ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1456.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1456/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 o dovolání, které podal obviněný P. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 7 To 413/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 15/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 33 T 15/2004, byl obviněný P. M. uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za které mu byl podle §202 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 1 T 55/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., za které mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného J. Č.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 7 To 413/2004, tak, že odvolání obviněného a okresního státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. napadl obviněný shora uvedené usnesení odvolacího soudu dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. V. K., který mu byl určen podle §18 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, a jemuž obviněný udělil plnou moc dne 27. 7. 2005. Toto své dovolání obviněný opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Proti obviněnému probíhalo trestní řízení pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání dvou až deseti roků, a proto měl mít obhájce po celou dobu trestního řízení. Dne 5. 12. 2004 zažádal obhájce o zproštění povinnosti obhajovat obviněného pro narušení důvěry mezi obhájcem a obviněným a dne 12. 2. 2004 bylo podle §40 tr. ř. zrušeno ustanovení obhájce. Nový obhájce však byl obviněnému ustanoven až dne 15. 3. 2004 a v mezidobí tak obviněný nebyl zastupován obhájcem, přestože zastoupení mělo trvat po celou dobu řízení. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni a aby věc byla tímto soudem opětovně projednána a rozhodnuta.
Vedle výše uvedeného dovolání bylo Nejvyššímu soudu postoupeno taktéž podání obhájkyně JUDr. J. F., jež byla obviněnému ustanovena soudem podle §39 odst. 1 tr. ř. dne 14. 1. 2005. Tato obhájkyně v uvedeném podání adresovaném soudu prvního stupně a nazvaném jako „dovolání“ označila usnesení odvolacího soudu a uvedla, že v dané trestní věci odsouzený shledal dovolací důvody a svůj mimořádný opravný prostředek si odůvodnil sám. Dále k tomuto podání přiložila rukou psaný text dovolání vypracovaný samotným obviněným.
Podle §265d odst. 2 tr. ř. však obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se podle tohoto ustanovení nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen. Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Požadavek zastoupení obhájcem při podání dovolání má zaručit formální i obsahovou úroveň mimořádného opravného prostředku tak, aby v souladu se zájmy obviněného došlo k označení závažných pochybení napadeného rozhodnutí či řízení mu předcházejícího v souladu se zákonným výčtem dovolacích důvodů a docházelo k podání dovolání pouze v odůvodněných případech. Z imperativu formálního zastoupení přitom podle platné právní úpravy nelze slevit. Protože text přiložený k podání obhájkyně JUDr. J. F. nelze považovat za dovolání učiněné prostřednictvím obhájce a o možnosti podat dovolání výlučně prostřednictvím obhájce byl obviněný poučen (srov. usnesení soudu druhého stupně, str. 8), nepovažoval Nejvyšší soud toto podání za dovolání. Protože obviněný podal současně řádné dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. V. K., přezkoumal Nejvyšší soud jeho důvodnost, aniž by bylo nutné vrátit druhé podání obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce, jak by jinak připadalo v úvahu podle §265d dst. 2 tr. ř. Nebylo ale možné k němu přihlížet.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že přiložené odůvodnění dovolání podaného prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. F. vypracoval sám obviněný a není tak splněna podmínka uplatnění dovolání prostřednictvím obhájce. Dovolání uplatněné prostřednictvím obhájce JUDr. V. K. potom považovala za zjevně neopodstatněné, neboť jediným procesním úkonem provedeným soudem v mezidobí, kdy obviněný neměl obhájce, bylo zamítnutí dovolatelovy žádosti o propuštění z vazby a rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě, a nešlo tudíž o úkon směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, a posoudit opodstatněnost relevantních námitek.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod bude naplněn zejména tehdy, pokud v trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby uvedené v §36 tr. ř., tzn. pokud obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.), nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Námitky obviněného spočívaly v přesvědčení o porušení práva na obhajobu, neboť v době od 12. 2. 2004 do 15. 3. 2004 nebyl zastupován obhájcem, přestože proti němu probíhalo trestní řízení pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání dvou až deseti roků a obviněný měl mít obhájce po celou dobu trestního řízení. Tato námitka obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal její důvodnost a dospěl k závěru, že dovolateli lze přisvědčit.
Podmínky nutné obhajoby upravuje §36 tr. ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování v zdravotnickém ústavu, anebo je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům či je jeho způsobilost k právním úkonům omezena, nebo pokud jde o řízení proti uprchlému. Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný podle třetího odstavce obhájce už v přípravném řízení. Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§36 a §36a), určí se mu podle §38 odst. 1 tr. ř. lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven. Podle §40 tr. ř. je ustanovený obhájce povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud je zproštěn obhajování dříve ustanovený obhájce, musí být obviněnému současně ustanoven jiný obhájce. Ustanovení §38 odst. 1 tr. ř. o poskytnutí lhůty ke zvolení obhájce se v tomto případě nepoužije (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1994, sp. zn. Tzn 1/94, publikované v Právních rozhledech, ročník 1994, č. 7, str. 243).
