ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1457.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1457/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2005 o dovolání podaném obviněným R. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 2 To 699/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 54/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 6 T 54/2004, byl obviněný R. Š. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle §215 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §60a odst. 1 tr. zák. byl současně nad obviněným stanoven dohled.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 2 To 699/2004, kterým z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému R. Š. podle §215 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadl obviněný R. Š. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že nespáchal skutek, který by dosahoval potřebného stupně společenské nebezpečnosti, když poškozený neutrpěl žádná tělesná zranění ani jiná psychická utrpení. Zjištěné skutečnosti nenaplňují znaky trestného činu a nelze je podřadit ustanovení §215 odst. 2 tr. zák., zejména s ohledem na dosavadní soudní praxi nemohl být naplněn znak „týrání“. Nelze ani uvažovat o úmyslném zavinění obviněného, který se toliko snažil vychovat syna a „uštědřený lepanec“ nelze posoudit jako jeho týrání. Podle názoru dovolatele soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a důsledkem toho bylo nesprávné právní posouzení tohoto skutku jako trestného činu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by vyslovil další požadavek na postup dovolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřila k podanému dovolání prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Podle jejího názoru dovolatel zpochybnil, zda se přisouzeného jednání dopustil a věcně tak nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden.
Jak bylo uvedeno, podle dovolacích námitek jednání obviněnému nebylo řádně prokázáno a nespáchal skutek potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Dovolával se rovněž respektování svého rodinného života s tím, že se pouze snažil vychovávat syna. Soud tak nesprávně hodnotil provedené důkazy a v důsledku toho skutek nesprávně právně posoudil. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám posuzovaného dovolání dospěl k závěru, že je z hlediska jejich obsahu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je vyložen shora, ani pod žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Dovolatel v této argumentaci pouze zpochybnil hodnocení důkazů soudy obou stupňů, když důsledkem jeho odlišného hodnocení důkazů má být závěr, že se jednání popsaného ve výroku rozsudku soudu I. stupně nedopustil. Svými argumenty tak směřuje proti správnosti skutkového stavu věci, kterou však nelze zpochybnit prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Ohledně citovaných námitek by proto přicházelo v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že zjištěné skutečnosti nelze podřadit ustanovení §215 odst. 2 tr. zák., zejména zpochybnil naplnění znaku „týrání“, neboť své tresty vůči synovi, jež nazýval „výchovným lepancem“, považoval za adekvátní vážným proviněním syna. Tato námitka vytýká pochybení v právním posouzení zjištěného skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak je však vyloženo níže, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově a pokračuje v páchání takového činu po delší dobu. K uznání viny tímto trestným činem je nezbytné, aby jednání obviněného bylo podřaditelné pojmu týrání ve smyslu citovaného ustanovení. Za týrání je soudní praxí (viz č. 11/1984 Sb. rozh. tr.) považováno zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti i bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se přitom, aby šlo o jednání soustavné. Týráním svěřené osoby ve smyslu §215 tr. zák. se (srov. č. 20/1984/I Sb. rozh. tr.) rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Týrání svěřené osoby spočívá převážně (viz Bulletin Nejvyššího soudu ČSR, trestní část, sešit 2/1983, rozh. č. 3) v soustavném trestání dítěte ve formě surového bití rukou i pomocí různých předmětů (např. řemene, rákosky apod.), kopání, bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího klečení, přivazování dítěte ke stolu nebo k radiátorům, ponechání dítěte v chladném prostředí bez nutného oblečení apod.
Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadených rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněného lze označit za týrání, jak je popsáno v předchozím odstavci. Podle tzv. skutkové věty výroku rozhodnutí soudu prvního stupně se obviněný týrání svěřené osoby dopouštěl tím, že „v období nejméně od počátku roku 2001 do 9. 12. 2003 v místě svého trvalého bydliště v obci G., v přesně nezjištěném značném počtu případů opakovaně i několikrát týdně nepřiměřeně fyzicky trestal, často pouze za drobná provinění svého nezletilého syna P. Š., kterého převážně tloukl pěstmi do hlavy a dalších částí těla, v několika případech ho kopal do oblasti celého těla, tloukl ho dřevěnou tyčí, kterou o tělo poškozeného zlomil, tloukl mu hlavou o betonovou zem a nutil ho pobývat v chladném počasí venku pouze ve spodním prádle, přičemž uvedené fyzické útoky zanechávaly na těle poškozeného P. Š. následky v podobě krevních podlitin v oblasti celého těla a v několika případech došlo u poškozeného ke krvácení z nosu, kdy uvedená zranění poškozeného výrazněji neomezila v obvyklém způsobu života, avšak popsané jednání obviněného přinutilo P. Š. k tomu, aby dne 9. 12. 2003 odešel z domu, neboť již nemohl nepřiměřené fyzické tresty snášet, a poté byl předběžným opatřením Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. OP 809/2003 předán do péče Dětského domova v O.
Na podkladě shora uvedených skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, které převzal i soud odvolací, je nepochybné, že jednání obviněného naplňovalo znak týrání ve smyslu ustanovení §215 odst. 1 tr. zák. Obviněný trvale po dobu bezmála tří roků opakovaně i několikrát týdně fyzicky trestal svého nezletilého syna surovým bitím pěstmi do hlavy a dalších částí těla, několikrát ho kopal do oblasti celého těla, tloukl mu hlavou o betonovou zem a nutil ho ve spodním prádle pobývat v chladném počasí venku. Ke zvýšení účinků svých násilných útoků použil předmětu - dřevěné tyče, kterou poškozeného tloukl a kterou posléze o jeho tělo zlomil. O vysoké intenzitě užitého násilí svědčí také poranění na těle poškozeného v podobě často se vyskytujících krevních podlitin v oblasti celého těla a několikerého krvácení z nosu. Nakládání obviněného se svěřenou osobou se tedy vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti i bezcitnosti a trvalostí, stejně tak lze hovořit o vysokém stupni necitelnosti a bezohlednosti. O tom, že ze strany poškozeného bylo jednání obviněného pro jeho hrubost, bezohlednost a bolestivost nepochybně pociťováno jako těžké příkoří, svědčí mj. i to, že jej přinutilo k trvalému opuštění prostředí vlastní rodiny a domova, když posléze setrval na svém stanovisku a byl předán do péče dětského domova.
Za nepřiléhavou považuje Nejvyšší soud i námitku obviněného, že při trestání syna nebyl veden zlým úmyslem, nýbrž se z něho pouze „snažil vychovat řádného a poctivého člověka“. Skutek, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jednoznačně svědčí o existenci subjektivní stránky trestného činu týrání svěřené osoby v podobě přímého úmyslu, jak správně zhodnotil již okresní soud. Aktivní jednání obviněného spočívající v často opakovaném surovém bití nezletilého syna, které mu působilo nejen psychické, ale i fyzické útrapy jednoznačně svědčí o konstatovaném přímém úmyslu obviněného. Zavinění obviněného bezpochyby zahrnovalo představu, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší zájem chráněný tímto zákonem i jeho vůli, že chce takovou poruchu způsobit, ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Námitka obviněného vytýkající neexistenci subjektivní stránky žalovaného trestného činu nemůže proto obstát.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadou nesprávného právního posouzení skutku ani jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutek byl v posuzovaném případě kvalifikován jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v souladu s hledisky vyplývajícími z platné právní úpravy, jakož i dosavadní právní praxe. Námitkám obviněného nebylo možno z věcného hlediska přisvědčit, neboť jeho jednání evidentně naplňovalo zákonný pojem „týrání“ nezletilého syna včetně úmyslného zavinění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně naplnění znaku „týrání“ je v rozporu se stanoviskem dovolacího soudu a ostatní jeho námitky nejsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
5 Tdo 1457/2004
V Brně dne 19. ledna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová