ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.945.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 945/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. září 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné P. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 74/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 198/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 18 T 198/2003, byla obviněná P. N. uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a byla odsouzena podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Obviněná spáchala trestný čin tím, že poté, co dne 25. 9. 1998 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu S. téhož dne uzavřela jako kupující s poškozeným V. S., kupní smlouvu, jejímž předmětem v bodě I. byl pozemek zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu S. na listu vlastnictví pro obec S., k. ú. D. u S. ve zjednodušené evidenci – parcela původ. poz. katastru – jiné k. ú. S., p. č. o výměře 5.360 m² za dohodnutou kupní cenu v bodě III. této smlouvy ve výši 536.000,- Kč, když dohodnutou cenu v této výši při podpisu smlouvy ani později zcela nezaplatila, a byla tedy srozuměna o splatnosti této pohledávky poškozeného a rovněž věděla, že poškozenému má poskytnout plnění ve výši 536.000, Kč, přesto však minimálně dne 6. 8. 1999 prodala v postavení prodávajícího a vlastníka nově utvořenou pozemkovou parcelu o výměře 498 m², k. ú. D. u S., v obci S., M. K. jako kupující, když podle článku IV. smlouvy obdržela od ní částku 174.300,- Kč a dne 14. 3. 2000 prodala v postavení prodávajícího a vlastníka rodinný dům ve S. K. na stavební parcele, stavební parcelu a zahradu v k. ú. K., v obci S. K., manželům A. a N. P. jako kupujícím za částku 1.050.000,- Kč, kterou obdržela při podpisu předmětné smlouvy, tedy převedla výše uvedené nemovitosti jako část vlastního majetku formou prodeje na cizí osoby s následným využitím peněz z významné části na úhradu závazků jejího manžela J. N., bytem S., M., a na jiné účely, v důsledku čehož nebyla schopna poskytnout poškozenému jakožto věřiteli plnění v celém rozsahu vyplývajícím z kupní smlouvy jakožto závazkového právního vztahu, ač si musela být vědoma, že toto její jednání může mít za následek neuspokojení poškozeného v postavení věřitele, když poškozenému způsobila tímto jednáním škodu ve výši 506.000,- Kč, neboť po podání civilní žaloby poškozeným u Okresního soudu ve Strakonicích mu byla uhrazena částka 30.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 18 T 198/2003, podala obviněná odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 74/2005, zamítl podle §265 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 74/2005, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. T. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v něm soudům vytkla, že v jejím jednání vadně dovodily úmysl zmařit uspokojení pohledávky poškozeného V. S., protože poškozený stvrdil v kupní smlouvě ze dne 25. 9. 1998 svým podpisem, že mu byla kupní cena zaplacena při podpisu smlouvy, a proto se obviněná domnívala, že nemá vůči poškozenému jakýkoliv splatný závazek. O něm se údajně dozvěděla až z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 2 C 423/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 5 Co 1339/2001, kterým jí byla stanovena povinnost zaplatit poškozenému V. S. částku 506.000,- Kč z titulu předmětné kupní smlouvy. Obviněná dále namítla, že s manželem J. N. neměli rozdělené a vypořádané společné jmění manželů, a proto nebylo zmenšením jejího majetku, pokud z výtěžku prodeje nemovitostí uhradila některé dluhy svého manžela. Dovolací důvod byl podle obviněné naplněn také tím, že nebyla zachována totožnost skutku popsaného v obžalobě se skutkem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ani se skutkem popsaným v usnesení odvolacího soudu ohledně způsobu, jakým obviněná použila peníze získané prodejem nemovitostí. Rovněž uvedla, že předpokládala, že podstatná část jejích dluhů bude uhrazena z výtěžku prodeje nemovitostí v k. ú. D., které měla v úmyslu prodat poté, co budou schváleny v územním plánu jako parcely na výstavbu rodinných domů. Protože však nebylo vydáno příslušné územní rozhodnutí, nemohl být realizován její podnikatelský záměr, a nedošlo tak k úhradě dluhů. Obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby ve věci rozhodl sám rozsudkem tak, že se obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítla námitku, že obviněná nevěděla, že má vůči poškozenému splatný závazek, a že tak nenaplnila subjektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť se jedná o námitku skutkového charakteru, která není přezkoumatelná v dovolacím řízení. Poukázala na to, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněná P. N. prokazatelně od samého počátku věděla, že je dlužnicí poškozeného V. S. a o této skutečnosti se nedozvěděla až z výše uvedených rozhodnutí vydaných v občanskoprávním řízení. Odmítla též námitku obviněné, že neměli s manželem vypořádané společné jmění manželů, protože z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že v konkrétním případě se jednalo o úhradu dluhů, které měl manžel obviněné již před uzavřením manželství. K výtce obviněné, že nebyla zachována totožnost skutku uvedla, že tato výtka nenaplňuje dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto není možné se jí zabývat v rámci řízení o dovolání. Ohledně výhrady obviněné, že soudy dostatečně nezohlednily její podnikatelské aktivity, se plně ztotožnila s názorem odvolacího soudu, který uvedl, že obviněná si byla od počátku vědoma svého postavení dlužníka ve vztahu k poškozenému V. S. a nebyla oprávněna „posouvat“ plnění do doby realizace nejistého podnikatelského záměru, který byl navíc odvislý od správního rozhodnutí příslušného orgánu. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněné bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a to v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání je dán podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Obviněná v dovolání uplatnila obdobné námitky jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud vypořádal ve svém rozhodnutí. Za námitku primárně skutkového charakteru je nutno považovat výhradu obviněné, že nenaplnila subjektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. S touto námitkou se vypořádal již odvolací soud, když na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že obviněná si byla vědoma od samého počátku (tj. od uzavření kupní smlouvy s poškozeným V. S.), že neuhradila kupní cenu. Nejvyšší soud k tomu dále podotýká, že byť je v předmětné kupní smlouvě uvedeno, že „kupní cena byla kupující prodávajícímu zaplacena v hotovosti při podpisu kupní smlouvy“, tj. dne 25. 9. 1998, tak téhož dne uzavřela obviněná s poškozeným V. S. smlouvu o půjčce, založenou ve spise na č. l. 43, která zněla na stejnou částku. Již z této okolnosti lze dovodit, že obviněná měla splatný závazek vůči poškozenému V. S. Tuto skutečnost potvrdil Okresní soud ve Strakonicích vydáním rozsudku ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 2 C 423/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 5 Co 1339/2001, ve kterém učinil závěr, že zmíněná smlouva o půjčce je simulovaným právním úkonem, který měl zastřít dohodu účastníků o odložení splatnosti kupní ceny, kterou obviněná neuhradila. Obviněná tedy věděla v době uzavření kupní smlouvy o tom, že je v postavení dlužníka vůči poškozenému V. S., přesto zcizila veškerý svůj nemovitý majetek s následným využitím získaných peněz na jiné účely, než na úhradu dluhů vůči poškozenému, a nezůstal jí tak žádný majetek, ze kterého by, byť jen částečně, uspokojila pohledávku poškozeného V. S. jako svého věřitele.
K námitce obviněné, že neměli s manželem vypořádané společné jmění manželů, a proto uhradila-li ze získaných prostředků jeho závazky, nedopustila se trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., je třeba uvést, že trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. se nedopustí dlužník, který prodá svůj majetek a ze získaných prostředků uhradí jiné skutečné pohledávky vůči sobě ( srov. č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). O tento případ se však v dané věci nejedná, protože obviněná nehradila své závazky, ale výlučně závazky svého manžela nespadající do společného jmění manželů, protože tyto vznikly před uzavřením jejich manželství.
Námitka obviněné, že nebyla zachována totožnost skutku nenaplňuje dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto není možné se jí zabývat v rámci řízení o dovolání. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že lze přisvědčit výtce obviněné v tom, že odvolací soud pochybil, když v odůvodnění usnesení uvedl, že obviněná „převedla výše uvedené nemovitosti jako část vlastního majetku formou prodeje na cizí osoby s následným využitím peněz pro svoji potřebu a na jiné účely“. Toto pochybení odvolacího soudu však nelze napravit v dovolacím řízení, neboť dovoláním lze napadat pouze výroky určitého rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění. Dovolání je v této části nepřípustné, protože směřuje pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.).
K výhradě obviněné, že soudy dostatečně nevzaly v úvahu její podnikatelské aktivity, poukazuje Nejvyšší soud na to, že trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou, je dokonán okamžikem, kdy dlužník v důsledku majetkových dispozic již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1543 až 1557). Obviněná naplnila skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. tím, že nebyla schopna ovlivnit splnění svého závazku vůči poškozenému V. S., který byl jejím věřitelem.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek