ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1517.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1517/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. ledna 2005 o dovolání obviněného M. U., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 3 To 319/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 261/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 3 To 319/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 74 T 261/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. U. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 74 T 261/2003, uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) uvedeného výroku trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody poškozenému P. G.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obviněný spáchal podle uvedeného rozsudku s obviněným L. M. a společně s dalšími dvěma osobami dne 18. 9. 2003 kolem 23.00 hodin v O. na tramvajové zastávce, když obviněný L. M. zezadu přistoupil k P. G., snažil se mu z levé ruky vytrhnout pánskou příruční tašku s osobními doklady, peněženku s finanční hotovostí a mobilním telefonem, což se mu nepodařilo pro aktivní obranu P. G., následně k jmenovanému přistoupili obviněný M. U. a další dva pachatelé a společně ho napadli tak, že upadl na zem, a poté co se mu podařilo vstát, přeběhl přes ulici na chodník, kde upadl, a byl jmenovanými opětovně napadán tak, že jej několikrát kopli nohou do horní části těla a hlavy a následně z místa činu utekli před přijíždějící hlídkou městské policie, a tímto jednáním způsobili P. G. zranění spočívající v pohmoždění hrudníku v krajině hrudní kosti s bolestivostí na pohmat, oděrky na dlani pravé ruky, na pravém lokti a koleni bez přítomnosti jiných změn, kterážto zranění si vyžádala jednorázové ošetření s dobou léčení v trvání nejméně sedmi dnů.
Trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněný spáchal tím, že dne 18. 9. 2003 v době od 23.00 hodin do 24.00 hodin společně s další osobou v O., poté, co během napadení poškozeného P. G. na tramvajové zastávce přijela hlídka M. p. O., se dal na útěk směrem k ulici K., přeskočil plot zahrady plotu domu, kde se schoval, byl vyzván zasahujícím strážníkem M. p. O. M. K. k opuštění úkrytu, této výzvy neuposlechl a poté, co místo jeho úkrytu označil služební pes, společně s druhým pachatelem napadli jmenovaného, který se útoku bránil pomocí hmatů a chvatů sebeobrany a přitom utrpěl poranění spočívající ve zlomenině čtvrté záprstní kosti pravé ruky bez posunu, kteréžto zranění si vyžádalo dobu léčení nejméně tři týdny.
Odvolání obviněného M. U. proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 3 To 319/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Z. F. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu je popis skutku obsažený ve výroku napadeného usnesení, a namítl, že soud prvního stupně ani soud odvolací nezkoumaly skutkové okolnosti natolik, aby správně popsaly předmětné skutky. Obviněný připustil, že mezi ním a poškozeným P. G. a následně M. K. došlo k incidentu, avšak soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění i výpovědi svědků, jejichž částečný obsah obviněný v dovolání citoval a hodnotil je ze svého hlediska. Z provedeného dokazování podle obviněného vyplývá, pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku o vině, že „incident vznikl z důvodu okřiknutí, nikoli s úmyslem odcizit poškozenému příruční tašku“. Obviněný je proto přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle něj nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu poškozenému cokoliv odcizit. Připustil však, že jeho jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o skutek popsaný po bodem 2) výroku o vině obviněný citoval a poté hodnotil výpověď poškozeného M. K. a tvrdil, že on ani další pachatel se k poškozenému M. K. „vůbec nedostali“, ani se k němu nechovali agresivně. Podle názoru obviněného došlo ze strany M. K. k neoprávněnému a nepřiměřenému zákroku, při kterém byla obviněnému způsobena škoda na zdraví. Zranění popsané ve výroku o vině si podle něj způsobil M. K. sám tím, že obviněného udeřil pěstí do obličeje. Podle názoru obviněného byla porušena celá řada zákonných norem, zejména článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a důvodnost výroku rozhodnutí odvolacího soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o tom, že se obviněný v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že velká část námitek obviněného směřuje proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přestože obviněný prohlašuje, že vychází z popisu skutku v napadeném rozhodnutí. Námitky obviněného, které se opírají o nehodnověrné výpovědi dřívějších spoluobviněných, jejichž věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, nelze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantní. Přesto však je nutno podle názoru nejvyšší státní zástupkyně přisvědčit námitkám dovolatele v tom směru, že popis skutku pod bodem 2) výroku o vině není postačující z hlediska použité právní kvalifikace. Poukázala přitom na to, že v tzv. skutkové větě není dostatečně vymezen ani znak základní skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívající v užití násilí, když soud pouze konstatoval, že obviněný M. U. s dalším pachatelem příslušníka městské policie „napadli“. Přitom chybí jakákoliv charakteristika použitého násilí, a zejména z popisu skutku nevyplývá mechanismus zranění poškozeného M. K. a nelze také učinit závěr, zda je následek spočívající ve zlomenině čtvrté záprstní kosti pravé ruky bez posunu pokryt alespoň nedbalostním zaviněním na straně obviněného. Skutková zjištění v tomto směru nejsou v potřebném rozsahu rozvedena ani v odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině, a to ani ve spojení s odůvodněním soudních rozhodnutí nevykazuje všechny znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně upozornila na to, že ve výroku o vině ani v odůvodnění rozhodnutí není konkretizováno, která oprávnění vyplývající ze zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, M. K. vykonával.
Podle nejvyšší státní zástupkyně není zcela výstižně popsán ani skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině. Úmysl zmocnit se násilím příruční tašky poškozeného P. G. je výslovně konstatován pouze v případě spoluobviněného L. M., zatímco ve vztahu k obviněnému M. U. a dalším pachatelům je existence takového úmyslu pouze naznačena údajem o tom, že se do fyzického napadání poškozeného zapojili po té, kdy se obviněnému L. M. nepodařilo překonat aktivní obranu poškozeného P. G. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z provedeného dokazování „vyplynulo fyzické násilí směřované proti osobě poškozeného, kterého se dopustili všichni obžalovaní s úmyslu překonání jeho odporu a odcizení mu tašky“. Z takto rozvedených skutkových zjištěních pak podle názoru nejvyšší státní zástupkyně již vyplývá existence zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a určitou formulační neobratnost při popisu skutku ve výroku o vině tímto trestným činem nelze považovat za vadu odůvodňující zrušení tohoto výroku v řízení o dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 3 To 319/2004, v části, ve které tento soud ponechal beze změny rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 74 T 261/2003, ve výroku o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně projevila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný podal dovolání ve výše uvedeném rozsahu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání podané z uvedeného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci. V takovém případě by se dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popřípadě do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu zákonem určenými. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Po tomto přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné.
Dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzeného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů a je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav může hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, jestliže právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí je v rozporu se skutkem, který je popsán ve výroku rozhodnutí. O nesprávné právní posouzení skutku se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům skutkové podstaty trestného činu, které jsou vyjádřeny v právní větě výroku o rozsudku.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Další podmínkou je, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí časově předcházet zmocnění se takové cizí věci. Ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně byl úmysl zmocnit se násilím cizí věci, a to příruční tašky poškozeného P. G., popsán pouze u spoluobviněného L. M., zatímco ve vztahu k obviněnému M. U. byla existence takového úmyslu pouze naznačena tím, že se do fyzického napadání poškozeného zapojil s dalšími pachateli poté, co se obviněnému L. M. nepodařilo překonat aktivní obranu poškozeného P. G. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování „vyplynulo fyzické násilí směřované proti osobě poškozeného, kterého se dopustili všichni obžalovaní s úmyslem překonání odporu a odcizení mu tašky“. Přitom však neuvedl, o jaká skutková zjištění tento závěr opřel.
Nejvyšší soud při posuzování právního závěru o spáchání trestného činu loupeže vychází z toho, že ve zjištěném skutkovém stavu musí být obsaženy skutkové okolnosti, z nichž je mimo jiné patrné, v čem spočívalo násilí, tj. v jaké konkrétní podobě se ho pachatel dopustil (např. údery otevřenou dlaní, údery pěstí, kopání, bodnutí nožem či použití jiné zbraně atd.). Zároveň zde musí být náležitý skutkový podklad pro závěr, že uvedeným způsobem konkretizované násilí bylo užito právě v úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. že určité skutkové okolnosti (např. slovní projevy pachatele, časový sled jeho jednání, opakované či stupňující se projevy násilí) umožňují dovodit záměr pachatele získat cizí věc do své dispozice, a to v bezprostřední návaznosti na jím použité násilí vůči poškozenému (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky za dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1367/2004). Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) však nevyplývá popis úmyslu obviněného M. U. zmocnit se cizí věci.
Obviněný M. U. byl dále uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Formální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu jsou popsány v napadeném rozhodnutí tak, že společně s druhým pachatelem ,,napadli jmenovaného strážníka M. p. v O. M. K. ‘‘ Trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo ublíží takovým činem jinému na zdraví. Obviněný M. U. v dovolání namítal s poukazem na výpověď svědka M. K. , že tento trestný čin nespáchal, a připomněl výpověď tohoto svědka u hlavního líčení dne 19. 1. 2004, při níž svědek M. K. mimo jiné vypověděl, že „útočník se ke mě vůbec nedostal, nedotkl se mě.“ Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „oba pachatelé šli směrem k M. K. , byli agresivní, mávali rukama a chystali se k jeho napadení.“ Ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně není vymezen znak základní skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., spočívající v užití násilí, chybí jakákoliv charakteristika použití násilí a v popisu skutku je pouze uvedeno, že obviněný M. U. společně s dalším pachatelem poškozeného M. K. „napadli.“
Skutky, tak jak jsou vymezeny v napadeném rozhodnutí, neobsahují všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák a trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, kterou jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo shledal, že dovolání obviněného je důvodné. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 3 To 319/2004, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 74 T 261/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení rozhodnutí se trestní věc obviněného M. U. dostává do procesního stadia po podání obžaloby. Okresní soud v Ostravě musí věc znovu projednat při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a poté učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechal zcela na úvaze soudu prvního stupně, zda bude považovat za potřebné doplnit dokazování u hlavního líčení či nikoliv, aby zjistil skutkový stav v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., který poté v souladu se zákonem právně posoudí. Přestože nelze předjímat, jak bude soudem prvního stupně rozhodnuto, musí Nejvyšší soud upozornit soud prvního stupně na nezbytnost důsledného respektování ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., i na to, že odůvodnění nového rozhodnutí ve věci musí splňovat zákonné požadavky uvedené v §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný M. U. v době rozhodování o dovolání vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen napadeným rozhodnutím, rozhodl Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného samostatným usnesením.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek