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc pod sp. zn. 53 T 6/2003, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného Ing. T. B. se podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně obviněného JUDr. P. M. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, byli obvinění Ing. T. B. a JUDr. P. M. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 1. 3. 2000 v O., v sídle a. s. D. s. O., v likvidaci, H., jakožto likvidátoři D. s., a. s. O., v likvidaci, a S. d. s., spol. s r. o., D., v likvidaci, v úmyslu opatřit prospěch společnosti S. d. s., spol. s r. o., D., uzavřeli obviněný JUDr. P. M. za D. s., a. s., O., v likvidaci, a obviněný Ing. T. B. za S. d. s., spol. s r. o., D., v likvidaci, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, postoupily D. s. O., a. s., v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, ač pohledávka za dlužníkem D. s. H., a. s., se sídlem H., O., na částku 1.345.475,03 Kč již v uvedenou dobu neexistovala v plné výši, neboť již dne 14. 1. 1999 bylo na tuto pohledávku z faktury zaplaceno společností D. s. H., a. s., 500.000,- Kč, s pohledávkou za dlužníkem P. I., s. r. o., B., se sídlem S., B. u T., na částku 196.840,- Kč následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou, pohledávka za dlužníkem K., a. s., Ř. – H., byla v době uzavření smlouvy minimálně velmi sporná, neboť uvedená společnost vrátila S. d. s., spol. s r. o., D. jejich 4 faktury na celkovou částku 1.361.357,20 Kč, ve dnech 10. 12. 1998, 7. 1. 1999, 22. 1. 1999 a 27. 1. 1999 mimo jiné z důvodů, že práce, které byly fakturovány, neměly být vůbec objednány, pohledávka za dlužníkem Ř. s. a d. ČR, S. L., z faktur na částku 161.319,- Kč a na částku 191.617,- Kč, byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s., s. r. o., v likvidaci, jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, přičemž k použití těchto částek došlo v měsíci květnu roku 2000, čímž získali pro S. d. s., spol. s r. o., D., v likvidaci, prospěch ve výši 2.411.133,20 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. T. B. odsouzen podle §128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 28.000,- Kč, přičemž mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Vedle těchto trestů byl obviněnému Ing. T. B. podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků. Obviněnému JUDr. P. M. byl za uvedený trestný čin uložen podle §128 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl také podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Mimo to byl obviněnému JUDr. P. M. podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal oba obviněné Ing. T. B. a JUDr. P. M. jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustili tím, že poté, co od 14. 12. 1998 vykonávali společně funkce likvidátorů u společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, a od 21. 6. 1999 souběžně také u společnosti S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem v D., B., když jejich úkolem bylo zpeněžovat majetek v procesu likvidací obou společností a pro tento účel na každého z nich přešla působnost statutárního orgánu a měli tak i podle §135 odst. 2, resp. §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů) tímto zákonem uloženou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, přičemž se dozvěděli nejpozději dne 21. 2. 2000, že na majetek společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, bude s největší pravděpodobností prohlášen konkurs, což se také dne 28. 3. 2000 stalo, a po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M., a. s., aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty, úmyslně porušili jim uloženou zákonnou povinnost spravovat řádně majetek společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, s vědomím, že tím způsobí v jeho struktuře nevýhodnou změnu a také škodu, což také souběžně sledovali, realizovali tuto dohodu tak, že dne 1. 3. 2000 uzavřeli v sídle společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, O., H., obžalovaný Ing. T. B. za společnost S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupník), a obžalovaný JUDr. P. M. za D. s. O., a. s., v likvidaci (jako postupitel), nejprve smlouvu o postoupení pohledávky, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B., pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem společností M., a. s., a téhož dne uzavřeli následně k formálnímu vyrovnání takto postoupené pohledávky opět obžalovaný JUDr. P. M. za společnost D. s. O., a. s., v likvidaci (jako postupník), a obžalovaný Ing. T. B. za společnost S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupitel), další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, z nichž však pohledávka ve výši 1.345.475,03 Kč za dlužníkem společností D. s. H., a. s., již neexistovala v plné výši, neboť už dne 14. 1. 1999 byla tato pohledávka snížena na základě faktury částku 500.000,- Kč jejím zaplacením dlužníkem, s pohledávkou za dlužníkem společností P. I, s. r. o., se sídlem okr. T., B., S., ve výši 196.840,- Kč následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou a po vzájemných zápočtech plateb vznikl naopak společnosti S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B., dlužný zůstatek ve výši 56.850,30 Kč, pohledávka za dlužníkem společností K., a. s., ve výši 1.361.357,20 Kč byla nedůvodně účtována na základě faktur, které byly dlužníkem již v měsících prosinci 1998 a lednu 1999 řádně vráceny, a pohledávka za dlužníkem Ř. s. a d. ČR, S. L., na základě faktur ve výši 161.319,- Kč a ve výši 191.617, Kč byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B., jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, když k použití těchto částek k odstranění vad došlo v měsíci květnu 2000, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných pohledávek, a uvedeným převodem způsobili společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, škodu ve výši 2.411.133,20 Kč.
Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále jim byly podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uloženy peněžité tresty, a to obviněnému Ing. T. B. ve výměře 28.000,- Kč, a obviněnému JUDr. P. M. ve výměře 40.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl některým z nich vykonán, byl jim stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Vedle těchto trestů byl každému z nich podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, podali obviněný Ing. T. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. a obviněný JUDr. P. M. prostřednictvím obhájce A. R. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. T. B. ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, včetně námitek, které uplatnil v rámci odvolání, a v souvislosti s tím konstatoval, že podle názoru Vrchního soudu v Olomouci oba obvinění úmyslně porušili povinnost jednat ve vztahu k majetku likvidované společnosti s péčí řádného hospodáře, která jim vyplývala z příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Tímto svým jednáním pak způsobili na majetku likvidované společnosti značnou škodu. Odvolací soud v této souvislosti své závěry dále rozvedl v tom směru, že ve vztahu k obviněným se jednalo o cizí majetek, stejně jako ve vztahu k akcionářům této společnosti, neboť obchodní společnosti jako samostatné právnické osoby mají svůj majetek, který je odlišný od majetku jejich společníků či akcionářů, a tito s ním nemohou nakládat jako s vlastním. To platilo podle názoru Vrchního soudu v Olomouci i ve vztahu ke společnosti M., a. s., v jejíž prospěch měla být trestná činnost obviněných spáchána. S tímto názorem odvolacího soudu podle mínění dovolatele Ing. T. B. nelze souhlasit, neboť nemá oporu v provedených důkazech a taktéž velmi zjednodušuje právní vztahy mezi dotčenými obchodními společnostmi. Dohodami o postoupení pohledávek totiž oba likvidátoři sledovali možnost započtení předmětných pohledávek, přičemž odvolacím soudem jim bylo vytýkáno, že tyto pohledávky postoupili za 100% nominální hodnoty, aniž zohlednili menší bonitu pohledávek S. d. s. D., čímž došlo ke zvýhodnění této společnosti, zatímco přijetím těchto pohledávek D. s. O. pak naopak této společnosti vznikla škoda. K tomu obviněný namítl, že vzhledem k nesprávné právní kvalifikaci v řízení předcházejícím odvolacímu řízení se orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly otázkou výše škody, pokud vůbec vznikla, a nelze v této souvislosti souhlasit s názorem nalézacího soudu, že sporná pohledávka nemůže být předmětem postoupení. S odkazem na §358 a §364 obchodního zákoníku a při jejich citaci dovolatel dále rozvedl, že obchodní zákoník umožňuje takové jednání, kdy likvidátor v rámci likvidace se dohodne s druhou smluvní stranou na započtení proti sobě pohledávek v různé nominální výši, a tudíž v takovém jednání chybí znak protiprávnosti. Soud totiž nezjišťoval reálnou hodnotu pohledávek, nýbrž vycházel z hodnoty nominální, navrhované důkazy obhajoby, směřující ke zjištění skutečné hodnoty předmětných pohledávek jako nadbytečné zamítl, a tak se nevypořádal s námitkou obou obviněných, že reálná hodnota započtených pohledávek byla ekvivalentní. Tento postup je podle obviněného Ing. T. B. nesprávný. Dále dovolatel poukázal též na právní úpravu de lege ferenda týkající se ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., podle níž se jinou majetkovou hodnotou rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí. Za pomocí analogie legis poté dospěl dovolatel k závěru, že předmětné pohledávky měly být buď již v přípravném řízení oceněny, nebo mělo být vycházeno z toho, že cenu navzájem započítaných pohledávek si svrchovaným právem vlastníka strany ocenily jako hodnotově ekvivalentní. V této souvislosti též dovolatel poukázal na to, že žádný důkaz směřující k ocenění započítaných pohledávek v trestním řízení proveden nebyl, proto obhajoba nechala vypracovat znalecký posudek znaleckým ústavem B. E., který sice nebyl odvolacím soudem jako důkaz proveden, nicméně z něj vyplynulo, že pro posouzení, zda vzniklo nepřiměřené obohacení jedné strany na úkor druhé, závisí na hodnotě pohledávek, které byly postoupeny a poté započítány, a též i na následných vztazích mezi smluvními stranami. Vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo k podstatné změně poměrů mezi zúčastněnými společnostmi a s odkazem na tento znalecký posudek ve skutečnosti již nelze zjistit skutečnou cenu vzájemně postoupených a započtených pohledávek, bylo podle dovolatele nutné v tomto případě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a odvolací i nalézací soud měly vycházet z toho, že pohledávky byly započteny ekvivalentně, tudíž ke škodě nedošlo. Z výše uvedených důvodů se závěr odvolacího soudu o existenci škody a její výši opírá o nedostatečné a neúplné právní hodnocení povahy věci. Další úvahy dovolatele v rámci jeho mimořádného opravného prostředku se týkají aplikace §255a odst. 1 tr. zák. a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. S ohledem na výši škody jako těžší následek, ke kterému je třeba úmyslného zavinění, obviněný dovodil, že ustanovení §255a odst. 2 písm. b) tr. zák. je privilegovaným případem jednání podle do té doby platného ustanovení §255 odst. 3 tr. zák., jestliže škoda byla způsobena z vědomé nedbalosti, a tím spíše má být privilegována a tedy beztrestná nedbalost nevědomá ve vztahu k následku způsobenému porušením důležité povinnosti při správě cizího majetku, neboť pravidla logického a systematického výkladu vylučují, aby pachatel byl postihován za těžší následek jinak, než tehdy, když takový následek způsobil úmyslným jednáním. Tyto své úvahy obviněný uzavřel, že vzhledem k tomu, že k jednání došlo dne 1. 3. 2000 a k zaúčtování pohledávek došlo dne 28. 3. 2000, nemůže být jednání dovolatele ani jeho spolupachatele posouzeno podle §255a odst. 1 tr. zák. a současně nemůže být posouzeno podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť současná úprava zavinění ve vztahu k těžšímu následku je s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. pro oba obviněné příznivější.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. T. B. navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že obviněný Ing. T. B. se zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. Současně obviněný navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Obviněný JUDr. P. M. v rámci jím podaného dovolání uplatnil také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V první části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel konstatoval průběh a výsledky trestního řízení do doby podání dovolání, v následující části pak poukázal na neodůvodněnost právního názoru nalézacího soudu ohledně toho, že skutek popsaný v odsuzujícím výroku, který byl navíc oproti skutkové větě obžaloby rozšířen o postoupení dalších jednotlivých pohledávek, byl spáchán obviněným JUDr. P. M., přičemž namítl i nesoulad tohoto právního závěru soudu s ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nerespektování zásad správného a logického myšlení. Když soud první instance rozhodl o vině obviněných JUDr. P. M. a Ing. T. B. tak, že rozšířil skutek vymezený v obžalobě o další dvě postoupené pohledávky, nebyla v této části postoupení dána dovolateli žádná možnost obhajoby, když soud k tomuto neprovedl žádné důkazy, nevyslechl žádného svědka a k těmto pohledávkám měl ve spise založenou pouze korespondenci a dopis správkyně konkurzní podstaty JUDr. L. V. Ve vztahu k jednotlivým pohledávkám, tak jak jsou uvedeny v odsuzujícím rozsudku, se dovolatel vyjádřil ve svém závěrečném návrhu a písemném podaném odvolání, nicméně v dovolání namítl, že nalézací soud ani odvolací soud se s jeho argumentací řádně nevypořádaly. Zejména uvedl, že z obecného hlediska odvolací soud ani nalézací soud při svém rozhodování nevzaly v úvahu jednak všechny zjištěné skutečnosti a jednak si chybně vyložily příslušná ustanovení občanského a obchodního zákoníku ohledně postoupení pohledávek a majetkových přesunů mezi osobou ovládající a osobou ovládanou. Obviněný zdůraznil, že obě společnosti byly v H. struktuře a zneužití informací mezi nimi bylo proto vyloučeno. Při postoupení pohledávek se pak řešil závazek majoritního akcionáře mezi jeho dvěma ovládanými společnostmi a postoupení dlužníci k datu postoupení byli skutečnými dlužníky S. d. s., s. r. o., D., a jejich dluhy byly vymahatelné. Pokud dále nalézací soud uvedl, že jsou zde skutečnosti svědčící o dodatečném sepsání smlouvy o postoupení pohledávek, pak jeho závěry jsou zcela mylné a v této části staví pouze na dohadech, tudíž měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Tyto pochybnosti nebyly vyvráceny ani po provedení důkazů před soudem druhého stupně. Následně obviněný JUDr. P. M. zpochybnil důvěryhodnost tvrzení správkyně konkurzní podstaty společnosti D. s. O., a. s., neboť podle něj pochybila zejména ona, když se smlouvou o postoupení pohledávek začala pracovat v době, kdy některé pohledávky již zanikly, dostala se tak do situace, kdy sama byla odpovědnou za škodu způsobenou svojí dosavadní nečinností při vymáhání předmětných pohledávek, což ji nakonec vedlo k podání trestního oznámení. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že při zjišťování okolností, majících význam pro závěr o zavinění, nelze předem přikládat zvláštní význam jen některým z důkazních prostředků, ale na existenci zavinění a jeho formu je nutno usuzovat ze všech konkrétních okolností a důkazů významných z hlediska, za jaké situace byl čin spáchán. V závěru této části svého dovolání obviněný JUDr. P. M. pod jím tvrzený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také výslovně podřadil zcela nepochybný výrazný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který vyplynul ze shora uvedených námitek.
V následující části tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel rozvedl námitku, že ani soud prvního stupně ani soud druhého stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., neboť kdyby tak činil, musel by dospět k závěru, že z jeho strany nedošlo a ani nemohlo dojít ke spáchání jakéhokoli trestného činu, když úmluva o postoupení pohledávky byla uzavřena v souladu s příslušným ustanovením občanského zákoníku, aniž by došlo k jakémukoliv porušení obchodního zákoníku ve vztahu k povinnosti likvidátora postupovat ve vztahu k likvidovanému majetku s péčí řádného hospodáře. Taktéž soud zcela opomenul vypořádat se s logickou argumentací obviněného, a proto nesprávně právně posoudil skutek, jímž byl dovolatel uznán vinným. Obviněný v této souvislosti namítl, že jeho jednání, tak jak bylo popsáno ve výroku soudu druhého stupně, v žádném případě nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť uvedl, že neporušil žádnou zákonem uloženou či smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek a ze strany soudů obou stupňů došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku.
V závěru svého dovolání obviněný JUDr. P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z podnětu dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil tak, že oba dovolatelé ve svých dovoláních uvedli řadu námitek proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Za relevantní hmotně právní námitku pak lze v obou případech považovat to, že oba obvinění v zásadě napadají právní posouzení skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem nalézacím a následně i odvolacím jako trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. Tyto námitky obou dovolatelů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal důvodnými a vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi shodně uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zatímco tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal v případě dovolání obviněného Ing. T. B., v případě dovolání obviněného JUDr. P. M. je takový postup plně odůvodněn.
Obviněný JUDr. P. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu.
Jediná jeho právně relevantní námitka se týkala neexistence jemu uložené povinnosti spravovat cizí majetek, která je námitkou hmotně právní povahy, a proto naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci ní dovolatel namítl, že skutek, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a dále rozveden v jeho odůvodnění, v žádném případě nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a to zejména s odkazem na to, že nedošlo k porušení jím smluvně převzaté či jemu zákonem uložené povinnosti.
K uvedené námitce je nutno uvést, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Ze zákona má uloženu povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek i likvidátor obchodní společnosti ve vztahu k majetku likvidované společnosti, a to podle §72 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 21 a 25, podle těchto zákonných ustanovení v procesu likvidace je ústřední postavou likvidátor, na něhož podle §70 odst. 3 obchodního zákoníku přechází působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti, přičemž podle §71 odst. 5 obchodního zákoníku je dále jasně stanoveno, že likvidátor je orgánem společnosti (§66 obchodního zákoníku). Likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti, při výkonu této působnosti plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky a přijímá plnění, zastupuje společnost před soudy a jinými orgány, uzavírá smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků. Nové smlouvy může uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů. Při všech těchto činnostech je likvidátor povinen jednat a nakládat s majetkem likvidované společnosti s péčí řádného hospodáře. Jestliže je obviněnému JUDr. P. M. podle skutkových zjištění učiněných ve výroku o vině napadeného rozsudku kladeno za vinu, že společně s Ing. T. B. jako likvidátor porušil zákonem mu uložené povinnosti konkrétně tím, že poté, co se dozvěděli nejpozději dne 21. 2. 2000, že na majetek společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, bude s největší pravděpodobností prohlášen konkurz, což se také dne 28. 3. 2000 stalo, a po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M., a. s., aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty, úmyslně porušili jim uloženou zákonnou povinnost spravovat řádně majetek společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, s vědomím, že tím způsobí v jeho struktuře nevýhodnou změnu a také škodu, je třeba v jejich jednání, kdy tyto pohledávky, s jejichž plněním by zřejmě nevyvstaly žádné komplikace, nevymáhali, ale shora uvedenými smlouvami je postoupili jiné společnosti, spatřovat porušení povinnosti nakládat s majetkem likvidované společnosti s péčí řádného hospodáře, jak v napadeném rozhodnutí dovodil Vrchní soud v Olomouci. Uvedená námitka dovolatele je tedy zjevně nedůvodná. Zbývající námitky obviněného JUDr. P. M. mají skutkový charakter, a proto nejsou způsobilé naplnit dovolatelem deklarovaný dovolací důvod.
Z výše uvedených důvodů a s přihlédnutím k tomu, že dovolací soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházející, jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání (§265i odst. 3 tr. ř.), je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného JUDr. P. M. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky jím uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto toto dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Naproti tomu ohledně dovolání obviněného Ing. T. B. Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro jeho odmítnutí, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněným Ing. T. B. uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněný Ing. T. B. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právní námitku, která se týkala toho, že soud prvního stupně a posléze i soud druhého stupně nesprávně právně posoudily existenci a následnou výši škody, když namítl, že soudy v průběhu svého rozhodování o vině a trestu braly v potaz pouze nominální hodnoty předmětných postoupených a následně započtených pohledávek, což nelze, neboť pohledávka je penězi ocenitelnou hodnotou, a proto měly soudy obou stupňů v první řadě vycházet z jejich reálné hodnoty a provést ocenění předmětných pohledávek, tak jako u kterékoli jiné majetkové hodnoty. Prostřednictvím této námitky tedy dovolatel poukazuje na skutečnost, že závěr odvolacího soudu o tom, že došlo ke vzniku škody a jaká je její případná výše, se opírá o zcela nedostatečné a neúplné právní hodnocení povahy věci.
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podle odstavce 2 písm. b) téhož ustanovení bude potrestán ten, kdo takovým činem způsobí značnou škodu. Značnou škodou se pak podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Vzhledem k právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. T. B. soudem druhé instance je tedy zřejmé, že odvolací soud, který zrušil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, by se měl zabývat i skutečnostmi prokazujícími vznik škody, když mimo jiné v jednání obviněného nespatřoval oproti soudu první instance trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., ale posoudil ho jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Takto změněná kvalifikace jednání obviněného mimo jiné předpokládala, že odvolací soud též náležitě objasní, v čem spatřuje vznik škody oproti prospěchu zjištěnému v nalézacím řízení, a dále též dostatečně jasně konkretizuje výši škody, pokud klade obviněnému za vinu, že svým jednáním způsobil těžší následek v podobě škody značné, který vede k aplikaci §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. Škodou se totiž rozumí jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Je to zejména úbytek majetkových hodnot. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy – nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav) – napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz. Škodu lze spatřovat i v případě, jestliže při dispozici se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat, např. při prodeji části spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou ho bylo možné reálně prodat, což je nutno přiměřeně vztáhnout i na postoupení konkrétních pohledávek jinému subjektu.
Jak však Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu, odvolací soud takto nepostupoval, neboť ze skutkové věty ve vztahu k trestným činem způsobené škodě vyplývá pouze to, že oba obvinění jako likvidátoři předmětných společností uzavřeli mezi těmito společnostmi smlouvy o postoupení pohledávek ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku specifikovaných, přičemž takto společnost D. s. O., a. s., v likvidaci, zastoupená JUDr. P. M., postoupila společnosti S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, zastoupené Ing. T. B., pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč a následně pak společnost S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, zastoupená Ing. T. B., postoupila další smlouvou o postoupení pohledávek společnosti D. s. O., a. s. – v likvidaci, zastoupené JUDr. P. M., pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč z nichž však pohledávka ve výši 1.345.475,03 Kč za dlužníkem společností D. s. H., a. s., již neexistovala v plné výši, neboť už dne 14. 1. 1999 byla tato pohledávka snížena na základě faktury o částku 500.000,- Kč jejím zaplacením dlužníkem, s pohledávkou za dlužníkem společností P. I, s. r. o., se sídlem okr. T., B., S., ve výši 196.840,- Kč následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou a po vzájemných zápočtech plateb vznikl naopak společnosti S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B., dlužný zůstatek ve výši 56.850,30 Kč, pohledávka za dlužníkem společností K., a. s., ve výši 1.361.357,20 Kč byla nedůvodně účtována na základě faktur, které byly dlužníkem již v měsících prosinci 1998 a lednu 1999 řádně vráceny, a pohledávka za dlužníkem Ř. s. a d. Č. r., S. L., na základě faktur ve výši 161.319, Kč a ve výši 191.617,- Kč byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B., jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, když k použití těchto částek k odstranění vad došlo v měsíci květnu 2000, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných pohledávek, a uvedeným převodem způsobili společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, škodu ve výši 2.411.133,20 Kč.
V odůvodnění rozsudku ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, na str. 23 ke způsobené škodě a její výši pak odvolací soud poté, co obecně zopakoval některé skutečnosti již podstatně podrobněji uvedené ve skutkové větě výroku o vině, uvedl, že obvinění Ing. T. B. a JUDr. P. M. „… uvedeným převodem způsobili společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, škodu ve výši 2.411.133,20 Kč, jak k tomuto závěru dospěl i soud prvního stupně“.
Jak vyplývá ze shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, tento závěr neodpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, neboť ten v souladu s právní kvalifikací jednání obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. nevyčíslil ve skutkové větě výroku o vině škodu způsobenou společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, ale prospěch získaný pro S. d. s., spol. s r. o., byť ve stejné výši 2.411.133,20 Kč. Jak vyplývá z výroku o vině tohoto rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc tento prospěch měl být uvedenou společností získán tím, že pohledávka za dlužníkem D. s. H., a. s., se sídlem H., O., na částku 1.345.475,03 Kč již v uvedenou dobu neexistovala v plné výši, neboť již dne 14. 1. 1999 bylo na tuto pohledávku z faktury zaplaceno společností D. s. H., a. s., 500.000,- Kč, s pohledávkou za dlužníkem P. I., s. r. o., B., se sídlem S., B. u T., na částku 196.840,- Kč následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou, pohledávka za dlužníkem K., a. s., Ř. – H., byla v době uzavření smlouvy minimálně velmi sporná, neboť uvedená společnost vrátila S. d. s., spol. s r. o., D. jejich 4 faktury na celkovou částku 1.361.357,20 Kč, ve dnech 10. 12. 1998, 7. 1. 1999, 22. 1. 1999 a 27. 1. 1999 mimo jiné z důvodů, že práce, které byly fakturovány, neměly být vůbec objednány, pohledávka za dlužníkem Ř. s. a d. Č. r., S. L., z faktur na částku 161.319,- Kč a na částku 191.617,- Kč, byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, přičemž k použití těchto částek došlo v měsíci květnu roku 2000. Součtem těchto částek pak byl získán celkový prospěch ve výši 2.411.133,20 Kč.
Z porovnání těchto výroků rozsudků soudů prvního a druhého stupně nepřímo vyplývá, že odvolací soud zřejmě vycházel z toho, že pokud v řízení na prvním stupni byla tato částka zjištěna jako prospěch na úkor společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, pak musela vzniknout jmenované společnosti škoda v této výši, nicméně výslovně se k tomu, v čem spočívá škoda a z čeho vyplývá její konkrétní výše, nevyjádřil, své závěry nespecifikoval, a proto je třeba dát za pravdu dovolání obviněného Ing. T. B., že soud druhého stupně se s touto otázkou v zásadě nevypořádal a z výroku o vině napadeného rozsudku ani z jeho odůvodnění nelze proto zjistit, jak odvolací soud k těmto svým závěrům dospěl, zvláště když se odvolává na závěry soudu prvního stupně, které tento soud neučinil (výše škody 2.411.133,20 Kč). Navíc považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obecně nelze považovat za správné a odpovídající zákonu, jestliže odvolací soud, aniž by k otázce výše škody provedl v odvolacím řízení potřebné dokazování (za takový důkaz nelze považovat přečtení zprávy správkyně konkursní podstaty ze dne 11. 3. 2005 – viz č. l. 431), pouze z prospěchu zjištěného soudem prvního stupně na straně jedné společnosti dovodí způsobení škody ve stejné výši na straně druhé společnosti, aniž by vysvětlil, z jakého důvodu je původně vyčíslený prospěch u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. škodou u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Dále je třeba uvést, že popis skutku obsažený ve výroku o vině napadeného rozsudku je vnitřně rozporný, když z hlediska výše způsobené škody nebyl odvolacím soudem zohledněn ve skutkové větě popsaný prvotní účel celé transakce, kterým bylo „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem M., a. s., ze společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, s vědomím, že tím způsobí v jeho struktuře nevýhodnou změnu a také škodu, což také obvinění Ing. T. B. a JUDr. P. M. souběžně sledovali, když k tomuto také skutečně došlo smlouvou o postoupení těchto pohledávek ze dne 1. 3. 2000, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem společností M., a. s., a právě jen k formálnímu vyrovnání takto postoupených pohledávek obvinění v zastoupení obou uvedených společností uzavřeli další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které společnost S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, postoupila společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných pohledávek. Odhlédne-li se od toho, že tyto další vzájemné pohledávky nejsou vůbec ve skutkové větě výroku o vině, ale ani v odůvodnění napadeného rozsudku specifikovány, vyplývá z této části skutku vznik prvotní škody spočívající v tom, že majetek společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, byl zmenšen o pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem společností M., a. s. Zváží-li se pak, že odvolací soud nevychází z této prvotní způsobené škody vzniklé „vyvedením“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč ze společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, jejich postoupením společnosti S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, o které byl podle výroku o vině majetek společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, zmenšen, ale naopak ze škody spočívající v tom, že na tuto posledně uvedenou společnost byly k formálnímu vyrovnání této postoupené bonitní pohledávky převedeny pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, z nichž část ve výši 2.411.133,20 Kč byla ze shora uvedených důvodů sporná, pak nelze dospět na základě takto formulovaného výroku o vině v napadeném rozsudku k jednoznačnému a nepochybnému závěru o výši způsobené škody, která je zákonným znakem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný Ing. T. B. uznán vinným.
S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je třeba přisvědčit dovolateli, že je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě porovnání jeho popisu obsaženého ve výroku rozsudku odvolacího soudu se zněním ustanovení §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je třeba konstatovat, že v popisu skutkových zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu nalézacího a ve věci sám rozhodl, nejsou náležitě vyjádřeny všechny zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Zejména zde není jednoznačně a bez pochybností vyjádřeno, v čem spočívala škoda tímto trestným činem způsobená a jaká je její výše. Výrok o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného Ing. T. B. důvodným, a přicházelo proto v úvahu zrušení napadeného rozhodnutí, zabýval se i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch obviněného JUDr. P. M., jehož dovolání bylo současně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Podle §265k odst. 2 poslední věta tr. ř. se při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení §261 tr. ř. o beneficiu cohaesionis, a proto ve smyslu tohoto ustanovení i v dovolacím řízení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému, rozhodne dovolací soud vždy též v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, je oběma obviněným, kteří byli odsouzeni jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., přičítána stejná škoda ve výši 2.411.133,20 Kč a shora vytknuté pochybení, v kterém je spatřováno nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týká nejen obviněného Ing. T. B., ale i obviněného JUDr. P. M., je splněna podmínka pro použití ustanovení §265k odst. 2 poslední věta tr. ř. ve spojení s §261 věta první tr. ř., neboť mu prospívá důvod, pro který dovolací soud rozhodl ve prospěch obviněného Ing. T. B.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Ing. T. B. podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně obviněného JUDr. P. M. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení si odvolací soud především ujasní, zda vznikla jednáním obviněných škoda, komu vznikla a v jaké výši, přičemž jasně a srozumitelně vyloží, jak ke svým závěrům dospěl a z čeho vycházel, přičemž není vyloučeno ani k případným návrhům stran v potřebném rozsahu doplnit dokazování, zejména ohledně výše skutečně způsobené škody.
Pokud pak jde o právní posouzení skutku je třeba, aby se odvolací soud znovu zabýval i právní kvalifikací jednání obou obviněných, a to nejenom z hledisek, které již zmínil v napadeném rozsudku. Soud prvního stupně posoudil žalovaný skutek jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. Odvolací soud se s touto právní kvalifikací v napadeném rozsudku neztotožnil a posoudil jednání obou obviněných jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Přitom však nevěnoval dostatečnou pozornost té části skutku popsané ve výroku o vině napadeného rozsudku, ve které uvedl, že oba obvinění se nejpozději „dne 21. 2. 2000 dozvěděli, že na majetek společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, bude s největší pravděpodobností prohlášen konkurs, což se také dne 28. 3. 2000 stalo, a po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M., a .s., aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty, … realizovali tuto dohodu tak, že dne 1. 3. 2000 uzavřeli v sídle společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, O., H., obžalovaný Ing. T. B. za společnost S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupník), a obžalovaný JUDr. P. M. za D. s. O., a. s., v likvidaci (jako postupitel), nejprve smlouvu o postoupení pohledávky, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B., pohledávky v celkové výši 1.740.651, Kč za dlužníkem společností M., a. s., a téhož dne uzavřeli následně k formálnímu vyrovnání takto postoupené pohledávky opět obžalovaný JUDr. P. M. za společnost D. s. O., a. s., v likvidaci (jako postupník), a obžalovaný Ing. T. B. za společnost S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupitel), další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč. Toto skutkové zjištění odpovídá i závěrům Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, který na str. 18 odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že oba obvinění věděli, že na společnost D. s. O., a. s., v likvidaci, bude vyhlášen s největší pravděpodobností konkurs, neboť již dne 21. 2. 2000 se vyjadřovali k návrhu věřitelů na prohlášení konkursu. Společnost M. měla v držení významný balík akcií společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, a bylo tedy jejím zájmem vyvést z této společnosti své závazky. Oba obvinění vedeni snahou vyvést tyto závazky ze společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci uzavřeli proto smlouvu o postoupení pohledávky, resp. pohledávek, datovanou 1. 3. 2000, na základě které převedli tyto pohledávky za M., a. s., P., v celkové výši 1.740.651,03 Kč S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci. Tímto postupem umožnili M., a. s., P., aby tato akciová společnost nemusela do konkursní podstaty své závazky uhradit. Tyto vyvedené závazky byly potom započteny vzájemným zápočtem mezi společnostmi M., a. s., P., a S. d. s., spol. s r. o., v likvidaci. Z takto zjištěného skutkového stavu rozhodně nelze usuzovat na úmysl obou obviněných poškodit přímo majetek spravované společnosti, protože jejich úmysl primárně směřoval k poškození jiných subjektů, konkrétně věřitelů společnosti D. s. O., a. s., v likvidaci, na kterou krátce po dokončení celé transakce byl prohlášen konkurs. Vzhledem k tomu je třeba se zabývat tím, zda jednání obviněných, a to i s přihlédnutím k §90 odst. 1, 2 tr. zák. (ve spojení se shora citovanými §70 odst. 3 a §72 odst. 1, 2 obchodního zákoníku), nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), 3 tr. zák., kterého se dopustí mimo jiné také ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku, přičemž tím způsobí značnou škodu. Ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), 3 tr. zák., ve vztahu speciality, a proto je jednočinný souběh těchto trestných činů vyloučen. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Speciální skutková podstata má konkretizovány znaky oproti obecné skutkové podstatě, kde jsou tytéž znaky v obecnější poloze. Navíc jsou často do speciální skutkové podstaty přidávány další prvky, které sice rozšiřují obsah, ale zužují rozsah pojmu. Právě takovým způsobem je vymezeno ustanovení, kde je užším způsobem vymezeno poškozování cizího majetku, když musí jít o majetek dlužníka, který má sloužit k uspokojení jeho věřitele, a navíc jsou konkretizovány i způsoby nakládání s takovým majetkem. Ustanovení speciální (poškozování věřitele) vylučuje užití ustanovení obecného (porušování povinnosti při správě cizího majetku), a to i když je mírnější, jako tomu je v posuzovaném případě.
V novém řízení se bude muset soud druhého stupně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). S ohledem na právní názor ohledně vztahu skutkových podstat trestných činů podle §255 a §256 tr. zák. považoval Nejvyšší soud za nadbytečné podrobněji se vyjadřovat k úvahám v dovolání Ing. T. B. k formě zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., když postačí jen odkázat na ustanovení §6 písm. a) tr. zák., které se vždy plně použije i na tuto okolnost, neboť jde o těžší následek.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.