ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1488.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1488/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 o dovolání podaném obviněným A. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 61 To 366/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 81/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 T 81/2005, byl obviněný A. H. uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a dále trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1, 2 tr. zák. Podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se uvedených trestných činů dopustil tím, že „dne 6. 11. 2004 v době kolem 20.00 hodin v P., v K. u., v restauraci U., kam přišel v doprovodu A. T. a dalšího dosud neztotožněného muže arabského původu, aby tam všichni tři prováděli kapesní krádeže ke škodě přítomných hostů, poté co obsluhujícím personálem byli z restaurace vykazováni, vyhrožovali R. B. a P. D. – číšníkům uvedené restaurace, že šéfují všem restauracím v P., a P. D. vyzývali, ať s nimi jde ven, že se s ním budou prát, pokud je v restauraci nenechá, aby si dělali, co chtějí, a poté, co P. D. upozornil A. T., který se skláněl k bundě jednoho z hostů, aby ho okradl, zatímco obviněný s neztotožněným společníkem zakrývali jeho jednání a odváděli od něj pozornost tím, že se bavili s R. B. a P. D., neztotožněný společník pěstí udeřil do nosu P. D., až mu z nosu začala stříkat krev, právě proto, že chtěl zamezit dokonání krádeže, a poté nejméně jeden z těchto tří mužů použil slzný sprej, čímž způsobili zmatek v restauraci včetně toho, že někteří hosté utekli bez placení, a tohoto jednání se dopustil navzdory tomu, že dne 23. 7. 2002 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 45 T 17/2001, za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., přičemž tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost“. Obviněnému byl podle §235 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 61 To 366/2005, rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný A. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle vyjádření obviněného skutková zjištění neskýtají dostatečný podklad pro uznání viny uvedenými trestnými činy a hmotně právnímu posouzení neodpovídá ani odůvodnění rozhodnutí. Výsledky dokazování nedávají dostatek podkladů pro závěr, že obviněného bylo možno považovat za člena organizované skupiny, neboť jednání nebylo organizováno ani plánováno a nespočívalo v rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých osob. V řízení nebylo prokázáno, že někdo z trojice mužů rozdělil popř. někomu uložil konkrétní úkoly. Chování trojice naopak vykazovalo znaky náhodných reakcí a výpovědi svědka R. B. a P. D. jsou nepodložené a značně odlišné. Z trojice osob zúčastněných na skutku byl ztotožněn pouze dovolatel a nelze tudíž hovořit o tříčlenném sdružení trestně odpovědných osob. Trestné činy nebyly spáchány organizovanou skupinou a nebyly proto splněny předpoklady kvalifikované skutkové podstaty. Soud prvního stupně pochybil, když uvedl, že obviněný s dalším mužem zakrývali jednání A. T. Také svědci popisovali jednotlivé části jednání rozdílně. Podle dalších námitek nelze jednoznačně dovodit, že A. T. bezprostředně směřoval ke zmocnění se cizí věci a tím k dokonání trestného činu krádeže, neboť se mohlo jednat maximálně o přípravu tohoto trestného činu podle §7 tr. zák. Soudy nesprávně posoudily také podmínky uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou podle §57 tr. zák. Nezabývaly se skutečností, že obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt do roku 2012, ani nehodnotily možnost nápravy pachatele. Z výše citovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby nebo vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl dovolacími námitkami naplněn také z obsahového hlediska, a zda je možno relevantním námitkám přisvědčit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů.
Převážnou částí námitek obviněný uplatněný dovolací důvod naplnil nejen z formálního, ale i z obsahového hlediska. Jednalo se o tvrzení, podle kterých u skupiny zúčastněných osob nebyly naplněny znaky organizované skupiny a podle kterých A. T. bezprostředně nesměřoval ke zmocnění se cizí věci a dokonání trestného činu a mohlo se tudíž jednat maximálně o přípravu trestného činu. Tyto námitky Nejvyšší soud přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Námitkami k výpovědím svědků a zpochybněním průběhu skutkového děje Nejvyšší soud nepřihlížel. Tyto námitky směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, kterou však nelze napadnout s odkazem na žádný z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že odvolací soud se řádným způsobem vypořádal prakticky se všemi právními námitkami obhajoby, které se v totožné podobě staly námitkami uplatněnými obviněným v dovolání. Soudní praxe přitom vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání námitky, jež použil v řízení před soudem prvního resp. druhého stupně, a se kterými se soudy dříve rozhodující dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408), tak tomu bylo i v posuzovaném případě.
Dovolatel byl odsuzujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák., oběma jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a dále trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1, 2 tr. zák. Předpokladem naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat všech těchto trestných činů je podmínka, že se obviněný činu dopustil jako člen organizované skupiny. Organizovanou skupinou ve smyslu §34 písm. h) tr. zák. se rozumí sdružení více osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností a jímž se spáchání činu usnadňuje a zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle (srov. č. 53/1976/II Sb. rozh. tr.). Podle dosavadní soudní praxe se musí jednat nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a může jí být spáchán i ojedinělý jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny či výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se obviněný do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel, což se stalo i v posuzované trestní věci.
Soudy označily za prokázané, že obviněný patřil do skupiny více osob, které se v různých seskupeních soustavně pohybovaly v restauracích za účelem okrádání hostů. Tito muži se chovali tak, aby vzbuzovali strach u členů personálu restaurace, a tím je odradili od zákroků proti nim. Často používali slzného spreje nebo nože. Pachatelé měli úkoly rozdělené, jejich činnost byla plánovitá, zaměřená na to, aby se jim podařilo čin dokonat, a byli připraveni v případě odhalení své trestné činnosti rychle uprchnout a vyhnout se tak svému zadržení. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl (str. 4 a 5), že také v daném konkrétním případě tři útočníci v restauraci chtěli okrádat hosty, brát jim cenné věci z odložených svršků a měli za tímto účelem rozdělené úkoly, které plnili ve společném úmyslu okrást přítomného cizince v restauraci. Společně si pomáhali a k dosažení svého záměru užili jak pohrůžky bezprostředního násilí tak i přímé fyzické síly. Zbylí dva členové skupiny podle zjištění obvodního soudu dobře věděli, co A. T. dělá a odváděli pozornost číšníků od jeho jednání. Obviněný a jeho neztotožněný společník tedy zabavovali oba číšníky uvedené restaurace a vytvářeli jakousi „zeď“ k zakrytí konání dalšího člena skupiny, který se zatím pokoušel odcizit peněženku z bundy cizince – návštěvníka restaurace. Konkrétní rozdělení úkolů s odkazem na svědeckou výpověď popsal ve svém rozhodnutí i městský soud (str. 5 a 6) tak, že A. T. měl za úkol vlastní krádež, obviněný vše organizoval a třetí neztotožněný muž plnil funkci ochranky.
Podle názoru Nejvyššího soudu nemůže z výše citovaných skutkových zjištění vyplynout jiný závěr, než že mezi všemi útočníky existovala určitá dělba úkolů, jejich činnost měla jasný předem naplánovaný cíl, pachateli byla průběžně koordinována, což nevylučuje určité přizpůsobování se jednotlivých členů skupiny konkrétní situaci, která se do nejmenších detailů nedá přesně odhadnout již proto, že nelze předem postihnout budoucí reakci jak personálu restaurace tak přítomných hostů. Pro právní posouzení je však podstatné, že předchozí dohoda o jednotlivých činnostech členů skupiny směřujících k jedinému cíli, tj. odcizení osobních věcí návštěvníků restaurace, alespoň rámcově uzavřena byla, o čemž svědčí určitá koordinovanost jednání pachatelů na místě činu. V žádném případě chování obviněného a jeho společníků nemělo charakter nahodilosti, jak tvrdil dovolatel. Nakonec sami pachatelé se ani nesnažili zastřít před personálem, jež se je snažil z objektu vykázat, svůj záměr tím, že určitým výhružným slovním projevem se domáhali tolerance ze strany obsluhy k realizaci své trestné činnosti. Všechny tyto okolnosti výrazně zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Nejvyšší soud podpořil závěry obou soudů ve věci rozhodujících v tom, že obviněný se uvedeným skutkem účastnil sdružení tří osob, v němž bylo provedeno rozdělení úloh mezi jednotlivé členy. Nejvyšší soud neshledal ani žádné důvody pro zpochybnění právního závěru soudů nižších soudů o trestní odpovědnosti všech tří pachatelů. Respektoval přitom učiněné skutkové zjištění, podle kterého se protiprávního jednání účastnili tři dospělí pachatelé, u nichž nevznikla pochybnost o jejich příčetnosti. Není rozhodné, kolik členů skupiny se podařilo zadržet, když je podle skutkových zjištění zřejmé, že se jednalo o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob. Činnost útočníků se tedy vyznačovala všemi znaky organizované skupiny ve smyslu §34 písm. h) tr. zák. a nic nebránilo právní kvalifikaci jednání obviněného podle přísnějšího ustanovení skutkových podstat daných trestných činů.
Podle názoru dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná také námitka obviněného zpochybňující naplnění znaků pokusu trestného činu krádeže. Podle §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat. Jako pokus lze posoudit i jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu, uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (srov. rozh. č. 53/1976/I Sb. rozh. tr.). Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozh. č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). O pokus trestného činu se jedná např. tehdy, jestliže pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě činu bezprostředně před dokonáním trestného činu.
V tomto případě jsou podstatná skutková zjištění, která soudy dovodily zejména ze svědectví P. D. Ten spatřil A. T., jak se zajímal o cizí bundu ve zjevném úmyslu z ní něco odcizit, krádeži svým zásahem zabránil a následně byl inzultován dalším členem skupiny. Městský soud uvedl (str. 5), že všichni tři pachatelé byli již uvnitř restaurace, byli rozestoupeni v blízkosti sebe a jeden z nich se již bezprostředně skláněl a minimálně vztahoval ruku ke konkrétní odložené bundě vytypovaného cizince. Tento popis podle závěru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o tom, že jednání obviněného a jeho společníků již bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu krádeže. Počínání pachatelů nebylo pouze přípravnou činností či vytvářením podmínek pro budoucí spáchání trestného činu, jak má na mysli §7 odst. 1 tr. zák. Naopak je evidentní, že pachatelé s úmyslem dopustit se krádeže již vstoupili do vybrané restaurace a zaujali potřebné rozestavení v souladu s plněním jednotlivých úkolů v rámci činnosti organizované skupiny. Pokud A. T. za této situace bezprostředně ohrožoval konkrétní bundu, resp. peněženku vloženou v její kapse jako předmět svého útoku (skláněl se a vztahoval k ní ruku), počal přímo dokončovat zamýšlené jednání. Bezprostředně tak směřoval k dokonání trestného činu krádeže. Jednání útočníků ve společném úmyslu bylo v bezprostřední místní a časové souvislosti s očekávaným následkem v podobě okradení nejméně jednoho z hostů restaurace. Proto odpovídalo znakům pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. a právní posouzení soudů nižších stupňů je nutné hodnotit jako správné.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný také námitku, že soudy nesprávně posoudily podmínky uložení trestu vyhoštění a nezabývaly se skutečností, že obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt. Rovněž soudům vytkl, že při ukládání tohoto trestu nehodnotily možnost nápravy pachatele.
Výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout dovoláním zásadně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten dopadá na případy, kdy byl uložen takový druh trest, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Výrok o trestu může být napaden dovoláním i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud ovšem dovolatel namítá nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotně právním podmínkám ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu. Uložení trestu vyhoštění v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 11 Tdo 575/2004 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C.H.BECK pod. č. 701/2004). Dovolatel však tento důvod, tj. nepřípustnost uložení tohoto druhu neuplatnil, svou námitkou se z obsahového hlediska ocitl mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné nad rámec učiněného přezkumu uvést, že k pochybení při ukládání trestu vyhoštění nedošlo.
Soudy obou stupňů shledaly u obviněného naplnění zákonných podmínek stanovených v §57 odst. 1, 2 tr. ř. Obviněný není občanem České republiky ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka. U posuzovaného jednání byly nepochybně naplněny i potřebné předpoklady z hlediska stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, možností nápravy a poměrů pachatele. Odvolací soud správnými úvahami k totožné odvolací námitce obviněného se celkem podrobně zabýval všemi skutečnostmi, jež byly z hlediska zákona rozhodné pro uložení tohoto druhu trestu i jeho výměry. Je zřejmé, že u obviněného, který byl uznán vinným zvlášť závažnými trestnými činy, jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, nelze hovořit o možnosti nápravy v takové míře, která by vylučovala uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stupeň ohrožení bezpečnosti lidí a jejich majetku naopak takový postup vyžadoval. Ačkoli trestný čin, za nějž byl poprvé odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody byl jiné povahy než posuzovaná trestná činnost, je evidentní, že obviněný si tímto způsobem opatřoval finanční prostředky, neboť zištná pohnutka je společná jeho dosavadní trestní činnosti. Neopominutelným faktem je rovněž skutečnost, že dalších zvlášť závažných trestných činů se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Absenci okolností uvedených v §57 odst. 3 tr. zák. přitom odvolací soud na straně 8 rozhodnutí odůvodnil a s jeho úvahami se plně ztotožnil i soud dovolací. U obviněného se podařilo zjistit jeho státní příslušnost a nebyl mu poskytnut azyl. Pokud dovolatel argumentuje povolením dlouhodobého pobytu na území České republiky do roku 2012, je třeba uvést, že tímto je splněna pouze jedna z podmínek stanovených kumulativně v §57 odst. 3 písm. c) tr. ř., tedy podmínek, vylučujících možnost uložení tohoto trestu, které však pro takový postup musí být splněny všechny současně. Platná právní úprava, konkrétně §183 odst. 4 zák. č. 326/1999 Sb., kterým byl zrušen zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, již původní pojem „dlouhodobý pobyt“ nezná a pokud jej jiné předpisy obsahují, rozumí se jím přechodný pobyt na území České republiky ve smyslu tohoto zákona. Jak již konstatoval odvolací soud, obviněný na území našeho státu nemá žádné pracovní ani sociální zázemí a vyhoštění nebylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Podmínky vylučující možnosti uložení tohoto druhu trestu stanovené v §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. tedy nebyly naplněny a Nejvyšší soud se ztotožnil s učiněným posouzením splnění předpokladů uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Rozhodnutím soudů obou stupňů tedy nelze vytknout nesprávnosti v právním posouzení skutku v rozsahu dovolacích námitek, čímž nebyl naplněn důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová