ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1398.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1398/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Vladimíra Veselého dovolání, která podali obvinění Z. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S., a J. L., oba bytem V., okr. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 13 To 84/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 80/2003, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2, §265m odst. 2 a §265 tr. ř. takto:
Rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 2 T 80/2003, se zrušuje ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit P. Š., bytem P., K., částku 800.000,- Kč. Také se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 13 To 84/2004, a to pouze v části, jíž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obou obviněných do výroku rozsudku soudu prvého stupně, kterým jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit P. Š., bytem P., K., částku 800.000,- Kč. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou oba obvinění povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému P. Š., bytem P., K., částku 355.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se jmenovaný poškozený odkazuje se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 2 T 80/2003, byli obvinění Z. L. a J. L. uznáni vinnými pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože poté, co dne 27. 2. 2002 v P. uzavřeli s M. H., bytem B. čp., P., kupní smlouvu, kterou za částku 500.000,- Kč na jmenovaného převedli nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu K. na listu vlastnictví č., objekt bydlení čp., umístěný na stavební parcele č. st., pozemek parcelní č. st. - zastavená plocha a nádvoří a pozemek parcelní č. - trvalý travní porost, v úmyslu se obohatit společně po předchozí domluvě:
1) dne 18. 3. 2002 v K. uzavřeli s poškozeným P. Š., smlouvu o půjčce na částku 355.000,- Kč, kterou převzali, zároveň uzavřeli kupní smlouvu s odkládací podmínkou na výše uvedené nemovitosti, kdy účinnost smlouvy má nastat nesplněním sjednaných závazků ke dni 19. 5. 2002, kdy k vrácení částky skutečně nedošlo,
2) dne 26. 3. 2002 v K. uzavřeli s poškozeným I. R., smlouvu o půjčce na částku 1.600.000,- Kč, kterou převzali, současně se zavázali uzavřít s poškozeným při nevrácení částky do 27. 4. 2002 nejpozději do 31. 7. 2002 kupní smlouvu, jíž by na poškozeného převedli výše uvedené nemovitosti, současně uzavřeli k zajištění pohledávky I. R. na vrácení peněz zástavní smlouvu k uvedeným nemovitostem, k vrácení půjčky však nedošlo,
3) dne 3. 4. 2002 v K. uzavřeli s poškozeným V. S., smlouvu o půjčce na částku 6.500,- EUR a 12.000,- Kč, které převzali, půjčka 6.500,- EUR byla splatná do 30. 6. 2002, současně uzavřeli s poškozeným zástavní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného práva - předkupního práva na výše uvedené nemovitosti, k vrácení peněz však nedošlo,
kdy z důvodu převedení nemovitosti na M. H. nebylo možné uspokojit nároky věřitelů.
Za to byli odsouzeni, a to obviněný Z. L. podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. za uvedenou trestnou činnost a trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 2 T 102/2002, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 2 T 102/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná J. L. byla odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a čtyř měsíců, který byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, za současného vyslovení dohledu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit I. R., bytem P., K T., částku 1.600.000,- Kč a P. Š., bytem P., K., částku 800.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění Z. L. a J. L. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 13 To 84/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně podali obvinění Z. L. a J. L. prostřednictvím společné obhájkyně dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na nesprávném vyhodnocení provedeného dokazování, tedy jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tatáž pochybení spatřují v rozhodnutí odvolacího soudu, který dále nedostatečně přezkoumal předcházející řízení a rozhodnutí okresního soudu.
V důvodech dovolání obvinění namítli, že se soudům nepodařilo nad veškerou pochybnost prokázat ani jeden z nutných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to úmysl, škodu na cizím majetku a obohacení sebe nebo jiného. K absenci úmyslu uvedli z jakého důvodu došlo k řadě výpůjček nebo pokusů o ně, a to proto, že obviněný Z. L. chtěl začít podnikat a potřeboval do začátku kapitál. Verze, kterou soudům opakovaně předkládali, byla kompaktní, logická, stále stejná, nic na ní neměnili. Soudy pochybily, když ani na okamžik nepřipustily, že tyto výpovědi mohou být pravdivé. Pokud by tak učinily, nemohly neslyšet chatrnost tvrzení tzv. poškozených a svědků. Obvinění se pozastavili i nad skutečností, že soudům obou stupňů není známo, že půjčování peněz oproti zástavám na nemovitostech, kdy vlastním záměrem a cílem osob, jež peníze půjčují, není dostat je zpět, ale naopak dostat do vlastnictví nemovitost dlužníků, kteří nemohou splnit lichvářské podmínky. Tím dochází ke zneužívání tísně těch, kteří nemají peníze, chtějí podnikat, banky jim peníze nepůjčí a oni se neorientují v právní situaci a uvěří všemu, co jim „věřitelé“ říkají. Obvinění zdůraznili, že jsou velmi prostí lidé, kteří by konstrukcí, jež jsou jim soudem předkládány, nebyli vůbec schopni. Soudům obou stupňů vytkli, že neposoudily věrohodnost jednotlivých tvrzení na základě logiky a pravděpodobnosti v celém komplexu, nýbrž pouze formálně hledaly argumenty pro podanou obžalobu.
Pokud jde o způsobení škody na cizím majetku obvinění namítli, že se obžalobě nepodařilo prokázat, že poškozeným škoda skutečně vznikla. V případě poškozeného P. Š. nepopřeli, že si od něho peníze vypůjčili a rovněž je chtějí vrátit. Tento úkon tedy není možno posuzovat jako trestný čin. Pozastavili se však nad skutečností, že soud jmenovanému přiznal náhradu škody ve výši 800.000,- Kč, tedy v plné výši uvedené ve smlouvě. Jsou přesvědčeni, že poškozený by tuto částku nikdy nedocílil v občanskoprávním řízení, kde by se platnost předmětné smlouvy a jejích jednotlivých částí posuzovala z několika hledisek, v neposlední řádě z hlediska dobrých mravů. Pokud jde o tzv. poškozeného I. R. obvinění uvedli, že se obžalobě nepodařilo prokázat, že tvrzenou částku 1.600.000,- Kč převzali. Namítli, že soud se pouze opírá o výpovědi jmenovaného poškozeného a svědka V. J. Tyto dvě výpovědi jsou samy o sobě dosti nevěrohodné, málo pravděpodobné a vykazují jeden zásadní rozpor, a to v popisu bankovek, ze kterých se měla částka 1.600.000,- Kč skládat. Poškozený vypověděl, že se tato částka skládala převážně z bankovek hodnoty 5.000,- Kč a menší část z bankovek hodnoty 1.000,- Kč. Svědek V. J. uvedl, že se skládala z bankovek hodnoty 5.000,- Kč. Obvinění zdůraznili, že poškození (tj. i I. R.) byli přítomni od zahájení hlavního líčení v soudní síni; svědek V. J. přítomen nebyl. Po skončení výslechu obviněných chtěl soud nejprve vyslechnout jmenovaného svědka. Teprve na návrh obhajoby byl nejdříve vyslechnut I. R., a proto se nemohl řídit tím, co řekl V. J. S ohledem na lišící se výpovědi jmenovaných bylo prokázáno, že ke skutečnému předání peněz vůbec nedošlo. Obvinění upozornili, že svědek V. J. tvrdil, že peníze Z. L. předal ještě v notářské kanceláři a říkal mu, aby si je přepočítal, ale on si peníze před ním v kanceláři nepřepočítal. Je nepravděpodobné, že by k předání peněz mohlo dojít tímto způsobem. Soud se měl důkladněji zabývat věrohodností zmíněného svědka, zprostředkovatele milionových úvěrů se základním vzděláním. Rovněž učinil závěr, že obviněným byla částka 1.600.000,- Kč skutečně předána, ačkoli popisované místo předání - notářská kancelář, resp. místnost, kde se ověřují podpisy, je místem velmi nepravděpodobným pro takové účely. Svědkyně J. Š., která v uvedené notářské kanceláři podpisy ověřuje, vypověděla, že žádné vhodné místo k takovému úkonu v místnosti vyčleněno není. Svědek V. S. konstatoval, že Z. L. od něho peníze dostal na chodbě, při odchodu z notářství. Navíc soud se spokojil s prokázáním existence peněz na straně I. R. pouze co do částky, představující asi čtvrtinu sporné údajně půjčené částky. Obvinění namítli, že ani v případě svědka V. S. se obžalobě nepodařilo prokázat, že by jejich tvrzení nebyla pravdivá, a sice že jmenovanému peníze vrátili na katastrálním úřadě. Výpovědi svědků L. B. a V. T. nesvědčí závěru, jak ho učinil soud prvého stupně, že tomu s jistotou nebylo. Svědek L. B. vypověděl, že si pamatuje předání pouze EUR, nikoli i Kč s tím, že nemůže vyloučit, že obvinění poškozenému peníze na katastrálním úřadě vrátili. Z provedených důkazů soud učinil „logický“ závěr, a sice pokud by V. S. L. nepůjčil jak EUR i Kč, jen těžko by mohl podávat v civilním řízení žalobu. Soud druhého stupně „zřejmě“ považoval částku 12.000,- Kč za poplatek za uzavření smlouvy. Tento závěr je však v příkrém rozporu s obsahem předmětné smlouvy o půjčce, kde se výslovně uvádí, že se půjčuje 6.500,- EUR a 12.000,- Kč a v následujícím článku věřitel žádá zpět pouze částku 6.500,- EUR. V hodnocení této smlouvy obvinění rovněž spatřují nesprávné hmotně právní posouzení.
Obvinění se také domnívají, že vzhledem k neprokazatelnosti tvrzení, že skutečně převzali částku 1.600.000,- Kč a dále že by soudem uváděné částky 6.500,- EUR a 12.000,- Kč převzali, resp. si je ponechali, není naplněna podmínka obohacení sebe nebo jiného. Obžalobě se nepodařilo prokázat, že pro sebe skutečně získali nějaký majetkový prospěch nebo na někoho jiného nějaký majetkový prospěch převedli. Je naopak nepochybné, že v rámci předmětných transakcí přišli o svůj vlastní dům, ačkoli podle svých opakovaných tvrzení to v žádném případě neměli v úmyslu.
Dále se obvinění pozastavili nad stanoviskem soudu prvého stupně k roli původní obhájkyně, když v odůvodnění rozsudku uvedl: „…pokud obžalovaní tvrdí, že svou obhajobu uplatnili až v hlavním líčení proto, že jim to prakticky neumožnil postoj předchozího obhájce, soud takovému tvrzení neuvěřil, neboť pokud by byla situace taková, jak tvrdí obžalovaní, obhájce by se zpronevěřil svému poslání, pokud by v průběhu trestního stíhání neuplatňoval návrhy, námitky a důkazy směřující k obhajobě svého klienta, jak by tomu bylo při verzi obžalovaných“. Rovněž vyjádřili podiv nad tím, že prvostupňový soud nepátral po tom, co jim předchozí obhájkyně poradila a jaké kroky na jejich obhajobu podnikla, jaké podávala návrhy, námitky a důkazy. Těmito otázkami se nezabýval ani v okamžiku, kdy rozhodoval o přiznání odměny předchozí obhájkyni.
Soudu druhého stupně obvinění vytkli naprosto formální přístup k posouzení věci, neboť v rozhodnutí se dlouze zabývá nespornými věcmi a dále činí nekonsekventní závěry, např. pokud jde o kupní smlouvu ze dne 27. 2. 2002. Také poukázali na podle jejich mínění povrchní až zmatečný přístup při posuzování vyúčtování předchozí obhájkyně.
S poukazem na uvedené skutečnosti závěrem dovolání obvinění navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 84/2004-253, jakož i celé řízení, které mu předcházelo, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále, aby je zprostil obžaloby, případně přikázal soudu nižšího stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhli, aby dovolací soud ve smyslu §265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně č. j. 2 T 80/2003-166.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru lze pod uplatněný dovolací důvod zařadit pouze námitky obviněných týkající se skutku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině (poškozený P. Š.) a námitky ohledně náhrady škody tomuto poškozenému. Námitky týkající se výroku o vině jsou zjevně nedůvodné. Podle názoru státního zástupce je skutečností, že v tzv. skutkové větě není výslovně vyjádřen podvodný úmysl obviněných vztahující se k nevrácení peněz a v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je jeho existence pouze naznačena. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu jsou ale rozvedena skutková zjištění, ze kterých existence podvodného úmyslu na straně obviněných jednoznačně vyplývá. Škoda poškozenému P. Š. vznikla v momentě předání peněz obviněným a v tomto momentě také sebe obohatili ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. Jednání obviněných popsané pod bodem 1) výroku o vině proto vykazovalo všechny znaky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Státní zástupce shledal za důvodné námitky dovolatelů týkající se výroku o náhradě škody poškozenému P. Š. Podle výroku o vině vznikla poškozenému škoda ve výši 355.000,- Kč. Soud prvého stupně však uložil obviněným zaplatit tomuto poškozenému částku 800.000,- Kč, což velmi stručně zdůvodnil smluvním ujednáním ohledně kupní ceny nemovitosti a smluvní pokuty v částkách 400.000,- Kč a 400.000,- Kč. Podle státního zástupce je nutno přisvědčit dovolatelům v tom, že smlouva uzavřená dne 18. 3. 2002 mezi obviněnými a P. Š. byla z hlediska občanského práva absolutně neplatná, a to již z důvodu, že byla prostředkem spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. oběma obviněnými, a tudíž svým obsahem odporovala zákonu (§39 obč. zák.). Poškozený byl uváděn v omyl mimo jiné i tím, že obvinění předstírali zajištění závazku ve výši výrazně převyšující výši půjčky. Není proto třeba se zabývat otázkou, zda ujednání o zajištění závazku (např. ujednání o smluvní pokutě) byla či nebyla v souladu s dobrými mravy. Při rozhodování o náhradě škody měly soudy vycházet z ustanovení občanského zákoníku, která se týkají odpovědnosti za škodu (§415 a násl. obč. zák.). S ohledem na ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. bylo možno poškozenému přiznat skutečnou škodu, tj. částku 355.000,- Kč. Přiznat bylo možno též úrok z prodlení. Soudy obou stupňů však při rozhodování o náhradě škody vycházely z neplatné občanskoprávní smlouvy mezi obviněnými a poškozeným P. Š., a tudíž výrok o náhradě škody jmenovanému je v rozporu s předpisy občanského práva hmotného. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jednak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 13 To 84/2004, v části, ve které byl rozsudek soudu prvého stupně ponechán beze změny ve výroku o náhradě škody týkající se poškozeného P. Š. a jednak rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o náhradě škody vztahující se k tomuto poškozenému. Dále, aby postupoval podle §265m odst. 2 a §265 tr. ř. a jinak ponechal napadená soudní rozhodnutí beze změny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že předmětná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněných Z. a J. L. ve kterých primárně namítají nesprávné zjištění skutkového stavu věci včetně chybného hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto procesních nedostatků (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně dovozují vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o výhrady, že verze ohledně výpůjček, kterou soudu opakovaně předkládali, byla kompaktní, logická, stále stejná, nic na ní neměnili. Naproti tomu v podrobnostech označili tvrzení poškozených a některých svědků za nevěrohodná. Podle jejich mínění se soudu nepodařilo prokázat, že poškozeným škoda skutečně vznikla. V dovolání obvinění nenamítají, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace popsaná výše) byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo řečeno, konstatované výtky směřují do samotných skutkových zjištění, která ale nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, a na jejichž podkladě Okresní soud v Kolíně (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. včetně úmyslného zavinění. Pod uplatněný dovolací důvod není možné zařadit ani výhrady obviněných týkající se jednak působnosti jejich předchozí obhájkyně a jednak tvrzení, že odvolací soud přistoupil k posouzení věci naprosto formálním způsobem. Pokud by dovolání obsahovala pouze dosud zmíněné námitky, bylo by nezbytné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je odmítnout, neboť by byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V dovolání obvinění rovněž nesouhlasí s výší náhrady škody, jak byla soudy přiznána poškozenému P. Š. Tato výtka obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje, neboť nastoluje otázku, zda bylo správně postupováno podle příslušných ustanovení občanského práva hmotného.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání relevantně podáno (správnost výroku, kterým byla v rozsudku okresního soudu podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit P. Š., částku 800.000,- Kč), v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je její výše součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla doposud uhrazena.
V rámci hlavního líčení, před zahájením dokazování, poškozený P. Š. uplatnil vůči obviněným nárok na náhradu škody, a to v celkové výši 800.000,- Kč, když požadoval zaplatit za nerealizovaný převod nemovitostí podle kupní smlouvy s odkládací podmínkou částku 400.000,- Kč a smluvní pokutu v částce 400.000,- Kč (č. l. 97 a 126 spisu). Lze připomenout, že obvinění uzavřeli s jmenovaným poškozeným dne 18. 3. 2002 smlouvu o půjčce na částku 355.000,- Kč (č. l. 51-52 spisu), kterou jim poskytl. Zároveň uzavřeli kupní smlouvu s odkládací podmínkou (č. l. 46-50 spisu), jejíž účinnost měla nastat po zániku odkládací podmínky - nesplněním závazku z předchozí smlouvy ke dni 19. 5. 2002, tj. při nevrácení půjčených peněz, přičemž k takové situaci skutečně došlo. Pro uvedený případ smlouva mimo jiné obsahovala ustanovení o převodu v ní specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví obviněných vyčíslených na hodnotu 400.000,- Kč na P. Š. a dále při nedodržení podmínek stanovených v bodě V. této smlouvy zaplacení smluvní pokuty jeho osobě v částce 400.000,- Kč. Porušením právní povinnosti obvinění způsobili poškozenému škodu, jež je vyčíslena ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kolíně jako půjčená ale nevrácená finanční částka 355.000,- Kč. O povinnosti obviněných k zaplacení této škody a v uvedené výši nemá ani Nejvyšší soud důvod pochybovat, neboť byla škodlivým následkem jimi spáchaného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Současně z téhož důvodu byly obě zmíněné smlouvy od počátku absolutně neplatné, neboť byly prostředkem spáchání trestného činu, a proto svým obsahem odporovaly zákonu ve smyslu znění §39 obč. zák. Tudíž není možné v rámci trestního řízení uložit obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. Š. náhradu škody v té výši, jak rozhodl soud prvého stupně, a s čímž se ztotožnil i soud odvolací. S poukazem na neplatnost předmětných smluvních ujednání nepřipadá v úvahu aplikovat ustanovení kupní smlouvy s odkládací podmínkou včetně ustanovení sankčních. Naproti tomu není pochyb o tom, že v rámci náhrady škody jsou obvinění povinni vrátit vypůjčené peníze, tj. zaplatit jmenovanému poškozenému 355.000,- Kč (tato částka je vzhledem k ustanovení §451 obč. zák. bezdůvodným obohacením na úkor věřitele). Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Odpovědnost k náhradě škody vyplývá i z ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., neboť škoda byla způsobena porušením právní povinnosti obviněných. Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Lze proto uložit i zaplacení úroků z prodlení, pokud by byly v trestním řízení uplatněny, což učiněno nebylo.
S poukazem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 2 T 80/2003, ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit P. Š., částku 800.000,- Kč. Také zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 13 To 84/2004, a to pouze v části, jíž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obou obviněných do výroku rozsudku soudu prvého stupně, kterým jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit jmenovanému poškozenému zmíněnou finanční částku. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265m odst. 2 a §265 tr. ř. dovolací soud sám ve věci rozhodl a podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému P. Š., částku 355.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněných na odklad výkonu rozhodnutí, který učinili v dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, když předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Horák