ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1513.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1513/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 o dovolání podaném obviněnou JUDr. J. Š.-S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 10 To 452/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 108/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 10 To 452/2004, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 2 T 108/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jičíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 2 T 108/2003, byla obviněná JUDr. J. Š.-S. uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. účinného do 30. 4. 2000 a byl jí podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 10 To 452/2004, o zamítnutí odvolání obviněné podle §256 tr. ř.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla obviněná JUDr. J. Š.-S. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest, a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru obviněné okresní i krajský soud nesprávně hmotně právně posoudily předběžnou otázku týkající se vlastnictví osobního automobilu a vyřešení této předběžné otázky mělo zásadní význam na rozhodnutí o vině. Vlastníkem předmětného automobilu až do doby úplného splacení leasingových splátek byla leasingová společnost Š. F. s.r.o. Úpadce tedy automobil v době prohlášení konkursu nevlastnil a ani obviněná nemohla vlastnické právo k vozu převést na třetí osobu. Nemůže proto obstát výrok okresního soudu, že obviněná prodala automobil poškozenému. Obviněná byla osobou, která od počátku platila leasingové splátky na automobil. Vlastnické právo k němu proto po ukončení leasingu přešlo na obviněnou a nikoliv na úpadce. Nestalo se tedy součástí konkursní podstaty a na této skutečnosti nic nemění zápis v centrální evidenci vozidel, která je pouhou formální registrací uživatelů vozidel. Pro vlastnictví je rozhodující konkrétní smluvní vztah, o vylučovací žalobě obviněné přitom dosud nebylo rozhodnuto. Obviněná jakožto vlastník automobilu byla oprávněna vozidlo prodat či směnit a na tomto nemohly nic změnit následně uzavřené dohody s poškozeným nebo fakt, že obviněná převáděla vlastnické právo k automobilu na základě plné moci vystavené úpadcem. Tento postup byl nezbytný z hlediska formálního vedení úpadce jako vlastníka vozidla v příslušné evidenci.
V další části dovolání obviněná namítla, že i kdyby soudy dospěly k závěru, že se obviněná nestala vlastníkem vozidla, nedopustila se trestného jednání. Pokud k převodu vozidla došlo na základě plné moci, byl za předmětné jednání odpovědný úpadce Ing. B. C. a nikoliv obviněná, která plnila jeho příkazy na základě ústně uzavřené příkazní smlouvy, o jejíž existenci svědčí plná moc. Právní úkon tedy činil úpadce. Dovolatelka dále namítla, že i kdyby předmětné vozidlo patřilo do konkursní podstaty, nebyla konkursní podstata nijak zkrácena a nedošlo ani k maření nebo hrubému ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty. Kdyby totiž nedošlo k převodu vlastnického práva k předmětnému automobilu na poškozeného, musel by správce konkursní podstaty vynaložit na to, aby se vůz stal její součástí, částku nejméně ve výši nedoplacených splátek leasingu. Pokud by tak neučinil, nepřešlo by vlastnické právo k automobilu na úpadce a nestalo by se tak součástí konkursní podstaty. Poškozený poskytl protihodnotou za předmětný automobil kromě doplacení leasingových splátek také svůj osobní automobil Škoda Favorit. Kdyby se předmětný vůz Škoda Felicia Combi stal součástí konkursní podstaty úpadce, patřilo by do ní také vozidlo Škoda Favorit. Poškozený se zavázal doplatit leasingové splátky na automobil Škoda Felicia Combi, proto nemohla být ohrožena konkursní podstata. Hodnota tohoto automobilu totiž odpovídala hodnotě automobilu Škoda Favorit s připočtením všech leasingových splátek uhrazených poškozeným. V případě, že by nedošlo k dalšímu hrazení leasingových splátek, zůstalo by předmětné vozidlo ve vlastnictví společnosti Š. F. s.r.o. v důsledku uplatnění sankčních opatření. Celkem 6 splátek ve výši 49 642,20 Kč bylo po prohlášení konkursu zaplaceno z prostředků nepatřících do konkursní podstaty a tato částka by musela být z podstaty vynaložena, aby automobil mohl být její součástí. Obviněná od počátku platila leasingové splátky na předmětný automobil a bez tohoto přičinění by automobil do konkursní podstaty nepatřil. Protože konkursní podstata nebyla zmenšena, postrádalo jednání obviněné potřebnou společenskou nebezpečnost. Od doby spáchání činu do zahájení trestního stíhání navíc uplynula doba přesahující čtyři roky a nezbývalo příliš času, aby došlo k promlčení trestního stíhání. Také z tohoto důvodu je stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné nepatrný. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva vyjádřit se k podanému dovolání a v písemném vyjádření uvedla, že předmětné vozidlo bylo vlastnictvím Ing. B. C. a tedy i součástí konkursní podstaty. Není také pochyb, že úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty bylo v daném případě ohroženo. Zkrácení tohoto majetku potom není obviněné kladeno za vinu. Protože ani námitka nepatrné společenské nebezpečnosti skutku stejně jako námitka nedostatku speciálního subjektu nejsou důvodné, navrhla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně. V návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání zpochybňují hmotně právní posouzení učiněná soudy obou stupňů, ať již v rámci rozhodnutí o předběžné otázce týkající se vlastnictví předmětného vozidla či jiných právních závěrů, na základě kterých soudy dospěly k přesvědčení, že obviněná mařila resp. hrubě ztěžovala výkon funkce správce konkursní podstaty. Z obsahového hlediska tak uplatněné námitky naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací soud je posoudil jako důvodné.
Obviněná byla uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. účinného do 30. 4. 2000. Toho se dopustil, kdo po prohlášení konkursu mařil nebo hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Za hrubé ztěžování (kterého se podle závěru odvolacího soudu měla v posuzovaném případě obviněná dopustit), je třeba považovat jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v jejichž důsledku je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. Pachatelem trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. může být v zásadě kdokoli, neboť zákon nestanoví speciální požadavky na subjekt tohoto trestného činu. Nejčastěji jím bude úpadce, který neplní povinnost sestavit a předložit soudu seznam svého majetku a závazků. Může jím být i osoba, která má věc náležející do konkursní podstaty ve svém držení a úmyslně neoznámí správci konkursní podstaty, že tuto věc má, a neumožní mu, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit, případně ji na výzvu správce nevydá.
Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněná dopustila jednání spočívajícího v tom, že „na základě plné moci vystavené Ing. B. C., prodala dne 7. 9. 1998 K. S., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia Combi přesto, že věděla, že uvedené vozidlo je evidováno na úpadce Ing. B. C., na kterého byl dne 24. 3. 1998 pod sp. zn. 37 K 15/97 Krajským soudem v Hradci Králové prohlášen konkurs, kdy o uvedeném prodeji neinformovala správkyni konkursní podstaty Mgr. M. V.
Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval (viz str. 3 rozsudku), že v březnu 1998 byl na majetek Ing. B. C. (již podruhé) prohlášen konkurs. Obviněná byla o průběhu konkursního řízení informována. Přesto kontaktovala K. S., kterému se prokázala plnou mocí a navrhla mu výměnu vozidla Škoda Favorit za vozidlo Ing. B. C. Škoda Felicia Combi (viz str. 2 rozsudku). Dohodli se na tom, že K. S. doplatí leasingové splátky a vozidlo na něj bude poté převedeno. Tak se také stalo a po dobu asi šesti měsíců platil leasingové splátky K. S. Celou záležitost projednávala na základě plné moci obviněná.
Také krajský soud v napadeném usnesení na straně 3 vycházel ze zjištění, že obviněné bylo v době páchání činu známo, že na majetek úpadce Ing. B. C. byl prohlášen konkurs. K prodeji vozidla došlo 7. 9. 1998 a dříve uzavřená dohoda byla nepojmenovanou smlouvou, na základě které nebylo převáděno vlastnické právo, neboť vozidlo bylo do této doby ve vlastnictví leasingové společnosti. Dne 7. 9. 1998 byl leasing ukončen a vlastníkem vozidla se stal Ing. B. C. Téhož dne byl vůz prodán K. S. a obviněná věc vyřizovala na základě plné moci. Odvolací soud konstatoval (str. 4 usnesení), že otázka vlastnictví automobilu se přímo vztahuje k posouzení viny obviněné ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Předmětný automobil podle jeho názoru patřil do konkursní podstaty a obviněná o tom dobře věděla. Přesto správkyni konkursní podstaty zatajila existenci vozidla a jeho příslušnost do konkursní podstaty a naopak vozidlo prodala. Obviněná navíc probíhající konkursní řízení všemožně ztěžovala a prodej byl součástí celkově negativního přístupu obviněné k tomuto řízení.
Nejvyšší soud shledal, že popsaný skutkový stav neumožňuje nepochybný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání, neboť z něj není zřejmé naplnění znaku majetku patřícího do konkursní podstaty. Nesprávný, resp. přinejmenším předčasný s ohledem na dosavadní skutková zjištění, je totiž právní závěr soudů dříve rozhodujících, podle něhož předmětné osobní motorové vozidlo bylo v době prodeje součástí konkursní podstaty. V tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu je uvedeno, že obviněná na základě plné moci prodala dne 7. 9. 1998 osobní motorové vozidlo, přestože věděla, že je evidováno na úpadce, na jehož majetek (nikoli na něho) byl dne 24. 3. 1998 prohlášen konkurs. Tato zjištění zcela pomíjí skutečnost, že předmětné vozidlo bylo v době prohlášení konkursu toliko v držení úpadce, byl tudíž jeho pouhým držitelem na základě leasingové smlouvy, a nikoli jeho vlastníkem.
Převzetím vozidla nájemcem se totiž podle článku VII. Všeobecných podmínek finančního pronájmu vozidel u společnosti Š. F. s.r.o. vozidlo stává vlastnictvím společnosti. Nájemce nesmí vozidlo po dobu trvání leasingové smlouvy rovněž zcizit, tzn. prodat, darovat ani pronajmout. Nemohlo se tedy bez dalšího stát součástí konkursní podstaty. Ve výroku rozhodnutí přitom chybí jiné zjištění, z něhož by bylo možno dovodit přechod vlastnictví k vozidlu na úpadce a fakt, že prodej později realizovaný obviněnou se týkal majetku patřícího do konkursní podstaty. Údaj, že vozidlo bylo evidováno na úpadce taktéž nevypovídá o jeho náležitosti do konkursní podstaty, která je založena výhradně na základě vlastnického práva k majetku, jež se prohlášením konkursu stává konkursní podstatou. Skutkové zjištění uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého obviněná o uvedeném prodeji neinformovala správkyni konkursní podstaty, ztrácí opodstatněnost z důvodu, že není zřejmý vztah zmíněného prodeje k majetku konkursní podstaty. Z hlediska požadavku určitosti odsuzujícího výroku tedy rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát, neboť z něj nelze usuzovat na naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu.
Za situace, kdy ve výroku odsuzujícího rozsudku by zcela absentovalo vyjádření některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu, není možné jeho existenci pouze dovozovat z odůvodnění rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 954/2002 a sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). V odůvodnění takového rozhodnutí by totiž nebyly podrobněji rozvedeny údaje obsažené již v jeho výrokové části, ale byly by teprve zde (poprvé) uvedeny okolnosti rozhodné pro závěr o spáchání trestného činu. Nejvyšší soud však potřebná zjištění, ze kterých by bez důvodných pochybností bylo možno dovodit, že vozidlo, převáděné obviněnou na poškozeného, bylo součástí konkursní podstaty, resp. majetku Ing. B. C. v době prohlášení konkursu, neshledal ani v odůvodnění rozhodnutí odsuzujícího rozsudku. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v odůvodnění rozhodnutí by bylo možno přihlížet toliko k popisu skutečností, které vzaly soudy za prokázané, nikoli k té jeho části, v níž jsou reprodukovány svědecké výpovědi či konstatován obsah jiných provedených důkazů.
Konkursní podstata je ve smyslu §6 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, majetek podléhající konkursu – majetek, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu. V daném případě byl na majetek úpadce prohlášen konkurs dne 24. 3. 1998. Tohoto dne byla vlastníkem vozu nepochybně leasingová společnost. K ukončení leasingové smlouvy a následnému přechodu vlastnického práva k automobilu na úpadce došlo až dne 7. 9. 1998, tedy až po uhrazení všech leasingových splátek. Předcházející březnová ujednání mezi obviněnou a K. S. odvolací soud vyhodnotil jako innominátní smlouvu, která na vlastnictví vozu neměla vliv. Odvolací soud dále na straně 3 a 4 napadeného usnesení konstatoval, že ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. sám posoudil otázku vlastnictví předmětného vozidla tak, že po ukončení leasingu dne 7. 9. 1998 se vlastníkem vozu stal Ing. B. C. a protože se tak stalo až po prohlášení konkursu na jeho majetek, patřil do konkursní podstaty i automobil. Odvolací soud v rámci právního posouzení této zásadní předběžné otázky však zcela pominul zákonnou úpravu konkursního řízení, konkrétně ustanovení o účincích prohlášení konkursu podle zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 12/1998 Sb., (dále jen ZKV).
Podle §14 odst. 1 písm. a) ZKV oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce, podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy odstoupit. Konečně pak i ustanovení §14a odst. 1 ZKV mimo jiné stanoví, že prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Z této zákonné úpravy konkursního řízení tedy vyplývá, že v době prohlášení konkursu na majetek Ing. B. C., jehož obviněná na základě plné moci zastupovala, měl do smluvního vztahu se společností Š. F. s.r.o., jehož předmětem byl finanční leasing automobilu zn. Škoda Felicia Combi, vstoupit správce konkursní podstaty. V daném případě byla touto správkyní jmenována svědkyně Mgr. M. V. Bylo by pouze na jejím uvážení a rozhodnutí, zda bude pokračovat za úpadce v nájemní smlouvě, tj. bude splácet leasingové splátky, aby se jejich úhradou ve smluvené výši mohlo vozidlo stát součástí konkursní podstaty, nebo smlouvu vypoví, jak jí umožňuje citované ustanovení §14 odst. 2 ZKV. V tomto ohledu zůstalo napadené rozhodnutí neúplné a právní názor odvolacího soudu ohledně vlastnictví k vozidlu je zjevně nesprávný.
Odpovídající skutková zjištění, jež nejsou obsažena v odsuzujícím rozsudku, a to ani v jeho výrokové části, ani v odůvodnění spolu s vadným posouzením právní otázky vlastnictví předmětného automobilu tak tvoří podstatné vady napadeného rozhodnutí, jež uplatnila dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku. Jako trestný čin byl tedy posouzen skutek, který neobsahuje všechny formální znaky skutkové podstaty podle §126 tr. zák. Nejvyšší soud proto shledal podané dovolání důvodným a zrušil usnesení odvolacího soudu. Protože vady vytýkané dovoláním byly i součástí řízení předcházejícího napadenému usnesení včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, musel Nejvyšší soud současně zrušit i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně.
Na další pochybení v rozsudku okresního soudu poukázal již soud odvolací. V tzv. právní větě výroku rozsudku je uvedeno, že obviněná „mařila nebo hrubě ztěžovala výkon funkce správce konkursní podstaty“. Není zřejmé, zda je obviněné kladeno za vinu naplnění obou alternativ daného trestného činu či pouze některé z nich. Přestože krajský soud konstatoval, že obviněná popsaným jednáním mohla toliko hrubě ztěžovat výkon funkce správce konkursní podstaty, zůstal odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně v tomto ohledu vadný a je třeba v případě nového odsuzujícího rozsudku odstranit zjištěné pochybení.
Napadené rozhodnutí ve věci je zatíženo vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím vydání usnesení o zamítnutí řádného opravného prostředku byla dána vada odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná ve svém dovolání uplatnila oba z uvedených dovolacích důvodů včetně konkrétních námitek, jež je naplňovaly. Dovolací soud proto zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. jak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 10 To 452/2004, tak i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 2 T 108/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. bylo nutno zrušit také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. dovolací soud přikázal Okresnímu soudu v Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně. Okresní soud bude muset v dalším řízení odstranit nedostatky v právním posouzení skutkového stavu věci a po eventuelním doplnění dokazování bude muset tento stav jednoznačně popsat tak, aby bylo možno usuzovat o naplnění formálních znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. obviněnou a to v konkrétní alternativě, jež obsahuje trestní zákon. Teprve na základě jednoznačně popsaných skutkových okolností bude následně třeba učinit právní závěry ohledně kvalifikace zjištěného skutku podle příslušného ustanovení trestního zákona a eventuelně rozhodnout o vině a trestu obviněné.
Je třeba zdůraznit, že v učiněném rozhodnutí Nejvyšší soud nevyslovil názor, že obviněná znaky daného trestného činu svým jednáním nemohla naplnit vůbec. Pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že předmětné vozidlo bylo součástí konkursní podstaty úpadce a uvede tomu odpovídající skutková zjištění, závěr o spáchání trestného činu není vyloučen a může přicházet v úvahu, byť na podkladě pozměněných skutkových zjištění. Skutkovou podstatu trestného činu by po formální stránce například mohlo naplňovat jednání obviněné spočívající v zatajení existence vozidla resp. nájemní smlouvy mezi úpadcem a společností Š. F. s.r.o. Za daného skutkového stavu se však nedá předjímat eventuelní trestní odpovědnost obviněné za konkrétní jednání, jež by mohlo být předmětem daného trestního řízení při respektování zásady totožnosti skutku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová