ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1564.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1564/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2005 o dovolání obviněného B. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 259/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 114/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 91 T 114/2004, byl obviněný B. J. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako fyzická osoba podnikající pod názvem J.-A., se sídlem v B., U., místem podnikání B., ul. M. Z., která byla v úpadku, hrubě ztěžoval v období od 14. 6. 2002 nejméně do 28. 3. 2003 výkon činnosti konkursního správce tím, že neoznámil správkyni konkursní podstaty spoluvlastnictví nemovitosti, a to bytové jednotky v B. na ul. U., zapsané u K. ú. p. J. k. pracoviště B.-m., pro k. ú. B., na LV, a vlastnictví spoluvlastnického podílu na společných částech budovy, zapsané u K. ú. p J. k., p. B.-m., pro k. ú. B., na LV, ačkoli byl vyzván ve smyslu §17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, k podání úplného seznamu majetku a závazků, přičemž tuto povinnost v zákonné třicetidenní lhůtě ani později nesplnil.
Za tento trestný čin byl obviněný B. J. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný B. J. odvoláním, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 259/2005, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu včetně způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovanému B. J. uložil podle §126 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 259/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 91 T 114/2004, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. A. S. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci odůvodnění dovolání zejména uvedl, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně je založen na nesprávném právním hodnocení skutku, neboť vlastníkem předmětné bytové jednotky nebyl a není, a proto jednáním popsaným v napadeném výroku nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. IV. ÚS 565/02. Dále obviněný v odůvodnění dovolání zdůraznil, že na svou obhajobu již před soudem prvního stupně uvedl, že výlučnou vlastnicí předmětné bytové jednotky je jeho manželka, která byt pořídila ze svých výlučných prostředků. Tato obhajoba nebyla podle jeho názoru v předcházejícím řízení vyvrácena a je z ní proto třeba při rozhodování vycházet. V neposlední řadě obviněný namítl, že právní posouzení skutku učiněné ve výroku o vině bylo provedeno v příkrém rozporu se skutkovým stavem zjištěným v průběhu řízení, neboť vzhledem ke skutečnosti, že ve výroku o vině je obsažen právní závěr o tom, že obviněný je spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky, je třeba posouzení této otázky považovat za hmotně právní závěr, a to za posouzení existence vlastnictví obviněného aplikací norem občanského práva. Soudy se přitom otázkou vlastnictví obviněného v předchozím řízení vůbec nezabývaly a jejich závěr o existenci spoluvlastnictví obviněného k bytové jednotce je pouhou úvahou, jež nemá oporu v provedeném dokazování ani ve skutkových závěrech obou soudů. Obviněný v této souvislosti dále poukázal na to, že dosud nedošlo k vypořádání společného jmění manželů, tudíž i když toto společné jmění manželů ke dni prohlášení konkursu zaniklo, není stále vyřešena otázka, který majetek spadá do konkursní podstaty a který nikoliv. Vzhledem k tomu, že výše vznesenými výhradami se soudy obou stupňů nezabývaly, ačkoli to obviněný namítal již v průběhu předcházejícího řízení, došlo tím k závažnému porušení zásad spravedlivého procesu, neboť obviněný neměl v průběhu celého řízení možnost brojit proti případným závěrům soudů v této otázce a uplatnit tak řádně své právo na obhajobu. Další část námitek směřoval dovolatel k tomu, že v jeho jednání nemohlo být spatřováno zavinění ve formě úmyslu a tedy nemohla být naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, neboť se domníval, že konkurs je prohlášen na něj jako na právnickou osobu zapsanou v obchodním rejstříku, tedy že se týká pouze majetku, se kterým podniká. V tomto přesvědčení jej svým postupem i slovním vyjádřením utvrzovala správkyně konkurzní podstaty a rovněž i Krajský soud v Brně, který jej v usnesení ze dne 14. 5. 2002, č. j. 24 K 93/2002 – 7, vyzval, by ve lhůtě 10 dnů sdělil, zda „převedla společnost dlužníka jakýkoli movitý či nemovitý majetek včetně pohledávek na třetí osobu“. Pokud soudy obou stupňů došly k opačnému závěru, je tento závěr činěn opět v rozporu s provedeným dokazováním a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními.
V závěru svého dovolání obviněný prostřednictvím svého obhájce vzhledem ke shora uvedenému navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného B. J. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových okolností případu tak, jak se udál podle obviněného.
V rámci své první právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových zjištění a závěrů soudů obou instancí, dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že nebyl a není spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky, když výlučnou vlastnicí byla jeho manželka A. J., která tento byt pořídila ze svých výlučných prostředků, a proto uvedený byt nemůže být zahrnut do konkursní podstaty.
K této námitce dovolatele je nutno především uvést, že trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Konkursní podstatu podle §6 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, tvoří majetek podléhající konkursu. Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu, a za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů.
Jak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, dovolatelem uvedenými námitkami se, ač to sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku popírá, již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, neboť je dovolatel uplatňoval v průběhu celého předchozího řízení. Takto soud nalézací na straně 5 svého rozsudku uvedl, že majetkové dispozice týkající se předmětného bytu a s tím související vlastnické vztahy k tomuto bytu jsou zřejmé jednak ze smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva ze dne 4. 2. 2002, kdy předmětem této smlouvy byl jednak bezplatný převod vlastnictví k této bytové jednotce o podlahové ploše 45,90 metrů čtverečných, číslo 545/41 a jednak převod spoluvlastnického práva ke společným částem budovy, a to mezi předávajícím S. b. d. D. a přejímajícími budoucí vlastníky –obviněným B. J. a jeho manželkou A. J. Následně obviněný a jeho manželka předmětný byt i se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy převedli smlouvou o převodu vlastnictví jednotky a nebytového prostoru ze dne 17. 4. 2003 na třetí osobu, nabyvatele M. P., přičemž z výpisu z katastru nemovitostí je zřejmé, že právní účinky vkladu nastaly ke dni 23. 4. 2003. Tuto kupní smlouvu obviněný spolu se svou manželkou uzavřel již následující den poté, co obviněný dne 16. 4. 2003 jednal v obci Č. s Mgr. N., koncipientkou správkyně konkursní podstaty. Takže z citovaného odůvodnění rozsudku plyne, že nalézací soud při závěru o tom, že obviněný byl v rozhodné době vlastníkem předmětného bytu, vycházel zejména ze shora uvedených listinných důkazů, ke kterým odvolací soud pouze doplnil, že se ve spise nacházejí na č. l. 28 spisu (smlouva o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva), na č. l. 43 spisu (kupní smlouva) a na č. l. 35 spisu (zápis z jednání uskutečněného dne 16. 4. 2003 v obci Č. mezi koncipienty správkyně konkursní podstaty a obviněným jako úpadcem, který je podepsán obviněným).
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu první instance a v návaznosti na ně i odvolacího soudu, který plně potvrdil závěry nalézacího soudu ohledně výroku o vině a pouze snížil trest uložený obviněnému, zcela ztotožňuje. Ze shora uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný byl spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky. Navíc, jak je uvedeno i ve smlouvě o převodu družstevního bytu, z těchto zjištění též vyplývá, že v minulosti byl původním členem družstva právě obviněný, a jeho manželka byla pouze členem společným. Pokud v průběhu řízení obviněný uváděl, že on sám nebyl spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky, neboť ji pořídila manželka z peněz, které jí poskytli její rodiče, je toto tvrzení v rozporu se shora uvedeným skutkovým zjištěním, které je založeno na shora uvedených listinných důkazech, a navíc by ani tato skutečnost nebyla pro trestní odpovědnost obviněného daným trestným činem rozhodná, když v době, která je rozhodná pro určení, který majetek spadá do konkursní podstaty, byli členy družstva a následně pak spoluvlastníky této bytové jednotky oba manželé, tedy vedle A. J. i obviněný B. J., kteří ji také společně na základě shora uvedené smlouvy se záměrem, aby toto spoluvlastnictví nebylo zjištěno, urychleně převedli na nabyvatele M. P., a proto je právní posouzení otázky vlastnictví k uvedené bytové jednotce nalézacím soudem a v návaznosti na to i odvolacím soudem zcela správné.
Pokud v této souvislosti obviněný dále poukázal na to, že dosud nedošlo k vypořádání společného jmění manželů, tudíž i když toto společné jmění manželů ke dni prohlášení konkursu zaniklo, není stále vyřešena otázka, který majetek spadá do konkursní podstaty a který nikoliv, není tato námitka podstatná z hlediska výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 91 T 114/2004, kterým je mu kladeno za vinu, že hrubě ztěžoval v období od 14. 6. 2002 nejméně do 28. 3. 2003 výkon činnosti konkursní správkyně tím, že ji neoznámil spoluvlastnictví nemovitosti, a to bytové jednotky v B. na ul. U., zapsané u K. ú. p. J. k., p. B. – m., pro k. ú. B., na LV, a vlastnictví spoluvlastnického podílu na společných částech budovy č. p. 545, zapsané u K. ú. p. J. k., p. B. – m., pro k. ú. B., na LV, ačkoli byl vyzván ve smyslu §17 zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání, k podání úplného seznamu majetku a závazků, přičemž tuto povinnost v zákonné třicetidenní lhůtě ani později nesplnil. Pro právní posouzení tohoto skutkového stavu jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. nemá totiž vypořádání společného jmění manželů žádný význam, když na uvedeném skutkovém stavu a jeho právním posouzení nemůže takové vypořádání nic změnit.
Další výhrada dovolatele směřuje k neexistenci subjektivní stránky souzeného trestného činu ve formě úmyslu v jeho jednání, protože podle svých slov se domníval, že konkurs je prohlášen na něj jako na právnickou osobu zapsanou v obchodním rejstříku a že prohlášení se týká pouze majetku, se kterým obviněný podnikal.
Tuto námitku obviněný uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem, který, jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 91 T 114/2004, ji shledal jako účelovou a tento svůj závěr vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a podepřel zhodnocením řádně provedených důkazů, které rozvedl na straně 4 tohoto rozsudku. V rámci jeho odůvodnění především uvedl, že „ … jak je zřejmé z živnostenského listu obžalovaného, výpisu dat z registru ekonomických subjektů i z úplného výpisu z obchodního rejstříku, obžalovaný podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná od 18. 11. 1991 pod obchodním názvem J. - A. … a obžalovaný byl sice zapsán v obchodním rejstříku na základě usnesení Městského soudu v Brně již 18. 11. 1991, avšak se všemi zápisy byl vymazán z obchodního rejstříku již ke dni 29. 7. 1999. Až po téměř třech letech od tohoto data sám obžalovaný podal návrh na prohlášení konkursu, kde v záhlaví sám sebe označuje jako fyzickou osobu podnikající v oboru autodopravy.“ Jako důkaz nalézacímu soudu sloužila kromě výše zmíněných listin především též zpráva z jednání dne 24. 6. 2002, založená na č. l. 64 ve spise, která se týkala předání soupisu majetku obviněným správkyni konkursní podstaty, o kterém obviněný prohlásil, že je správný a úplný, přičemž byl poučen o tom, že oprávnění nakládat s majetkem úpadce přechází dnem prohlášení konkursu na správkyni konkursní podstaty, a dále i o případných trestně právních následcích. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud.
K uvedeným závěrům obou soudů, které zcela odpovídají shora uvedeným důkazům, považuje za nutné Nejvyšší soud doplnit, že ze spisu bylo zjištěno, že obviněný podnikal vždy jako fyzická osoba. Pokud byl po nějakou dobu zapsán v obchodním rejstříku, pak je nutno odkázat na tehdy platné ustanovení §3 obch. zák. (zrušené novelou provedenou zákonem č. 216/2005 Sb.), které umožňovalo zapsání fyzické osoby, která je podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku, na její žádost, popř. za zákonem stanovených podmínek na její návrh, a dále na nyní platné a účinné ustanovení §34 odst. 1 písm. c) obch. zák., kde je stanovena fakultativní možnost podnikatele – fyzické osoby nechat se zapsat do obchodního rejstříku, přičemž v §34 odst. 2 obch. zák., je pak dále vymezeno, kdy fyzickým osobám, které jsou podnikateli, vzniká povinnost nechat se na jejich návrh zapsat do obchodního rejstříku (srov. i §34 odst. 3 obch. zák.). Pouhá skutečnost, že fyzická osoba – podnikatel požádá o zápis do obchodního rejstříku nebo podá v souladu se zákonem návrh na zápis do obchodního rejstříku a tento je uskutečněn, pak s ohledem na ustanovení obchodního zákoníku, která upravují vznik právnických osob a jejich právní formy, nemůže být považována za úkon, na jehož základě by bez dalšího došlo k jakési přeměně samostatně podnikající fyzické osoby na právnickou osobu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani údajné utvrzování správkyně konkurzní podstaty, že je právnickou osobou, ani obviněným v dovolání uváděné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, č. j. 24 K 93/2002 – 7, v němž se zcela zjevně omylem hovoří o společnosti dlužníka, což je navíc jasný protimluv, neboť buď je dlužníkem právnická osoba (obchodní společnost, družstvo apod.) nebo fyzická osoba. O vědomosti obviněného, že podniká jako fyzická osoba – podnikatel a nikoli jako právnická osoba svědčí shora uvedené důkazy, z kterých vycházely oba soudy, zejména jím podaný návrh na prohlášení konkursu, kde v záhlaví sám sebe označuje jako fyzickou osobu podnikající v oboru autodopravy (č. l. 54 spisu).
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 91 T 114/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 259/2005, jako trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., spáchaného obviněným B. J., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a vyčerpávajícím způsobem posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry nalézacího soudu ohledně výroku o vině se pak plně ztotožnil i odvolací soud, a to po řádném a důkladném přezkoumání jeho rozsudku, když k odvolání obviněného B. J. pouze zrušil výrok o trestu a obviněnému uložil trest mírnější, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného B. J. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.