Jak zjistil Nejvyšší soud ze spisového materiálu, proti obviněnému bylo od 9. 12. 2003 vedeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tohoto dne byl obviněný zadržen a byl mu opatřením soudce Okresního soudu Plzeň-město ustanoven obhájce Mgr. P. K.. Usnesením téhož soudce ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 5 Nt 155/2003 (č. l. 10) byl obviněný vzat do vazby, kde se nacházel po celou dobu trvání přípravného řízení i řízení u soudu prvního stupně. Dne 12. 2. 2004 předsedkyně senátu Okresního soudu Plzeň město přijala opatření, kterým podle §40 tr. ř. zrušila ustanovení obhájce Mgr. P. K. obviněnému (č. l. 121). Dne 19. 2. 2004 pak vyzvala obviněného, aby si ve lhůtě pěti dnů od doručení přípisu zvolil nového obhájce s tím, že v opačném případě mu bude obhájce ustanoven soudem. Na tuto výzvu obviněný nereagoval, a proto mu předsedkyně senátu dne 15. 3. 2004 (č. l. 172) ustanovila obhájce JUDr. M. H.
Z uvedeného je zřejmé, že u obviněného byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 1, 3 tr. ř., neboť se nacházel ve vazbě a bylo proti němu vedeno trestní řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let (srov. §234 odst. 1 tr. zák.). Pokud za této situace došlo ke zproštění obhajování dříve ustanoveného obhájce, musel být podle §40 tr. ř. obviněnému ustanoven jiný obhájce neprodleně, tj. bez poskytnutí lhůty ke zvolení nového obhájce. Předsedkyně senátu Okresního soudu Plzeň-město proto pochybila, když po zrušení ustanovení původního obhájce dne 12. 2. 2004 vyzvala obviněného ke zvolení obhájce nového, za tímto účelem mu poskytla lhůtu a po jejím marném uplynutí obviněnému obhájce ustanovila až dne 15. 3. 2004. Po dobu jednoho měsíce a tří dnů tedy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Nejvyšší soud proto přisvědčil posuzovanému dovolání, neboť za těchto podmínek došlo v daném trestním řízení k porušení práva na nutnou obhajobu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Po tomto zjištění bylo třeba zkoumat důsledky vadného postupu okresního soudu na výsledek trestního řízení, jakož i možnostem nápravy konstatované vady v době rozhodování o dovolání. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že okresní soud po celou dobu, po kterou obviněný neměl v rozporu se zákonem obhájce, nečinil žádné procesní úkony směřující k rozhodnutí o vině a trestu. Dne 13. 2. 2004 soud rozhodl usnesením podle §72 odst. 3 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu a podle §71 odst. 5 tr. ř. současně rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Rozhodnutí o vazbě, které bylo vyvoláno jednak žádostí obviněného o propuštění z vazby a dále plynutím třicetidenní zákonné lhůty od podání obžaloby stanovené v §71 odst. 5 tr. ř., bylo jediným procesním úkonem provedeným v době, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem a u kterého připadalo v úvahu reálné ohrožení práva na nutnou obhajobu. Toto rozhodnutí však bylo vydáno v neveřejném zasedání, u něhož je účast obviněného a obhájce vyloučena (srov. §242 odst. 1, 2 tr. zák.). Opis tohoto usnesení, proti němuž je přípustná stížnost, byl doručen jak obviněnému (dne 25. 2. 2004) tak i následně dne 23. 3. 2004 nově ustanovenému obhájci obviněného JUDr. M. H. Obviněný tak nebyl zkrácen na svých obhajovacích právech, především právu podat proti rozhodnutí o vazbě řádný opravný prostředek. Lhůta tří dnů k podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí počala běžet až ode dne jeho doručení ustanovenému obhájci (srov. §143 odst. 1 tr. ř.).
