ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1536.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1536/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 dovolání, které podal obviněný M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 To 296/2005, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 58/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 1 T 58/2003, byl zamítnut návrh obviněného M. M. na upuštění od výkonu ochranného léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2003, č. j. 1 T 58/2003-226.
Proti tomuto usnesení podal obviněný M. M. stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 To 296/2005, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Vůči naposledy konstatovanému usnesení podal obviněný M. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, k trestu vyhoštění na dobu neurčitou a podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 8. 2003 byl podle §351 tr. ř. nařízen výkon tohoto léčení ve Věznici K., kde měl vykonávat trest odnětí svobody. Obviněný uvedl, že ačkoliv je v současné době ve zmíněné věznici vytvořeno specializované oddělení, které může sloužit pro účely výkonu ochranného léčení, tak oddělení je bez statutu léčebny a je určeno pouze pro ambulantní léčbu. Proto výkon uloženého ochranného léčení doposud nenastoupil. Ze zprávy Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR ze dne 6. 6. 2002 plyne, že v současné době neexistuje v žádné ze stávajících věznic v ČR oddělení specializované pro výkon ochranného léčení pro zletilé muže se zaměřením na sexuologické léčení v ústavní formě. Výkon ochranného sexuologického léčení v ústavní formě tudíž nelze z objektivních příčin vykonat současně s výkonem trestu odnětí svobody. Obviněný zdůraznil, že výkon uloženého ochranného opatření nelze realizovat ani po výkonu uloženého trestu odnětí svobody, neboť na tento trest bude bezprostředně navazovat výkon trestu vyhoštění z ČR, jak na tyto skutečnosti poukázal i ve svém návrhu na upuštění od výkonu ochranného sexuologického léčení v ústavní formě ze dne 29. 4. 2005. Obvodní soud však dospěl k závěru, že lze hypoteticky předpokládat, že do doby konce výkonu trestu odnětí svobody budou podmínky pro výkon ochranného léčení v ústavní formě vytvořeny a obviněný bude moci toto ochranné léčení podstoupit. Zcela však pominul jeho námitky, že po realizaci trestu vyhoštění nebude možno ochranné léčení podstoupit, přitom se nezabýval ani tím, zda je možno výkon ochranného léčení realizovat v zemi původu obviněného. Soud rovněž došel ke zcela neodůvodněným závěrům, když i přes fakt, že trest vyhoštění byl obviněnému již nařízen, konstatoval, že nelze určit, zda k vyhoštění skutečně dojde, čímž zpochybnil vykonatelnost vlastního rozhodnutí. Na zmíněné skutečnosti M. M. upozornil i ve stížnosti podané k Městskému soudu v Praze, který ale jeho námitky neakceptoval a stížnost zamítl. Obviněný uvedl, že při uložení ochranného opatření se soud měl zabývat tím, zda ochranné opatření může být na jeho osobě ve stanovené formě i rozsahu skutečně vykonáno a dosažen jeho zamýšlený zákonný smysl a účel. Pokud je zcela zřejmé, že účelu uloženého ochranného opatření nemůže být dosaženo, soud měl od jeho výkonu upustit. Soudy obou stupňů však tyto skutečnosti vůbec nevzaly v úvahu s odůvodněním, že podmínky pro upuštění od výkonu ochranného léčení nejsou splněny.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl, že od výkonu uloženého ochranného léčení se upouští.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. obsahuje taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné, přičemž žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do tohoto okruhu, nelze pro účely dovolacího řízení považovat za rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž je rozhodováno o návrhu obviněného na upuštění od výkonu ochranného léčení v uvedeném taxativním výčtu není uvedeno a obviněný tak podal dovolání proti rozhodnutí, proti němuž zákon podle §265a tr. ř. dovolání nepřipouští. Státní zástupce tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl, jelikož není přípustné a rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. platí, že rozhodnutím ve věci samé se rozumí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písm. a) až g).
Z citovaného ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovolání nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí v trestních věcech, ale musí splňovat zde uvedené zákonné podmínky. Jelikož v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně stanovena rozhodnutí ve věci samé, nelze jiná rozhodnutí, které nepatří do tohoto okruhu, považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 To 296/2005, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného M. M. do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 1 T 58/2003 (jímž byl podle §352 tr. ř. za použití §72 odst. 6 tr. zák. zamítnut návrh obviněného na upuštění od výkonu ochranného léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2003, č. j. 1 T 58/2003-226), nelze podřadit pod rozhodnutí ve věci samé, proti kterým zákon v §265a odst. 2 tr. ř. připouští podání mimořádného opravného prostředku - dovolání.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud musel podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného M. M. odmítnout, neboť je neshledal přípustným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k