ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1078.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1078/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 dovolání, které podal obviněný D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 To 10/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 167/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 1 T 167/2004, byl obviněný D. K. uznán vinným, že
1. dne 4. 3. 2004 v dopoledních hodinách přicestoval leteckou linkou TU 228, s trasou A., na letiště R. v P., přičemž prohlídkou jeho zavazadel bylo zjištěno, že do ČR přivezl 15 ks slisovaných desek obsahujících hašiš o hmotnosti 1360,80 g netto s obsahem celkem 199,554 g Delta 9 - THC, přičemž hašiš byl ukryt jednak v tašce s dvojitým dnem, jednak na dně krabice s datlemi, která byla uložena v téže tašce a hašiš - pryskyřice z konopí je uvedena v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako látka omamná,
2. dne 4. 3. 2004 při zadržení na letišti P. v P., byl nalezen v zavazadlech obžalovaného cestovní pas F. č., znějící na jméno Z. K., občan F., který podle znaleckého posudku z oboru kriminalistika - technické zkoumání dokladů a písemností je pravým formulářem cestovního pasu F, ale pozměněný výměnou původní fotografie a přepsáním poslední číslice, určující v letopočtu rok platnosti cestovního dokladu (na číslici 5), tento pas obsahoval fotografii obžalovaného, přičemž takto padělaný cestovní doklad hodlal v budoucnu použít jako pravý.
Zjištěné jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval v bodě ad 1 jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a v bodě ad 2 jako pokus trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §8 odst. 1 k §176 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí 1360,80 g hašiše a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 To 10/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný D. K. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl výrok o vině a trestu a opřel je o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Skutek se sice stal, ale jinak než byl popsán z hlediska viníka i okolností skutku. Obviněný zdůraznil, že nebyl pachatelem ani spolupachatelem ve smyslu trestního zákona, čili nebyl příčinou toho, že skutek se stal trestným činem. Soudy obou stupňů vycházely z neúplných dílčích důkazů, přičemž klíčové důkazy navrhované obhajobou neprovedly, aniž by zdůvodnily proč. Obviněný konstatoval, že na rozdíl od důkazů obžaloby předložil logické vysvětlení celé záležitosti, avšak soudy, aniž by tyto argumenty obhajoby vyvrátily, je naopak považovaly (nedoznání se k trestné činnosti) za přitěžující okolnost. Podle jeho názoru s dostatečnou pečlivostí nezkoumaly a nesnažily se s jistotou prokázat, zda skutek byl spáchán D. K. a ne jinou osobou, která obviněného nastrčila bez jeho vědomí. V tomto směru v podrobnostech poukázal na nedostatečné zajištění důkazů o tom, kdo skutečně zavazadlo obsahující nedovolenou látku připravil k transportu do České republiky. Vlivem liknavosti a jazykové nevybavenosti policie, resp. neschopnosti správně a v potřebném rozsahu zasáhnout na místě samém, nebyl zadržen a vyslechnut jediný důležitý svědek S. Z., který v letadle cestoval s obviněným a měl určitou souvislost s inkriminovaným zavazadlem. Orgány policie svým neprofesionálním přístupem zadržely pouze obviněného, zmařily možnost obstarat korunního svědka pro správné objasnění věci a tím odhalit totožnost skutečného pachatele skutku, eventuálně ho na místě zadržet. S tímto postupem policie se soud spokojil a v tomto ohledu další důkazy neprovedl. Obviněný zdůraznil, že bylo rozhodnuto na základě neúplných důkazů, které netvořily uzavřený řetěz jednoznačných důkazů, jež by do sebe bezchybně zapadaly a nezpochybnitelně prokazovaly jeho vinu, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Pokud jde o předmětný cestovní pas uvedl, že ho nepadělal ani nepozměnil a současně neměl v úmyslu ho použít, ledaže by byl v bezprostředním ohrožení života a použití pasu, pozměněného jeho politickou organizací, by toto nebezpečí odvrátilo.
V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen nesprávný druh trestu, který zákon nepřipouští. Poukázal, že na území České republiky má dlouhodobý pobyt, více let zde podniká, což bylo doloženo výpisem z obchodního rejstříku. Má zde pracovní a sociální zázemí, neboť zde má příbuzné s dlouhodobým pobytem, takže trest vyhoštění by byl v rozporu se zájmy na spojování rodin. Vzhledem k těmto skutečnostem byl trest vyhoštění uložen v rozporu s ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
V závěru dovolání obviněný upozornil, že soud prvého stupně se omezil jen na důkazy a úřední záznamy provedené Policií ČR, učiněné bez překladatele a bez advokáta, v čemž spatřuje porušení zásad trestního řízení ve smyslu §2 odst. 4, 5, 13, odst. 14 tr. ř. Rovněž došlo k porušení ustanovení §76 odst. 5 tr. ř., neboť při svém zadržení nemohl být vyslechnut v mateřském jazyce. Z petitu dovolání vyplývá návrh dovolatele, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu obě napadená soudní rozhodnutí a obviněného zprostil obžaloby eventuálně věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji znovu v jiném složení senátu projednal a rozhodl. Pro naposledy uvedený případ obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl, že se nebere do vazby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že námitky obviněného s tímto důvodem nekorespondují, neboť výlučně brojí proti údajnému porušování procesních pravidel v jeho trestní věci, zejména proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a stabilizovaly skutkový stav, vedle námitek proti rozsahu dokazování a údajné nedostatečnosti důkazních prostředků. Takové výhrady však nelze mít za výtky vůči hmotně právnímu posouzení skutku a není možné je podřadit ani pod jiný důvod dovolání. V souvislosti s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce poukázal, že z podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění, jež musí být ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. splněny kumulativně, je u obviněného zjevně dáno povolení k dlouhodobému pobytu. Jeho tvrzení o pracovním zázemí je však přinejmenším diskutabilní, neboť není schopen jednat s orgány našeho státu nejenom v úředním jazyce, ale ani v angličtině či arabštině, jež je úředním jazykem jeho země. V žádném případě však není podle státního zástupce splněna poslední podmínka, že by zde obviněný měl sociální a rodinné zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Nebylo zjištěno, že by se v České republice spolu s obviněným dlouhodobě zdržovali jeho příbuzní v pokolení přímém nebo jeho sourozenci a pokud jde o manželku, ta žije v A. Důvodům, jež podle obviněného vylučují uložení trestu vyhoštění, tedy nelze přiznat váhu a jeho dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Státní zástupce upozornil na pochybení soudu stran rozhodnutí o zadrženém hašiši. Z provedených důkazů neplyne, že by tato droga byla majetkem obviněného. Naopak skutková zjištění svědčí pro to, že byl pouze kurýrem přepravujícím drogu z A. do Č. V tomto případě by však bylo uložení trestu propadnutí věci vyloučeno a v úvahu by připadalo toliko ochranné opatření zabrání věci podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. Tuto námitku však obviněný neuplatnil a rozhodnutí v tomto směru by znamenalo nepřípustné rozšíření dovolacích důvodů. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného D. K. je nutno považovat za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného D. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným D. K. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pokud jím napadá právní posouzení skutků pod bodem 1 a 2 výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný uvádí, že soudy vycházely z neúplných důkazů, přičemž klíčové důkazy navrhované obhajobou neprovedly. Rovněž popisuje svoji verzi události a v podrobnostech upozorňuje na jím tvrzené nedostatky v postupu policie a následně i soudů obou stupňů. Cestovní pas nepadělal, nepozměnil a neměl v úmyslu ho použít, ledaže by byl v bezprostředním ohrožení života a použití pasu, pozměněného jeho politickou organizací, by toto nebezpečí odvrátilo. Takto koncipované výtky však primárně směřují proti správnosti skutkového zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž v tvrzených procesních vadách (zejména ohledně nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dále ustanovení §2 odst. 4, 13, 14, §76 odst. 5 tr. ř.) obviněný až následně dovozuje pochybení v právním posouzení skutků. Jak již bylo výše uvedeno, tak samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný D. K. spáchal posuzované skutky tak, jak jsou popsány pod body 1 a 2 ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (viz jejich citace v úvodu tohoto usnesení) a rozvedeny v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsané skutky, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (v bodě 1 výroku) a pokus trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §8 odst. 1 k §176 odst. 1 tr. zák. (v bodě 2 výroku) nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v posuzovaném případě jde ze strany obviněného výlučně o námitky, které stojí mimo rámce zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze aplikovat, pokud obviněné osobě byl uložen trest, který trestní zákon vůbec nezná, nebo trest, který zákon zná (srov. ustanovení §27 tr. zák.), avšak nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu tohoto druhu. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá i uložení několika druhů trestů vedle sebe, jejichž uložení takto kumulativně je zákonem vyloučeno. Zahrnuje dále případy uložení trestu mimo výměru trestní sazby, tj. trestu, který lze za konkrétní trestný čin uložit, avšak soud nerespektuje trestní sazbu, kterou stanoví trestní zákon. Z uvedeného plyne, že tímto dovolacím důvodem je možno napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. musí jít o druh trestu podle zákona nepřípustný či výměru trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný D. K. namítl, že v posuzovaném případě byly dány okolnosti vylučující uložení trestu vyhoštění ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Tato výtka obviněného směřující proti tomu, že byl uložen druh trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost, je obecně způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z tohoto hlediska bylo proto nezbytné posoudit, zda v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.
Podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ze znění tohoto ustanovení lze logickým a systematickým výkladem dovodit, že jednotlivé okolnosti jsou zde uvedeny kumulativně a musí existovat zároveň (srov. spojku „a“ mezi druhou a třetí z nich). Za povolení dlouhodobého pobytu je třeba považovat jak povolení přechodného pobytu (srov. ustanovení §16 a násl., zejm. znění §30 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), tak povolení k trvalému pobytu cizince (§64a a násl. zák. č. 326/1999 Sb.). Dostatečné pracovní zázemí může mít pachatel vytvořeno nejen prostřednictvím pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, který sídlí na území České republiky nebo zde má pracoviště, ale rovněž na základě vlastní podnikatelské aktivity, ať již jako podnikající fyzická osoba nebo jako společník obchodní společnosti. Sociálním zázemím se rozumí především existence určitých společensky užitečných vztahů pachatele ke svému okolí, jeho začlenění do zdejšího kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a rodinných, které jsou samostatným hlediskem. Zájem na spojování rodin předpokládá takové rodinné vztahy pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky, přičemž důvodem zde bude zejména trvalé bydliště nebo jiný dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na zdejším území.
Co se týče rozhodných skutkových okolností obviněný D. K. tvrdí, že na území České republiky má trvalý pobyt, více let zde podniká, což bylo doloženo výpisem z obchodního rejstříku a má zde příbuzné s dlouhodobým pobytem. V tomto směru bylo ze spisového materiálu zjištěno, že obviněný je státním příslušníkem A. (č. l. 260 spisu), kde se až do svého zadržení dne 4. 3. 2004 zdržoval. Podle tvrzení obviněného do České republiky jezdil od roku 1998 zhruba dvakrát do roka z důvodu své podnikatelské činnosti (obchod s křišťálem), pobýval zde přibližně měsíc, a poté se vrátil zpět do A. (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 97 spisu). Na č. l. 262a spisu je založen výpis z obchodního rejstříku, podle něhož má obviněný na území naší republiky obchodní firmu D. K., místo podnikání P., K. Ze spisového materiálu též plyne, že v České republice byl hlášen na adrese P., K. Na č. l. 27 spisu je rovněž založena plná moc udělená obhájci obviněného, kterou vystavil H. M. O., nar., podle údajů zde obsažených švagr obviněného.
Z těchto skutečností lze dospět k následujícím závěrům. V trestním řízení bylo zjištěno, že obviněný měl v době rozhodování soudu o trestu na území České republiky povolení k dlouhodobému pobytu, zde se však zdržoval minimálně, jezdil sem pouze z důvodu podnikatelských aktivit, a to podle jeho tvrzení přibližně dvakrát do roka. Z listinných důkazů vyplývá, že obviněný měl na území našeho státu obchodní firmu, přičemž nebylo prokázáno, že by jeho podnikání bylo fiktivní, nevykazovalo žádný zisk apod. Proto lze považovat podmínku povolení k dlouhodobému pobytu a pracovního zázemí ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. za dostačující. Zbývalo tedy posoudit, zda obviněný má na území České republiky sociální zázemí a zda ve smyslu ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. je uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin, tj. zda veškeré okolnosti v tomto ustanovení uvedené by byly naplněny současně.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému nelze přisvědčit v jeho tvrzení o existenci rodinného zázemí na území našeho státu. Otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázkou závisející na skutečné, praktické existenci úzkých osobních vztahů. O kvalitě vztahu úzkých rodinných vazeb svědčí zjištění, že obviněný D. K. prožil převážnou část svého života mimo území České republiky a jeho nejbližší příbuzní (manželka, děti, rodiče, sourozenci) nežijí v České republice. Skutečnost, že na území České republiky pobývá švagr obviněného, jehož je možno považovat ve vztahu k obviněnému za osobu v poměru rodinném nebo obdobném, však na ochranu zájmu na spojování rodin ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. nemá vliv. Z toho důvodu není nutné se zabývat otázkou sociálního zázemí obviněného v České republice.
Lze uzavřít, že zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění byly v posuzovaném případě naplněny. Proto nelze shledat v rozsudečném výroku Obvodního soudu pro Prahu 6 (s nímž se ztotožnil i odvolací soud) pochybení, pokud obviněnému uložil tento druh trestu, neboť předně není občanem České republiky a ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka. Dále výše konstatované skutečnosti nejenže nevylučují uložení trestu vyhoštění z území České republiky podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., ale s poukazem na charakter trestné činnosti obviněného D. K. uložení tohoto trestu ve smyslu §57 odst. 1 tr. zák. vyžaduje obecný zájem.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného D. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k