ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1393.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1393/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2005 o dovolání podaném obviněným N. V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 9 To 118/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 136/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 9 To 118/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 3 T 136/2003, byl obviněný N. V. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl podle §45 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby.
Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 9 To 118/2005, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku ve zprošťující části v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného N. V. P. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §248 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 1, 3 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě včas vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. zák. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle §259 odst. 2 tr. ř. byl doplněn zprošťující výrok pod bodem II. napadeného rozsudku o výrok o náhradě škody ve smyslu §229 odst. 3 tr. ř.
Shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný N. V. P. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolatel v odůvodnění mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem, neboť jím nebyla způsobena skutečná škoda a zjištěná škoda může být nanejvýš škodou účetní. Zpráva finančního úřadu byla znalci převzata do jejich posudků, aniž by byla podrobena nějakému přezkumu. Účetnictví obviněného nebylo ve vztahu k předmětnému skutku relevantně zkoumáno a zpráva nezahrnuje nezaúčtované operace a faktické pohyby peněz a zboží. Z listinných důkazů je současně patrné, že k takovým operacím skutečně docházelo, zejména že v nebytových prostorách poškozeného došlo k rozsáhlé rekonstrukci a nákupu vybavení. Tuto rekonstrukci prováděla na svůj účet a pro svoje potřeby poškozená společnost G., jak vyplývá ze svědecké výpovědi jejího majitele. Obviněný podle svého vyjádření z pokladny pražské organizační složky hradil i některé náklady související s rekonstrukcí, a to s vědomím poškozené společnosti, která přislíbila i pozdější účetní vyrovnání. Pokud přitom nevystavil účetní doklady, jednalo se o chybu, která však nemůže založit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Důkazní návrhy obhajoby byly oběma soudy bez odůvodnění zamítnuty, odvolací soud se nevěnoval vzniku škody a jejímu vyčíslení a zavinění jednoduše předpokládal. Napadený rozsudek neobsahuje ani úvahu o zásadní otázce, tedy existenci zavinění ve vztahu ke vzniku škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu, přestože stejnou námitku uplatnil obviněný již ve svém odvolání. Podle dalších námitek obviněného mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, neboť při ukládání peněžitého trestu soud nepřihlédl k jeho osobním i majetkovým poměrům a uložení tohoto trestu bylo vyloučeno i s ohledem na zákaz reformationis in peius, neboť v daném případě byl peněžitý trest přísnější než trest obecně prospěšných prací. S ohledem na §259 odst. 4 tr. ř. bylo tedy uložení peněžitého trestu nepřípustné. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích o vině, trestu i náhradě škody a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo jako další třeba posoudit otázku, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona, a zabývat se relevantními námitkami z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Dovolací soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení.
Podstatou námitek posuzovaného dovolání bylo zpochybnění naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry zjištěným skutkem, zejména subjektivní stránky tj. zavinění a způsobení škody, která podle názoru dovolatele nevznikla s ohledem na pohyby peněz, zboží a rekonstrukci prováděnou ve prospěch poškozeného, tedy výdaje, které nebyly zaúčtovány. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky z obsahového hlediska naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je zčásti důvodné. Nejvyšší soud se však nemohl zabývat námitkami dovolatele, kterými zpochybnil způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily v řízení provedené důkazy a nedostatečný rozsah dokazování. Touto částí dovolání se totiž obviněný ocitl již mimo zákonné meze dovolacích důvodů, jež jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu podle citovaného ustanovení je skutkový stav věci zahrnující okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit naplnění dovolatelem zpochybněných znaků tohoto trestného činu, tedy přisvojení si cizí svěřené věci a způsobení škody na cizím majetku. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Jestliže takový pachatel s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, je naplněn znak „přisvojení si“ tohoto trestného činu. Za škodu je třeba považovat zmenšení majetku poškozeného buď tím, že došlo k reálnému úbytku na tomto majetku (skutečná škoda) nebo se součástí tohoto majetku nestala hodnota, která by se jí stala bez existence škodlivého zásahu (ušlý zisk).
Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku Městského soudu v Praze se obviněný trestného činu zpronevěry dopustil tím, že „jako jediný vedoucí firmy G. – organizační složka se sídlem P., M., v době od 14. 8. 1995 do svého odstoupení dne 10. 3. 1998 si ve své funkci přisvojil z pokladny finanční částku ve výši 241.293,51 Kč, zjištěnou kontrolou F. ú. pro P., a dále zboží v hodnotě nejméně 52.229,60,- Kč, které podle dokladů nebylo prodáno, které mu bylo poškozeným svěřeno, na jehož výzvy neprokázal, jak s penězi a zbožím naložil“.
Podle závěru Nejvyššího soudu je zjištěný skutek ve výroku rozsudku městského soudu popsán tak, že z něj nevyplývají takové skutkové okolnosti, které by dostatečným způsobem vyjadřovaly naplnění právních pojmů – znaků skutkové podstaty trestného činu obsažených v tzv. právní větě výroku rozhodnutí. Přestože odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí deklaroval nedostatečnost popisu skutku již v rozsudku soudu prvního stupně, sám tento nedostatek neodstranil. Ve výroku rozhodnutí v podstatě popsal skutek obviněného výlučně vyjádřením právních pojmů tohoto trestného činu (srov. „přisvojil si, .. svěřeno“), aniž by bylo možné zjistit, jakým způsobem si obviněný „svěřenou“ finanční částku „přisvojil“, tedy jakým způsobem došlo k naplnění obsahu těchto právních pojmů. Obdobně z údaje, že „zboží podle dokladů nebylo prodáno“, nelze dovodit vznik škody – majetkové újmy společnosti. Naplnění uvedených znaků skutkové podstaty trestného činu přitom není dostatečným způsobem popsáno ani v odůvodnění napadeného rozsudku. Soud tak posoudil jako trestný čin zpronevěry skutek, jehož součástí podle popisu ve výroku rozsudku nejsou okolnosti vyjadřující naplnění základních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, které jsou vyjádřeny výlučně právními pojmy. Za oprávněnou nutno považovat především námitku, podle níž skutek neobsahuje zavinění jakožto obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť rozsudek odvolacího soudu je založen na pojmovém ztotožnění skutkové a právní části výroku rozhodnutí, přičemž ani z jeho odůvodnění nelze zjistit, jaká nepochybná skutková zjištění byla podkladem pro právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek je zatížen vadou, jíž obviněný vytýkal ve svém dovolání a zčásti tak byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Důsledkem nedostatečného popisu rozhodných skutkových okolností je také, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývají nepochybná zjištění, která by umožňovala vyvrátit obhajobu obviněného, podle které byly zmíněné částky obviněným vynaloženy ve prospěch společnosti (na rekonstrukci aj.). Městský soud naopak na str. 5 rozhodnutí sám uvedl, že je otázkou, v čí prospěch byly prostory vybaveny či zrekonstruovány a vynaložení peněz, s nimiž obviněný disponoval, ve prospěch poškozené společnosti tím nevyloučil. Obviněný přitom nepopíral, že nevedl řádně účetnictví zejména ohledně finančních prostředků investovaných do stavebních úprav nemovitosti. Tato jeho tvrzení jsou v souladu i s výpovědí svědka N. G., který mj. uvedl, že financování probíhající rekonstrukce kancelářských prostor probíhalo na základě ústní dohody s obviněným. Obhajobě lze přisvědčit i v tom ohledu, že výše škody byla „mechanicky“ převzata z účetnictví, aniž bylo zjištěno reálné nakládání s předmětnými prostředky. Těmto argumentům obhajoby odpovídá i znalecký posudek JUDr. J. D., neboť znalec (viz str. 7 rozsudku obvodního soudu) uvedl, že neposuzoval rekonstrukci, vybavení, náklady na reklamu a hotové finanční prostředky poskytnuté společnosti G., neboť mu to nebylo uloženo. Závěry znalce o výši škody tudíž vycházely toliko z údajů účetní evidence a nebraly v úvahu případná jiná reálně poskytnutá plnění ze strany obviněného ve prospěch této společnosti. Je třeba také uvést, že obviněný již v odvolání namítl, že znalecký posudek JUDr. J. D. považoval obvodní soud při odůvodňování zprošťujícího výroku za neprůkazný, přesto z něj však vycházel v odsuzující části. Také tento rozpor zaznamenal při svém přezkumu Nejvyšší soud, přičemž tak mohl učinit teprve poté, co na podkladě relevantních dovolacích námitek zrušil napadený rozsudek.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné ještě poukázat na další znalecký posudek zaměřený na vyčíslení škody na majetku obchodní společnosti G., vypracovaný Doc. Ing. J. R., CSc. Přílohou tohoto posudku je mj. faktura na celkové plnění ve výši 256.283,- Kč vystavená společností T. ř., s. r. o., za provedení ústředního vytápění na stavbě „rekonstrukce dílen společnosti G.“, jakož i faktura na plnění ve výši 30.000,- Sk Z. Z. Z. za zveřejnění reklamy společnosti G. ve dvou číslech tanečního magazínu. Odběratelem plnění a tedy i subjektem povinným k úhradě předmětných částek byla v obou případech společnost obviněného P. spol. s r. o. K těmto fakturám znalec uvedl (str. 14 posudku), že vynaložené náklady nesouvisely s podnikatelskou činností společnosti P. spol. s r.o. a mělo dojít k přefakturaci na společnost G. E., s. r. o., a úhrada ceny měla tak být „převedena“ na tohoto skutečného odběratele - uživatele díla. Současně znalec uvedl, že přes absenci zmíněné přefakturace nelze vyloučit, že mezi obviněným a společností G. – organizační složka zahraniční osoby existovala ústní dohoda o vyrovnání těchto nákladů. I závěry tohoto znaleckého posudku tak podporují obhajobu dovolatele, podle které byly vynaloženy z jeho strany prostředky ve prospěch poškozeného N. G. Celková částka předmětných faktur se přitom blíží výši škody, kterou měl obviněný podle odsuzujícího rozsudku svým počínáním způsobit. Povinností orgánů činných v trestním řízení a tedy i soudů je však takový postup v trestním řízení, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což se v daném případě i přes odvolací námitky obviněného nestalo.
V tomto smyslu je v posuzovaném případě nezbytným předpokladem uznání viny trestným činem zpronevěry zjištění, že hodnota odpovídající výši způsobené škody se nedostala do sféry poškozeného jiným jednáním obviněného. Teprve poté přichází v úvahu závěr, že obviněný s prostředky naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření – tedy závěr o naplnění znaku přisvojení si tohoto trestného činu.
Je taktéž nezbytné, aby skutkový stav věci zahrnoval okolnosti, ze kterých lze nepochybně usuzovat na vznik skutečné škody na straně poškozeného. Účetně zjištěné manko může být jedním z důkazů o existenci takového škodlivého následku, soudy však musí učinit zjištění (alespoň z uzavřeného řetězce nepřímých důkazů nepřipouštějících opačný závěr), že hodnota odpovídající účetně vyčíslenému manku nepřešla do majetkové sféry poškozeného jiným způsobem. V daném případě však skutkový stav věci takovou jistotu neposkytuje a námitky dovolání jsou z tohoto hlediska důvodné. Závěr o způsobení reálné škody poškozené společnosti zpochybňovala také výpověď svědka N. G., kterou soud považoval za rozporuplnou (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Svědek mj. uvedl, že věděl o rekonstrukci sídla společnosti prováděné obviněným a o proplacení faktur. Také tyto skutečnosti zpochybňují jednoznačný závěr o vzniku majetkové újmy poškozeného.
Přestože obviněný nezahrnul do svého dovolání vadu, jíž je napadený rozsudek Městského soudu v Praze zatížen, považuje Nejvyšší soud za nezbytné po jeho zrušení upozornit i na tuto nesprávnost, jíž odvolací rozhodnutí trpí. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a poškozená společnost G. – t. s o. o. se sídlem M., K. 7, R. Podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obžalovaného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v jeho neprospěch. Přesto, že v dané věci nebylo odvolání státního zástupce podáno vůbec, rozhodl Městský soud v Praze tak, že zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. „ve zprošťující části v celém rozsahu“. K dovolání obviněného a poškozeného tak učinit nemohl, navíc ponechal nedotčen odsuzující výrok obvodního soudu a přesto následně sám znovu rozhodl o vině a trestu obviněného týmž skutkem, který ponechal svým zrušujícím výrokem v platnosti. Tato zjevná vada zůstala neodstraněna a dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že také z tohoto ohledu napadené rozhodnutí nemůže obstát, neboť nepokrývá celý rozsah obžaloby a neobsahuje rozhodnutí o té části obžaloby, které byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn. Konečné rozhodnutí soudů o podané obžalobě je za tohoto stavu zmatečné a nepřezkoumatelné.
Obviněný opřel své dovolání taktéž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mino trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu, co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. V rámci tohoto dovolacího důvodu není možné namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na ustanovení §31, §33 a §49 tr. zák., která jinak mají hmotně právní povahu, ani s odkazem na procesní ustanovení vylučující rozhodnutí v neprospěch obviněného (např. §259 odst. 4 tr. ř.). Aby došlo k naplnění tohoto důvodu, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Z toho à contrario plyne, že byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený nebo byl uložen v rozporu s procesním ustanovením. Z tohoto důvodu bylo nutné odmítnout námitky posuzovaného dovolání, podle kterých byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, neboť uložení peněžitého trestu bylo vyloučeno s ohledem na zákaz reformationis in peius, když peněžitý trest byl v daném případě pro obviněného přísnější než trest obecně prospěšných prací. Protože v dané věci došlo k uložení přípustného druhu trestu v rámci zákonem stanovené výměry, nepřichází v úvahu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, sice nelze vyloučit námitky nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. vady při ukládání souhrnného trestu, úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Ani o takový případ se však v posuzované věci nejedná. Porušení zásady ovládající procesní ustanovení trestného práva „zákaz reformationis in peuis“ totiž není vadou aplikace hmotného práva, jak vyžaduje citovaný důvod dovolání. Nicméně v novém odvolacím řízení bude třeba tuto zásadu respektovat i při eventuelním ukládání nového trestu.
Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů týkajících se vadného právního posouzení skutku podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala a pozbyla jeho zrušením podkladu, a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu druhého stupně. Městský soud bude v dalším řízení muset odstranit nedostatky v popisu skutkového stavu věci a bude muset tento stav jednoznačně popsat tak, aby bylo možno usuzovat o naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., zejména znaků přisvojení si a škody, které ve zrušeném rozhodnutí absentovaly. Teprve na základě jednoznačně popsaných skutkových okolností a na základě řádného zhodnocení všech ve věci provedených důkazů bude přicházet v úvahu právní závěr ohledně kvalifikace zjištěného skutku podle příslušného ustanovení trestního zákona. Přestože v učiněném rozhodnutí nebyla přezkoumávána zákonnost výroku o trestu, jednalo se o výrok mající ve výroku o vině podklad ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. a i tento výrok byl tedy dovolacím soudem zrušen. V případě vydání odsuzujícího rozsudku bude odvolací soud muset v rámci úvah o trestu respektovat také zásadu reformationis in peius vyplývající z §259 odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová