ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1249.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1249/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 dovolání, které podal obviněný K. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 9 To 147/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 359/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 3 T 359/2004, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že nejméně od 20. 3. 2003 do 21. 6. 2004, kdy byl vzat do vazby v P., okr. N., záměrně ze sexuálních pohnutek na různých místech, zejména před budovou G. před obchodním domem A., téměř denně kromě víkendu vyhledával mladistvou I. L., studentku G. P., kterou bez zavdání příčin z její strany přes její opakované a důrazné odmítání proti její vůli, osobně a dopisy, které jí nutil od něj přebírat, snažil přimět k navázání milostného vztahu, přičemž když byl opakovaně odmítnut dne 23. 4. 2004, jí začal osočovat a napadat, že je na něho zlá a vyhrožovat jí, že 2 lidé, kteří mu ublížili, tak jako ona jemu, již zemřeli, aby si toho byla vědoma a zachovala se podle toho, čímž jí způsobil dlouhotrvající zátěžovou situaci spojenou s úzkostí, strachem, pocitem bezmocnosti a ohrožení. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ambulantní formě.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný K. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 9 To 147/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovaným soudním rozhodnutím podal obviněný K. K. prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl všechny výroky a opřel je o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu vydírání. Podle názoru obviněného mělo být rozhodnuto, že jde o jiné jednání, které nemá charakter pro společnost nebezpečného trestného činu. Zdůraznil: „To, že naléhavost, s jakou se dovolatel domáhal podání vysvětlení, překročila obvyklou míru, by bylo možné posoudit jako přestupek. V žádném případě se nejednalo o trestný čin vydírání…“. Zjištěné skutečnosti nesvědčí o jeho úmyslu někoho vydírat. Obviněný soudům obou stupňů vytkl, že nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ze skutku, jak je popsán ve výroku o vině, ani ze skutkových zjištění v odůvodnění napadeného rozsudku nelze jednoznačně dovodit, že se dopustil trestného činu vydírání. Ve vztahu k tomuto trestnému činu je popis skutku nekonkrétní a nepřesvědčivý. Zmíněné nedostatky neodstranil ani odvolací soud.
V souvislosti s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný soudu prvého stupně vytkl, že při ukládání ochranného opatření vycházel ze znaleckého posudku, který nebyl objektivní. Uvedl: „Pochybnosti o jeho objektivnosti a jeho bezchybnosti jsou podloženy konstatováním znalců MUDr. J. a PhDr. P. v jejich znaleckém posudku o vyšetření duševního stavu I. L. (str. 112 spisu), kteří po konzultaci se soudními znalci MUDr. V. a MUDr. M., kteří vyšetřovali duševní stav dovolatele, do svého znaleckého posudku zaznamenávají vyjádření znalců MUDr. V. a MUDr. M., že tito nenavrhují žádná léčení.“ Obviněný proto namítl, že soud prvého stupně nedůvodně neakceptoval jeho návrh na vyhotovení nového znaleckého posudku a následně vycházel z časově vzdálených informací napadeného znaleckého posudku a nikoliv z jeho aktuálního zdravotního stavu. Odvolací soud pochybil, když o těchto vadách, které v odvolání vytýkal, nerozhodl.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný konstatoval, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Podle obviněného popis skutku v rozsudku soudu prvého stupně neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. V této souvislosti zopakoval, že popis je nepřesný a neúplný, neboť chybí údaje týkající se zákonných znaků trestného činu vydírání, zejména jeho subjektivní stránky. Naopak popis skutku obsahuje ve vztahu k trestnému činu vydírání řadu nepodstatných okolností, které jsou navíc zcela nepravdivé a důkazy nepodložené. Obviněný zdůraznil, že soud musí do rozsudku pojmout takovou skutkovou větu, jež poskytuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byl pachatel uznán vinným. Při přezkumu rozsudku prvostupňového soudu však krajský soud nerozhodl o vadách, jež v odvolání namítal včetně uloženého psychiatricko-sexuologického léčení.
Závěrem dovolání obviněný požádal, aby byla vzata v úvahu všechna písemná vyjádření učiněná v této věci, a to jako zdůvodnění jím vytýkaných vad. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby dovolací soud příslušnému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Vlastnoruční podání učinil i obviněný K. K. a označil je za dovolání s tím, aby bylo považováno za součást dovolání vypracovaného obhájkyní (č. l. 283-284 tr. spisu).
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že z obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Uvedla, že v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. obviněný pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, přičemž z dostupných spisových materiálů je možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jeho jednání. Podle názoru státní zástupkyně lze v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. plně odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož vyplynula potřeba obviněnému uložit formu léčení, o které rozhodl soud prvého stupně. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného K. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce [§265d odst. 2 věta první tr. ř.], nelze přihlížet k vlastnímu podání obviněného K. K. ve věci, byť v písemnosti uvádí, že je přílohou dovolání vypracovaného jeho obhájkyní. Podle názoru Nejvyššího soudu zákon nepochybně předpokládá zcela jinou součinnost obhájce při podání dovolání obviněného, než je písemné podání, které sám obviněný vypracoval a odeslal.
Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky (v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně) naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. Pokud odvolací soud konal odvolací řízení a řádný opravný prostředek zamítl podle §256 tr. ř. po provedeném přezkumu podle hledisek zakotvených v §254 tr. ř., nelze uvedený dovolací důvod aplikovat, neboť odvolací soud může zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání konaného o tomto odvolání, kdy odvolání sice splňuje procesní podmínky ve smyslu §253 tr. ř., avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.
Z trestního spisu a napadeného usnesení je zřejmé, že v případě obviněného K. K. konal Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Proto lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil důvody dovolání stanovené v §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V řízení o dovolání není Nejvyšší soud oprávněn v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní předně námitky obviněného K. K., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, že popis předmětného skutku obsahuje ve vztahu k trestnému činu vydírání řadu nepodstatných okolností, které jsou navíc zcela nepravdivé a důkazy nepodložené. Dále že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - psychologie, specializace sexuologie je neobjektivní, přičemž soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování nového znaleckého posudku a vycházel z časově vzdálených informací napadeného znaleckého posudku a nikoliv z aktuálního zdravotního stavu obviněného. Jak již bylo výše uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat, neboť obviněný vznesl výhrady ke správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat výtkami, které nespadají pod důvody dovolání. Rovněž nelze přihlížet k výhradám obviněného, které uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení, pokud nejsou v podaném dovolání popsány a pouze se na ně, a to bez bližší návaznosti, odkazuje.
V dovolání obviněný uplatnil i námitky, že ze skutku, jak je popsán ve výroku o vině, který je nepřesný, neúplný a neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., a ani ze skutkových zjištění v odůvodnění napadeného rozsudku nelze jednoznačně dovodit, že se dopustil trestného činu vydírání; zejména vytkl absenci naplnění jeho subjektivní stránky. Dále že v jeho jednání by bylo možno spatřovat pouze přestupek a chybně bylo uloženo ochranné opatření (ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ambulantní formě). Nejvyšší soud proto mohl posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují zmíněné právní vady.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Podle §89 odst. 6 tr. zák. je trestný čin spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Ve stručnosti lze připomenout, že trestný čin vydírání je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu a musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka násilí je tedy obsahově širší než pohrůžka bezprostředního násilí, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Nymburce (následně i odvolací soud) v rozporu s trestním zákonem, když skutek popsaný v rozsudečném výroku kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť obsahuje všechny jeho zákonné formální i materiální znaky. Předně jednání obviněného K. K. naplnilo objektivní stránku tohoto trestného činu, neboť: „…když byl opakovaně odmítnut dne 23. 4. 2004 (poškozenou mladistvou I. L. ohledně navázání milostného vztahu), začal ji osočovat a napadat, že je na něho zlá a vyhrožoval jí, že 2 lidé, kteří mu ublížili, tak jako ona jemu, již zemřeli, aby si toho byla vědoma a zachovala se podle toho, čímž jí způsobil dlouhotrvající zátěžovou situaci spojenou s úzkostí, strachem, pocitem bezmocnosti a ohrožení“. Citované jednání obviněného zahrnuje pohrůžku jiné těžké újmy, jíž poškozenou nutil, aby něco strpěla (jeho projevy milostného vyznání) a konala (vyšla jim vstříc). K této části jednání obviněného - k pronesené větě - soud prvého stupně mimo jiné konstatoval: „…podstatné je, v jakém kontextu byla pronesena, co jejímu pronesení předcházelo, jakým tónem byla pronesena a že skutečně poškozená poté měla z jednání obžalovaného strach, a to že této větě předcházelo úporné několik měsíců se opakující jednání obžalovaného, kterým se snažil přimět poškozenou k opětování jeho milostného citu. Pronesená věta mohla v poškozené vyvolat obavy o svůj další život.“ S poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské a dorostové psychiatrie a psychologie, prvostupňový soud zdůraznil: „…ať byla pronesená věta pronesena z jakýchkoliv pohnutek, byla způsobilá vyvolat vzhledem na okolnosti konstatované shora v poškozené obavy, poškozená si jí vyložila jako výhrůžky…“ (vše na str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve zjištěném činu obviněného je naplněno i úmyslné zavinění podle §4 písm. a) tr. zák., neboť prokázaným smyslem a cílem jeho jednání bylo narušit svobodné rozhodování jiného člověka (poškozené mladistvé I. L.). S námitkou dovolatele, že předmětné jednání nemá charakter pro společnost nebezpečného trestného činu, nelze souhlasit. V této souvislosti je potřebné ze str. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně mimo jiné připomenout, že obviněný K. K. se jednání dopustil: „…vůči mladistvé osobě, vystavil poškozenu dlouhotrvající zátěžové situaci spojené s úzkostí, strachem, pocitem bezmocnosti a ohrožení, přičemž následky na duševním stavu poškozené se mohou projevovat ještě v pozdějším věku v dospělosti“. Byť obviněný je osobou dosud trestně bezúhonnou, tak společenskou nebezpečnost jeho činu nebylo možno s poukazem na zmíněné okolnosti považovat za nepatrnou, aplikovat ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. a v předmětném jednání spatřovat pouze přestupek. Správnému právnímu posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině napadeného rozsudku použitá právní věta.
Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. soud může uložit ochranné léčení, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z ustanovení §72 odst. 4 tr. zák. mimo jiné vyplývá, že lze-li vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem očekávat, že účel splní i léčení ambulantní, může soud nařídit i tento způsob léčby, popřípadě ústavní léčení změnit dodatečně na léčení ambulantní nebo naopak.
Podle Nejvyššího soudu nelze okresnímu soudu vytknout pochybení, pokud v odsuzujícím rozsudku podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. obviněnému uložil i ochranné psychiatricko - sexuologické léčení v ambulantní formě. Je potřebné připomenout, že obviněný K. K. byl v dané trestní věci vyšetřen příslušnými soudními znalci a k jeho osobě byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - psychologie, specializace sexuologie (je datován dnem 21. 7. 2004). Z jeho závěrů včetně výslechu znalkyně MUDr. L. V. u hlavního líčení mimo jiné vyplývá, že u obviněného byla zjištěna duševní porucha - porucha s bludy, která vyplývá ze situačního vývoje stupňováním psychopatologie (bludy erotomanické, megalomanické a extrapotenční). Touto duševní poruchou trpěl i v době páchání trestné činnosti, tato porucha vedla k podstatnému snížení rozpoznávacích i ovládacích schopností obviněného. U obviněného byla zjištěna sexuální anomálie - sexuální orientace heterosexuální, hebefilní, jedná se o preference nedospělých ženských sexuálních objektů. V důsledku zjištěné sexuální anomálie byly jeho schopnosti ovládací ve vztahu k projednávané trestné činnosti sníženy až do poloviny mezi oběma krajními stavy, schopnosti rozpoznávací ovlivněny nebyly. Vzhledem ke zjištěné sexuální deviaci znalci považovali ze sexuologického hlediska, a to bez uložení náležité ochranné léčby sexuologické v ambulantní formě, pobyt obviněného na svobodě pro společnost za nebezpečný. Znalkyně MUDr. L. V. se k případné léčbě obviněného vyjádřila i v rámci svého výslechu u hlavního líčení (vše na str. 4 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku, kde okresní soud blíže rozvádí i další zjištění znalců).
Ze skutkových zjištění je zjevné, že obviněný trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě byl shledán nebezpečným, přičemž vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem u jeho osoby lze očekávat, že účel splní i ochranné psychiatricko - sexuologického léčení v ambulantní formě.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného K. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k