ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1542.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1542/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 dovolání, které podal obviněný N. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 5 To 15/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 95/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 44 T 95/2004, byl obviněný N. V. (společně s obviněným O. M.) uznán v bodě II vinným, že
dne 25. 7. 2004 kolem 06.00 hod. v P., v baru B. klub poté, co byl obžalovaný M. napomínán, aby zanechal nacistických pozdravů, napadl poškozeného M. Š., tak, že ho bil pěstmi a poté, co upadl na zem, tak ho nadále bil a kopal do obličeje, přičemž do napadení poškozeného se zapojil i obžalovaný V. tím, že poškozeného, který ležel na zemi, minimálně jedenkrát kopl nohou do oblasti mezi jeho žebry a jeho pasem a dále ho opakovaně udeřil do oblasti mezi jeho horní částí hrudníku a jeho hlavou, čímž poškozenému způsobili zranění - vpáčenou zlomeninu stěny pravé čelistní dutiny, tříštivou zlomeninu zevní a vnitřní stěny pravé čelistní dutiny, zlomeninu přední, vnitřní a zevní stěny levé čelistní dutiny, zlomeninu levého jařmového oblouku, zlomeninu zevní stěny pravé očnice, tříštivou zlomeninu nosních kůstek s masivním krvácením z nosu, krvácení do čelistních čichových, klínových dutin a pravé čelní dutiny, proniknutí vzduchu do obou očnic, mnohočetné pohmožděniny měkkých tkání obličeje s krevními výrony, podkožní plynatostí a oděrkami na obou tvářích, brýlový krevní výron s téměř úplným uzavřením očních štěrbin, pohmoždění pravé oční koule s krvácením pod spojivku a tržnou ránu na nose a toto poranění má ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví.
Takto zjištěné jednání bylo soudem prvého stupně u obviněného N. V. právně kvalifikováno jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem byl uznán vinným (v bodě II stejnými trestnými činy) a odsouzen obviněný O. M. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadli odvoláním oba obvinění a v jejich neprospěch podal odvolání obvodní státní zástupce pro Prahu 10.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 5 To 15/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody u obviněného N. V. Dále podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a jmenovaného obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil pro účely výkonu trestu do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.
Proti konstatovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně podal obviněný N. V. prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl výrok o vině a trestu, přičemž je opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný předně namítl, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se dopustil trestné činnosti, která by naplňovala znaky skutkové podstaty trestných činů ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.; jeho vina nebyla prokázána ani po doplnění dokazování videozáznamem a fotografiemi z předmětného baru. V tomto směru uvedl, že poškozeného asi dvakrát nakopl, což však činil pouze při obraně spoluobviněného O. M., když celou záležitost chtěl uklidnit a ukončit. Průběh konfliktu věrohodně dokresluje videozáznam i fotografie předložené soudu, z nichž je patrno, že se snažil poškozeného od spoluobviněného odtáhnout v okamžiku, kdy se poškozený nad spoluobviněným skláněl. Z videozáznamu ani z fotografií naopak nelze dovodit, že by poškozeného nakopl nebo udeřil do oblasti hlavy či obličeje. Na jedné z fotografií lze vidět, že poškozeného nakopl pouze do oblasti levého ramene, když se poškozený skláněl nad spoluobviněným, na kterého M. Š. zaútočil. Podle obviněného je z předložených fotografií rovněž patrno, že poškozeného držel kolem krku a odtahoval ho od spoluobviněného O. M., který upadl na zem, přičemž současně se snažil, aby spoluobviněný nemohl na poškozeného útočit. Předložené fotografie potvrzuje videozáznam z předmětného baru a svědecké výpovědi samotného poškozeného a nezaujatých svědků, kteří byli incidentu přítomni. Z výpovědi servírky baru, svědkyně G. D., vyplynulo, že dovolatel měl poškozeného nakopnout do oblasti ledvin a nikoliv do hlavy a obličeje, v kteréžto části poškozený utrpěl, jak vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, veškerá svá zranění. Podle znaleckého posudku tato mnohočetná poranění obličejového skeletu musela být způsobena útoky, zejména kopy směřujícími právě na tuto část lidského těla a nemohla být způsobena jinak. V návaznosti na tato zjištění obviněný vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., neboť intenzita jeho jednání nedosáhla intenzity tohoto trestného činu. Zdůraznil, že v žádném případě nejednal v úmyslu poškozenému způsobit jakékoliv poranění a nebyl ani srozuměn s tím, že svým jednáním může těžký následek způsobit. Podle názoru obviněného s přihlédnutím k okolnostem, za kterých k jeho jednání došlo a jaká újma na zdraví byla poškozenému způsobena, lze jeho jednání maximálně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť mu nelze přisuzovat závažnější odpovědnost za jednání ve spolupachatelství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že neměl v úmyslu, a to ani z nedbalosti, způsobit těžší následek, nelze mu jej proto přičítat k tíži a jeho jednání právně kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Obvodní soud pro Prahu 10 proto aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní kvalifikaci, přičemž pochybil i Městský soud v Praze, pokud se s ní v rámci odvolacího řízení ztotožnil a jednání obviněného nekvalifikoval tak, jak se ho skutečně dopustil a jaká zranění poškozenému mohl svým jednáním způsobit. V rámci své argumentace dovolatel poukázal i na některá soudní rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 44 T 95/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 5 To 15/2005, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že dovolací argumentace obviněného nekoresponduje s použitým dovolacím důvodem v té části, kde N. V. dovozuje existenci okolností zakládající beztrestnost jeho jednání na změně skutkových zjištění podle své skutkové verze, a to rozdílné od skutkových zjištění soudu. Obviněný zejména opakuje svou obhajobu, že se pouze snažil zabránit konfliktu způsobem, který nemohl k žádnému zranění poškozeného vést. K popisu skutku ve výroku o vině dovolatel namítá, že zranění v místech, kam měl poškozeného kopnout, nemohlo mít vážný následek, a proto nemohl být srozuměn ani s těžkou újmou na zdraví, která útokem spoluobviněného poškozenému vznikla. V této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, že se nalézací soud přesvědčivě vypořádal s hodnocením způsobu, kterým se obviněný N. V. do konfliktu zapojil. S těmito závěry nalézacího soudu se po řádném přezkoumání rozhodnutí plně ztotožnil i soud odvolací a v napadeném rozhodnutí odůvodnil i své závěry o spolupachatelství obviněných, přičemž se logicky vypořádal s námitkami obviněného. Skutkové argumenty obviněného tudíž nelze akceptovat a výhrady, které uplatnil v souladu se zákonnými podmínkami dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že jeho jednání mohlo ve formě zavinění podle §4 písm. b) tr. zák. směřovat toliko k ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jsou neodůvodněné. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného N. V. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Ačkoliv obviněný N. V. deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak z obsahu podaného dovolání vyplývá, že uplatnil též námitky, které ho obsahově nenaplňují. Jde o výhrady obviněného ohledně jeho podílu na útoku proti poškozenému. V této souvislosti předkládá odlišnou skutkovou verzi průběhu celé události, než jakou zjistily soudy, jejíž podstatou je tvrzení, že proti poškozenému neútočil, ale naopak jednal se snahou zabránit spoluobviněnému O. M. v dalším útoku na poškozeného s cílem celý konflikt urovnat a ukončit. Pokud se dopustil vůči poškozenému M. Š. kopů, nesměřovaly proti obličejové části poškozeného a měly obranný charakter. Na podporu svých tvrzení odkazuje na svědecké výpovědi, znalecký posudek a zejména na důkaz videozáznamem včetně z něho pořízených fotografií.
Konstatovanými výhradami obviněný primárně namítá správnost skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž jak již bylo výše zdůrazněno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný N. V. namítl nesprávné posouzení znaku spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., neboť svým jednáním nezamýšlel způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a s tímto následkem nebyl ani srozuměn. Při neexistenci úmyslu obviněného způsobit těžší následek, mělo být jeho jednání kvalifikováno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., přičemž jednání spoluobviněného O. M. nemůže být přičítáno k tíži. Tyto výtky lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Ve stručnosti lze připomenout, že v ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. jde o úmyslný trestný čin. K jeho naplnění nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může tento těžší následek způsobit, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu. Pokud byl útok veden za použití určitého předmětu, tak je nutno vzít v úvahu povahu této věci a způsob, jakým byla použita.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 36/1973). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez předchozí dohody. Pokud však k předchozí dohodě (výslovné nebo konkludentní) mezi spolupachateli došlo, každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s ním pro tento případ srozuměn.
Z hlediska posouzení relevantnosti námitek dovolatele zdůrazňující absenci úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a nemožnost přičítat mu k tíži jednání spoluobviněného O. M. je třeba konstatovat, že soud prvého stupně nepochybil, pokud jednání obviněného N. V. pod bodem II rozsudečného výroku kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s jmenovaným spoluobviněným. S obsahově shodnou námitkou, která byla uplatněna v rámci odvolacího řízení, se dostatečně vypořádal již Městský soud v Praze, který v naznačeném směru doplnil dokazování videozáznamem, jenž zachycoval průběh napadení poškozeného v předmětném baru. V návaznosti na provedení tohoto důkazu v odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval: „…ze záznamu je patrné, že obžalovaný V. byl přítomen celému průběhu konfliktu a musel si tedy být vědom toho, že to byl obžalovaný M., kdo byl útočníkem. Dále je z něj patrné, že se obžalovaný V. do sporu zapojil v okamžiku, kdy poškozený Š. začal mít v konfliktu s obžalovaným M. výrazně navrch, a to tak, že na svědka Š. zaútočil kopem vedeným plnou silou z nápřahu do oblasti horní části trupu a hlavy. Stejně tak jsou zjevné okolnosti vyplývající z napadeného rozsudku, totiž, že v rané fázi kontaktu obžalovaný zatlačil za bar svědkyni, servírku D., aby do konfliktu nemohla zasáhnout, a teprve poté, když spatřil, že svědek Š. začíná mít navrch nad obžalovaným M., přispěl mu na pomoc, jak bylo uvedeno shora - razantním způsobem jej z obžalovaného M. skopl a poté jej napadl i údery pěstmi a držel jej v okamžiku, kdy do něj plnou silou obžalovaný M. mlátil.“ Soud druhého stupně také uvedl, že z videozáznamu je patrno, že „obžalovaný V. nejméně ještě jednou poškozeného Š. kopl do oblasti horní části těla.“ Na základě těchto skutečností uzavřel, že obviněný N. V. jednal ve spolupachatelství s obviněným O. M. a zapojil se do konfliktu „jehož účelem nemělo být nic jiného než poškozeného brutálně seřezat“. (vše na str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Již Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění rozsudku konstatoval, že obviněný N. V. jednal v úmyslu nepřímém [§4 písm. b) tr. zák.] „neboť si musel být vědom možnosti, že jejich společné jednání - jeho kopnutí a údery do poškozeného spolu s předchozím brutálním útokem obžalovaného M., směřují ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, a pro tento případ byl s tím srozuměn. Jeho zapojení do společného jednání a srozumění se způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného lze spatřovat i v tom, že bránil svědkyni Š., aby pomohla poškozenému proti kopům obžalovaného M., přestože poškozený v tu dobu již jevil známky vážné poruchy zdraví.“ (str. 7 a 8 rozsudku soudu prvého stupně). Nejvyšší soud pouze dodává, že z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, že intenzita útoku ze strany spoluobviněného O. M. byla větší a že jmenovaný poškozenému způsobil převážnou část zranění. Důležité je, že ze způsobu provedení činu je zcela zjevný takový charakter součinnosti obou obviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., přičemž i v důsledku této okolnosti celá událost proběhla pro poškozeného M. Š. značně nepříznivě.
U trestných činů proti životu a zdraví spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. odpovídá každý ze spolupachatelů za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně správně poznamenal: „Pouze v případech spáchání trestného činu společným jednáním za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby nebo okolností přitěžujících je třeba odpovědnost spolupachatelů posoudit individuálně v závislosti na jejich zavinění…“ (str. 8 rozsudku). Jelikož v posuzovaném případě bylo prokázáno, že obvinění O. M. a N. V. společným jednáním a se společným úmyslem (zahrnujícím jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle) poškozenému M. Š. způsobili těžkou újmu na zdraví, bylo veškeré jednání obou obviněných důvodně přičítáno z hlediska viny každému z nich.
V kontextu se shora rozvedenými argumenty Nejvyšší soud uzavřel, že skutková část výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje zcela konkrétní skutková zjištění, která naplňují u dovolatele zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (a také trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.) včetně znaku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tudíž relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného N. V., a to ohledně nesprávného právního posouzení předmětného skutku u jeho osoby, nelze akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného N. V. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Ho r á k