ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1503.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1503/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 2 To 462/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 67/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 5 T 67/2004, uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že dne 2. 3. 2004 v 18.17 hod. z blíže nezjištěného místa odeslal ze svého mobilního telefonu volacího čísla na mobilní telefon A. S. s volacím číslem krátkou textovou zprávu (SMS) určenou pro manželku obviněného D. S. s textem „Ty čubko, počkej, až přijedu, zažiješ nepoznané, jediné, co ti pomůže, tak to, že do zítra zdechneš.“ a dále dne 3. 3. 2004 kolem 18.00 hod. na silnici mezi obcemi U. a Ú. v okrese O. při řízení blíže nezjištěného nákladního motorového vozidla zn. DAF bez připojeného návěsu najížděním vytlačoval z vozovky osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, SPZ, řízené A. S., v kterém cestovala jako spolujezdkyně manželka obviněného D. S., a krátce poté za použití shora uvedených telefonů oběma vyhrožoval zabitím s tím, že je ze silnice stejně jednou vytlačí.
Obviněný M. S. byl současně citovaným rozsudkem uznán vinným i trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. jeho výroku o vině, tedy tím, že dne 21. 9. 2003 mezi 13.20 až 13.30 hod. v prostoru hraničního přechodu M.– B., ještě na území S. r., úmyslně rukou sevřenou v pěst při souběžné jízdě na motocyklu nejméně třemi údery rozbil čelní sklo na pravé straně motorového vozidla zn. VW Passat, SPZ, řízeného v té době V. K. a způsobil takto majiteli vozidla společnosti A. L., s. r. o., P., škodu ve výši nejméně 7 000 Kč.
Za to a za trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 5 T 41/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 2 To 957/2004, byl obviněný M. S. odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 5 T 41/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 2 To 957/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadl obviněný M. S. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 2 To 462/2005, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému M. S. doručen ve smyslu §64 odst. 2 tr. řádu dne 16. 9. 2005, jeho obhájkyni dne 7. 9. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 6. 9. 2005.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný M. S. prostřednictvím své obhájkyně dne 9. 11. 2005 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., neboť výsledky dokazování údajně neprokazují naplnění všech potřebných znaků, zejména pokud jde o stupeň společenské nebezpečnosti a existenci jednání. Podle obviněného byly v souvislosti s rozchodem s manželkou D. S. jejich vztahy špatné, a proto byla pro ně vulgárnější komunikace jakousi běžnou normou. Navíc posuzovanou zprávu „SMS“ obviněný podle svého vyjádření napsal jako reakci na jednání manželky D. S., která měla v době, kdy byl v zahraničí, fyzicky napadnout jeho těhotnou družku, což D. S. údajně nijak nepopírá a byla za to postižena v přestupkovém řízení. Obviněný dále uvádí, že zprávu napsal v afektu, když měl strach o družku, a dodává, že mu D. S. rovněž napsala zprávu s vulgárním oslovením a s výhružkou. Jím zaslaná zpráva popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně proto podle obviněného nemůže s ohledem na všechny okolnosti naplnit znaky trestného činu.
Také jednání spočívající v najíždění do vozidla řízeného A. S., v němž seděla jeho manželka, nepovažuje obviněný M. S. za trestný čin. Obviněný se především domnívá, že nikdo z vyslechnutých svědků nepotvrdil, že by najížděl do vozidla, stejně tak toto jednání nedokládají ani nepřímé důkazy, které podle obviněného netvoří ucelený řetězec prokazující bez důvodných pochybností jeho vinu, a rovněž přímí účastníci měli výslovně uvést, že neviděli řidiče nákladního vozidla zn. DAF. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů dovozují jeho vinu prakticky jen z výpovědi svědkyně H. K., která však pouze uvedla, že obviněný vyjel z areálu. Obviněný se v této souvislosti dovolává znaleckého posudku, podle jehož závěrů a po vyhodnocení tachografického kotoučku ujel předmětný nákladní automobil v 17.40 hod. asi 100 metrů a do 21.31 hod. stál, což koresponduje s jeho výpovědí, že s vozidlem pouze popojížděl k opravárenské dílně. Soudy obou stupňů podle obviněného rovněž pomíjejí fakt, že vozidlo, kterým měl vyjet z areálu, je shodné z vozidlem, které zaparkoval před autodílnou.
Obviněný M. S. v obecném smyslu doplňuje, že soudy mají povinnost rozhodovat o vině obžalovaného na základě důkazů, jež musí prokazovat vinu bez důvodných pochybností, přičemž je vyloučeno, aby soud nahrazoval důkazy volnými domněnkami a blíže nezjištěnými skutečnostmi. Podle obviněného rozpory mezi jeho výpovědí a výpověďmi svědků L. B. a J. K., na které poukazují soudy nižších stupňů, jsou drobnými nesrovnalostmi, když jinak se tyto výpovědi vzájemně podporují.
Ke skutku popsanému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný M. S. uvádí, že i v tomto případě bylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin, ačkoli nebyl důkazně bez důvodných pochybností prokázán jeho úmysl poškodit vozidlo řízené V. K. Podle přesvědčení obviněného lze z okolností dovodit toliko jeho nedbalost, přičemž jeho obhajobu prokazuje i svědkyně L. B.. Obviněný následně popisuje průběh skutkového děje, podle něhož ho svědek V. K. nechtěl pustit před sebe, když obviněný na motocyklu předjížděl řadu čekajících vozidel na hraničním přechodu, najížděl do něj svým vozidlem a obviněný automaticky, aby zabránil střetu a upozornil svědka na kolizní situaci, udeřil do skla jeho vozidla. S odstupem času obviněný uznává, že se jeho jednání může jevit jako neadekvátní, avšak v inkriminovaném okamžiku byla jeho jediným úmyslem snaha zabránit kolizi, a nikoli poškodit vozidlo svědka.
Obviněný M. S. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu (obviněný v dovolání mylně označuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozsudek) i rozsudek soudu prvního stupně a aby sám rozhodl, že se obviněný podle §226 písm. a) tr. řádu ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podle §226 písm. b) tr. řádu ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. téhož výroku zprošťuje obžaloby, popřípadě aby věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. S. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný M. S. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. S. však nesouhlasí především se skutkovými závěry soudů obou stupňů, neboť ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně má za to, že se nedopustil jednání spočívajícího v najíždění nákladním vozidlem na jedoucí osobní vozidlo, v němž seděla jeho manželka D. S., tudíž lze trestně právně kvalifikovat jen zaslání krátké textové zprávy („SMS“). V této souvislosti obviněný poukazuje rovněž na provedené důkazy, zejména na znalecký posudek a výslechy svědků, resp. obecně na nesprávně provedené dokazování, a činí své vlastní skutkové závěry. Obdobně obviněný uvádí odlišný průběh skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, než k jakému dospěl soud v tomto rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu zejména v údajně vadných skutkových závěrech, které učinily soudy obou stupňů, popřípadě v nesprávném hodnocení provedených důkazů. Takže předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání nelze považovat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by snad mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování a jeho rozsah, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. S. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu a z jiného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Podle nich obviněný zjednodušeně řečeno zaslal své manželce D. S. prostřednictvím mobilního telefonu výhružnou zprávu, následně při řízení nákladního vozidla vytlačoval z vozovky osobní automobil řízený A. S., v němž jako spolujezdkyně seděla D. S., a poté opět za užití mobilního telefonu oběma vyhrožoval zabitím s tím, že je jednou vytlačí ze silnice (skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), resp. obviněný ve vzteku, že ho svědek V. K. nechce pustit před sebe, třikrát udeřil do čelního skla jeho vozidla, až je rozbil (skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně).
Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný M. S. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněný M. S. i přes své formální vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, odmítl dovolání obviněného a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y