ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1555.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1555/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 5 To 516/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 136/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. P. Š. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 3 T 136/2002, uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (správně mělo být podle §256a odst. 1, 2 tr. zák.), kterého se dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti M.-C., spol. s r. o., se sídlem v P., R., v době od 15. 1. 1996, kdy nabyla splatnosti první faktura, kterou této společnosti vystavila společnost T.M.P.-T.m.P,, a. s., do 23. 4. 1999, kdy byl na společnost M.-C., spol. s r. o., prohlášen konkurs, neuhradil společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., žádnou částku na splatné faktury v celkové výši 4 697 574,- Kč, ačkoli v této době uspokojoval všechny další dodavatele, v roce 1997 uhradil částku 9 006 083,66 Kč na faktury dodavatelů přijaté v tomto období a v roce 1998 uhradil částku 3 477 000,- Kč na faktury přijaté v tomto roce, přičemž společnost M.-C., spol. s r. o., se již od roku 1996 nacházela v silném předlužení ve výši 5 620 000,- Kč, takže zmařil uspokojení pohledávky společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., v celé částce 4 697 574,- Kč.
Za to byl obviněnému Ing. P. Š. uložen podle §256a odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 napadl obviněný Ing. P. Š. odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 5 To 516/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému Ing. P. Š. doručen dne 20. 1. 2005, jeho obhájci dne 13. 1. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 1. 2005.
Dne 14. 3. 2005 napadl obviněný Ing. P. Š. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítá, že skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. nenaplňuje jednání dlužníka, který sice plně uspokojil pohledávku jenom jednoho z více věřitelů, jestliže tak učinil s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků (peněz, jiného majetku) na uspokojení ostatních věřitelů, tedy např. pokud by podnikatel uhradil dlužnou částku za dodávku elektrické energie v plné výši jen proto, aby nebyla její dodávka přerušena a aby tak udržel v provozu výrobní halu, a tím i možnost produkce výrobků, z jejichž následného prodeje důvodně očekává zisk k úhradě dalších dluhů, nemohl by být v takovém jednání spatřován trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. Obviněný opírá tento názor o publikaci Trestní zákon, komentář, 5. vydání, vydanou v Nakladatelství C. H. Beck. Obviněný dále uvádí, že pracoval v oboru dodávek počítačových sítí do velkých institucí, což byly časově náročné záležitosti, u nichž mezi sjednáním záměru se zákazníkem a faktickou realizací byl interval pohybující se v řádu měsíců a roků. Proto v momentě, kdy v jeho společnosti došlo k ekonomickému propadu, byla podle obviněného celá řada projektů tzv. na cestě, zejména pokud jde o zákazníka P. , u níž však později došlo k ekonomickému krachu, který nebylo možno předvídat. Obviněný tak má za to, že s reálnou nadějí dostát svým závazkům ke společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., se rozhodl nikoli k prohlášení konkursu na svou společnost, ale k útlumu jejího chodu s tím, že pokračoval v přípravě rozpracovaných zakázek, a to v podstatě jako předběžný správce konkursní podstaty. Podle obviněného se proto jednalo o udržení existence společnosti, která upokojuje věřitele, na nichž je existenčně závislá, s předpokladem získání prostředků, jimiž by došlo k umoření všech závazků. Obviněný se proto domnívá, že v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák.