Za této situace bylo nutno zvážit otázku, jaký vliv vytčená vada měla na konečné rozhodnutí ve věci, jaké jsou možnosti nápravy pochybení v současné době a jaké důsledky pro obviněného by měla tato náprava v dovolacím řízení.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, který byl do trestního řádu zaveden s účinností od 1. 1. 2002. Podobně jako ostatní mimořádné opravné prostředky znamená i dovolání průlom do právní moci rozhodnutí, a zpravidla tak narušuje stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí soudu. V konkrétním případě tedy musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu je pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Tato zásada je zákonem vyjádřena též úpravou některých důvodů pro odmítnutí dovolání, zejména v §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Vazba je jedním ze zajišťovacích institutů a jako taková nemá sankční ani výchovné poslání. Nesmí být chápána jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině, neboť by to bylo v rozporu se zásadou presumpce neviny. Ustanovení §67 tr. ř. upravující důvody vazby je provedením čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který umožňuje vzetí do vazby jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Přestože vazební řízení je integrální součástí trestního řízení upravenou v §67 a násl. tr. ř., nelze pominout specifika rozhodování o vazbě z hlediska účelu (této části trestního) řízení, jeho předmětu a důsledků. Vyjádřením zvláštního postavení je také oddělené řízení o vazbě vedené pod samostatnou spisovou značkou. V rámci rozhodování o vazbě soud zjišťuje, zda z jednání obviněného nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z počínání popsaného v §67 písm. a) až c) tr. ř. Tomuto zjištění podřizuje náplň zasedání, ve kterém o vazbě jedná. Rozhoduje tedy o splnění procesních podmínek uvalení zajišťovacího prostředku osobní povahy na obviněného a nikoli o konečném rozhodnutí, zda stíhaný skutek je trestným činem a zda jej spáchal obviněný. Předmět řízení o vazbě je tak zcela odlišný od předmětu trestního řízení jako celku, jehož vyústěním je vydání meritorního rozhodnutí o skutku, pro který byla na obviněného podána obžaloba, podle §225 tr. ř., tedy v řízení před soudem zejména rozsudku o vině a trestu či o zproštění obžaloby. V rámci veřejného či neveřejného zasedání předcházejícím vydání rozhodnutí o vazbě je soud povinen zabývat se toliko skutečnostmi majícími vliv na posouzení důvodnosti případné vazby, nikoli okolnostmi rozhodnými z hlediska viny a trestu, které by mohly ovlivnit vydání konečného rozhodnutí ve věci. Tyto skutečnosti mohou být v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti v řízení před soudem předmětem dokazování v hlavním líčení případně veřejném zasedání o odvolání, nikoli v rámci neveřejného zasedání konaného za účelem rozhodnutí o vazbě.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k názoru, že nezákonný stav, kdy obviněný po určitou část soudního řízení neměl obhájce, ačkoli existovaly důvody nutné obhajoby, zásadním způsobem nemohl ovlivnit konečné rozhodnutí o vině a trestu. Bylo třeba přisvědčit dovolacím námitkám a vyslovit porušení práva na obhajobu obviněného, ale současně dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že náprava pochybení soudu prvního stupně není v dovolacím řízení prakticky možná. Protože jiná vada napadeného rozhodnutí či předcházejícího řízení nebyla v dovolání relevantně označena ani v rámci omezenému přezkumu napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícímu Nejvyšším soudem zjištěna, nelze v eventuelním opětovném projednání věci (tj. v případě, že by v důsledku popsaného pochybení došlo ke zrušení rozsudku okresního soudu v dovolacím řízení) předpokládat vydání rozhodnutí příznivějšího pro obviněného. Zrušení napadeného usnesení jakož i rozsudku soudu prvního stupně pouze z výše uvedeného důvodu by pro obviněného nemohlo přinést změnu meritorního rozhodnutí a naopak by pro něj s největší pravděpodobností znamenalo nepříznivé důsledky spojené s opětovným projednáním věci a případným dalším pobytem obviněného ve vazbě, který lze pro takový případ důvodně předpokládat.
Napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející řízení, tedy podle názoru Nejvyššího soudu je zatíženo vadou, jež formálně naplnila existenci obviněným uplatněného důvodu dovolání. Z materiálního hlediska však nešlo o takové zkrácení práva obviněného na obhajobu, které by bylo způsobilé přivodit pro obviněného příznivější konečný výsledek trestního řízení z hlediska výroku o vině a trestu. Aniž by bylo třeba snižovat význam vazebního řízení a právního zastoupení obviněného v něm, je třeba uzavřít, že vyslovené pochybení neklade zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení nad zájem na stabilitě a nezměnitelnosti konečného pravomocného rozhodnutí, neboť nezakládá zásadní a podstatnou vadu, kvůli které by napadené rozhodnutí nemohlo obstát a bylo nezbytné zasáhnout do jeho právní moci.
Projednání dovolání by nemohlo zásadně příznivě ovlivnit postavení obviněného. Současně je zřejmé, že otázka, která byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť problematika nutné obhajoby není předmětem rozporů v dosavadní soudní praxi. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová