ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1546.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1546/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 o dovolání, které podal obviněný I. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 4 To 61/2005, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 89/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 T 89/2004, byl obviněný I. H. uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) v době od 9. 10. 2001 do 7. 9. 2003, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, v O. a jinde neplnil svou vyživovací povinnost k nezl. K. J., ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a byla mu upravena rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 11 C 160/97 ze dne 15. 12. 1997 tak, že je povinen platit na nezl. K. výživné 550,- Kč měsíčně vždy každého 1. dne v měsíci předem k rukám matky A. H., nyní J., když na výživném způsobil dluh ve výši 12.650,- Kč a to i když pracoval a měl stálý finanční příjem,
2) v době od 2. 11. 2001 do 7. 9. 2003, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, v O., S. a jinde neplnil svou vyživovací povinnost k nezl. K. K., ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a na výživné neuhradil ničeho a to i v době, kdy byl zaměstnán a měl finanční příjem.“
Za to byl odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný I. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 4 To 61/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný I. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů uvedl, že dovolání podává z toho důvodu, že postupem soudu byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti jako obviněného v hlavním líčení (dne 29. 9. 2004, kdy bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, přestože byl omluven a žádal o odročení hlavního líčení), resp. ve veřejném zasedání (dne 10. 6. 2005), přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí (podle slov dovolatele se odvolací soud především nevypořádal s předchozím pochybením soudu nalézacího a navíc jej před započetím výslechu v rámci provádění dokazování v odvolacím řízení po dostavení se do jednací síně nepoučil o jeho právech; odvolací soud mu ani neumožnil mluvit jako poslednímu při konečném návrhu podle §235 odst. 3 tr. ř.), a současně byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby „Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2005, č. j. 4 To 61/2005, v celém rozsahu zrušil, to při současném zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 21 T 89/2004-68, co by součásti řízení napadenému rozhodnutí předcházejícího.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů, jakož i námitky dovolatele, vyložil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Konstatoval, že hlavní líčení dne 29. 9. 2004 bylo skutečně konáno v nepřítomnosti obviněného. V této souvislosti uvedl, že pozitivní i negativní podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou uvedeny v ustanovení §202 odst. 2, 4, 5 tr. ř., přičemž dovolatel nenamítá, že by tato ustanovení byla v některém směru porušena. Dodal, že při posuzování této problematiky je třeba vzít v úvahu též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listiny“), podle kterého má každý mj. právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. I při formálním splnění podmínek podle §202 odst. 2, 4, 5 tr. ř., proto bude na místě, aby soud nekonal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy obviněnému nějaké objektivní důvody brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů včas sdělí a doloží soudu a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno. K tomu však státní zástupce připomněl, že obviněný I. H. byl od 22. 9. 2004 v pracovní neschopnosti s diagnosou tzv. tenisového lokte, přičemž samotná okolnost, že je nějaká osoba v pracovní neschopnosti má význam především z hlediska pracovního práva a nemocenského pojištění. Nelze „automaticky“ dovozovat, že obviněný, který je v pracovní neschopnosti, není schopen osobní účasti u hlavního líčení. Naopak, v předmětné trestní věci lze i bez odborných znalostí z oblasti medicíny učinit závěr, že výše uvedené onemocnění obviněnému v účasti u hlavního líčení nebránilo; obviněný navíc doklad o své pracovní neschopnosti předložil soudu prvního stupně až dodatečně. Soud prvního stupně tedy neporušil žádné ustanovení trestního řádu ani výše uvedený čl. 38 odst. 2 Listiny, pokud provedl hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. V souvislosti s veřejným zasedáním před odvolacím soudem pak státní zástupce uvedl, že i ze samotné argumentace obviněného vyplývá, že byl tomuto jednání osobně přítomen, a porušení ustanovení o přítomnosti obviněného tak v této fázi trestního řízení nepřicházelo v úvahu.
Dále státní zástupce vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že je dán v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Připomněl, že obviněný opřel svoje dovolání o obě varianty tohoto dovolacího důvodu. Konstatoval, že uplatnění první varianty, tj. zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez splnění procesních podmínek však v dané věci nepřicházelo v úvahu, neboť tato vada je dána pouze v případě, kdy soud druhého stupně zamítl nebo odmítl opravný prostředek pouze z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv bylo jeho povinností takový přezkum provést. Taková procesní situace však v předmětné trestní věci nenastala, neboť odvolací soud podané odvolání zamítl podle §256 tr. ř. po meritorním přezkumu rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel odvolacímu soudu fakticky vytýká nedostatečnou kvalitu jeho přezkumné činnosti a nerespektování procesních práv obviněného v průběhu veřejného zasedání. Uvedené námitky citovanému ani jinému, dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Protože řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nelze dovozovat, že by odvolání obviněného I. H. bylo zamítnuto i přes existenci tohoto dovolacího důvodu. V návaznosti na výše uvedené státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného I. H. jsou zjevně nedůvodné a v případě námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. navíc část námitek tomuto dovolacímu důvodu ani obsahově neodpovídá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i v případě jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný I. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). V této souvislosti je třeba připomenout, že podle §202 odst. 2 tr. ř. lze hlavní líčení provést v nepřítomnosti obžalovaného tehdy, když má soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, za předpokladu, že
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán
b) o skutku, který je předmětem obžaloby byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
V dané věci Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněnému I. H. bylo předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 29. 9. 2004 doručeno spolu s obžalobou do vlastních rukou dne 4. 9. 2004 a poté ještě dne 15. 9. 2004 a tudíž lze konstatovat, že obžaloba byla řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. V návaznosti na usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l. 33, 34 spisu), které bylo obviněnému doručeno dne 28. 5. 2004 (viz dodejka na č. l. 34 p. v. spisu) je třeba učinit závěr, že ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) bylo dodrženo. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 7. 6. 2004 (viz č. l. 35-37 spisu) je zřejmé, že obviněný byl orgánem činným v trestním řízení vyslechnut o skutcích, které byly předmětem obžaloby, byl poučen o svých právech včetně práva uvádět důkazy k obhajobě a činit návrhy a byl upozorněn na možnost prostudování vyšetřovacího spisu. Soudu prvého stupně pak nelze vytýkat, jestliže shledal, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. K uvedenému je ovšem na místě dodat, že dovolatel nenamítl, že by citované zákonné ustanovení bylo porušeno.
Namítl-li dovolatel, že bylo jednáno v jeho nepřítomnosti i přesto, že byl omluven a žádal o odročení hlavního líčení, pak je třeba zdůraznit, že ve spise není obsažena v písemné podobě žádná řádná omluva obviněného z hlavního líčení ani jeho žádost o odročení tohoto jednání. Toliko v písemném vyhotovení protokolu o hlavním líčení se uvádí: „Obžalovaný: I. H. – nikdo – omluven“. Jak dovolací soud zjistil poslechem záznamu pořízeného o průběhu hlavního líčení, podle sdělení předsedy senátu soudu prvního stupně se obviněný velmi krátce před hlavním líčením pouze telefonicky omluvil s tím, že se k hlavnímu líčení nedostaví z důvodu rehabilitace, kterou má absolvovat, přičemž nežádal o odročení hlavního líčení. Doklad o své pracovní neschopnosti soudu zaslal až následně po předmětném hlavním líčení. Ostatně ani z odvolání, které dovolatel podal proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by nalézací soud žádal o odročení hlavního líčení. Lze tedy učinit závěr, že dovolatel svoji neúčast u hlavního líčení neomluvil řádně (především náležitě nedoložil, i když mu v tom nic nebránilo, důvod své nepřítomnosti) a nežádal o odročení hlavního líčení.
Dále je nutno zdůraznit, že z ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně tudíž nemohl nijak porušit toto zákonné ustanovení jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem (nikoli však řádně) omluvil a jako důvod své nepřítomnosti uvedl rehabilitaci (tedy pracovní neschopnost). Dovolání se tudíž opírá o okolnosti, které jsou z hlediska zákonných předpokladů k provedení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného nerozhodné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Obviněný v dovolání ostatně ani neuvedl, které konkrétní zákonné ustanovení považoval za porušené.
Ve shodě se státním zástupcem je pak na místě uvést (byť v tomto směru obviněný žádné konkrétní námitky neuplatnil), že se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má soud vážit, zda konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i tehdy, jsou-li podmínky ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. splněny. Zpravidla proto nebude možné provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů včas sdělí a řádně doloží soudu a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004). V těchto souvislostech je ovšem třeba opětovně zdůraznit, že obviněný se omluvil způsobem, který nelze považovat za řádný, a nepožádal o odročení hlavního líčení.
Postupem soudu prvního stupně, pokud provedl hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, tudíž nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nad rámec těchto skutečností lze ještě poznamenat, že potvrzení o pracovní neschopnosti, které ovšem obviněný soudu doručil až dodatečně a bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení, se vystavuje pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že ve smyslu §2 této vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k hlavnímu líčení (viz přiměřeně již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Podle zjištění odvolacího soudu přitom byl obviněný od 22. 9. 2004 v pracovní neschopnosti s onemocněním, které mu reálně nebránilo v účasti na hlavním líčení.
Jestliže dovolatel tvrdil, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání, pak se patří zdůraznit, že toto tvrzení nelze považovat za opodstatněné, neboť veřejnému zasedání odvolacího soudu byl dovolatel, byť s jistým (nikoli však významným) zpožděním, osobně přítomen. Ve shodě se státním zástupcem lze proto uzavřít, že v této fázi trestního řízení porušení ustanovení o přítomnosti obviněného již vůbec nepřicházelo v úvahu.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Výhrady, že odvolací soud dovolatele před započetím výslechu v rámci provádění dokazování v odvolacím řízení nepoučil o jeho právech a neumožnil mu mluvit jako poslednímu při konečném návrhu podle §235 odst. 3 tr. ř., pak nelze podřadit nejen pod citovaný, ale ani jiný důvod dovolání. K druhé alternativě je třeba uvést, že konkrétní námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání relevantně uplatnil, vzhledem ke skutečnostem výše rozvedeným nelze považovat za opodstatněné [v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.].
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného I. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý