ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1387.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1387/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. listopadu 2005 o dovolání obviněného V. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2005, č. j. 4 To 532/2005-308, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 7 T 63/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2005, č. j. 4 To 532/2005-308, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2005, č. j. 7 T 63/2004-292, kterým byl obviněný (týmž rozsudkem byl uznán vinným také obviněný O. K.) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., a byl mu uložen trest odnětí svobody podle §224 odst. 1 tr. zák. v trvání osmi měsíců, když výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění přitom spatřuje v tom, že „soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek, který již v samotné obžalobě u něj i druhého spoluobviněného ve své jedné části je popisován zásadně rozdílně“. V další části svého dovolání odkazuje na průběh nehodového děje, kdy je odlišně popisována ta jeho část, která se týká okamžiku, kdy a z jakého důvodu zezadu přijíždějící obviněný K. začal před nehodou přejíždět plnou středovou čáru a kdy začal brzdit. Obviněný konstatuje, že soudy provedené dokazování zhodnotily nesprávně, takže jsou ve výrokové části rozsudku dva zcela odlišné popisy jednoho skutku – průběhu jednoho nehodového děje a toto nesprávné zhodnocení vedlo k nesprávným právním závěrům o jeho vině. Podstata jeho dovolání pak spočívá podle jeho mínění v tom, že „soud prvého stupně a po něm i soud odvolací nesprávně posoudily skutek v tom směru, že uzavřely, že obviněný K. spoluzavinil nehodu tím, že náležitě nesledoval situaci v silničním provozu za sebou předtím, než začal odbočovat vlevo“. Dále rozvádí v dovolání některé z pasáží odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a tyto hodnotí z pohledu jeho představ o průběhu nehodového děje. Poukazuje zejména na to, že obviněný K. se „řítil ke křižovatce rychlostí nejméně 122km/h“ a pokud ve své výpovědi uváděl, že „myslí že vozidlo Škoda Felicia (pozn. řízené obviněným K.) nemělo zapnutý žádný ukazatel změny směru jízdy“, pak měl podle jeho názoru „přizpůsobit rychlost a způsob své jízdy právě této své nejistotě a nikoli bezmyšlenkovitě pokračovat v započatém hazardním způsobu jízdy, počkat, až obviněný K. projede svým vozidlem křižovatkou a až pak se rozhodovat o jeho případném předjetí“. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ohledně jeho osoby, a aby rozhodl tak, že tohoto obviněného obžaloby v plném rozsahu zprostí, případně skutek, jehož se dopustil, posoudí jako přestupek a pak věc postoupí příslušnému orgánu k projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V případě odmítnutí dovolání s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (či alespoň části námitek, které nebyly právně relevantním způsobem schopny dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento výslovně uvedl, že „ označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jim vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení“.
Při takto pojaté koncepci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že námitky, které nemají hmotně právní povahu, nejsou způsobilé daný dovolací důvod naplnit.
Pokud jde o dovolání obviněného, je třeba uvést, že podstatou dovolání obviněného je neztotožnění se se zjištěným skutkovým stavem, neboť tento nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů, že se spolupodílel na dopravní nehodě tím, že náležitě nesledoval situaci v provozu za sebou předtím, než začal odbočovat vlevo. K tomuto skutkovému zjištění pak vznáší obviněný své vlastní argumenty, kterými právě výše uvedené skutkové zjištění zpochybňuje. Zde lze pouze pro ilustraci uvést z jeho argumentace; „další vyslovený názor odvolacího soudu, že totiž obviněný K. byl oprávněn důvodně se domnívat, že já se svým vozidlem pouze vjíždím do vozovky, není rovněž správný, pokud jde o tvrzenou důvodnost takového domnívání. Zjištěné skutkové okolnosti totiž svědčí pro pravý opak – žádná zjištěná okolnost totiž nesignalizovala, že by vozidlo Škoda chtělo zastavit vpravo“. Uvedená skutečnost mj. dokládá, že námitky obviněného směřují proti způsobu hodnocení důkazů, které byly soudem provedeny, které v konečné fázi utvářelo zjištěný skutkový stav. Pro závěr, že se ze strany obviněného jedná o jiný náhled na vznik „nehodové situace a nehody“, svědčí další část argumentace obviněného, kde tento uvádí, že „skutečnými příčinami vzniku nehodové situace a nehody jako takové jsou tato objektivní skutková zjištění: - nepřiměřená rychlost vozidla Nissan, jeho předjíždění vozidla Škoda na plné středové čáře, navíc v bezprostřední blízkosti známé křižovatky, to vše za situace, kdy u obviněného K. nebyl jediný důvod se domnívat, že vozidlo Škoda řízené obviněným K. bude zastavovat u pravého okraje vozovky, obviněný K. nebyl oprávněn v křižovatce předjíždět rychlostí 122 km/h., bylo jeho povinností ponechat si za vozidlem Škoda před ním jedoucím bezpečnou vzdálenost a jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen včas reagovat“.
Pokud jde o námitku obviněného, že v jeho jednání není možné shledávat porušení jakékoli závažné povinnosti řidiče, a zejména pak povinnosti sledovat provoz za sebou, kdy nebyl povinen předpokládat, že zezadu se k němu může rychlostí vysoce překračující maximálně povolenou rychlost přibližovat jiné vozidlo a že by právě tomuto vozidlu měl z důvodu jeho vysoké rychlosti dávat přednost v křižovatce, nelze ani uvedenou námitku považovat za právně relevantní, neboť ani jí není zpochybňován žádný z hmotně právních pojmů §224 odst. 1 tr. zák. Pro ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. je charakteristické, že je jinému způsobena těžká újma na zdraví z nedbalosti. Pro naplnění odst. 2 §224 tr. zák. je pak potřeba, aby byla porušena důležitá povinnost vyplývající z pachatelova zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona. Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Zde lze pouze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 9 – 11), s jehož závěry se ztotožnil také krajský soud. Okresní soud poukázal na to, že obviněný V. K. spoluzavinil předmětnou dopravní nehodu tím, že náležitě nesledoval situaci v provozu na komunikaci za ním předtím, než začal odbočovat doleva, a to ještě za situace, kdy svým vozidlem před odbočením nejel v pravém jízdním pruhu, nýbrž pravou polovinou vozidla zasahoval do pruhu sloužícího jako autobusová zastávka, přitom při náležité pozornosti mohl vozidlo Nissan vidět na vzdálenost nejméně 60 metrů. Soud rovněž rozvedl, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že jeho jednání (obviněného K.) není třeba kvalifikovat podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Popírá-li obviněný ve svých námitkách uvedené skutkové závěry soudu, a rozvádí vlastní úvahy, které nebyly soudy zohledněny a toto soudům vytýká, pak se jedná o námitky skutkové, nikoli právní.
S ohledem na řadu námitek, které obviněný směřoval do oblasti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, je nezbytné uvést, že dovoláním stejně jako např. odvoláním lze napadat jen výroky rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.).
Závěrem je třeba rovněž zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann