ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1471.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1471/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. ledna 2005 o dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 To 166/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 470/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 To 166/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 13 T 470/2002, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., ve znění zákona č. 3/2002 Sb., a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 3/2002 Sb., a byl odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenadvaceti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 13 T 470/2002, podal obviněný odvolání proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 To 166/2003, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. B. dovolání proti výroku o trestu – jeho výměře a zařazení do věznice s ostrahou. Dovolání opřel o dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť má za to, že byla postupem Krajského soudu v Brně porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Obviněný uvedl, že Krajský soud v Brně konal dne 11. 6. 2003 veřejné zasedání, přesto, že dne 6. 6. 2003 zaslal soudu podle jeho názoru řádnou omluvu včetně zprávy odborného lékaře – psychiatra MUDr. B. Ž. Poukázal na to, že výslovně žádal o umožnění účasti u veřejného zasedání. Obviněný také trval a nadále trvá na zpracování znaleckého posudku k posouzení jeho duševního stavu znalci z oboru psychiatrie, neboť se domnívá, že trpí duševní poruchou, která měla vliv na jím spáchaný skutek, a která nebyla v době rozhodování soudu prvního ani soudu druhého stupně známa.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí a přikázal soudu prvního stupně, aby zajistil důkaz posudkem dvou znalců k posouzení duševního stavu obviněného. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolání je možno označit za přípustné. Je však přesvědčena, že dovolání je neopodstatněné, neboť z materiálů, které obviněný přiložil k dovolání podle jejího názoru nevyplývá taková překážka, která by obviněnému bránila v účasti u veřejného zasedání dne 11. 6. 2003.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovoláním je možno napadat jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí výslovně vyloučeno. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta k podání dovolání ve smyslu §265e tr. ř. a současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. a proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání obviněného má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a dovolání shledal důvodným.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou tak rigorózně vymezeny.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jediné ustanovení, ze kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný M. Č. však nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Brně ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Je nutné posoudit, zda odvolací soud správně aplikoval obecná ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání, zejména §233 tr. ř. vztahující se k přípravě veřejného zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast je při něm nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.
Ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje předvolání k veřejnému zasedání a vyrozumění o veřejném zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Obviněného předvolává k veřejnému zasedání zpravidla tehdy, kdy považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. č. 38/2003/I Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě však odvolací soud obviněného o veřejném zasedání vyrozuměl a ve veřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2003 vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného M. M. bude konáno i v nepřítomnosti obviněného. Tím odvolací soud zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
Z obsahu spisu vyplývá, že veřejné zasedání v trestní věci obviněného M. Č. se u Krajského soudu v Brně mělo konat dne 16. 4. 2003. Obviněný byl k veřejnému zasedání předvolán prostřednictvím vzoru č. 8 tr. ř. („předvolání k veřejnému zasedání“). Toto veřejné zasedání však bylo usnesením odročeno na den 21. 5. 2003, neboť nebylo vykázáno doručení předvolání obviněnému. Dne 12. 5. 2003 (č. l. 266 spisu) byla Krajskému soudu v Brně doručena omluva obviněného z veřejného zasedání dne 21. 5. 2003 s potvrzením o jeho pracovní neschopnosti, s tím, že obviněný žádal, aby se veřejné zasedání konalo v jeho přítomnosti. Obviněný zároveň požadoval vypracování nového posudku z oboru psychiatrie pro posouzení jeho duševního stavu. Dne 19. 5. 2003 (č. l. 269 spisu) obviněný zaslal Krajskému soudu v Brně potvrzení lékaře MUDr. V. Ž . o trvání pracovní neschopnosti. Obviněný dále uvedl, že trvá na své účasti u veřejného zasedání. Dne 21. 5. 2003 pak bylo veřejné zasedání usnesením odročeno na 11. 6. 2003. O jeho konání byl obviněný vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř., který mu byl doručen dne 3. 6. 2003 (č. l. 272 spisu). Nejvyšší soud zjistil, že obviněný zaslal dne 6. 6. 2003 omluvu z veřejného zasedání konaného dne 11. 6. 2003 spolu s lékařskou zprávou odborného lékaře – psychiatra MUDr. B. Ž. vypracovanou dne 4. 6. 2003 o hospitalizaci obviněného na psychiatrickém oddělení nemocnice v Ú. n. L. od 28. 2. 2003 – 15. 4. 2003 s uvedením, že „ u pacienta přetrvávají relikty základní diagnozy a proto se domníváme, že by nebylo vhodné, aby se účastnil soudního projednávání k 11. 6. 2003“. Z obsahu spisu dále vyplývá, že se obviněný nedostavil k veřejnému zasedání konanému dne 11. 6. 2003. Krajský soud v Brně shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, neboť obviněný v přípise nežádal o odročení veřejného zasedání a konal veřejné zasedání dne 11. 6. 2003 a rozhodl usnesením, jímž bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto.
Jak vyplývá z výše uvedeného byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněný obviněným M. Č., neboť došlo k porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv obviněný na své účasti u veřejného zasedání trval. Tato skutečnost je zřejmá z omluvy obviněného ze dne 9. 5. 2003 z konání veřejného zasedání dne 21. 5. 2003 (č. l. 266 spisu) a z doložení pracovní neschopnosti ze dne 16. 5. 2003 (č. l. 269 spisu), v nichž obviněný výslovně žádal o konání veřejného zasedání v jeho přítomnosti, a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluvil takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání.
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že se soud druhého stupně měl v tomto případě vzhledem k dlouhodobé hospitalizaci obviněného M. Č. pro vážné poruchy duševního stavu na psychiatrickém oddělení M. n. v Ú. n. L. a následné pracovní neschopnosti obviněného z tohoto důvodu zabývat tím, zda se u obviněného nebyl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že napadené rozhodnutí trpí vytýkanou vadou, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 To 166/2003, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek