ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.176.2005.1
M. J. však současně prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítl u všech dílčích útoků trestného činu podvodu nedostatek subjektivní stránky, jež také právně relevantním způsobem odůvodnil. Podstata účinně uplatněné dovolací argumentace spočívá v tom, zda nedostatek finančních prostředků v posuzovaném období mohl založit jeho podvodný úmysl vzniklé závazky neuhradit. Tyto námitky byly uplatněny ve shodě s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda dovolání je opodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že předpokladem naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je pachatelem úmyslné uvedení nepravdivých nebo zkreslených informací nebo zamlčení určitých podstatných skutečností a existence příčinné souvislosti mezi omylem další osoby, příp. její neznalostí všech podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu, resp. učiněnou s uvedenou neznalostí, a dále příčinné souvislosti mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby. Škoda může spočívat jednak bezprostředně v odčerpání určité majetkové hodnoty z majetku poškozeného bez poskytnutí náležité protihodnoty, tedy ve zmenšení majetku poškozeného, jednak v tom, že na jeho majetku nedojde k přírůstku, k němuž by došlo, kdyby nebylo podvodného jednání. Pachatel může uvádět poškozeného v omyl již tím, že jej neinformuje o všech skutečnostech významných z hlediska projednávané záležitosti, a že tak činí s vědomím toho, že poté, co získá sjednané plnění, nebude schopen včas dostát svým závazkům. Postačí zamlčet skutečnosti zásadní nebo podstatné pro rozhodnutí druhé strany a uvádět ji v omyl ohledně své schopnosti dostát ve sjednané době závazkům, které pachatel převzal. Trestně právní odpovědnost za podvod může být založena též předstíráním okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, poskytováním slibů, jejichž splnění závisí na nejistých budoucích událostech a zatajením některých důležitých údajů, které by druhé straně umožnily utvořit si ucelenou představu o skutečnostech vztahujících se k dané záležitosti. Poškozený tak může na nabídku k provedení určité operace reagovat úplně jinak, než kdyby znal skutečný stav věci, tj. pokud by tyto skutečnosti znal, k plnění z jeho strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O stejnou situaci se jedná i tehdy, pokud jedna ze stran smluvního vztahu dodává zboží v důvěře, že druhý subjekt je dostatečně solventní a schopný zboží uhradit ve sjednané lhůtě a její důvěra je založena na předchozích podnikatelských vztazích mezi oběma subjekty.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodný úmysl pachatele a provedení majetkové dispozice v omylu nebo s neznalostí určitých podstatných skutečností v důsledku jednání pachatele. K naplnění zákonných znaků jeho subjektivní stránky se v tomto směru vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době přijímání plnění ze závazku jednal v úmyslu dlužnou částku buď vůbec neuhradit, nebo ji neuhradit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že ji ve smluvené lhůtě nebude moci uhradit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
Naproti tomu samotná skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k zaplacení ceny přijímaného plnění ve smluvené lhůtě, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Nedostatek finančních prostředků je totiž vyjádřením objektivní skutečnosti, jež svědčí o tom, že daná osoba není schopna plnit své závazky; nezahrnuje však vnitřní vztah pachatele (zavinění) k podstatným složkám trestného činu. Je-li pachatel v platební neschopnosti, podvodného jednání se dopouští jen tehdy, pokud v okamžiku sjednávání závazku vědomě neseznámí věřitele s tímto stavem finančních prostředků, čímž ho uvádí v omyl o své způsobilosti smluvní ujednání plnit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 177/2005). Proto nedostatek finančních prostředků sám o sobě, bez spojení s určitým podvodným jednáním dlužníka, jehož se v tomto stavu dopustil, nemůže vyvolat trestní odpovědnost, a to s ohledem na absenci obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. - úmyslného zavinění. Úmysl pachatele musí vždy směřovat k uvedení někoho v omyl nebo k využití něčího omylu, a tím ke způsobení škody. Pokud by však překážky bránící dlužníkovi splnit závazek, které nemohl v době uzavření závazku ani předvídat, vznikly až po uzavření smlouvy, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit nebo byl sice schopen závazek splnit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů to odkládal nebo dodatečně pojal úmysl závazek vůbec nesplnit, jeho jednání nelze považovat samo o sobě za podvodné.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že stěžejním pro závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích o úmyslném zavinění obviněného M. J. bylo prokázání skutečnosti, zda již v době, kdy uzavíral jednotlivé objednávky, resp. přijímal plnění ze sjednaných závazkových vztahů, měl v úmyslu cenu dodaného zboží, prací či služeb buď vůbec neuhradit, případně jednal alespoň s vědomím, že je nebude moci uhradit ve lhůtě splatnosti a že tím uvádí druhou stranu v omyl.
Ke skutku pod bodem II/A
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popis skutku ve výroku o vině odpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž skutková zjištění a právní závěry krajský soud dostatečně rozvedl v Odůvodnění:rozsudku zejména na str. 116-125. V posuzované věci bylo bezpečně prokázáno, že hospodaření firmy obviněného M. J. bylo v roce 1993 příznivé a v možnostech jeho firmy bylo hradit úvěr poskytnutý K. b., a. s. V následném období obviněný uzavřel další úvěrové smlouvy, jež však nebyl schopen plnit a došlo ke značenému předlužení firmy, kterou nebyly plněny nejen úvěrové splátky, ale i závazky z dodavatelsko - odběratelských vztahů. Ze skutkových zjištění se dále podává, že již v červnu 1994 byl obviněný obeznámen s nepříznivou finanční situací a věděl, že nemá dostatek finančních prostředků, a to ani na úhradu závazku vůči firmě L. T., a. s., představující náklady na rekonstrukci jeho rodinného domu a dílenských prostor, o čemž také zástupce smluvního partnera informoval a v souvislosti s tím požádal o zastavení stavby. V této době měl navíc i další neuhrazené závazky (vůči společnostem F., a. s., P., P., a. s., P. a Z., a. s., H.). Přesto uzavřel smlouvu o dílo se společností A., s. r. o., na výstavbu objektu mnohamilionové hodnoty, aniž by na úhradu ceny díla měl potřebných finančních prostředků a postupně přijímal plnění od dalších subjektů.
Je nesporné, že s ohledem na úvěrovou zatíženost firmy M. J. – P. spolu s absencí vlastních peněžních prostředků nejenom pro úhradu závazků z úvěrových smluv, ale i závazků z dodavatelsko - odběratelských vztahů, natožpak pro rozvoj podnikání, byl v uvedeném období obviněný obeznámen s aktuální nepříznivou finanční situací své firmy, a to i proto, že jako její majitel odsouhlasil výkazy, zejména daňová přiznání, z nichž stav hospodaření vyplýval, a také vzhledem k četným upomínkám k úhradám závazků ze strany věřitelů. Věděl, že jeho schopnost úhrady závazků je mizivá, a tudíž ve sjednaných (většinou krátkých) lhůtách nebude schopen hradit platby v plné výši, popřípadě si musel být přinejmenším vědom následku svého jednání spočívajícího ve zmaření uspokojení pohledávek věřitelů a pro případ, že tento následek způsobí, s ním byl srozuměn. Přesto před jednotlivými smluvními partnery vystupoval jako osoba způsobilá dostát svým závazkům a tyto na sebe přebíral. Před přijetím jednotlivých plnění ze závazkových vztahů své obchodní partnery dostatečně neobeznámil s tím, že není v jeho dispozici smluvenou cenu ve sjednané lhůtě uhradit. V této souvislosti krajský soud konstatoval: „Kromě svědectví, jež bylo za společnost L. T., a. s., podáno Ing. V. M., není zjišťováno ze žádného důkazu soudem provedeného, že by obžalovaný M. J. před přijetím plnění ze závazkového vztahu obeznámil obchodního partnera tím, že není v jeho dispozici smluvenou kupní cenu nejpozději do pevně dohodnutého termínu uhradit“ (str. 118 - 119 rozsudku). Pokud obviněný tvrdí opak, vychází z odlišných skutkových východisek, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů, a jak již bylo shora zdůrazněno tyto skutkové námitky není možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jednotlivé věřitele tak uváděl v otázce své solventnosti v omyl, čímž jim způsobil škodu velkého rozsahu.
Nelze přijmout námitky obviněného, že v době uzavírání jednotlivých závazků měl v úmyslu platby řádně a včas uhradit a neučinil tak z důvodu objektivních, reálně nepředvídatelných okolností, jež mají na posouzení jeho zavinění vliv. Je zcela evidentní, že při vědomí špatné aktuální finanční situace své firmy nemohl spoléhat na budoucí nejisté události spočívající např. v poskytnutí dalších úvěrů. Ačkoliv bylo prokázáno, že obviněný jednal se zaměstnanci bankovních ústavů o poskytnutí opakovaných úvěrů, nemohl odůvodněně spoléhat, že mu bankou budou tyto poskytnuty a musel být srozuměn s tím, že poskytnutí dalších úvěrů není jisté, a to nejenom proto, že byl obeznámen s tím, že rozhodnutí o poskytnutí úvěru včetně smluvních podmínek je výhradně v dispozici banky (žádný z dotčených zaměstnanců bank nedisponoval pravomocemi k udělení závazného příslibu pro poskytnutí dalšího úvěru), ale i s ohledem na svou předchozí platební nekázeň, kdy řádně neplnil podmínky sjednaných úvěrových závazků. Ostatně v tomto směru již dříve učinil osobní zkušenost o nemožnosti spoléhat se na nezávazný příslib ze strany zaměstnanců banky o poskytnutí opakovaného úvěru (viz úvěr poskytnutý společnosti S. C., s. r. o., na úhradu kupní ceny provozního areálu společnosti L., a. s., S. V Odůvodnění:rozsudku soud prvého stupně přiléhavě upozornil: „…podstatou posuzovaného trestného činu je to, že pachatel, ač insolventní, zavazuje se ve sjednaných, obvykle velmi krátkých lhůtách, uhradit dodaný mu materiál, zboží či služby, ačkoli to není v jeho reálných možnostech, s čímž je srozuměn. Pro posouzení trestní odpovědnosti je irelevantní, že pachatel vede jednání o získání úvěru, tedy spoléhá se na událost nejistou, byť i může býti jeho záměrem z těchto prostředků uhradit škodu majetkovým deliktem způsobenou“. (str. 118 rozsudku). Nutno upozornit, že pokud se u jednotlivých skutků prvostupňový soud zmiňuje o poskytnutých úvěrech, popř. úvěrovém zatížení firmy obviněného, dokresluje tak jen skutečnost, že schopnost úhrady dlužných částek z jeho strany byla neuspokojivá. Otázka úvěru (úvěrového zatížení), kterou při zvažování trestní odpovědnosti obviněného soud vzal v úvahu, představuje jednu z příčin platební neschopnosti, nikoliv okolnost, která by zapříčinila jeho nemožnost dostát svým závazkům. Rovněž námitka obviněného dovolávající se dočasného snížení ziskovosti jeho firmy z důvodu nákladů na rozvoj dalších podnikatelských aktivit vykonávaných společně s obviněným K. Z., resp. možnosti získání dalších majetkových hodnot při rozšíření provozu podnikatelské činnosti, nemá na posouzení trestní odpovědnosti vliv, neboť ani tuto okolnost nelze hodnotit jako objektivní důvod pro absenci jeho trestní odpovědnosti. V uvedeném ohledu musel být obviněný srozuměn s tím, že při nepříznivé ekonomické situaci společnosti musí v prvé řadě dostát svým povinnostem ze závazkových vztahů a veškeré prostředky směřovat na úhradu dřívějších faktur vystavených jednotlivými obchodními partnery a nikoli na rozvoj svého podnikání, byť s předpokládanou vyhlídkou v budoucnu dosaženého zisku, zejména když pro toto tvrzení neměl ani žádné reálné podklady (viz níže).
Závěr soudu prvého stupně, že obviněný M. J. jednal v podvodném úmyslu, jehož podstata spočívala v tom, že v rámci výkonu podnikatelské činnosti, ačkoliv věděl, že nedisponuje potřebnými peněžními prostředky na úhradu přijímaných plnění a znal finanční situaci své firmy, obchodní partnery o tom neinformoval, jednotlivým věřitelům se zavazoval k plnění v pevně stanovených termínech a tím je uváděl v omyl v otázce své solventnosti, nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Skutečnosti, které by zakládaly absenci podvodného úmyslu obviněného, soudy obou stupňů neshledaly a pokud se jejich zjištění v rámci revize skutkového stavu v řízení o mimořádném opravném prostředku dovolatel domáhá na podkladě vlastního rozboru provedených důkazů, nelze v této části dovolání podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. výše). Pokud jde o vymezení trestní odpovědnosti pro jednotlivé dílčí útoky, jak jsou popsány v bodě II výroku o vině napadeného rozsudku, lze plně odkázat především na str. 120-125 jeho Odůvodnění:.
Ke skutku pod bodem II/B
Podstatou relevantně uplatněných dovolacích námitek obviněného je tvrzení, že soudy činné ve věci nesprávně posoudily instituty odstoupení od smlouvy a kompenzace pohledávek. V daném případě namítl obchodně právní rozměr celého případu, neboť podle jeho názoru poškozený řádně neodstoupil od smlouvy a obviněný jednostranným úkonem započetl své pohledávky vůči nákladům vzniklým v souvislosti s realizací obchodní smlouvy včetně náhrady ušlého zisku a nákladům za užívání osobního automobilu poškozeným, a proto nemohlo jít o trestný čin zpronevěry. Tímto nastolil otázku, zda jiné hmotně právní posouzení občansko právní, respektive obchodně právní podstaty věci má vliv na skutečnost, zda se svěřenými penězi oprávněně disponoval v souladu s účelem jejich svěření a zda soudem zjištěný skutek vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde, eventuálně že nevykazuje znaky žádného trestného činu.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc svěřená pachateli do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Je proto oprávněn ji držet a v intencích pokynů vyplývajících ze svěření ji případně i užívat. Na rozdíl od trestného činu podvodu pachatel získává věc do své moci bez vyvolání nebo využití omylu či neznalosti podstatných skutkových okolností. Za přisvojení si svěřené cizí věci se považuje takové jednání pachatele, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do užívání, opatrování nebo dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch.
Nutno uvést, že zásadní význam pro hmotně právní posouzení je, zda finanční hotovost poskytnutá obviněnému M. J. jako záloha na obstarání předmětného automobilu, byla ve vztahu k němu cizí věcí, která mu byla svěřena, a kterou měl povinnost poškozenému vrátit, a to na základě smlouvy uzavřené mezi obviněným a poškozeným z hlediska obchodního, popřípadě občanského práva. Přesné zjištění typu smlouvy je totiž rozhodující pro posouzení otázky, zda ze strany obviněného došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., především ve vztahu k předmětu útoku uvedeného trestného činu.
Pokud by peněžní záloha byla obviněným přijata v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, pak tyto peníze by se staly jeho vlastnictvím a byl by oprávněn je použít pro svou potřebu, a proto by nemohlo jít o zpronevěru. Jestliže by však šlo o zálohu na cenu za jiné plnění na podkladě smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, obstarání věci apod.), peníze by nepřešly do vlastnictví obviněného, přičemž jejich použitím pro svou potřebu by se dopustil zpronevěry, a to bez ohledu, zda mezi ním a poškozenou společností byla sjednána možnost odstoupení od smlouvy (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 23/2004).
Ze skutkových zjištění se podává, že v projednávané věci soudy obou stupňů považovaly za cizí věc částku 300.000,- Kč, kterou obviněný M. J. převzal dne 7. 7. 1997 jako zálohu za účelem obstarání individuálně určeného automobilu ze zahraničí do tří měsíců, což však neučinil a peníze přes urgence poškozenému nevrátil, použil je pro svou potřebu (byť poukazuje na jednostranné započtení pohledávky za poškozeným - reciproční užívání vozidla) a tím způsobil škodu v uvedené výši. Zmíněnou finanční částku obviněný převzal jako zálohu na obstarání speciálně vybaveného vozidla, jež mělo být na základě ústní dohody vyrobeno a dodáno ze zahraničí. Pokud jde o charakter předmětné smlouvy soud prvého stupně ji posoudil jako dohodu o budoucí kupní smlouvě a obviněným převzaté peníze považoval za zálohu na kupní cenu (přičemž naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry spatřoval v tom, že se poškozený oprávněně domáhal vrácení zálohy 300.000,- Kč a obviněný mu tuto zálohu nevrátil). V Odůvodnění:usnesení však odvolací soud přiléhavě upozornil, že z důvodu absence písemné formy nemohlo jít o dohodu o budoucí kupní smlouvě (srov. znění §289 odst. 2 obch. zák.), ani o smlouvu kupní ve smyslu ustanovení §409 a násl. obch. zák. vzhledem k nedostatku základních náležitostí vyžadovaných zákonem pro tento smluvní typ. Rovněž se nejednalo o žádnou jinou smlouvu upravenou v hlavě II., části III. obch. zák. Odvolací soud konstatoval, že ve smyslu §261 odst. 6 obch. zák. šlo o smlouvu, která se řídí ustanovením občanského zákoníku účinného v době činu, přičemž typově šlo podle §51 obč. zák. o smlouvu neupravenou s prvky smlouvy o obstarání věci podle §733 a násl. obč. zák. Uvedl: „Výslovně však se o takovou smlouvu nejedná, neboť nedošlo k vydání písemného potvrzení obžalovaným poškozenému, jak vyžaduje ustanovení §734 “ (vše na str. 7 usnesení). Vzhledem k tomu, že předmětná částka nepřešla do obchodního majetku obviněného a nestala se jeho vlastnictvím, lze mít důvodně za to, že ve vztahu k němu byla věcí cizí ve smyslu §248 tr. zák. Současně šlo o věc svěřenou, neboť obviněnému byla poškozeným odevzdána do faktické moci, aby s ní přesně určeným způsobem nakládal; on však s ní naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření a takovým činem způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.
Nutno dodat, že soudy obou stupňů se důsledně zabývaly i zákonnými podmínkami pro odstoupení od předmětné smlouvy včetně právních důsledků z toho vyplývajících a jejich závěrům nelze nic vytknout. Podle ustanovení §344 a násl. obch. zák. lze odstoupit od smlouvy pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon, přičemž v případě prodlení dlužníka z důvodu podstatného porušení smlouvy je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla. Odstoupením od smlouvy smlouva zaniká v momentě, kdy projev vůle oprávněné osoby od smlouvy odstoupit je doručen druhé straně (§349 obch. zák.), přičemž odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy (§351 odst. 1 obch. zák.) a strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí (§351 odst. 2 obch. zák.).
V tomto směru vrchní soud na str. 7 a 8 napadeného usnesení uvedl, že poškozený dne 17. 10. 1997 odstoupil od předmětné smlouvy z důvodů nedodržení ústně sjednaných podmínek ze strany obviněného (nedodržení tříměsíční dodací lhůty, poznatek poškozeného o nepravdivých informacích obviněného stran dovozu požadovaného vozidla do Evropy) a opakovaně žádal M. J. o navrácení poskytnuté zálohy, přičemž obviněný odstoupení od smlouvy svým dopisem ze dne 6. 11. 1997 akceptoval. Výhrady dovolatele, že předmětnou zálohu započetl oproti nákladům za užívání vozidla zapůjčeného poškozenému, popřípadě na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti se smlouvou a ušlým ziskem, mohou mít vliv pouze pro rozsah náhrady škody. Proto lze uzavřít, že posuzovaný skutek pod bodem II/B výroku o vině vykazuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a s námitkami uplatněnými v dovolání není možné souhlasit.
Ke skutku pod bodem III/A a III/B/a
V rámci tohoto skutku obviněný vznesl výhrady proti nesprávnosti jeho právního posouzení z důvodu absence trestní odpovědnosti za nesplněné závazky dotčených společností vyplývající z jejich běžné obchodní činnosti. Argumentoval předně tím, že jednotlivé smlouvy s obchodními partnery neuzavíral, ani v tomto ohledu nedisponoval potřebnou odbornou praxí, podílel se toliko na jednáních o úvěrech a tzv. strategickém rozhodování a do obchodování uvedených společností nemohl z titulu výkonu své funkce jednatele ve společnosti S. C., s. r. o., a posléze místopředsedy představenstva společnosti P. P. J., a. s., zasahovat. Dále namítl, že uvedené společnosti, v nichž působil, závazky nesplnily z objektivních nepředvídatelných okolností (zmaření podnikatelského záměru, na jehož realizaci odůvodněně spoléhal, když bylo prokázáno, že skutečně vedli jednání se společností P. P., a. s., P. o prodeji majoritního podílu akcií společnosti P. P. J., a. s.), přičemž v naznačeném směru vytkl neexistenci podvodného úmyslu. Proto i v tomto případě se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky, zda u obviněného lze vyvodit úmyslné zavinění ve vztahu k okolnostem charakterizujícím podvodné jednání a dále zda postavení v dotčených společnostech má vliv na jeho trestní odpovědnost ohledně jednotlivých dílčích útoků trestného činu podvodu vymezených v bodě III/A a III/B/a.
V souvislosti s jednáním, jehož se obviněný M. J. dopustil společně s obviněným K. Z. v postavení statutárních orgánů společnosti S. C., s. r. o., a posléze P. P. J., a. s., soud prvého stupně na str. 232 - 239 v odůvod
nění rozsudku konstatoval, že záměrem obviněných bylo v rámci výkonu povolených živností vybudovat firmu mající v daném regionu dominantní postavení. Pro tento účel zakoupili v relativně krátkém časovém období řadu nemovitostí, jež byly vzhledem k absenci vlastního kapitálu nakoupeny z úvěrových prostředků, které jako zástupci společnosti S. C., s. r. o., postupně získali z úvěrů od bankovních ústavů. V tomto ohledu soud zmínil nezodpovědné počínání obviněných, pokud „nezvolili strategii postupného rozvoje firmy odvislého od jejího hospodářského výsledku či opatřování dalšího nemovitého majetku až po oddlužení hospodářské činnosti společnosti splácením úvěru poskytnutého na nemovitost opatřenou za jeho prostředky dříve“. Nelze nevidět, že tímto postupem obviněných se firma S. C., s. r. o., dostala od samého počátku svého hospodaření do nepříznivé ekonomické situace, vzniklé zejména neúměrným úvěrovým zatížením. Přesto obvinění souhlasným ujednáním převzali s účinností od 1. 1. 1994 neuhrazené závazky vzniklé z dosavadní podnikatelské činnosti K. Z., čímž společnost dále zatížili dluhem ve výši 6 mil. Kč představující úvěr poskytnutý jmenovanému (vše na str. 232 rozsudku).
Hranici podvodného jednání obviněných, pokud jde o jejich vědomí o platební neschopnosti společnosti S. C., s. r. o., prvostupňový soud stanovil okamžikem, kdy obvinění učinili osobní zkušenost ohledně možnosti a reálnosti poskytnutí úvěrů, zejména v tom směru, že „na podkladě slibů daných jim zaměstnanci bank ohledně poskytnutí úvěrů nelze zodpovědně uzavírat závazkové vztahy“. Vycházel ze zjištění, že i přes nedostatek potřebných finančních prostředků společnosti v uvedeném období, obvinění uzavřeli v jejím zastoupení dne 8. 12. 1993 smlouvu o koupi nemovitosti se společností L., a. s., S., jejíž kupní cenu se zavázali v pevně stanoveném termínu uhradit, když podle svých tvrzení úhradu odvíjeli od pracovníky bankovního ústavu přislíbeného poskytnutí úvěru; úvěr však nebyl společnosti S. C., s. r. o., poskytnut žádným z bankovních ústavů a závazek vůči dotčené společnosti zůstal z větší části neuhrazen. Jelikož obvinění takovouto zkušenost učinili poprvé, soud vůči nim nevyvodil za uvedené jednání pro pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestní odpovědnost. Současně však zdůraznil: „Pakliže však tito takovouto osobní zkušenost učinili, kdy uzavřeli kupní smlouvu, jíž se za nemovitost, která byla jejím předmětem, krátce po takovémto ujednání zavázali uhradit kupní cenu, a to z úvěrových prostředků, jejichž poskytnutí bylo nejisté, po čemž tuto v plném rozsahu nezaplatili, nelze již další obdobná jednání ve prospěch obžalovaných osob posuzovat“ (vše na str. 233 rozsudku).
Pokud při vědomí výrazného zadlužení firmy S. C., s. r. o., oba obvinění v jejím zastoupení uzavřeli další úvěrové smlouvy (jednalo se celkem o 8 úvěrových smluv, jejichž předmětem bylo poskytnutí ve většině případů krátkodobých úvěrů se splatností jeden rok, uzavřených v poměrně krátkém časovém rozmezí 9. 11. 1993 až 30. 6. 1994 na celkovou částku cca 42,5 mil. Kč), jejichž plnění bylo zjevně nereálné, když prostředky získané z úvěrů investovali zejména do rozšíření podnikatelských aktivit (vytvoření sítě maloobchodních jednotek zásobovaných velkoskladem), provozovanou obchodní činnost neomezili, nečinili žádná opatření k ukončení dodávek zboží od smluvních partnerů na základě předchozích rámcových smluv o dodávkách a naopak vstoupili do dalších závazkových vztahů, na podkladě kterých je jim poskytováno plnění, popřípadě závazky uzavírali spoléhaje se na přísliby zaměstnanců bank o poskytnutí dalších úvěrů, třebaže byli srozuměni s tím, že v hospodaření společnosti dochází ke ztrátám a v jejich reálných možnostech není závazkům z uzavřených smluv i odběratelsko - dodavatelských vztahů dostát, když jednotlivé obchodní partnery o nemožnosti splnit závazkové povinnosti jakkoli neinformovali, nelze mít o naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání pochybnosti. Nutno poukázat, že nebyly hrazeny ani kupní ceny přijatého zboží, ačkoliv bylo prodáváno v maloobchodní síti společnosti; přesto docházelo k výplatě odměn jednatelům společnosti nebo pronájmu vozidla obviněného K. Z. společnosti S. C., s. r. o. Lze tudíž důvodně tvrdit, že v posuzovaném období byli počínáním obviněných nepochybně uvedeni v omyl všichni smluvní partneři společnosti S. C., s. r. o., kteří s ní jednali v důvěře, že jejich závazky budou ve sjednaných lhůtách splněny, aniž by předpokládali platební neschopnost této společnosti. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný M. J. jednal v zastoupení této společnosti s vědomím veškerých skutečností stran nepříznivé ekonomické situace a jednotlivé závazky uzavíral, ať už sám, prostřednictvím obviněného K. Z. či zaměstnanců společnosti, v úmyslu uvést někoho v omyl ohledně své schopnosti dostát závazkům ve sjednané době a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (str. 233 rozsudku).
Za této soudy zjištěné situace nelze přijmout námitku obviněného, že odůvodněně spoléhal na odbornou studii ohledně podnikatelského záměru zpracovanou firmou H. Jak uvedl krajský soud, zpracovatelem studie nebylo posuzováno, zda obvinění disponovali potřebnými kapitálovými zdroji a jeho úkolem ani nebylo tyto obstarat; projekt určoval pouze rozsah nákladů nutných pro postupné zprovoznění pěti maloobchodních jednotek se zřízením velkoobchodního skladu (str. 233 rozsudku). Úspěšnost této studie se odvíjela právě od kapitálového zdroje, jímž však obvinění sami nedisponovali a snažili se jej získat prostřednictvím úvěrů, které však poskytnuty nebyly a v důsledku nesplácení úvěrů předchozích ani poskytnuty být nemohly, resp. obviněný nemohl obnovení úvěrů bankovními ústavy při vědomí platební nekázně společnosti S. C., s. r. o., opodstatněně předpokládat.
Stejná situace je ohledně naplnění podvodného úmyslu v souvislosti s působením obviněného M. J. ve společnosti K. V., a. s., později P. P. J., a. s. Ze skutkových zjištění se podává, že obvinění tento nový subjekt založili, aniž by ukončili výkon podnikatelské činnosti společnosti S. C., s. r. o., a to vložením nepeněžitého vkladu - nemovitosti patřící zakládajícímu subjektu - firmě S. C., s. r. o. Nově vzniklou společností byla vykonávána totožná živnostenská činnost, byly jí využívány prostory patřící společnosti S. C., s. r. o., zaměstnanci jmenované společnosti, s nimiž byl pracovní poměr ukončen, uzavřeli pracovní smlouvy s nově vzniknuvším subjektem, v souvislosti s čímž soud konstatoval: „…spol. P. P. J., a. s., bylo profitováno na výnosu z prodeje zboží, které bylo dříve bez jeho úhrady přijato jejím zakladatelem“ (str. 236 rozsudku).
Pokud jde o námitku obviněného, že z titulu své funkce nezasahoval a ani nemohl zasahovat do obchodní činnosti výše uvedených společností, Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že trestní zákon důsledně stojí na individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby, a proto nezná kolektivní odpovědnost ani odpovědnost za cizí vinu. V případě spáchání trestného činu odpovídá za právnickou osobu vždy ten, kdo za ni jedná a dopustil se pro společnost nebezpečného jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně.
Za jakékoli jednání přičitatelné právnické osobě nemůže být vždy odpovědný statutární orgán, který je oprávněný činit jménem právnické osoby právní úkony ve všech věcech. Pokud statutární orgán o protiprávním jednání, jímž je páchán trestný čin, neví a ani vědět nemůže, nelze u něj dovozovat trestní odpovědnost, protože sám vlastním jednáním nenaplňuje znaky skutkové podstaty. Stejně tomu je i v případě, jestliže o takovém protiprávním jednání ví, ale sám se na něm nepodílí, a to ani jako spolupachatel (§9 odst. 2 tr. zák.) nebo účastník (§10 tr. zák.). Trestně odpovědnou fyzickou osobou jednající za právnickou osobu je jen fyzická osoba, jejímž prostřednictvím se právnická osoba projevuje navenek a činí právní úkony ve vztahu k jiným právnickým nebo fyzickým osobám. Takovou fyzickou osobu jednající jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení nelze činit trestně odpovědnou za jakékoli jednání přičitatelné právnické osobě, ale jen za naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty. V tomto ohledu je nutno zkoumat zejména podíl jednání odpovědné fyzické osoby na vzniku následku a její zavinění. Podle toho může být fyzická osoba trestně odpovědná jako pachatel, spolupachatel, účastník na trestném činu jiného nebo jako nepřímý pachatel. Spočívá-li trestná činnost v realizaci rozhodnutí kolektivního orgánu právnické osoby, může být podle konkrétních okolností trestně odpovědná fyzická osoba, která byla iniciátorem takového rozhodnutí nebo osoba která ho schválila, anebo i osoba, která se podílela na jeho realizaci. Pokud kolektivní orgán společnosti rozhodne o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů kolektivního orgánu, kteří se na zmíněném rozhodnutí podíleli, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu, přičemž jejich konkrétní podíl musí být vždy prokázán.
Ačkoliv ze skutkových zjištění je patrno, že při vedení běžné obchodní činnosti ve společnosti S. C., s. r. o., byl vůdčí osobností obviněný K. Z., který také ve většině případů za společnost sjednával smlouvy, popřípadě rozhodoval o úhradě faktur, uznání dluhů apod., nelze nevidět, že obviněný M. J. byl zasvěcen do obchodních záležitostí a ekonomické situace této firmy, věděl o rámcových kupních smlouvách o dodávkách zboží a z titulu výkonu funkce jednatele mohl do těchto závazků zasahovat, např. odstoupením od dříve uzavřených smluv apod. Při tomto skutkovém závěru vycházel prvostupňový soud z okolnosti, že oba obvinění spáchali čin společně, tedy společným jednáním podle §9 odst. 2 tr. zák., kdy každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. Z tohoto pohledu nemohou obstát výtky obviněného, jimiž zpochybňuje svůj podíl na vytýkané trestné činnosti, neboť skutečnost, že závazky ve většině případů obviněný M. J. nesjednal osobně, nemají při zvážení celkového rámce podvodného jednání obviněných na jeho trestní odpovědnost vliv. To platí i o námitce obviněného, že nemůže být odpovědný za závazky, které uzavřeli jeho zaměstnanci. Zde je nutno připomenout, že podle skutkového zjištění v bodech III/A a III/Ba výroku o vině napadeného rozsudku obvinění uzavírali závazkové vztahy sami nebo k tomu pověřili zaměstnance firmy. V této souvislosti krajský soud k jednání obviněných zdůraznil: „Bylo toliko v jejich dispozici od uzavřených smluv, pakliže by tyto byly sjednány nad rámec kompetencí zaměstnanců, odstoupit. Není přitom zjišťováno, že by tak v jakémkoli případě činili, či že by plnění, která nehradili, poškozeným subjektům vrátili. Rozdělení kompetencí vedoucím pracovníkům patřilo do výhradní pravomoci obžalovaných jakožto osob vlastnící obchodní podíly firmy a tuto z pozice jednatelů zastupujících. V návaznosti na své znalosti o ekonomické situaci společnosti jen tito mohli omezit kompetence vedoucích prodejen pro objednávky zboží či výkon takových činností zcela zakázat.“ (str. 233 rozsudku).
Nemůže obstát ani tvrzení dovolatele, že soudy nesprávně posoudily pravomoci vyplývající z titulu jeho postavení místopředsedy představenstva společnosti P. P. J., a. s. V této spojitosti krajský soud na str. 237 v Odůvodnění:rozsudku uvedl: „Třebaže se z výpovědi slyšených svědků nepodává, že by obžalovaný M. J. byl na rozhodování činěných za společnost P. P. J., a. s., účasten, nelze jej do doby, po níž tento zastával funkci místopředsedy představenstva uvedeného subjektu, za odpovědnost za vzniklý následek vyvinit.“ I v tomto případě jako místopředseda představenstva totiž disponoval oprávněním za tuto společnost samostatně jednat a tedy i odstoupit od sjednaných závazkových vztahů, přičemž bylo nezvratně prokázáno, že byl srozuměn s tím, že firma P. P. J., a. s., navázala na činnosti dříve vykonávané firmou S. C., s. r. o., jež byla předlužena. Obviněný M. J. (spolu s obviněným K. Z.) pod obchodním názvem nově vzniklého subjektu pokračovali nadále ve výkonu téže podnikatelské činnosti a v mnoha případech odebírali zboží od týchž dodavatelských subjektů, které dříve poškodili. Obviněný nemohl mít jiného poznatku, než-li že v možnostech tohoto subjektu záhy nebude přijímaným závazkům dostát („Jelikož pro uhrazení prvých faktur byly logicky užity prostředky z výnosů prodeje zboží, které nebylo zaplaceno firmou S. C., s. r. o., a dále firmou P. P. J., a. s., bylo profitováno z obchodní spolupráce navázané se společností P. P., a. s., P. …“ (str. 236 rozsudku). Pokud obviněný zpochybňuje svou odpovědnost na trestném jednání, nelze daným námitkám přisvědčit. Soud prvého stupně důvodně uzavřel: „i v rámci podnikatelských činností vykonávaných firmou P. P. J., a. s., se obžalovaní K. Z. a M. J. dopustili podvodných jednání, kdy od dodavatelských subjektů ve prospěch uvedené akciové společnosti přijímali plnění s vědomím, že nebude v jejich možnostech toto uhradit.“ Dodal, že obvinění obchodovali s běžně prodejnými druhy potravinářského a drogistického zboží, které prodávali ve vlastních provozovnách, a pod vlivem podnikatelských rizik nezaznamenali v souvislosti s prodejem tohoto zboží významnou ztrátu, přičemž pokud by dodavatelé byli předem srozuměni s tím, že zboží odběratelem přijímané nebude vzhledem k jeho insolventnosti uhrazeno, nebylo by tomuto dodáno. Soud oprávněně poznamenal: „Se žádným z dodavatelů také nebylo předem sjednáno, že uhrazení faktur za dodané zboží bude odvislé od prodeje dlužníkova ať již nemovitého či movitého majetku. Záměrem dodavatelských organizací byla obchodní činnost, tedy získání peněžních prostředků z prodeje zboží či z poskytnutých služeb“ (str. 237 a 238 rozsudku).
Ve světle shora rozvedených argumentů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud byly skutky uvedené ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích v případě obviněného M. J. kvalifikovány jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (body II/A, III/A, III/B/a) a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II/B), nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně, s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci. Odvolací soud pouze konstatoval pochybení prvostupňového soudu při aplikaci ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., pokud nerozdělil jednání obviněného na tři samostatné skutky, a to vzhledem k obviněním sděleným dne 3. 5. 1995 pro dílčí útok pod bodem III/A 51 rozsudku a dne 6. 9. 1996 pro dílčí útok pod bodem II/17 rozsudku a neuznal jej vinným třemi trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (str. 8 usnesení). Pochybení krajského soudu však bylo výlučně ve prospěch obviněného a s ohledem na zákaz reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř.) nemohlo být (při absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného) napraveno. Skutková zjištění a právní závěry soudy obou stupňů dostatečně rozvedly v Odůvodnění:svých rozhodnutí, kde se rovněž logicky vypořádaly s námitkami obviněného, které byly v zásadě totožné s těmi, jež uplatnil v mimořádném opravném prostředku. Správnému právnímu posouzení odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně použitá právní věta.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. J. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí (trestu odnětí svobody), který uplatnil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k