ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.360.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 360/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2005 dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 82/2004, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 1/2001, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 82/2004, zrušuje . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 50 T 1/2001, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno [návětí a výroky pod body 1/ až 3/]. Za to byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a obchodní služby vedoucí k realizaci pohledávek věřitelů, a to jako fyzické osobě, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby zabývající se zmíněnou podnikatelskou činností včetně výkonu této činnosti na podkladě udělené plné moci na dobu sedmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 28 T 3/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 1 To 67/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Š. z. se sídlem v O. – N. V., U H. č., částku ve výši 266.340,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený subjekt odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný R. P. odvolání.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 82/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody. Podle §265 tr. ř. bylo poškozené Š. z., se sídlem v O. –N. V., U H. č., odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle jeho názoru bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Olomouci dne 3. 11. 2004 a napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný rozvedl námitky, které by měly uplatněné dovolací důvody naplňovat. V kontextu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že vyrozumění k veřejným zasedáním ve dnech 22. 9. 2004, 13. 10. 2004 a 22. 10. 2004 řádně převzal. Vzhledem k tomu, že jeho zdravotní stav byl z důvodu úrazu páteře špatný, žádal prostřednictvím své obhájkyně o odročení těchto jednání. Veškeré písemnosti byly doručovány na adresu O., V., kde je řádně přebíral. Poté, co se prostřednictvím své obhájkyně dozvěděl o termínu konání veřejného zasedání dne 3. 11. 2004, byť žádné vyrozumění o jeho konání prostřednictvím pošty neobdržel, sám dne 1. 11. 2004 faxem žádal o odročení jednání a písemně se omlouval z důvodu plánovaného vyšetření páteře a následné fyzické indispozice. Tuto omluvu však odvolací soud nesprávně vyhodnotil tak, že svým postojem znemožnil, aby mu zásilka soudu mohla být řádně a včas doručena. Obviněný vyjádřil nesouhlas s konstatováním vrchního soudu, že byly splněny veškeré podmínky pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Namítl, že došlo k porušení ustanovení §202 odst. 4 tr. ř., podle něhož nelze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let, neboť byl stíhán v trestní sazbě pět až dvanáct let a současně nežádal, aby veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný poukázal na svou předchozí obhajobu, kterou zejména uplatnil v odvolacím řízení. Podle jeho názoru vrchní soud posuzoval předmětné jednání nesprávně a v důsledku toho dospěl i k nesprávným závěrům o jeho vině. V tomto směru vyslovil nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že ačkoliv byl značně zadlužen a byl na něho prohlášen konkurs, nechal si vystavit plnou moc na zastupování obchodní společnosti D., s. r. o., založil pod hlavičkou této obchodní společnosti u U. b., a. s. účet a obchodoval s pohledávkami tak, že předstíral ochotu vymoci dosud nezaplacené pohledávky, tyto bonitní pohledávky zaměňoval využívaje nepozornosti postupitelů za pohledávky s nulovou tržní hodnotou, peníze si nechával vyplácet v hotovosti nebo zasílat na účet a použil je pro vlastní potřebu. Namítl, že právní úkony činil za společnost D., s. r. o. na základě plné moci, přičemž veškeré finanční pohyby byly zaznamenány v účetnictví této společnosti a nelze tak hovořit o tom, že by nějakou finanční částku použil pro svou potřebu. Ve společnosti byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy a pobíral pouze mzdu. Možnost směny pohledávek za jiné pohledávky byla vždy s druhou smluvní stranou dohovořena a zástupci poškozených společností vždy s takovým způsobem vyrovnání při podpisu smluv souhlasili. Proto odmítl závěr vrchního soudu, že v daném případě byl trestný čin dokonán tím, že poškozené organizace mu postoupily pohledávky na základě smluv o postoupení pohledávek na podkladě nepravdivých skutečností a obviněný neměl od počátku v úmyslu své povinnosti vyplývající z těchto smluv plnit.
Pokud jde o bod 1/ rozsudečného výroku obviněný zdůraznil, že svědkyně PaedDr. H. i svědkyně N. byly s textem smlouvy o postoupení pohledávek č. 05/04/98, umožňující vrácení stávajících pohledávek či směny za jiné pohledávky, seznámeny a tuto smlouvu svědkyně H. podepsala. Následně, na základě vzájemné dohody, vystavil fakturu ze dne 4. 5. 1998 na částku 70.000,- Kč, kde bylo opětovně uvedeno, že se jedná o cenu za předání obchodních informací vedoucích k úhradě, popř. směně stávajících pohledávek. Tuto fakturu svědkyně H. převzala, odsouhlasila a zavedla do účetnictví své společnosti. Pohledávku společnosti F., s. r. o. následně směnil za pohledávky jiných dlužníků, a to společností I., s. r. o., F., s. r. o., S., s. r. o., S., s. r. o., A., s. r. o., výrobního družstva R. a podnikatele F. Č. Při uzavírání předmětné smlouvy nevěděl, ani nemohl vědět, o jaké pohledávky se jedná, a tudíž nemohl ani mít vědomost o tržní hodnotě těchto pohledávek. V tomto směru obviněný vyslovil nesouhlas se závěry znaleckého posudku Ing. A. V. ohledně tržní hodnoty těchto pohledávek, neboť znalec měl k dispozici nedostatečné doklady a nezkoumal účetnictví dotčených společností ani jejich majetek, jehož případným prodejem by byli věřitelé uspokojeni. Rovněž tvrzení jmenovaného znalce u hlavního líčení, že k posouzení tržní hodnoty směnky ve výši 29 milionů Kč měl k dispozici účetní doklady za rok 1995 - 1998, daňová přiznání společnosti A., s. r. o., kdy nespecifikoval rok a že neměl pouze pokladní deník, není pravdivé, neboť tyto skutečnosti nevyplývají z vyšetřovacího spisu. Proto obviněný předložil znalecké posudky znalkyně V. U. hodnotící směnku ve výši 29 milionů Kč z hlediska zaevidování do účetní evidence a znalce Ing. M. K., CSc., prokazující, že pohledávka společnosti A. byla bonitní; tato společnost byla schopna směnečný závazek uhradit a směnka byla vymahatelná. Ke stejným závěrům dospěl i znalec Doc. PhDr. J. N., Csc. Vrchní soud však návrh na výslech tohoto znalce a vypracování revizního znaleckého posudku zamítl.
V souvislosti s bodem 2/ výroku o vině napadeného rozsudku obviněný uvedl, že nejednal v podvodném úmyslu. Smlouva o postoupení pohledávek mezi společnostmi D., s. r. o. a P., s. r. o. byla ze strany společnosti P., s. r. o. projednávána několika zaměstnanci, byla schvalována valnou hromadou společnosti a navíc byla k dispozici této společnosti celých sedm dnů, než byla sepsána a podepsána další smlouva o postoupení pohledávek za Č. d., s. o. ve výši 25.000.000,- Kč naprosto shodného textu. Nic nebránilo zástupcům společnosti v případě, že by s nějakým ustanovením smlouvy ze dne 3. 7. 1998 nesouhlasili, další smlouvu neuzavírat. Dne 10. 7. 1998 byla oběma stranami odsouhlasena a podepsána další smlouva o postoupení pohledávek a dne 16. 7. 1998 byly podepsány dva dodatky týkající se čl. 4 výše uvedených smluv, kde je uvedeno, že pohledávky mají být vráceny či směněny za jiné pohledávky. Soud nevzal v úvahu výpověď svědka Ing. J., který uvedl, že to byli zástupci společnosti P., s. r. o., kteří po opravách chtěli dopisovat text na počítači a nikoliv ručně, jak chtěl svědek H. V žádném případě nebyl prokázán podvodný úmysl v tom směru, že by obsah ústní dohody neodpovídal písemnému znění smluv. Nelze hovořit o tom, že by obviněný vylákal kopii oznámení o postoupení pohledávky, neboť tato skutečnost je uvedena i písemně v dodatku ze dne 16. 7. 1998 podepsaném zástupci společnosti P., s. r. o. Obviněný je přesvědčen, že v souladu se smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 1998 a 10. 7. 1998 a jejich dodatky ze dne 16. 7. 1998 splnil ustanovení čl. 4 těchto smluv a vrátil společnosti P., s. r. o. pohledávky za společností A. s. r. o., tedy směnku na částku 29.000.000,- Kč, vyúčtoval penále k této směnce ve výši 4.930.000,- Kč a pohledávku vůči společnosti F. s. r. o. Má za to, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, neboť jednal na základě písemně uzavřených smluv, s jejichž obsahem smluvní strany souhlasily, měly možnost po dobu jejich platnosti od nich odstoupit nebo dát zjevným způsobem najevo, že s jejich obsahem nesouhlasí, což se však nestalo. Proto zjištěným jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a skutek měl být posouzen podle obchodního a občanského práva.
Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. mimo jiné konstatoval, že odvolací soud obviněného pouze vyrozuměl o konání veřejného zasedání a ve veřejném zasedání dne 3. 11. 2004 rozhodl o jeho konání v nepřítomnosti obviněného, čímž dostatečně vyjádřil, že sám nepovažuje jeho účast za nezbytně nutnou. Připomněl, že účast obviněného u veřejného zasedání je nutno umožnit za situace, kdy výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou účast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání v účasti u veřejného zasedání. Podle názoru státního zástupce v posuzovaném případě omluva neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu spojená se žádostí o jeho odročení však nesplňovala předpoklad řádného podkladu pro odročení veřejného zasedání. Odvolací soud zjistil, že obviněný byl dne 3. 11. 2004 po zdravotní stránce plně schopen účasti u veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci a jelikož nedoložil žádnou jinou důvodnou omluvu, byla jeho žádost o odročení konání veřejného zasedání odvolacím soudem v souladu se zákonem shledána jako účelová a nedůvodná. Zmíněný dovolací důvod tudíž nebyl naplněn, jelikož nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že ani v tomto případě nelze dovolání přisvědčit. Obviněný uplatnil námitky jednak ve vztahu k úplnosti dokazování stran znaleckého posudku z oboru ekonomiky a jednak ke způsobu hodnocení důkazů soudem, pokud z výpovědi jednotlivých poškozených dovodil, že od počátku jednal v podvodném úmyslu ve smyslu §250 tr. zák. V tomto směru soud na základě provedeného dokazování učinil vnitřně logický a odůvodněný závěr, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. byl jednáním obviněného dokonán již v okamžiku, kdy mu poškozené organizace postoupily na základě smluv o postoupení pohledávek a na podkladě nepravdivých skutečností tyto pohledávky, přičemž obviněný neměl od počátku v úmyslu své povinnosti splnit. Za tohoto stavu je zřejmé, že v posuzované věci neexistuje rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a na jejich podkladě učiněnými právními závěry soudu na straně druhé. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v §265b tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout a toto rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného R. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že odvolací soud neměl veřejné zasedání provést v jeho nepřítomnosti. Jelikož tvrdí, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, je tento důvod dovolání nejen formálně, ale i materiálně naplněn.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů námitek uvedených v dovolání (vztahujících se k přítomnosti obviněného u veřejného zasedání konaného o odvolání), jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrno, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou.
Tento závěr je zřejmý i z ustanovení §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, přičemž podle §234 odst. 2 tr. ř. nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti lze proto usuzovat podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal, a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
Jelikož obviněný R. P. nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 3. 11. 2004 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, nepřipadala v úvahu aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., a toto zasedání se mohlo konat v nepřítomnosti obviněného, pokud by byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn a bez řádné omluvy se nedostavil.
Z ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že předseda senátu vyrozumí o konání veřejného zasedání obviněného, pokud jeho osobní účast při něm není nutná, a to jako osobu, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena. Podle §233 odst. 2 věty první tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která může být dotčena rozhodnutím, zbývala od doručení vyrozumění o veřejném zasedání aspoň pětidenní lhůta k přípravě. Podle stávající soudní praxe však pětidenní lhůtu k přípravě není třeba zachovávat, dojde-li k odročení veřejného zasedání, neboť k tomu, aby bylo skutečně zajištěno reálné právo obviněného na obhajobu záležející i v tom, že bude mít dostatek času, aby se mohl na veřejné zasedání připravit, sloužila již lhůta, kterou měl k přípravě na první termín veřejného zasedání.
Lze připomenout, že právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti, mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předpisuje nebo připouští trestní řád. Pokud se tedy písemnost dostala do rukou adresáta jiným způsobem, nelze takové doručení považovat za řádné, tj. které by mělo právní účinky s platným doručením spojené (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 3/1972). Doručováním se přitom rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Současně platí, že má-li obviněný něco osobně vykonat, je třeba písemnost doručit jemu osobně (§62 odst. 2 tr. ř.).
Z ustanovení §63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se na způsob doručování fyzickým osobám přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Podle §46 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), lze fyzické osobě doručit písemnost v bytě, místě podnikání, na pracovišti nebo kdekoli bude zastižena. Podle §46 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě, působící v témže místě podnikání anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (pozn.: vše občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2004, přičemž v současnosti je v účinnosti poněkud jiná právní úprava).
Pro doručování do vlastních rukou včetně uložení takto doručované písemnosti má trestní řád zvláštní úpravu v §64 tr. ř. Ve smyslu §64 odst. 1 písm. c) tr. ř. lze do vlastních rukou doručit i jinou písemnost (tedy i vyrozumění o konání veřejného zasedání), jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí. Podle §64 odst. 2 tr. ř., nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle §64 odst. 4 tr. ř. nelze takto uložit doručovanou zásilku, jestliže se doručuje obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Nelze takto uložit ani jinou písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. Je potřebné poznamenat, že možnost uložení zásilky a z ní eventuálně vyplývající fikce jejího doručení adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obžalovaný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání.
Z trestního spisu je zřejmé, že obviněný R. P. byl dne 30. 8. 2004 vyrozuměn o konaní veřejného zasedání nařízeného na den 22. 9. 2004 (č. l. 2437 spisu); byl tedy vyrozuměn řádně a včas. K písemné žádosti jeho obhájkyně o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci obviněného včetně doložení fotokopie lékařské zprávy, která byla odvolacímu soudu doručena faxem dne 21. 9. 2004 (č. l. 2447-2448 spisu), byl stanoven nový termín konání veřejného zasedání o odvolání na den 13. 10. 2004, o čemž byl obviněný vyrozuměn dne 24. 9. 2004 (č. l. 2451 spisu). V souvislosti s tím předseda senátu ověřil, že obviněný skutečně nebyl schopen účasti u veřejného zasedání dne 22. 9. 2004, a to s ohledem na jeho zdravotní stav (viz úřední záznam na č. l. 2451 spisu). Dne 11. 10. 2004 byla vrchnímu soudu faxem doručena další žádost obhájkyně o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 13. 10. 2004 z důvodu nemoci obviněného, resp. nemožnosti přepravy k veřejnému zasedání vzhledem k jeho onemocnění páteře, a tato žádost byla opětovně doložena lékařskou zprávou (č. l. 2468-2469, 2472-2473, 2476-2477 spisu). Předseda senátu odvolacího soudu telefonicky ověřil zdravotní stav obviněného u jeho ošetřujícího lékaře (viz úřední záznam na č. l. 2478 spisu) a veřejné zasedání opětovně přeložil na den 22. 10. 2004. Vyrozumění o přeložení veřejného zasedání na tento termín bylo před jeho konáním doručeno pouze obhájkyni (dne 14. 10. 2004), neboť obviněnému R. P. bylo doručeno až dne 29. 10. 2004 (č. l. 2478 spisu). Dne 22. 10. 2004 se mělo konat veřejné zasedání o odvolání obviněného a vzhledem k jeho nepřítomnosti soud usnesením přeložil veřejné zasedání na den 3. 11. 2004 v 8.30 hod. za účelem zajištění vyrozumění obviněného R. P. o jeho konání. Předseda senátu současně konstatoval, že v případě doručení vyrozumění obviněnému, který předloží novou lékařskou zprávu, bude veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti, popř. pokud nebude přebírat zásilky soudu, bude se rozhodovat o jeho případném vazebním trestním stíhání (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 2480 až 2481 spisu).
Ve spise jsou dále založeny opětovné žádosti soudu druhého stupně o doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 3. 11. 2004 v 8.30 hod. obviněnému, adresované ve smyslu §62 odst. 1 tr. ř. příslušným policejním orgánům z důvodu nebezpečí zmaření jednání, a to ze dne 22. 10. 2004, 1. 11. 2004 a 2. 11. 2004. Ze spisového materiálu je přitom patrno, že předseda senátu nechal zásilku doručit obviněnému na tzv. červenou doručenku; nejednalo se tedy o doručení zásilky do vlastních rukou ve smyslu §64 tr. ř., ale vzhledem ke znění ustanovení §63 odst. 1 tr. ř. o doručení v režimu ustanovení §46 o. s. ř., a zároveň nebylo vyloučeno její uložení. Obviněný nebyl policejními orgány zastižen, a to jak na adrese, kterou pro účely doručování uvedl (O., V.), tak na adrese trvalého pobytu (H., O.), ani na adrese bydliště jeho matky, u níž se měl podle svého sdělení z důvodu nemoci zdržovat (H., D.) - viz č. l. 2495, 2502, 2506, 2507 spisu. Ze žádného dokladu založeného ve spise současně nevyplývá, že by obviněnému bylo na některé z uvedených adres zanecháno oznámení o uložení předmětné zásilky u příslušného orgánu policie. Z vyjádření policejního orgánu naopak vyplývá, že zásilka nebyla obviněnému předána a z tohoto důvodu byla zaslána odvolacímu soudu zpět (č. l. 2502 a 2507 spisu).
Z vyjádření obviněného na č. l. 2491 vyplývá, že byl o konání veřejného zasedání dne 3. 11. 2004 informován ústně svou obhájkyní a tuto skutečnost konstatoval i odvolací soud - viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 2511 spisu. Rovněž z obsahu telefonického rozhovoru ze dne 3. 11. 2004 v 8.00 hod. mezi předsedou senátu a mužem, jenž se představil jako obviněný R. P. a požádal o přeložení veřejného zasedání „nejméně o 14 dnů, kdy v této době již zcela jistě bude schopen zúčastnit se jednání“, plyne, že k vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 3. 11. 2004 v 8.30 hod., resp. přeložení začátku jednání na 12.30 hod. téhož dne, došlo ze strany soudu toliko telefonicky (č. l. 2508 spisu). Za situace, kdy písemné vyrozumění o konání veřejného zasedání nebylo obviněnému doručeno a současně nelze ani dovodit, že nastala tzv. fikce doručení ve smyslu shora citovaného ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř., není možné považovat vyrozumění (prostřednictvím obhájkyně, event. na základě zmíněného telefonického rozhovoru) za řádné. Proto postup vrchního soudu při projednání odvolání obviněného bez jeho účasti byl v rozporu s výše citovanými ustanoveními a v důsledku toho zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti. Přestože uvedené skutečnosti na jedné straně dokumentují, že odvolací soud se snažil obviněnému vyrozumění doručit a dále umožnit mu přítomnost u veřejného zasedání dne 3. 11. 2004 ve 12.30 hod., na druhé straně svědčí o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný R. P. podal dovolání důvodně, neboť v souvislosti s konstatovanou vadou řízení nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci za správné. Z tohoto důvodu se již dále nezabýval dovolacími námitkami vztahujícími se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 82/2004, a současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného usnesení se trestní věc obviněného R. P. dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Vrchního soudu v Olomouci bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž ohledně přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, resp. náležitostí řádného vyrozumění o jeho konání, lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. dojít v novém řízení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k