ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.942.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 942/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 8 To 499/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 66/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 2 T 66/2004, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 18. 1. 2004 v době kolem 02.50 hod. v T. na ulici M., na parkovišti u stánku s občerstvením O. v době, kdy byl společně s J. K. a K. Z. kontrolován strážníky Městské policie T. R. K., nar. a M. Č., nar., napadl strážníka M. Č. tak, že mu hrubě nadával a strkal do něj.“ Za to byl podle §155 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 8 To 499/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 2. 2005 [§139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně („proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 11. 2004, č.j. 2 T 66/2004 a na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2005, č.j. 8 To 499/2004“) podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel odvolacímu soudu vytknul, že se vůbec nezabýval skutečnostmi prokazujícími jeho nevinu, když se omezil na konstatování, že jeho odvolací námitky jsou opakováním jeho obhajoby z řízení před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal. Dodal, že jeho námitky uvedené v odvolání musí být logicky opakováním jeho obhajoby, když se podle jeho názoru soud prvého stupně s touto obhajobou vůbec nevypořádal a okolnosti svědčící o jeho nevině nezhodnotil v jeho prospěch. Totéž podle dovolatele provedl i odvolací soud, pokud svědky svědčící v jeho prospěch označil za nevěrohodné s odůvodněním, že se jedná o osoby, které se podílely na inkriminovaném jednání a byly za to pravomocně odsouzeny. V souvislosti s tím dovolatel uvedl, že i svědci M. Č. a R. K. se podíleli na inkriminovaném jednání, a pak nechápe, z jakého důvodu soudy považují jejich výpověď za pravdivou a výpověď jeho (dovolatele) a svědka K. za lživou. Zdůraznil, že ze spisu i ze záznamového zařízení, které doslovně zachycuje verbální projev jednotlivých svědků, je zřejmé, že svědci M. Č. a R. K. nejsou v popisu jeho jednání až tak jednotní, když oba prohlašují, že situace byla nepřehledná, avšak on (dovolatel) se musel určitě jednání popsaného v obžalobě dopustit. Poté vyjádřil podiv nad tím, že neexistuje žádný záznam z monitorovacího zařízení, který by mohl jasně a bezpečně potvrdit jeho nevinu. Na rozdíl od soudů obou stupňů se však nedomnívá, že i za této situace je usvědčován z údajně spáchaného trestného činu. Odvolací soud se podle jeho přesvědčení nezabýval procesní stránkou věci, tím méně věcnou. V té souvislosti poukázal na skutečnost, že v dané věci stojí tvrzení proti tvrzení, přičemž zdůraznil, že se žádného trestného činu nedopustil. Z toho dovodil, že v jeho případě jsou dány takové pochybnosti, že nebylo bezpochyby prokázáno, že trestný čin kladený mu za vinu spáchal. Dle jeho názoru tedy došlo k porušení presumpce neviny, k porušení jeho práva na řádnou obhajobu a především k porušení zásady rovnosti stran, byť si je vědom toho, že soud hodnotí provedené důkazy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V daném případě však, podle jeho slov, soud zhodnotil pouze důkazy svědčící o jeho vině a vůbec nepřihlédl k důkazům svědčícím o jeho nevině.
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265m tr. ř. rozhodl sám rozsudkem tak, že jej obžaloby v celém rozsahu zprostí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem předeslal, že posuzované dovolání je nesprávné v tom, že výslovně míří nejen proti rozhodnutí soudu druhého stupně ale též proti rozsudku nalézacího soudu, přestože tímto mimořádným opravným prostředkem lze se zřetelem k ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. napadat výlučně rozhodnutí odvolacího soudu. Dále uvedl, že ani z věcného hlediska nelze posuzované dovolání akceptovat, neboť argumentace dovolatele se zcela míjí se zákonnými dovolacími důvody, pokud brojí pouze proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a stabilizovaly skutkový stav. Takové výhrady nelze označit za výtky proti hmotně právnímu posouzení skutku, ale není je možno podřadit ani pod jiný důvod dovolání. Obviněný tedy sice ve svém dovolání deklaroval jeden ze zákonných dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], avšak neuvedl žádnou skutečnost, která by tento důvod, popř. jiný zákonný dovolací důvod, mohla naplnit a napadl v zásadě výlučně skutková zjištění vtělená do meritorního rozhodnutí. Dále státní zástupce vyslovil názor, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje (též) proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Ostatně, neuplatnil žádnou hmotně právní argumentaci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jinými slovy řečeno, z charakteru argumentace dovolatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale nesou se v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací soud a jejichž správnost potvrdil odvolací soud. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý