ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1075.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1075/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 dovolání, které podal obviněný L. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 3 To 116/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 120/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 T 120/2003, byl obviněný L. A. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to na pokladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za to byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného V. R.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obviněný L. A. a v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 3 To 116/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek ohledně obviněného L. A. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a jmenovaného obviněného uznal vinným, že
v úmyslu vylákat neoprávněně vrácení nadměrného odpočtu DPH za zdaňovací období březen 1995 až leden 1997 u daňového subjektu V. R., M., U., V., DIČ, který v této době nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost, podal za tento subjekt u F. ú. K. daňová přiznání k DPH, kdy uplatnil vrácení nadměrného odpočtu této daně dne 9. 5. 1995 ve výši 285.579 Kč, dne 25. 5. 1995 ve výši 64.717 Kč, dne 7. 7. 1995 ve výši 136.010 Kč a 107.901 Kč, dne 25. 8. 1995 ve výši 231.024 Kč, dne 21. 9. 1995 ve výši 61.947 Kč, dne 24. 10. 1995 ve výši 350.380 Kč, dne 21. 11. 1995 ve výši 62.021 Kč, dne 22. 12. 1995 ve výši 89.070 Kč, dne 26. 1. 1996 ve výši 119.837 Kč, dne 27. 2. 1996 ve výši 316.842 Kč, dne 26. 3. 1996 ve výši 81.256 Kč, dne 22. 4. 1996 ve výši 49.763 Kč, dne 24. 5. 1996 ve výši 339.738 Kč, dne 21. 6. 1996 ve výši 172.483 Kč, dne 31. 7. 1996 ve výši 77.772 Kč, dne 28. 8. 1996 ve výši 376.785 Kč, dne 24. 9. 1996 ve výši 381.878 Kč, dne 25. 10. 1996 ve výši 398.057 Kč, dne 22. 11. 1996 ve výši 373.650 Kč, dne 18. 12. 1996 ve výši 375.964 Kč, dne 24. 1. 1997 ve výši 376.310 Kč, dne 25. 2. 1997 ve výši 392.659 Kč, celkem tak uplatnil neoprávněně nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 5.221.643 Kč, z toho byl přiznán nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 4.845.333 Kč, mimo částku 3.000,- Kč, která byla převedena na dluh - sankci - zvýšení DPH za třetí měsíc 1995 pro opožděné podání, a částky 7.095,- Kč, která byla převedena na nedoplatek daně z příjmu fyzických osob za rok 1995, byl požadovaný nadměrný odpočet vrácen, a to částka 231.024,- Kč na běžný účet V. R. vedený u Č. s., pobočka K., přičemž částka byla inkasována na pohledávky plynoucí z úvěru V. R., vše ostatní bylo poukázáno na běžný účet V. R. vedený u E., a. s., Ú. n. L., pobočka Ch., později tentýž účet vedený u U. banky, a. s., pobočka Ch., číslo, k němuž měl obžalovaný A. podpisové právo, na jehož základě těmito prostředky disponoval jednak prostřednictvím příkazů k úhradě a zejména vybíral hotovosti, za měsíc prosinec 1996 nebyl nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 376.310,- Kč přiznán, tím způsobil českému státu zastoupenému F. ú. K. škodu ve výši 4.842.333 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 379.310 Kč.
Takto zjištěné jednání soud druhého stupně kvalifikoval jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., v platném znění, a obviněného odsoudil podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný k výkonu trestu zařazen do věznice s dohledem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek beze změn.
Proti rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně podal obviněný L. A. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být citovaný dovolací důvod naplněn. Konstatoval, že trestní stíhání jeho osoby i spoluobviněného bylo v dané věci zahájeno pro trestný čin podvodu podle §9 odst. 2 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., zčásti spáchaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a spoluobviněného V. R. též pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., platného do 31. 12. 1997. V tomto smyslu byla podána i obžaloba, přičemž státní zástupkyně kvalifikovala společné jednání jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. v souladu např. s rozhodnutími sp. zn. 1 Tz 20/96 a sp. zn. 8 Tz 90/99. V této souvislosti obviněný odkázal i na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 45/1997, týkající se rozlišení mezi trestnými činy podle ustanovení §148 tr. zák. a ustanovení §250 tr. zák. v případě, že pachatel u příslušného finančního úřadu na základě falšovaných a nepravdivých údajů uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Zdůraznil, že podvodné je pouze takové jednání, nedojde-li vůbec k podnikatelské činnosti mající povahu zdanitelného plnění, u něhož je uplatňována daň na vstupu, a není tak vůbec v souvislosti s uplatňovaným plněním právního důvodu k zahájení daňového řízení. V návaznosti na tyto okolnosti namítl, že ve skutkové větě obou rozsudků je uvedeno, že nebyla vyvíjena žádná podnikatelská činnost, avšak tato skutečnost se v právní větě a právní kvalifikaci trestného činu nepromítla. Obviněný dále připomněl, že od počátku trestnou činnost popíral, a pokud by se této činnosti dopustil, nemohl by tak učinit bez aktivní pomoci spoluobviněného, případně jiných osob. Změna právní kvalifikace na trestný čin podle §148 tr. zák. vyžadovala doplnění dokazování, aby obhajoba nebyla zkrácena na svém právu vyjádřit se ke všem skutečnostem kladených L. A. za vinu a odlišném směru dokazování vyplynuvšího ze změny právní kvalifikace, neboť tento trestný je ve vztahu speciality k ustanovení §250 tr. zák. Doplnění dokazování by mohlo prokázat i podvodný úmysl u spoluobviněného V. R., přičemž nelze vyloučit ani podvodný úmysl spoluobviněného ve vztahu k osobě dovolatele. Obviněný uvedl, že si je vědom skutečnosti, že současná zákonná úprava dovolacího řízení neumožňuje přezkum správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Zdůraznil, že v podaném dovolání nezpochybňuje hodnocení důkazů soudy. Současně zmínil, že zjevná pochybení soudů hodlá napadnout v rámci další obhajoby v řízení před soudem prvého respektive druhého stupně.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky, popřípadě též vadné řízení jim předcházející a přikázal soudu prvého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že v rozporu s primárním tvrzením dovolatele, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, stojí námitka, že jeho jednání popsané ve výroku o vině mělo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., a to patrně proto, aby podvodný úmysl byl detekován též u spoluobviněného V. R. a jmenovaný byl rovněž odsouzen. Zdůraznil, že obviněný nemůže svým dovoláním napadat zprošťující výrok týkající se výlučně spoluobviněného; ten nemůže být v řízení o dovolání obviněného nijak dotčen. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, nelze námitce dovolatele přisvědčit. Státní zástupce uvedl, že právní vývody o kvalifikaci podvodného jednání vůči fiskální soustavě státu, jehož se dopustil pachatel, který vůbec nepodnikal, měly opodstatnění do té doby, než nabylo účinnosti nyní platné ustanovení §148 odst. 2 tr. zák., které zahrnuje jakékoli podvodné jednání, jehož cílem je získat neoprávněný prospěch na úkor daně, poplatku či podobných povinných plateb, bez ohledu na to, zda pachatel je či není subjektem příslušné daně či jiné povinné platby. Soudy jsou povinny aplikovat toto speciální ustanovení trestního zákona a nikoli se uchylovat k obecnému ustanovení o podvodu. Proto není možno přisvědčit námitce obviněného, jež vyhovuje tvrzenému dovolacímu důvodu, když ve zbývajícím rozsahu neodpovídá argumentace dovolatele žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. A. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout k té části dovolacích námitek, v níž obviněný popírá spáchání vytýkané trestné činnosti, respektive pokud by se jí měl dopustit, nemohl by tak učinit bez aktivní pomoci spoluobviněného případně jiných osob. Toto tvrzení je primárně výhradou ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, a proto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný, obsahově nenaplňuje. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V případě, že by obviněný učinil pouze zmíněnou námitku, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný L. A. rovněž zpochybnil právní kvalifikaci jednání, jímž byl uznán vinným. Podle jeho názoru měl být zjištěný skutek posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť v tzv. skutkové větě obou rozsudků je uvedeno, že nebyla vyvíjena žádná podnikatelská aktivita, tj. vůbec nedošlo k podnikatelské činnosti, která měla povahu zdanitelného plnění. V tomto ohledu obviněný naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu. Dospěl však k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jelikož východiskem pro právní posouzení je skutkový stav věci, k němuž dospěly soudy obou stupňů, je třeba připomenout zjištění Vrchního soudu v Praze popsané v rozsudku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Z popisu skutku v podstatě vyplývá, že obviněný L. A. v úmyslu neoprávněně vylákat vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1995 až leden 1997 u daňového subjektu V. R., který v této době nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost, podal za tento subjekt u F. ú. K. daňová přiznání k DPH, v nichž uplatnil vrácení nadměrného odpočtu této daně v celkové výši 5.221.643,- Kč, z čehož byl přiznán nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 4.845.333,- Kč, mimo částku 3.000,- Kč, která byla převedena na dluh - sankci - zvýšení DPH za třetí měsíc 1995 pro opožděné podání, a částky 7.095,- Kč, která byla převedena na nedoplatek daně z příjmu fyzických osob za rok 1995, byl požadovaný nadměrný odpočet vrácen, nárok na odpočet za měsíc prosinec 1996 ve výši 376.310,- Kč přiznán nebyl, čímž způsobil českému státu škodu ve výši 4.842.333,- Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 379.310,- Kč. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný předstíral skutečnosti, z nichž měla vyplývat povinnost státu poskytnout plnění ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, ačkoliv v předmětné době daňový subjekt vůbec nepodnikal. Z tzv. právní věty napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud považoval znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 4 tr. zák., v platném znění, za naplněné tím, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby vylákal výhodu na dani a způsobil škodu velkého rozsahu, přičemž jednal v úmyslu trestný čin spáchat, k dokonání trestného činu však nedošlo.
Při posuzování právní kvalifikace zjištěného jednání bylo nutno vzít v úvahu, že od doby spáchání předmětného jednání obviněného došlo několikrát ke změně odpovídající právní úpravy obsažené v trestním zákoně. Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání vytýkaného činu, se dopustil ten, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku. V kvalifikované skutkové podstatě podle §148 odst. 2 písm. c) tr. zák. se posuzovalo jednání pachatele, který způsobil činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu, a podle §148 odst. 3 tr. zák. jednání pachatele, který činem uvedeným v odstavci 1 způsobil škodu velkého rozsahu. Podle ustanovení §89 odst. 14 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, se značnou škodou rozuměla částka dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády (nařízení vlády č. 464/1991 Sb. ji stanovilo ve výši 2000,- Kč), tj. částka nejméně 200.000,- Kč, škodou velkého rozsahu nejméně pětisetnásobek takové mzdy, tj. částka nejméně 1.000.000,- Kč.
V tomto kontextu nutno poznamenat, že případy obdobné posuzovanému skutku nebyly podle tehdy platné právní úpravy posuzovány jako trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 tr. zák., ale - při neexistenci speciální skutkové podstaty dopadající na podvodné vylákání daňových výhod - jako trestné činy podvodu podle §250 tr. zák. Trestným činem podvodu bylo jednání, jestliže k podnikatelské činnosti spojené s přiznáním daně vůbec nedošlo, činnost byla pachatelem toliko fingována za účelem uplatnění nadměrného odpočtu DPH a zákonná daňová povinnost fakticky vůbec nevznikla. Naopak pokud činností podnikatele skutečně vznikla zákonná povinnost platit respektive přiznat daň, avšak pachatel nepravdivými nebo zkreslenými údaji ovlivnil daňové řízení tak, že zkrátil daň, popřípadě dosáhl toho, aby mu byla vyplacena částka za nadměrný odpočet daně (např. předstíráním, že nakoupil větší množství zboží nebo provedl služby ve větším rozsahu, než tomu bylo ve skutečnosti), šlo o jednání, které bylo posuzováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 tr. zák., jenž byl k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. ve vztahu speciality (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 45/1997).
S účinností od 1. 1. 1998 bylo novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. doplněno ustanovení §148 tr. zák. novým odstavcem 2, který vymezuje trestní odpovědnost za neoprávněné vylákání výhody na dani a jiné podobné povinné platbě, a dosavadní odstavce 2 a 3 byly nově označeny jako odstavce 3 a 4. Novelizovaného trestného činu s názvem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. Toto ustanovení postihuje každé vylákání daňové výhody, aniž by bylo podstatné, zda došlo k podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného plnění, a zda tu je vůbec právní důvod k zahájení daňového řízení, či nikoliv. O daňovou výhodu se proto jedná v případě, kdy pachatel nezkracuje své plnění vůči státu, ale naopak od státu vyžaduje peněžitou výplatu uvedením nepravdivých tvrzení. Vylákáním daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. není pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák., ale fingované předstírání skutečností, z nichž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně určité plnění tomu, kdo ani nemusí být plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Povinnost odvést daň ani provést její odpočet za této situace ze zákona nevznikne a plní-li stát v omylu vyvolaném pachatelem, má nárok na náhradu škody, kterou tím utrpí. Vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. je specifickým případem podvodu vůči státu, který je charakterizován uváděním v omyl příslušného správce daně nebo využitím jeho omylu.
Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. vyžaduje v odstavci 3 písm. c) způsobení značné škody a v odstavci 4 způsobení škody velkého rozsahu. V této souvislosti nutno rovněž poukázat na novelizaci ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., provedenou zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, týkající se zákonného vymezení jednotlivých kategorií škod, podle něhož se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Uvážíme-li všechny výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, lze přisvědčit dovolateli, že podle úpravy účinné v době spáchání činu zjištěný skutek naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na výše zmíněnou novelizaci trestního zákona provedenou jednak zák. č. 253/1997 Sb. a jednak zák. č. 265/2001 Sb. bylo namístě skutek posoudit jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, jenž dopadá na případy neoprávněného vylákání daňové výhody. Podle názoru Nejvyššího soudu je tato právní kvalifikace jednání obviněného pro něho zjevně příznivější než posouzení podle právní úpravy účinné v době, kdy byl čin spáchán.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy obou stupňů aplikovaly, a to při zvážení ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002. Okolnost, že v rozsudku odvolacího soudu se ve výroku o vině používá u trestního zákona označení v platném znění, nemá na konečnou správnost právního posouzení vliv, neboť po 1. 1. 2002 nedošlo v předmětných ustanoveních zákona k žádným změnám. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Praze rovněž uvedl, proč upřednostnil právní kvalifikaci jednání obviněného L. A. podle novelizovaného ustanovení §148 odst. 2, 4 tr. zák. před ustanovením podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného jednání. V této souvislosti prvostupňový soud předně poukázal na novelizované ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., jež nově vymezuje pojem škody velkého rozsahu způsobené trestným činem. Dále na nově zakotvenou skutkovou podstatu trestného činu podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. s tím, že její aplikace je pro obviněného příznivější, neboť kvalifikace jednání podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., tj. podle předchozí právní úpravy, by byla pro obviněného z hlediska ustanovení §62 odst. 1 tr. zák. méně výhodná (viz str. 26 odůvodnění rozsudku).
K vyslovenému právnímu názoru považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit některé skutečnosti. Především je nutno připomenout, že otázku, kterého trestního zákona bude v daném případě použito, je potřebné zkoumat komplexně, tj. po porovnání, který z trestních zákonů je jako celek pro obviněného nejpříznivější. V projednávaném případě je evidentní, že z hlediska samotné výměry trestní sazby není rozdílu při aplikaci dřívějšího či pozdějšího zákona, neboť v obou případech trestní zákon stanoví na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku, stejnou trestní sazbu odnětí svobody na pět až dvanáct let. Odlišná je ovšem situace z hlediska dopadu na právního posouzení předmětného skutku. Již krajský soud správně upozornil na novelizaci ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., jež nově vymezuje minimální výši jednotlivých kategorií škod. Je jasné, že v případě aplikace trestního zákona účinného v době spáchání předmětného činu a posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., by se jednalo jednak zčásti o dokonaný trestný čin s téměř pětinásobkem naplnění znaku škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §89 odst. 14 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001 (ohledně způsobené škody 4.842.333,- Kč), a jednak zčásti o pokus tohoto trestného činu (v případě uplatněné, ale nepřiznané částky 379.310,- Kč). Naproti tomu v případě právního posouzení skutku, jak bylo použito v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jde o pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 4 tr. zák. I když trestní zákon stanoví na dokonaný trestný čin a jeho pokus stejnou trestní sazbu (§8 odst. 2 tr. zák.), je pokus trestného činu obecně méně závažnou formou trestné činnosti, než je dokonaný trestný čin, neboť vyvolává pouze ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Navíc v daném případě způsobená a hrozící škoda v celkové výši 5.221.643,- Kč ani nijak výrazně nepřevyšuje minimální výši škody stanovenou pro škodu velkého rozsahu v §89 odst. 11 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Tyto okolnosti (případně i další skutečnosti) jsou podstatné z hlediska posouzení společenské nebezpečnosti spáchaného jednání (§3 odst. 4 tr. zák.), jak na ně při ukládání trestu obviněnému L. A. podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. (pod dolní hranici zákonné trestní sazby) upozornil odvolací soud (viz str. 10 odůvodnění rozsudku).
Soud prvého stupně sice správně poukázal, že ustanovení §62 tr. zák. zpřísňuje možnost podmíněného propuštění pachatelů nejzávažnějších trestných činů. Z taxativního výčtu v tomto ustanovení vyjmenovaných zvlášť závažných trestných činů, jejichž spáchání odůvodňuje podmíněné propuštění až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, vyplývá, že na rozdíl od trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. zde není zařazen trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 4 tr. zák. V případě uložení trestu odnětí svobody za trestný čin podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. proto platí příznivější podmínky stanovené v §61 tr. zák., tj. odsouzený může být za splnění dalších podmínek propuštěn na svobodu po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud však považuje za nutné zdůraznit, že ustanovení §62 tr. zák. není relevantní normou pro výrok o vině a trestu, neboť souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu nemůže být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu pachatele z hlediska časové působnosti trestního zákona - §16 odst. 1 tr. zák. (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Proto k okolnostem uvedeným v ustanovení §62 tr. zák. nelze v daném případě přihlížet.
I přes konstatovanou výhradu je možné spolehlivě uzavřít, že na jednání obviněného L. A. byl ve smyslu znění §16 odst. 1 tr. zák. důvodně aplikován, a to v rámci správné právní kvalifikace předmětného skutku, jak je vyjádřena ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, pozdější trestní zákon, který je jako celek pro jeho osobu příznivější.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. A. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k