Obviněný Ing. P. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby pro výše uvedený trestný čin.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. P. Š. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolací námitky obviněného již byly hodnoceny v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s nimi naprosto vyčerpávajícím způsobem vypořádal, takže lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. V reakci na stěžejní výtku obviněného státní zástupkyně uvádí, že Městský soud v Praze při posuzování účelnosti způsobu, který obviněný zvolil k „udržení“ dlouhodobě předlužené společnosti, důsledně vycházel z povahy jeho podnikání a s ní spojeného charakteru a rozsahu nákladů, nezbytných k jejímu tzv. neproduktivnímu chodu, přičemž z výpisu z podnikatelského účtu obviněného vyplynulo, že v rozhodném období v poměru k celkově uskutečněným platbám vynakládal na tzv. neproduktivní provoz své společnosti zcela minimální náklady. Za stavu, když obviněný převažující většinu finančních prostředků inkasovaných v té době poukazoval na různá platební místa, s výjimkou úhrady nejstarší pohledávky společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., a postupně tak uhrazoval svoje dluhy plynoucí z realizace předchozích zakázek, bylo podle mínění státní zástupkyně nepochybně na místě, aby postupoval v souladu se zásadou poměrného uspokojení všech splatných závazků. Státní zástupkyně má tudíž za to, že odkaz obviněného na komentář k trestnímu zákonu nemůže v jeho případě obstát. Státní zástupkyně se dále domnívá, že pokud obviněný očekával hospodářský růst při své naprosté insolvenci a při zvážení údajných budoucích zisků v tržně nejistém konkurenčním prostředí, postrádalo to jakékoli reálné opodstatnění. Při hodnocení důvodnosti dovolání přitom podle státní zástupkyně nelze přehlédnout, že se částečně vymyká učiněným skutkovým zjištěním a vybočuje tak z rámce dovolacího řízení. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. Š. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých námitek obviněný Ing. P. Š. především předkládá své mínění o situaci, v níž se nacházela jeho společnost M.-C., spol. s r. o., v posuzovaném období. Obviněný má zejména za to, že svým jednáním udržoval v chodu společnost, která uspokojovala ty věřitele, na nichž byla existenčně závislá, a to s předpokladem získání prostředků, jimiž by došlo k umoření všech závazků, tudíž měl reálnou naději dostát svým závazkům i ke společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s. Existenci dovolacího důvodu tedy v uvedeném rozsahu obviněný shledává v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, čímž dospěly k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. doplňovat dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. P. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. P. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle jejich závěrů obviněný zjednodušeně řečeno jako jednatel společnosti M.-C., spol. s r. o., v době od 15. 1. 1996, kdy nabyla splatnosti první fakturovaná částka, do 23. 4. 1999, kdy byl na majetek této společnosti prohlášen konkurs, neuhradil společnosti T.M.P.-T.m.P, a. s., žádnou částku na splatné faktury v celkové výši 4 697 574,- Kč, ačkoli ve zmíněné době uspokojoval ostatní dodavatele, kterým v roce 1997 uhradil částku 9 006 083,66 Kč a v roce 1998 uhradil další částku 3 477 000,- Kč, přičemž společnost M.-C., spol. s r. o., neměla žádné budoucí lukrativní zakázky, z jejichž výnosů by mohl být uhrazen dluh vůči společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., nacházela se v nikoli zcela předvídatelném podnikatelském prostředí, navíc s konkurenčním znevýhodněním v podobě dluhu v řádu milionů korun, který mnohonásobně převyšoval majetek společnosti, takže nebyla schopna splnit všechny splatné závazky, přičemž zde nebyla žádná záruka, na niž by se obviněný mohl důvodně spolehnout v očekávání údajných budoucích zisků. Popsaný skutkový stav věci tedy zjevně neodpovídá situaci, kterou obviněný zmiňuje v dovolání a jejíž právní hodnocení opírá o názor publikovaný ve shora citovaném komentáři, tudíž jeho aplikace nepřipadá v této věci v úvahu. Dovolací námitky obviněného, které se týkají rozhodných skutkových zjištění a správnosti provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný Ing. P. Š. v dovolání rovněž uvedl, byť do jisté míry v návaznosti na výše popsané odlišné skutkové závěry, že své jednání nesměřoval ke zvýhodnění některých věřitelů na úkor věřitele jiného, ale k udržení chodu společnosti a v konečném důsledku k uhrazení všech závazků. Takovou argumentaci lze posoudit jako námitku nesprávné právní kvalifikace subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák.
K tomu ovšem Nejvyšší soud uvádí, že jak vyplývá z výše popsaných skutkových zjištění, splatnost první faktury vystavené společností T.M.P.-T.m.P, a. s., nastala dne 15. 1. 1996, společnost M.-C., spol. s r. o., měla v následném období dluh v řádu milionů korun, který mnohonásobně převyšoval majetek společnosti, takže byla i v platební neschopnosti. Přitom zde neexistovaly ani reálné důvody, aby obviněný Ing. P. Š. mohl očekávat pozitivní změnu v budoucnu, přičemž dne 23. 4. 1999 byl naopak na majetek společnosti M.-C., spol. s r. o., prohlášen konkurs. Přes existenci dluhu vůči společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., v celkové výši 4 697 574 Kč společnost M.-C., spol. s r. o., v průběhu roku 1997 uhradila jiným věřitelům částku 9 006 083,66 Kč a v roce 1998 potom další částku 3 477 000,- Kč.
Z toho je zřejmé, že ač byla společnost M.-C., spol. s r. o., ve špatné finanční situaci a již od roku 1996 byly dány důvody k podání návrhu na prohlášení konkursu (viz závěr na s. 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně), obviněný Ing. P. Š. po delší dobu trvající v podstatě 3 roky udržoval v provozu hospodářsky nefunkční obchodní společnost, která nebyla schopna plnit všechny své splatné závazky. V takovém případě ovšem měl obviněný přizpůsobit její chod a hospodaření tomu, aby dostál svým povinnostem, tedy zejména při splácení dluhů vůči věřitelům bylo jeho povinností učinit tak poměrně a rovnoměrně, resp. po uplynutí delší doby trvání insolvence společnosti měl povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na její majetek (§1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Názor obviněného převzatý z citovaného komentáře k trestnímu zákonu, který, jak již bylo uvedeno, navíc vychází z poněkud odlišných skutkových okolností, lze totiž aplikovat především na jednání krátkodobějšího charakteru a je podmíněn důvodností očekávaných změn. Pokud však obviněný po dobu 3 roků udržoval v určitém chodu špatně hospodařící obchodní společnost, která nebyla schopna splácet všechny své dluhy, byly u ní splněny podmínky k podání návrhu na prohlášení konkursu a současně bylo zřejmé, že se zmíněná ekonomická situace nevylepšuje ani není žádná záruka pro takovou změnu v budoucnu, nemohlo být očekávání obviněného v tomto směru důvodné a nebylo podloženo žádnými reálnými předpoklady. Naopak, jak vyplývá z vyjádření samotného obviněného, situaci hodlal řešit postupným útlumem podnikatelských aktivit. Přitom z rozhodných skutkových okolností je zřejmé, že zde nebyl stav, jímž je podmíněn zmíněný závěr z komentáře k trestnímu zákonu, tj. že by alespoň poměrným uspokojením pohledávek společnosti T.M.P.-T.m.P, a. s., hrozilo úplné zastavení podnikatelské činnosti společnosti M.-C., spol. s r. o., a tím zmaření možnosti uspokojit i ostatní věřitele (např. přerušením dodávky energie nutné k udržení výroby).
Za uvedených okolností tedy obviněný Ing. P. Š. musel být alespoň srozuměn se skutečností, že věřitelé, jimž plnil, byli zvýhodněni na úkor věřitele dalšího, kterému plněno nebylo a ani v budoucnu nebude z čeho plnit právě vzhledem ke genezi finanční situace a hospodářských výsledků, tudíž jednal alespoň v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Jednání obviněného bylo proto včetně subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. právně posouzeno správně, takže jeho dovolací námitka tvrdící opak je zjevně neopodstatněná.
Obviněný Ing. P. Š. tak skutkem, pro nějž byl stíhán a odsouzen, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., jak správně rozhodly soudy obou stupňů. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. P. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se s obdobnými námitkami vypořádal již odvolací soud. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y