ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.706.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 706/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným R. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 457/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 106/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 T 106/2004, byl obviněný R. Č. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 29. 4. 2004 v době kolem 21.30 hodin v P., v zahrádkářské kolonii K., N. R. – V. H., nejprve zezadu udeřil poškozenou L. P., do levého spánku, dotáhl ji za vlasy do opuštěné garáže, zde ji povalil na postel, stáhl kalhoty a spodní prádlo, roztáhl jí nohy a snažil se jí zasunout pohlavní úd do pochvy, přičemž když se u něho nedostavila erekce, třel svůj pohlavní úd o přirození poškozené, následně, když se obviněný pokoušel o další sexuální praktiky a poškozená zmírnila svůj odpor, uvolnil její sevření, čehož poškozená využila, vytrhla se obviněnému a z místa činu utekla, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 2 T 101/2000, který téhož dne nabyl právní moci, byl odsouzen za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, který vykonal dnem 29. 4. 2002“. Za tento trestný čin mu byl podle §241 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 457/2004, rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný R. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že k sexuálnímu kontaktu nedošlo proti vůli poškozené a za použití násilí, neboť ani na těle poškozené nebyly zjištěny známky násilí. Nebyl také proveden navrhovaný výslech J. M.. Skutek, kterého se dovolatel dopustil, není podle jeho názoru trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. a nebyly splněny materiální podmínky posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. K odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 3. 1986, sp. zn. 4 T 35/86 nelze vzhledem k dlouhému časovému úseku přihlížet. Pokud jde o odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 2 T 101/2000, je třeba vzít v úvahu, že šlo o nedokonaný trestný čin, způsobená zranění vyžadovala pracovní neschopnost v trvání pouze dvou týdnů, uložený trest byl na samé spodní hranici trestní sazby a šlo o druhově odlišnou trestnou činnost. Navíc časový odstup od spáchání tohoto trestného činu a od výkonu uloženého trestu není velmi krátký, jak uvedl soud I. stupně. U poškozené nedošlo ke vzniku trvalých následků a obviněný není postižen patologickou sexuální agresivitou ani sadismem. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami, podle kterých k sexuálnímu kontaktu nedošlo proti vůli poškozené a za použití násilí. Těmito výtkami totiž obviněný napadl výsledky hodnocení důkazů a prosazoval změnu skutkových zjištění, ze které by vyplynul takový skutkový stav věci, který by neobsahoval zákonné znaky trestného činu. Nejvyšší soud je však v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle kterých obviněný udeřil poškozenou do levého spánku, odtáhl ji za vlasy do garáže, kde ji povalil na postel atd. Námitky prosazující změnu těchto skutkových zjištění svým obsahem nelze podřadit žádnému z taxativně vymezených zákonných dovolacích důvodů a v úvahu by přicházelo jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obdobně nebylo možné zabývat se námitkou, podle které nebyl proveden výslech J. M., neboť rozsah dokazování volí orgány činné v trestním řízení postupem upraveným v trestním řádu, tedy postupem procesním.
Na rozdíl od námitek popsaných v předchozím odstavci lze dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit také z obsahového hlediska další námitku posuzovaného dovolání, která spočívá ve zpochybnění materiální podmínky pro posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Bylo třeba se vypořádat s námitkami, zda bylo možno přihlížet k odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 3. 1986, sp. zn. 4 T 35/86, a zejména zhodnotit, zda odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 2 T 101/2000, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Z hlediska naplnění této formální podmínky nezáleží na tom, jakou konkrétní společenskou nebezpečnost tento čin vykazoval a nezáleží na konkrétní výměře trestu za něj. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je však nutno hodnotit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu jak předchozího, jak byl v minulosti soudem zjištěn, tak i trestného činu souzeného.
Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Tuto dobu nelze předem vymezit ani paušálně stanovit, vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody (srov. přiměřeně č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření, je třeba hodnotit celkový osobní profil pachatele, jeho charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem.
Analogické závěry k problematice posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy zaujímá rovněž ustálená judikatura (srov. č. 32/2001 Sb. rozh. tr., či Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, Nález č. 72). Ústavní soud se posuzováním zvlášť nebezpečné recidivy zabýval také v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 84/2002. Konstatoval, že pokud v důvodech rozhodnutí stran zvlášť nebezpečné recidivy soudy pouze konstatují určité skutečnosti, aniž by jakýmkoliv způsobem vysvětlily, co v nich spatřují, co z nich vyplývá a co z nich také dovozují, a to zejména ve vztahu ke zjištěním, která bezpochyby učinily, nedostály tak ani zákonným nárokům na odůvodnění svých rozhodnutí z hlediska požadavků stanovených v §125 tr. ř., kdy nestačí zejména ani v souvislosti s úvahami o zvlášť nebezpečné recidivě pouze paušální frázovité citování zákona, nýbrž je nutné posoudit, stanovit, ale také zdůvodnit míru zvláštnosti a jedinečnosti projednávaného případu.
Ze skutečností uvedených v následujících odstavcích je patrné, že obviněný se v době kratší než jeden a půl roku od výkonu trestu za předchozí úmyslný trestný čin a po uplynutí čtyř roků po odsouzení za další zvlášť závažný trestný čin opětovně dopustil násilného trestného činu - zvlášť závažného úmyslného trestného činu ve smyslu ust. §41 tr. zák. Není tedy pochyb o naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, ostatně dovolatel splnění formálních podmínek ani nezpochybnil.
Při komplexním posuzování splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy v daném případě Nejvyšší soud zjistil, že v předmětné trestní věci se obviněný dne 29. dubna 2004 dopustil trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. způsobem popsaným ve (shora citované) skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 2 T 101/2000, který téhož dne nabyl právní moci, byl odsouzen za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. Tohoto protiprávního jednání se podle výroku rozhodnutí dopustil tím, že „dne 29. 4. 2000 v blíže nezjištěné době od 18.15 do 19.00 hodin v P. v S. ulici poblíž vchodu do metra C F. bodl jednou ranou nožem poškozeného P. J., do oblasti hrudníku, čímž mu způsobil bodné poranění hrudníku vlevo v 1. mezižebří o délce 2 cm, které si vyžádalo hospitalizaci na JIP ve fakultní nemocnici B., přičemž poškozený dne 4. 5. 2000 nemocnici bez propuštění opustil, avšak zranění by si vyžádalo pracovní neschopnost v trvání nejméně 2 týdnů.“ V odůvodnění svého rozsudku Obvodní soud pro Prahu 8 konstatoval (str. 4), že závažnost jednání obviněného vyplývala ze způsobu a intenzity vedení útoku. Obviněný zaútočil nožem do oblasti levé části hrudi poškozeného, kde se nacházejí důležité orgány, k jejichž postižení mohlo dojít. Jednáním obviněného mohlo tedy dojít k podstatně závažnějšímu následku a k těžké újmě na zdraví, a pokud by poranění zasahovalo do hlubších úseků a nebyla poskytnuta včasná lékařská pomoc, nebylo možno v daném případě vyloučit ani smrtelný průběh, jak potvrdil znalec Prof. MUDr. I. B. Soud prvního stupně v rámci právního posouzení skutku dále uvedl, že obviněný musel být srozuměn se způsobením těžké újmy na zdraví, neboť pro obdobné jednání, kdy jiného bodl kuchyňským nožem do levé poloviny hrudníku, byl již pravomocně odsouzen, ačkoli tehdy rozhodující soud posoudil jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. V rámci úvah o trestu soud mj. konstatoval, že v minulosti byl obviněný jedenáctkrát odsouzen převážně pro násilnou a výtržnickou trestnou činnost, a to i k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Obviněný byl podle závěru soudu značně narušený a obdobného jednání se dopustil opakovaně. Trest byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby a to zejména s ohledem na to, že nedošlo k dokonání trestného činu. Obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, který vykonal dnem 29. 4. 2002.
Nejvyšší soud dále zjistil, že v posuzované věci soud prvního stupně při hodnocení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. bral v úvahu nejen skutečnost, že obviněný již v minulosti spáchal (v předchozím odstavci popsaný) zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za tento trestný čin potrestán, ale také jej posuzoval z pohledu, zda tento zvlášť závažný úmyslný trestný čin, který spáchal opětovně po svém předchozím odsouzení, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, přičemž mj. uvedl, že obviněný byl v minulosti dvanáctkrát soudně trestán pro úmyslné trestné činy, nejčastěji trestné činy proti veřejnému pořádku a proti životu a zdraví. Pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. – tedy pro zvlášť závažný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. - a trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. byl Obvodním soudem pro Prahu 4 odsouzen již dne 12. 3. 1986 (v odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze zjevně písařskou chybou uveden rok 1996), kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Na str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku pak Obvodní soud pro Prahu 8 vyjádřil své úvahy, na základě kterých dospěl k závěru o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve vztahu k trestnému činu znásilnění v předmětné trestní věci. Nejedná se přitom o pouhé konstatování skutečností či paušální frázovité citování zákona. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá zvláštnost a jedinečnost projednávaného případu a zákonné nároky na odůvodnění rozhodnutí z hlediska požadavků stanovených v §125 tr. ř. jsou tak naplněny.
Vedle okolností vypovídajících o stupni společenské nebezpečnosti předchozího odsouzení za zvlášť závažný trestný čin, jak jej hodnotil soud v rámci předchozího odsouzení, je namístě přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k tomu, jaká byla celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Jak bylo zjištěno z opisu rejstříku trestů založeného na č. l. 177, byl obviněný dříve, než byl posledním odsouzením kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, trestán celkem dvanáctkrát. V období vymezeném roky 1974 až 1979 byl celkem pětkrát soudně trestán, aniž by však došlo k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V roce 1982 byl potom mj. za trestné činy výtržnictví a porušování domovní svobody dvakrát soudně trestán při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dne 12. 3. 1986 byl Obvodním soudem pro Prahu 4 odsouzen za trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Jednalo se o prvé odsouzení za zvlášť závažný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák – k tomuto odsouzení je však možno přihlížet toliko v souvislosti s hodnocením osoby obviněného, nikoli jako k formálnímu předpokladu zvlášť nebezpečné recidivy. V roce 1993 byl pak obviněný trestán podmíněným trestem odnětí svobody za majetkový trestný čin. Pro určení charakteru a závažnosti narušení osoby obviněného jsou však nejvýznamnější poslední čtyři odsuzující rozsudky předcházející rozhodnutí učiněnému v posuzované věci. V roce 1999 mu Obvodní soud pro Prahu 7 za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. V následujícím roce byl pak obviněný trestán celkem třikrát, pokaždé za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (jednou ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.). Poslední dva tresty odnětí svobody byly přitom ukládány jako nepodmíněné a k jejich výkonu mělo dojít dne 29. 4. 2002. Jak však vyplývá ze zprávy Vězeňské služby České republiky, V. V. založené na č. l. 92, v důsledku nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody uloženého Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 5. 4. 2000 ve věci sp. zn. 2 T 41/2000 byl obviněný propuštěn na svobodu fakticky až dne 29. 11. 2002.
Z rekapitulace předchozích odsouzení ve vztahu k posuzovanému trestnému činu znásilnění je tak zřejmých několik skutečností významných pro hodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy u obviněného: pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu ust. §41 odst. 2 tr. zák. byl obviněný v minulosti odsouzen a potrestán ve dvou případech, přičemž zásadním ve vztahu k posuzovanému činu je odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 2 T 101/2000. Mezi spácháním obou skutků uběhla doba čtyř roků, pro společenskou nebezpečnost jednání obviněného je však zejména významné, že od propuštění obviněného z výkonu posledního trestu odnětí svobody do spáchání posuzovaného trestného činu znásilnění uběhla pouze doba jednoho roku a pěti měsíců, před kterou dovolatel pobýval dva a půl roku ve výkonu trestu odnětí svobody. Ani odnětí svobody v tomto trvání nevedlo k nápravě osoby obviněného, který se v relativně krátké době po propuštění dopustil dalšího závažného násilného trestného činu. Dále je třeba vzít v úvahu, že v období od 7. 4. 1999 do 8. 9. 2004, tedy za dobu pěti a půl roku, byl obviněný odsouzen za celkem pět trestných činů, přičemž ve třech případech byl trestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Lze také konstatovat statistický fakt, že od roku 1974 do roku 2000 připadalo spáchání jednoho trestného činu obviněným v průměru téměř na každý rok, a to není přihlíženo k době strávené obviněným ve výkonu trestu odnětí svobody, během které je možnost páchání trestných činů významně omezena. Veškerá trestná činnost, za kterou byl dovolatel v minulosti odsouzen, je relativně různorodé povahy, neboť zahrnuje zejména trestné činy proti veřejnému pořádku, činy násilné a proti majetku. V posuzované věci se jedná o sexuálně motivovaný trestný čin proti lidské důstojnosti (srov. systematické zařazení trestného činu znásilnění ve zvláštní části trestního zákona), nelze však přehlédnout, že se jednalo o trestný čin násilný. Znak násilí je tedy společným znakem všech tří zvlášť závažných trestných činů, kterých se obviněný v minulosti dopustil. Je skutečností, že obviněný není dle znalce psychiatra MUDr. L. P. postižen forenzně významnou patologickou sexuální agresivitou ani sadismem, tímto konstatováním však stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu není nikterak snížen.
Podle námitek dovolatele je třeba vzít v úvahu, že v případě jednání popsaného v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 2 T 101/2000, šlo o nedokonaný trestný čin. Podle názoru Nejvyššího soudu však tato skutečnost nesnižuje stupeň nebezpečnosti posledně spáchaného trestného činu tak podstatným způsobem, který by sám o sobě vylučoval hodnocení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve vztahu k projednávanému skutku. Lze uvést, že shora popsané namítané jednání dovolatele spočívalo v ráně nožem do oblasti hrudníku poškozeného, kterou bylo způsobeno bodné poranění hrudníku vlevo v 1. mezižebří o délce 2 cm, které si vyžádalo hospitalizaci na jednotce intenzivní péče. Okolnost, že poškozený následně z neznámých důvodů nemocnici bez propuštění opustil a de facto tak zkrátil dobu své hospitalizace, nelze přičítat ve prospěch obviněného, nicméně poškozený svým odmítnutím další lékařské péče prakticky vyloučil možnost kvalifikovat čin jako dokonané způsobení těžké újmy na zdraví v důsledku délky nutné hospitalizace, event. i podle přísnějšího ustanovení trestního zákona. Jak je již výše citováno, v daném případě soudy konstatovaly závažnost způsobu a intenzity vedení útoku, který směřoval do oblasti, kde se nacházejí důležité orgány, k jejichž postižení mohlo dojít a mohl tak nastat podstatně závažnější následek. Znalec ve věci přibraný pak pro případ zásahu do hlubších úseků při neposkytnutí včasné lékařské pomoci nevyloučil ani smrtelný následek poranění. Bez toho, že by chtěl Nejvyšší soud tuto hypotetickou úvahu jakkoli přičítat k tíži obviněného, nelze opominout, že obviněný byl pro obdobné jednání (bodnutí kuchyňským nožem do levé poloviny hrudníku) již pravomocně odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 12. 3. 1986, což nasvědčuje o jeho významném narušení a sklonu k násilnému řešení jeho osobních sporů. Přestože si tedy způsobená zranění v předcházející trestní věci (a to především díky odmítavému postoji poškozeného k jejich léčení) nevyžádala delší dobu léčení a uložený trest byl na samé spodní hranici trestní sazby, nelze u obviněného vzhledem k opakovanému závažnému útoku bodným nástrojem proti tělu jiné osoby hovořit o vyloučení materiálních podmínek zvlášť závažné recidivy z důvodu nedostatku závažnějšího účinku na těle poškozeného.
K hodnocení osoby obviněného bylo třeba rovněž vzít v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, na č. l. 5 a násl. Z nich vyplývá, že obviněný je postižen trvalou a léčebně neovlivnitelnou vadou osobnosti – smíšenou poruchou osobnosti, která se projevuje nezdrženlivostí, nestálostí a dissocialitou. Požívá nadměrně alkohol, ale nelze hovořit o aktivní závislosti.
Dále bylo nutno posoudit následek počínání obviněného v posuzovaném případě. Nebylo možno přisvědčit dovolací námitce, podle které u poškozené nedošlo ke vzniku trvalých následků. Jak na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, klinické psychlogie konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí na straně 4, je předčasné hovořit o vzniku trvalých následků, které se mohou projevit později. Znalkyně PhDr. I. S. přitom (viz posudek, č.l. 21 a násl.) připustila možnost, že nynější pochopitelná reakce na prožitý hluboce stresující a ponižující zážitek se v budoucnosti u poškozené prohloubí a vyvine se v posttraumatickou stresovou poruchu. Skutečností je, že poškozená po prožité události měla problémy s dýcháním, několik dní koktala a trpěla nespavostí. Při vzpomínce se neubránila pláči. Nejvýznamnější v tomto ohledu však Nejvyšší soud shledal fakt, že poškozené bylo v době činu patnáct let a pět měsíců – byla mladistvá a nacházela se ve věku blízkém hranici patnácti let, tedy věku dětskému. Podle názoru dovolacího soudu rovněž tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, a s ohledem na shora uvedené skutečnosti týkající se osoby obviněného až do té míry, že tento stupeň již převyšuje společenskou nebezpečnost předvídanou ustanovením §241 odst.1, 2 tr. zák. Jednání obviněného tedy svou závažností překračuje společenskou nebezpečnost předvídanou i v kvalifikované skutkové podstatě pro trestný čin znásilnění v běžně se vyskytujících případech.
Na podkladě všech uvedených skutečností je tedy možné uzavřít, že obviněný je osobou, která se opakovaně dopouští protiprávního jednání, převážně násilné trestné činnosti, a v minulosti již byl dvakrát odsouzen pro zvlášť závažný trestný čin. V předmětné věci spáchal další takový trestný čin vůči mladistvé osobě ve věku blízkém dětskému, přičemž doba, která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody obviněným a spácháním posuzovaného skutku je poměrně krátká. Závažnost všech okolností dosavadní trestné činnosti obviněného, celkový narušený osobní profil pachatele vyplývající z výše nastíněné geneze jeho trestní minulosti, skutečnost, že i působení trestem odnětí svobody v délce několika roků nevedlo k nápravě obviněného, a konečně i následek posuzovaného trestného činu, kterým je způsobení traumatického zážitku mladistvé poškozené, vyžadují působení mimořádnými prostředky.
Nejvyšší soud tak shledal, že okolnosti případu pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu předchozího i projednávaného souzeného vylučují pochybnosti o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Na závažnosti výše uvedených skutečností nic nemění ani ta okolnost, že častá násilná trestná činnost obviněného byla vedena různými motivy, ba naopak. Osoba obviněného byla proto hodnocena jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. v souladu s požadavky platné právní úpravy, a to z hlediska naplnění formálních i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neodůvodněné, když ostatní námitky dovolání zpochybňují skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Jak již bylo uvedeno, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) citovaného ustanovení trestního řádu. Námitky posuzovaného dovolání tvrdící existenci vady odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání nebyly opodstatněné, proto nelze uvažovat ani o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí vadu v hmotně právním posouzení. Proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. srpna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová