ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.885.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 885/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 10 To 434/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 16 T 117/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 16 T 117/2003, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za který mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve vystupování ve statutárních orgánech obchodních společností v trvání pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř., 229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 10 To 434/2004, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný M. P. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v jeho případě nebylo dáno úmyslné zavinění trestného činu. Nebylo prokázáno, že v době objednání zboží neměl dostatečné finanční prostředky v hotovosti, bylo prokázáno pouze to, že je neměl na účtu. Účetnictví společnosti přitom nebylo doloženo. Obviněný dále uvedl, že obchodoval převážně v hotovosti, měl možnost zapůjčení dalších prostředků, dne 10. 2. 2000 uplatnil reklamaci v částce 1.004.418,30 Kč, v době převodu společnosti měla tato pohledávky vůči jiným společnostem v hodnotě 3.000.000,- Kč a ve skladu zboží v hodnotě nejméně 1.000.000,-Kč. Obviněný tedy v době objednání zboží neměl úmysl za něj nezaplatit a nebyl v situaci, která by odpovídala jeho nesolventnosti. Stav druhotné platební neschopnosti mohl být bez problémů řešen novým jednatelem, kdyby řádně pokračoval v obchodování společnosti. Obviněný byl jejím jednatelem v době od 6. 10. 1999 do 17. 8. 2000 a některé dodávky byly dodány už za jednatelství J. J. (S. S. R. ČR, s. r. o.). Dovolatel dále poukázal na rozporuplné a nepravdivé výpovědi svědkyně Z. L. Škoda způsobená této svědkyni (resp. její společnosti) se promítla do výroku o vině, přestože nevznikla, neboť pohledávka jí odpovídající byla postoupena společnosti R. G. s. r. o. Protože nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek okresního soudu a aby podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že použitý dovolací důvod byl naplněn pouze námitkami zpochybňujícími podvodný úmysl obviněného. Obviněný na sebe ukládal závazky, kterým v důsledku finanční situace jeho společnosti nemohl dostát. Reálnou naději na změnu tohoto stavu nemohl přinést ani prodej licence či půjčky dalších finančních prostředků. Protože soudy v právní kvalifikaci nepochybily, navrhla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona. Námitky tomuto důvodu odpovídající pak bylo možno posoudit z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03), nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz §265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně.
Jak bylo již uvedeno, obviněný M. P. na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak zpochybnil výpovědi svědkyně Z. L. a dále vytkl soudům obou stupňů, že nezajistily účetnictví společnosti, kterým by provedly v řízení důkaz. Ohledně těchto námitek je třeba uvést, že jimi obviněný nesměřoval ke změně právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, ale prosazoval jimi změnu hodnocení důkazů a zpochybňoval rozsah provedeného dokazování. Nejvyšší soud je však v dovolacím řízení povinen vyjít ze skutkového stavu zjištěného v procesu dokazování soudem prvního resp. druhého stupně a přehodnocením důkazů se v dovolacím řízení nemůže zabývat, neboť se nejedná o hmotně právní posouzení ani o jiný zákonný dovolací důvod. Těmito námitkami se tak dovolatel ocitl mimo meze zákonných dovolacích důvodů a přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Další dovolatelův argument proti správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů však již po obsahové stránce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídal. Proto se Nejvyšší soud zabýval námitkou, podle které nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, neboť nebylo dáno jeho úmyslné zavinění. Bylo třeba posoudit, zda z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývají skutkové okolnosti, ze kterých lze dovodit, že v době objednávání zboží skutečně neměla jeho tehdejší společnost dostatečné finanční prostředky, z čehož by mohl být dovozen úmysl obviněného zboží nezaplatit. S námitkami dovolatele se Nejvyšší soud neztotožnil a posoudil je jako nedůvodné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu předpokládá dovolatelem zpochybněné úmyslné směřování obviněného ke způsobení následku. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak.
Za trestný čin podvodu bývají soudní praxí běžně považovány případy, ve kterých dochází k vylákání zboží od výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení obvinění odebrané zboží rozprodají a získané peníze použijí pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku neměli v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponovali potřebnými finančními prostředky.
Podle výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dopustil uvedením jiných osob v omyl, a to tím, že jakožto jednatel společnosti C. ČR spol. s r. o. se sídlem B. n. L. – S. B., P., objednal v době od 25. 6. 2000 do 24. 8. 2000 od čtyř různých dodavatelů telefonicky či faxem ze sídla této obchodní společnosti v okrese P. – východ zboží a přepravu zboží v celkové výši 1.025.089,20,- Kč, což bylo ze strany dodavatelů uskutečněno a na základě toho vystavili společnosti C. ČR spol. s r. o. faktury, které zůstaly do dnešního dne neuhrazeny, přičemž byl srozuměn s tím, že způsobí dodavatelům škodu v uvedené výši, neboť v době objednávek zboží a v dobách splatnosti jednotlivých faktur nedisponovala firma potřebnými finančními prostředky. V odůvodnění rozsudku (str. 6) soud rozvedl úvahy, na základě kterých dospěl k přesvědčení o tom, že v době objednávání zboží a splatnosti faktur obviněný musel vědět, že vzhledem k finanční situaci v níž se společnost nacházela, nebude moci uhradit ceny objednávaného zboží a služeb. Přestože ve vztahu k obviněnému probíhaly i platby v hotovosti a měl určité pohledávky vůči svým odběratelům, bylo podle závěru soudu prvního stupně zřejmé, že obviněný neměl žádnou dostatečnou finanční rezervu na úhradu faktur uvedených ve výroku rozsudku. Na účtu společnosti C. spol. s r. o. žádné finance k pokrytí faktur nebyly a pro závěr o nedostatku prostředků svědčí i neschopnost dostát závazkům na nájemném za pronájem kanceláří a skladových prostor, jakož i zjištěný fakt, že namísto úhrady v hotovosti nabízel obviněný na splacení dluhu na nájemném dodání cementu. Od svědka R. M. přitom společnost obviněného dostávala hotové výrobky, které nelze považovat za finanční hotovost pro krytí faktur.
Soud prvního stupně tak pokládal za vyvrácené tvrzení obviněného, že společnost C. spol. s r. o. byla solventní a prosperující. O opaku podle jeho závěrů svědčila skutečnost, že dne 17. 8. 2000 převedl obviněný společnost za částku pouhých 1.000,- Kč a novému jednateli nepředal žádné finanční prostředky v hotovosti či na účtu. Výpovědí patentového zástupce pak podle závěru soudu byla vyvrácena obhajoba obviněného o možnosti získání peněžní odměny za prodej licence. Soud neuvěřil ani tvrzení obviněného, že si finanční hotovost až ve výši 750.000,- Kč bral každý večer na noc domů. Za této situace v krátkém časovém sledu učinil předmětné objednávky, přičemž musel vědět, že může nastat situace, kdy dodavatelům nebude schopen pohledávky zaplatit. Svědkyni Z. L. a svědkovi M. V. dokonce k opakovaným dotazům tvrdil, že peníze jsou již na cestě a že již dal příkaz k úhradě bance, což se však nepotvrdilo. Obviněný u všech objednávek požadoval platbu převodem z účtu, přestože sám obchodoval především v hotovosti. V době, kdy objednávky činil, měl sice určité pohledávky, ale neměl jistotu, že budou splaceny do doby splatnosti faktur za objednané zboží, přitom si musel být vědom, že jeho společnost má i jiné závazky a nemá žádné finanční rezervy.
Okresní soud uzavřel, že ke škodě cizího majetku obviněný obohatil jiného, konkrétně společnost C., spol. s r. o., tím že poškozené dodavatele uvedl v omyl, když se zavázal uhradit odebrané zboží a služby v konkrétních lhůtách splatnosti a již v době objednání jednal s vědomím, že může nastat situace, kdy nebude schopen ve smluvené lhůtě splatnosti faktury uhradit a byl s tím srozuměn.
Námitky nedostatku subjektivní stránky trestného činu vzhledem k finanční situaci společnosti obviněného byly posuzovány také Krajským soudem v Praze v rámci řízení o odvolání obviněného. V odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání krajský soud podpořil závěry okresního soudu. Uvedl, že v případě všech předmětných objednávek obviněný trval na úhradě zboží převodem z účtu, zůstatky na něm však k tomuto nepostačovaly. Argument, že v průběhu roku obviněný obdržel od odběratelů více než 3.000.000,- Kč nelze zohlednit, neboť prostředky této částce odpovídající na účet společnosti nebyly nikdy vloženy. Není tedy pravdivé tvrzení, že společnost C. spol. s r. o. v době objednání zboží dobře prosperovala. Obviněný se navíc ještě před prodejem obchodního podílu snažil ze společnosti odčerpat co nejvíce finančních prostředků.
Obviněný jakožto statutární orgán obchodní společnosti tedy objednal v době od 25. 6. 2000 do 24. 8. 2000 od čtyř různých dodavatelů plnění v celkové výši 1.025.089,20,- Kč, zboží přijaté na faktury neuhradil. Zjištění, že dovolatel již v době objednávek zboží ani v době splatnosti jednotlivých faktur nedisponoval potřebnými finančními prostředky, přitom soudy dovodily z několika souběžně působících skutečností. Závažnost těchto skutečností a jejich význam na schopnost společnosti C. spol. s r. o. dostát převzatým závazkům přezkoumal i Nejvyšší soud a dospěl k závěru, že dostatečně vypovídají o finanční situaci jmenované společnosti v době, ve které obviněný učinil předmětné objednávky. Tato objektivně zjištěná finanční situace spolu s následným jednáním obviněného (prodej firmy a nepravdivé utvrzování poškozených o odeslání úhrad splatných faktur) pak i podle závěru dovolacího soudu jednoznačně prokazuje, že obviněný v době, kdy jako osoba oprávněná jednat jménem společnosti C. spol. s r. o. objednával zboží a služby uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, musel být srozuměn s tím, že v důsledku hospodaření společnosti nemusí dojít k úhradě za poskytnutá plnění, a usvědčováním osob, jednajících jménem poškozených, o finanční stabilitě jeho podnikání uváděl tyto v omyl.
Na účtu společnosti C. spol. s r. o. se skutečně finanční prostředky potřebné k pokrytí přijatých závazků nenacházely. Z výpisů z účtů společnosti založených na č. l. 211 – 214 je zřejmé, že v době od 8. 6. 2000 do 9. 8. 2000 nepřesáhl zůstatek účtu částku 9.000,- Kč. Ve dnech 10. 8. 2000 až 18. 8. 2000 byly ve prospěch účtu připsány částky v celkové hodnotě 263.520,- Kč, které však byly obviněným vždy v den připsání nebo v den následující vybrány v hotovosti. Dovolatel u všech objednávek požadoval bezhotovostní platbu, ačkoli si musel být vědom neexistence dostatečného krytí svých závazků na účtu společnosti v bance.
Obviněný dne 17. 8. 2000 převedl svůj obchodní podíl ve společnosti C. spol. s r. o. na J. J. a to za částku 1.000,- Kč. Jak bylo dále zjištěno z výpovědi tohoto svědka v hlavním líčení dne 30. 1. 2004, obchod zprostředkoval J. V., J. J. se s účetním stavem společnosti neseznámil a jak se výslovně vyjádřil: „záležitosti plně nerozuměl“. Podle názoru Nejvyššího soudu lze i z ceny za převod společnosti dovodit, že její obchodní jmění (tj. soubor veškerého majetku a závazků ve smyslu §6 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) bylo minimální a v žádném případě nemohlo zahrnovat disponibilní prostředky k úhradě předmětných závazků ve výši 1.025.089,20,- Kč. Převod společnosti na zcela neinformovanou osobu, která k obchodnímu vedení společnosti neměla ani potřebné znalosti a zkušenosti (viz citovaná výpověď svědka J. J. u hlavního líčení, ze které mj. vyplynulo, že byl trestně stíhán v souvislosti s nevedením účetnictví jiných společností, viz též trestní příkaz č. l. 388), vypovídá také o nezájmu obviněného řešit stav jejího hospodaření resp. o srozumění s neuhrazením přijatých závazků.
Soudy obou stupňů neuvěřily tvrzení obviněného o existenci další finanční hotovosti společnosti nacházející se v jeho držení. Tímto skutkovým závěrem vyplývajícím z provedeného dokazování je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán a nepřísluší mu přezkum jeho správnosti. V obecné rovině lze nicméně konstatovat, že tvrzení obviněného (obhajoby) o existenci dalších finančních prostředků (majetku) vždy zpochybňuje možnost jeho uznání vinným trestným činem podvodu spáchaným způsobem obdobným posuzovanému případu. K takovému tvrzení lze však přihlédnout, jen je-li důkazně podloženo (alespoň nepřímými důkazy). V opačném případě (tj. přijetím důkazně nepodložené námitky existence dalších prostředků obviněného) by totiž ad absurdum byla vyloučena možnost uznávat obviněné vinnými trestnými činy, u kterých je předpokladem naplnění jejich skutkové podstaty zaviněná neschopnost dostát závazkům, nesolventnost resp. předlužení (např. trestný čin podle §126 odst. 2 tr. zák., mnohé případy podvodných jednání podle §250 tr. zák. aj.). Pokud tedy soudy v posuzovaném případě tvrzení obviněného stran existence dalších prostředků vyhodnotily jako důkazně nepodložená a z jiných skutečností (důkazů) dovodily jeho nesolventnost, nelze tomuto postupu vytknout nesoulad se zákonem.
Další skutečností svědčící o naplnění subjektivní stránky obviněným bylo jeho utvrzování ve vztahu k dodavatelům (Z. L. a M. V.) o provedení příkazu k úhradě bance. Skutkový stav věci zjištěný soudy obou stupňů vypovídá o tom, že obviněný tento příkaz neučinil a tyto osoby uváděl v omyl. Dalšími okolnostmi, že kterým soudy obou stupňů v rámci úvah o subjektivní stránce jednání obviněného přihlédly, byl fakt, že obviněný nebyl schopen dostát závazkům na nájemném, za které namísto úhrady v hotovosti nabízel věcné plnění, dále praktická nemožnost získání příjmů z prodeje licence (viz výpověď svědka V. J. v hlavním líčení, č.l. 414), jakož i okolnost, že společnost neměla žádné finanční rezervy. Také podle názoru Nejvyššího soudu se s ohledem na výše uvedené stává z hlediska subjektivní stránky jednání obviněného zřejmým, tedy že musel vědět, že dodavatelům nebude schopen pohledávky zaplatit a s touto eventualitou byl srozuměn. Právní závěr soudu I. stupně o jednání obviněného v nepřímém úmyslu je tudíž zcela správný.
Z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu nelze přihlédnout ani k námitce obviněného o možnosti zapůjčení dalších prostředků, neboť další zadlužování společnosti by možnost úhrady předmětných faktur naopak dále ohrozilo. Navíc této obhajobě odporuje jeho následný faktický prodej společnosti osobě, která zjevně nehodlala pokračovat v obchodní činnosti, jakož i fakt, že pokud by měl skutečný zájem dostát svým závazkům, jež učinil ještě v době, kdy byl jediným společníkem, důkladně by nového majitele seznámil s veškerými skutečnostmi významnými pro další podnikání, tj. účetní stav firmy, seznam věřitelů, pokladní hotovost atd. To se však evidentně nestalo.
Dovolatel absenci protiprávnosti činu shledával rovněž v tom, že společnost C. spol. s r. o. se nacházela ve stavu druhotné platební neschopnosti. Tento stav nastává, když společnost není schopna plnit své závazky z důvodu nemožnosti získání plnění ze svých splatných pohledávek. Podle názoru Nejvyššího soudu si obviněný v tomto tvrzení odporuje se svými jinými námitkami, podle kterých byla společnost v důsledku existence dalších aktiv solventní. Je ovšem evidentní, že pokud za stavu platební neschopnosti společnost (prostřednictvím jednatele) uzavírá další obchody, ze kterých pro ni vyplývá budoucí závazek k peněžitému plnění, a nejsou zřejmé jiné okolnosti, ze kterých lze důvodně usuzovat na budoucí zlepšení její finanční situace a její budoucí solventnost, nelze pochybovat o vědomosti společnosti (tj. jednatele) o možnosti nedostát přijatým závazkům jakož i o srozumění s touto skutečností. Druhotná platební neschopnost ani možnost řešení finanční situace společnosti novým jednatelem společnosti nemohou mít vliv na závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu obviněným, jestliže z výše uvedených okolností jednoznačně vyplývá úmyslné směřování obviněného k uvedení jiných osob v omyl a získání prospěchu na úkor způsobení škody poškozeným. Stejně tak je nutno odmítnout námitku, podle které některé dodávky byly dodány až za jednatelství pana J., neboť nemůže mít vliv na trestnost počínání obviněného. Jeho jednání spočívající v uvedení jiných osob v omyl v úmyslu obohatit svoji společnost bylo totiž dokončeno již v době učinění objednávek při srozumění s budoucí nesolventností společnosti – fakt, že plnění z objednávek bylo dodáno za jednatelství jiné osoby již na závěr o naplnění znaků trestného činu nemá vliv, neboť ten byl spáchán výhradně předcházejícím jednáním obviněného popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Obdobně je zjevně neopodstatněná námitka, podle které škoda způsobená Z. L., S. se promítla do výroku o vině, přestože nevznikla, neboť pohledávka jí odpovídající byla postoupena společnosti R. G. spol. s r. o. Postupu soudu prvního stupně nelze v tomto ohledu vytknout rozpor se zákonem – prokázanou škodu způsobenou fyzické osobě Z. L., S. zahrnul do výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a společnost R. G. spol. s r. o. do tohoto výroku nezahrnul ani ji nezmiňuje v odůvodnění rozhodnutí. Nehrozí tedy povinnost plnění oběma těmto subjektům z téhož titulu. V případě postoupení pohledávky (které dovolatel zmiňuje) se ve smyslu §524 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, obviněný do okamžiku oznámení nebo prokázání postoupení zprostí závazku plněním postupiteli, tedy Z. L. Po tomto okamžiku (tj. bude-li dovolateli ze strany Z. L. oznámena skutečnost, že pohledávka byla postoupena nebo bude-li mu tato skutečnost prokázána společností R. G. spol. s r. o.) přechází pohledávka odpovídající výši způsobené škody na postupníka a obviněný by tak byl povinen plnit pouze společnosti R. G. spol. s r. o. Tyto úvahy ale nemají vliv na fakt, že škoda vzniklá Z. L. byla zahrnuta do výroku o vině i náhradě škody odsuzujícího rozsudku v souladu se zákonem. I tuto námitku proto považuje dovolací soud za neopodstatněnou.
Dovolací soud tak shledal správným závěr soudů nižších stupňů, že obviněný ke škodě cizího majetku obohatil o předmětná objednaná plnění společnost C. spol. s r. o. tím, že poškozené dodavatele uvedl v omyl, když se zavázal k finančním úhradám a již v době objednání jednal s vědomím a srozuměním, že nebude schopen ve smluvené lhůtě splatnosti faktury uhradit. S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě bylo jednání obviněného M. P. správně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. a námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za neodůvodněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitky podaného dovolání jsou zjevně nedůvodné, rozhodl Nejvyšší soud o jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová