ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1485.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1485/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 dovolání, které podal obviněný P. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 9 To 137/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 101/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 14 T 101/2003, byl obviněný P. M. uznán vinným, že
I. na základě smlouvy o spolupráci uzavřené dne 2. 6. 2000, kterou neoprávněně potvrdil razítkem občanského sdružení Č. d., vydávajíc se za podnikatele v oblasti nákupu a prodeje za účelem dalšího prodeje, vylákal dne 6. 6. 2000 v P., R., v kanceláři firmy T. od majitelky firmy D. L. finanční částky ve výši 45.580,- Kč a 36.000,- Kč pod záminkou zajištění činnosti vyplývající z této smlouvy, byť věděl, že k podnikatelské činnosti nemá příslušné oprávnění a finanční prostředky užije pro vlastní potřebu, čímž firmě D. L. – T., se sídlem v P., A. nám., způsobil škodu v celkové výši 81.580,- Kč,
II. dne 5. 3. 2001 v P., D., v úmyslu vylákat předmět leasingu, uzavřel smlouvu o změně subjektu leasingové smlouvy č. na vozidlo ALFA ROMEO 156 Selespeed, SPZ, se společností O. L., a. s., nyní Č. L., a. s., a N. M., na základě níž vstoupil do práv a povinností leasingového nájemce namísto N. M., přičemž při podpisu této smlouvy předložil zfalšované potvrzení o tom, že je zaměstnancem společnosti K., spol. s r. o., se sídlem P., K., a že jeho čistý měsíční příjem činí 20.860,- Kč, a rovněž „dotazník společnosti O. L., a. s., nyní Č., a. s., k provedení změny subjektu“ se zfalšovaným potvrzením o tom, že je zaměstnancem společnosti K., spol. s r. o. a že jeho čistý měsíční příjem činí 20.860,- Kč, přičemž po uhrazení poplatku za provedení změny subjektu leasingové smlouvy ve výši 6.300,- Kč a první splátky ve výši 14.279,73 Kč dosáhl téhož dne vydání předmětu leasingu v hodnotě 697.800,- Kč, další leasingové splátky nehradil a vozidlo do současné doby společnosti O., a. s., nyní Č., a. s., nevrátil, čímž společnosti O., a. s., nyní Č., a. s., po odečtení zaplacené zálohy a devíti uhrazených splátek ve výši 14.279,73 Kč způsobil škodu ve výši 311.882,43 Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval v bodě I rozsudku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 101/2000 Sb. a v bodě II rozsudku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 52/2004 Sb. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 4 T 14/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit společnosti Č., a. s., se sídlem P., R., škodu ve výši 311.882,43 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. M. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 9 To 137/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Konstatované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. M. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jež spatřuje v tom, že soudy obou stupňů došly k závěru, že v jeho jednání je nutno spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud jde o skutek pod bodem I rozsudečného výroku obviněný uvedl, že „došlo k porušení základního principu trestního řízení, když byli slyšeni (a použiti) jen svědci navržení obžalobou, zatímco svědkové obhajoby byli odmítnuti jen proto, že v daný okamžik nebyli k dispozici a soud se spokojil s tvrzením, že je nemůže nalézt.“ V tomto směru upřesnil, že soud uvěřil svědkům D. L. a J. W., jejichž výpovědi považoval za věrohodné, usvědčující a dostačující. Z hlediska znaků objektivní stránky trestného činu však soud hodnotil jednání obviněného z pohledu svědků obžaloby, když nevyhověl návrhu na výslech navržených svědků, čímž porušil ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Pokud by soud vyhověl žádosti obviněného, aby mu byl poskytnut čas k vypátrání jmenovaných svědků, mohli svědci S. V., J. D. a J. D. potvrdit, že se celá věc odehrála jinak a objektivní stránka jeho jednání nemohla zakládat trestný čin podvodu. Zmíněný málo iniciativní postup soudu, který nereflektoval na svoji zákonnou povinnost opatřit důkazy i ve prospěch obviněného, měl odvolací soud napravit, rozsudek soudu prvého stupně zrušit a věc vrátit k novému projednání; k tomu však nedošlo. V případě bodu II výroku o vině, dovolatel konstatoval, že soud nevyslechl korunní svědkyni N. M., kterou „soud opět nenašel“. Namísto toho, aby vyšel ze zásady in dubio pro reo a celý skutek z důvodu absence výslechu této svědkyně posoudil ve prospěch obviněného, dospěl k závěru, že i v tomto případě P. M. svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pokud by jmenovaná svědkyně byla vyslechnuta, nepochybně by vypověděla, že obviněný za ni doplatil finanční sumu, kterou dlužila, zaplatil i další splátku za měsíc a že dostal pouze jediný klíč od auta, ačkoliv leasingová společnost musí jinak s každým půjčeným autem dávat tři klíče; taková výpověď by obviněného jistě vyvinila. Jelikož soud rozhodl bez výslechu této svědkyně, porušil ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a tím i zásadu in dubio pro reo. Podle obviněného je nutno v obou případech považovat postup soudu za porušení zákona, který sice nenaplňuje institut dovolání, ale institut stížnosti pro porušení zákona. Současně je potřebné akceptovat, že byl porušen základní princip trestního řízení - provádět důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného - a odvolací soud tuto vadu nenapravil.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a tomuto soudu věc vrátil k novému rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatoval, že obviněný formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněné námitky stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, přičemž v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným P. M. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný soudu prvého stupně v podrobnostech vytýká, že vycházel pouze z výpovědí svědků obžaloby, neboť nezajistil a neprovedl obhajobou navrhovaný výslech svědků, kteří mohli prokázat jeho nevinu. Proto měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Zmíněné nedostatky nenapravil ani odvolací soud. Všechny tyto výhrady jsou však primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady v právním posouzení předmětných skutků. Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný P. M. spáchal posuzované skutky tak, jak jsou popsány v bodech I a II výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 14 T 101/2003. V dovolání obviněný nenamítá, že by takto popsané skutky (viz jejich citace výše), s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zák. č. 101/2000 Sb. (bod I) a týž trestný čin ve znění zák. č. 52/2004 Sb. (bod II), nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě obviněný P. M. sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty v dovolání obsažené výlučně vycházejí z jiných důvodů, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou a nelze je podřadit ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených dovolacích důvodů. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Dovolací soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. M. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k