ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1450.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1450/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2005 o dovolání, které podala obviněná I. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 10 To 129/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 75/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná I. H. byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 6 T 75/2004, uznána vinnou trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže (správně má být ohrožování výchovy mládeže) podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterých se dopustila tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od 29. 8. 2003 do 9. 2. 2004 v J., okres K., úmyslně jako matka porušila svou povinnost pečovat o svého syna T. L., neboť řádně nepečovala o jeho zdraví a čistotu, nezajistila mu lékařskou péči, ačkoli jmenovaný trpěl nemocí – epilepsií, kterou neléčil, měl silnou oční vadu a neměl brýle, neposkytovala mu pravidelnou stravu a ošacení, rovněž nedbala o bydlení a dodržování hygieny svého syna a vůbec synovi neopatřovala ani další prostředky potřebné pro jeho všestranný rozvoj, přičemž v důsledku jejího počínání musel jmenovaný vyhledat pomoc na M. ú. ve S., kde orgán sociálně-právní ochrany dětí následně zajistil dne 9. 2. 2004 jeho umístění v O. s. l. v Ř. u P..
Za to byl obviněné I. H. uložen podle §213 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně napadla obviněná I. H. odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 10 To 129/2005, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněné I. H. doručen dne 25. 5. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 1. 6. 2005.
Dne 8. 7. 2005 napadla obviněná I. H. prostřednictvím obhájce určeného Českou advokátní komorou usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněné nebylo jednoznačně prokázáno, že by zanedbala povinnou výchovu a výživu svého syna a ohrozila tak jeho zdárný vývoj. Má za to, že její syn si svůj stav zavinil především sám svým nevhodným jednáním. Jak dále obviněná zdůraznila, v odvolacím řízení nebyl proveden důkaz výslechem jí navržených čtyř svědků, kteří měli prokázat její tvrzení.
Obviněná I. H. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněná I. H. podala dne 17. 10. 2005 u soudu prvního stupně i své „písemné vyjádření k dovolání“. Jak je však zřejmé z ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu, obviněný může podat dovolání, a tedy i jeho další doplnění, pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno, o čemž byla obviněná řádně poučena v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu. Zmíněné písemné vyjádření obviněné, které nepodala prostřednictvím obhájce, proto Nejvyšší soud nemohl ve svém rozhodnutí nijak zohlednit.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné I. H. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je třeba plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který se zabýval obdobnou argumentací obviněné uplatněnou již v jejím odvolání, neboť okolnost, že obviněná neměla dostatek peněz, nehraje v daném případě žádnou roli. Státní zástupkyně považuje za podstatnou skutečnost, že se obviněná naprosto nežádoucím způsobem nestarala o svého syna, nevypěstovala v něm řádné návyky a ten se ve zcela zuboženém stavu, nemocný, hladový a neoblečený byl nucen obrátit na orgán péče o děti, aby byl nakonec umístěn do dětské léčebny. Tvrzení obviněné o nevhodném chování svého syna potom státní zástupkyně shledává zcela rozporným se všemi zprávami provedenými ve věci jako důkaz soudy nižších stupňů. Státní zástupkyně se proto domnívá, že obviněná svým jednáním naplnila znaky obou žalovaných trestných činů, a navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala obviněná I. H. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná I. H. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci své dovolací argumentace však obviněná I. H. především namítá, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by zanedbala povinnou výchovu a výživu svého syna, který si svůj stav, v němž byl umístěn do léčebny, zavinil sám. Obviněná považuje za pochybení rovněž neprovedení jí navrhovaných důkazů, které měly spočívat ve výslechu dalších čtyř svědků. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněná shledává existenci dovolacího důvodu v uvedeném rozsahu v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu a údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněná dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale změny jeho právního posouzení se domáhá s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání nelze považovat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování a jeho rozsah, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná I. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná I. H. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala v uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněná neuplatnila.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné I. H. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněná dopustila jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněná zejména nepečovala o zdraví a čistotu o svého syna T. L., nezajistila mu lékařskou péči, ačkoli trpěl epilepsií a měl silnou oční vadu, neposkytovala mu pravidelnou stravu a ošacení, nedbala o bydlení a hygienu, v důsledku čehož musel poškozený vyhledat pomoc u orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který zajistil jeho umístění v dětské léčebně. Rovněž nebylo zjištěno žádné závadné chování poškozeného T. L. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněná domáhá, musel by modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněná I. H. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jí uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněná totiž nezpochybnila právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale její výhrady v dovolání vychází výlučně z údajně nesprávných skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. směřují proti rozsahu provedených důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněná I. H. i přes své formální vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, odmítl dovolání obviněné a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y