ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1011.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1011/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný O. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 87/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 110/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. 1 T 110/2004, byl obviněný O. H. uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 12. června 2004 kolem 01.30 hodin v obci O., okres Š., poté, co jako řidič osobního vozidla značky Š. F. najel na ve vozovce na břiše ležícího podnapilého L. Š., vedle něhož leželo jízdní kolo a který byl zachycen spodní částí předního nárazníku a dalšími částmi podvozku vozidla, vlečen a rolován a přejet levým zadním kolem vozidla, a utrpěl tak úrazově krvácivý šok při polytraumatismu způsobeném zejména zlomeninami kostí trupu a poranění nitrolebních a nitrobřišních orgánů a další zranění, kterým téhož dne v nemocnici podlehl, nezastavil a z místa střetu ujel, aniž by poskytl L. Š. potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.“ Za to byl podle §208 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva a půl roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný O. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 87/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 3. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný O. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku připomněl svoji obhajobu, že se nedopustil trestného činu, za který je volán k odpovědnosti, neboť nevěděl, že došlo ke kolizi jím řízeného motorového vozidla s poškozeným L. Š. Dále zmínil, že krajský soud zamítl odvolání s tvrzením, že obviněný věděl, že došlo ke kolizi motorového vozidla najetím na jízdní kolo, a věděl, že měl poskytnout pomoc osobě, která se na místě činu nacházela. Odvolací soud ale tvrdí, že o přítomnosti poškozeného se obviněný dozvěděl až z novin. Dovolateli tedy nelze podle jeho slov klást za vinu věci nebo skutečnosti, o kterých nevěděl. V tomto směru obsahuje rozhodnutí odvolacího soudu zásadní rozpor. Podle názoru dovolatele se soudu nepodařilo prokázat, že (dovolatel) spáchal předmětný čin, tedy že věděl, že na místě leží zraněná osoba a neposkytl jí pomoc. Odvolacímu soudu dále vytknul závěr, podle něhož jako účastník dopravní nehody porušil své povinnosti uložené mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích. V souvislosti s tím poznamenal, že obviněnému je třeba především prokázat, že v době kolize věděl, že došlo k dopravní nehodě, jak má na mysli zákon. Zdůraznil pak, že nepopírá, že narazil do jízdního kola, ale nepovažoval to za dopravní nehodu, neboť vůbec netušil, že účastníkem této dopravní nehody je poškozený.
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby „napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že soudem zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu nemá. V rámci tohoto dovolacího důvodu však nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze sice připustit i v řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání (právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. V této věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Státní zástupce pak konstatoval, že obviněný formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto i ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, jež jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný O. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zejména trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují především do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž ve skutečnosti v dovolání vytýká nesprávné skutkové závěry (tvrdí, že soudu se nepodařilo prokázat, že věděl, že na místě leží zraněná osoba a neposkytl jí pomoc). Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje, podle níž nevěděl, že došlo ke kolizi jím řízeného motorového vozidla s poškozeným L. Š., a z rozporného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud však soud prvního stupně po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že dovolatel se dopustil shora popsaného skutku, přičemž věděl, že poškozeného přejel, což odvolací soud zamítnutím odvolání dovolatele potvrdil, nelze konstatovat, že by zmíněná skutková zjištění dostatečně vyložená (včetně hodnotících úvah) ve shora citovaném rozsudku byla v rozporu s provedenými důkazy a použitou právní kvalifikací.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených zamítavým výrokem odvolacím soudem, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takovou argumentaci pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Totéž platí se zřetelem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. i ve vztahu k námitkám dovolatele směřujícím proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
V těchto souvislostech se patří opětovně konstatovat, že je to právě soud prvního stupně (nalézací soud), jemuž především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí. Odvolací soud může z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl (viz ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.). Pokud tedy odvolací soud neshledá v dokazování a hodnocení důkazů provedeném nalézacím soudem takové vady, které by byly důvodem pro zrušení odvoláním napadeného rozsudku, a sám přitom neprovede žádné důkazy, není oprávněn na základě vlastního hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem činit skutková zjištění odchylující se od závěrů vyjádřených v jím přezkoumávaném rozhodnutí. Vyjádřil-li v předmětné věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž zamítl odvolání dovolatele, odlišná zjištění, než jaká učinil nalézací soud (z hlediska vědomosti dovolatele o tom, že přejel poškozeného a způsobil mu zranění), nelze vzhledem k uvedeným skutečnostem takový postup označit za správný a nelze již z tohoto důvodu považovat jeho argumentaci za určující z hlediska rozhodnutí o podaném dovolání.
K rozvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2005
Předseda
JUDr. Vladimír Veselý