ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.969.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 969/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 dovolání, které podal obviněný Z. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To 597/2004, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 56/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To 597/2004, zrušuje , a to pouze v části, jíž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, jednak proti výroku o vině trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a jednak proti výroku o trestu, vše v rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003. Dále se částečně zrušuje rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003, a to ve výroku o vině trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. pod bodem 2) a ve výroku o trestu.
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003, byl obviněný Z. L. uznán vinným:
1) trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako otec nezletilých dětí, a to syna O. L., a R. L., ač byl povinen podle zákona o rodině a na základě rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 6. 2000, 5 Nc 523/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 49 Co 7/2000, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2001, měsíčně přispívat částkou 2.500,- Kč na obě děti, splatnou k rukám matky H. L., trvale bytem S., v době od měsíce září 2001 do zahájení trestního stíhání dne 30. 12. 2002 vyživovací povinnost řádně a v plné výši neplnil a za shora uvedené období zůstal dlužen na výživném částku v celkové výši 40.000,- Kč, přičemž k 29. 3. 2003 uhradil částku 15.000,- Kč,
2) trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v objektu bydlení č. p. ve S. na pozemku par. č. zastavěná plocha, zapsaného dosud m. j. na listu vlastnictví č. katastru nemovitostí pro obec a katastrální území S., u Katastrálního úřadu ve V. nacházejícího se ve S., v době od měsíce března 1999 do sdělení obvinění dne 10. 8. 2001 znemožňoval své manželce H. L. jeho užívání zejména tak, že vyměnil zámky u vstupních dveří a garážových vrat a doposud nereagoval na manželčiny ústní a písemné výzvy k vydání nových klíčů.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. L. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To 597/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Pokud jde o trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 1) rozsudečného výroku, připustil, že v uvedeném období výživné skutečně řádně a včas neplatil a v této souvislosti mu vznikl na výživném dluh. Přesto je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení tohoto skutku. Základním předpokladem zavinění u zmíněného trestného činu, ať už ve formě úmyslu či nedbalosti, je objektivní schopnost pachatele takového činu vyživovací povinnost řádně a včas plnit. Podle názoru obviněného se soudy obou stupňů vypořádaly s jeho obhajobou, že se s platbami výživného ocitl v prodlení z důvodu nedostatku finančních prostředků, kdy objektivně nebyl schopen výživné platit, velmi formálně a nepřesvědčivě. V této souvislosti navíc poukázal na svou zdravotní újmu, jež má prokazatelně charakter trvalého postižení, což výrazně omezuje jeho možnosti na trhu práce.
K trestnému činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. v bodě 2) rozsudečného výroku obviněný uvedl, že tento čin lze spáchat pouze na oprávněné osobě. Musí jít o osobu, která má k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru právo užívání, v jehož výkonu by jí pachatel tohoto trestného činu bránil. Obviněný namítl, že soud prvého stupně zaměřil obsáhlé dokazování výhradně ke zjištění, z jakých důvodů a za jakých okolností H. L. z domu odešla a zda, popř. jakým způsobem jí ve vstupu do domu a jeho případném dalším užívání zabránil. Pokud jde o vlastnické či jiné právo H. L. k předmětné nemovitosti, tak prvostupňový soud v rozsudku ocitoval výpověď jmenované, která „předpokládá, že nemovitosti by měly být ve společném jmění“, současně však připouští, že o této otázce je veden soudní spor. Soud dále konstatoval, že v tomto sporu (4 C 808/2000) proběhlo poslední jednání dne 15. 7. 2004 a bylo odročeno. Nepovažoval však za nutné vyčkat výsledku řízení a postavení oprávněné osoby ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. dovodil z předpokladu, že dům je ve společném jmění manželů a z dřívějšího faktického stavu, kdy dům po určitou dobu s jmenovanou i s dětmi společně užívali. Obviněný zdůraznil, že dne 6. 10. 2004 byla žaloba H. L. ve věci 4 C 808/2000 zamítnuta, čímž bylo jednoznačně určeno, že vlastnické právo k domu neměla. Podle jeho mínění nemůže obstát názor okresního soudu, že by se předmětného trestného činu mohl dopustit tím, že poškozené bránil, aby si z domu odnesla své osobní věci, neboť jí pouze zabránil v nekontrolovaném přístupu do domu, kdy nebyl přítomen. Ani odvolací soud se nepokusil zjistit současný stav civilního řízení a uvedené pochybení soudu prvého stupně nenapravil, ačkoliv v době rozhodování o odvolání bylo již zmíněné civilní řízení pravomocně skončeno.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek okresního soudu a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že právní relevanci lze přiřknout pouze těm námitkám obviněného, které napadají postup soudu při řešení předběžných otázek. U trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je předběžnou otázkou, zda obviněný byl v dotčeném období vůbec schopen řádně a včas plnit výživné. V případě trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je předběžnou otázkou, zda poškozená H. L. byla v inkriminovaném období oprávněna užívat dům ve výlučném vlastnictví obviněného a zda vůbec reálně mohlo dojít k poškození jejích užívacích práv. Státní zástupkyně uvedla, že při rozhodování o vině soud samostatně posuzuje rozsah vyživovací povinnosti jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím, přičemž kritériem pro určení rozsahu vyživovací povinnosti je ustanovení §85 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, a to v aktuálním znění. Podle jejího názoru soud při dokazování zaměřil svoji pozornost na rozsah vyživovací povinnosti obviněného, pečlivě zjišťoval jeho majetkové poměry, skutečnosti, zda byl zaměstnán, byl evidován na úřadu práce, pobíral příspěvek v nezaměstnanosti od úřadu práce, byl v pracovní neschopnosti a pobíral nemocenské dávky. Správně přihlédl i k majetkovým poměrům obviněného, když zhodnotil, že vlastní nemovitosti, jejichž část kupní smlouvou prodal za částku 400.000,- Kč a rovněž poukázal na nájemní smlouvu, z níž pobírá měsíčně nájem ve výši 10.000,- Kč (včetně energií 12.500,- Kč). Obviněný proto měl vždy takový příjem, aby z něj mohl hradit výživné na své syny, a tudíž v tomto směru je nutno jeho námitky posoudit jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně však shledala důvodnými námitky dovolatele proti výroku o vině trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Soud prvého stupně došel k nesprávnému závěru, že v souvislosti s rozhodováním o vině není zapotřebí řešit jako předběžnou otázku vlastnictví k předmětné nemovitosti. Z tvrzení obviněného, které je potvrzeno rozhodnutím Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 4 C 808/2000, bylo prokázáno, že jediným výlučným vlastníkem předmětného domu je obviněný Z. L. Za trvání manželství sice H. L. a dvěma synům vzniklo užívací právo k předmětné nemovitosti, avšak jmenovaná dala jednoznačně trvalým opuštěním domácnosti najevo, že uvedenou nemovitost již nehodlá užívat a v této přebývat. Její snahou bylo pouze odnést si z domu svoje věci, v čemž jí obviněný bránil tím, že vyměnil zámky u vstupních dveří. Tímto způsobem však nezasahoval do užívacího práva poškozené, neboť ta dala najevo trvalým opuštěním domácnosti, že dům již užívat nechce. Jednání obviněného by v daném případě mohlo být posouzeno jako přestupek. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená soudní rozhodnutí a Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhla, aby dovolací soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnutí učil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Obviněný spatřuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu předně v tom, že v souvislosti s posuzováním subjektivní stránky trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. soudy nepřihlédly k jeho objektivní neschopnosti řádně a včas plnit vyživovací povinnost. Dále namítá, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku soudy nesprávně vyřešily otázku vlastnického, resp. užívacího práva poškozené k předmětnému domu a v návaznosti na to nesprávně vyhodnotily zákonný znak „oprávněná osoba“ ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. Takto koncipované námitky obviněného vytýkají nesprávné posouzení tzv. předběžných otázek (§9 odst. 1 tr. zák.), jež mají vliv na právní kvalifikaci skutku či na jiné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto mohl posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Předně nutno uvést, že předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem trestního řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Podle §9 odst. 1 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v trestním řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle §9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů. Po subjektivní stránce může být tento čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zavinění se musí vztahovat i na normativní znak skutkové podstaty, kterým je zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Pachatelem může být pouze osoba, která je povinna vyživovat nebo zaopatřovat jiného, přičemž předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím.
Uvážíme-li tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného Z. L. uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy ve smyslu §213 odst. 1 tr. zák.
V projednávané trestní věci je obviněný otcem dvou dětí. Povinnost rodičů vyživovat své děti upravuje ustanovení §85 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů (dále v tomto odstavci jen „zákon“) tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Ustanovení §85 odst. 3 zákona stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost. Vzhledem k námitce obviněného, že soudy nedostatečně posoudily jako předběžnou otázku jeho objektivní schopnost výživné plnit je vhodné připomenout i znění §96 odst. 1 zákona, které stanoví, že při určení výživného soud přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Z tzv. právní věty k bodu 1) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Vyškově vyplývá, že obviněný Z. L. se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného. Z popisu skutku téhož výroku plyne, že obviněný jako otec nezletilých dětí neplnil vyživovací povinnost ohledně dvou svých nezletilých synů řádně a v plné výši od září 2001 do zahájení trestního stíhání dne 30. 12. 2002 a za uvedené období zůstal dlužen na výživném částku v celkové výši 40.000,- Kč, přičemž k 29. 3. 2003 uhradil částku 15.000,- Kč.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud dostatečně zvažoval majetkové a výdělkové poměry obviněného, z nichž důvodně odvodil jeho schopnost a možnost v předmětné době přispívat na výživu svých nezletilých synů. Pokud obviněný tyto závěry soudu ve svém dovolání zpochybňuje, nelze s jeho názorem souhlasit. V rámci předběžné otázky soud prvého stupně na podkladě provedeného dokazování zjišťoval, zda možnosti obviněného byly takové, aby mu umožnily hradit stanovené výživné, případně hradit výživné, které mu umožňovala jeho aktuální sociální situace včetně zdravotního stavu jeho osoby (zabýval se nejen tím, jaké příjmy měl z pracovního poměru, případně z dávek státní sociální podpory nebo nemocenského pojištění, ale zda měl i příjmy další včetně toho, že i přes trvalé zdravotní postižení byl schopen konat s příslušnými úlevami soustavné zaměstnání). V odůvodnění rozsudku k činu obviněného mimo jiné konstatoval: „…po celou dobu uvedenou v obžalobě měl příjem. Bylo to jednak z pracovního poměru u zaměstnavatelky Š., případně z dávek státní sociální podpory a sociálního pojištění. Takovýto příjem sice byl v minimální výši a sám o sobě by neodpovídal výživnému v uvedené celkové výši, avšak obžalovaný by i za takové situace mohl platit přinejmenším část tak, aby výživa nezletilých byla zajišťována i z jeho strany. Obžalovaný však měl ještě příjmy další.“ V této spojitosti prvostupňový soud uvedl: „…prodal nemovitosti v katastrálním území V. za částku 400.000,-Kč v průběhu roku 2000. Bylo to ještě v době před obdobím uvedeným v obžalobě, avšak již v době, kdy o výživném bylo soudem I. stupně rozhodnuto. Z takto získané částky nad rámec běžných příjmů mohl uhradit celé do té doby dlužné výživné a část těchto prostředků ponechat na zaplacení běžného výživného do budoucna. Takto však obžalovaný neučinil. Nemůže přitom obstát obhajoba obžalovaného, že z této částky pokryl jiné dluhy. Dluh na výživném nezletilých dětí měl být pro obžalovaného dluhem prvořadým. On však na výživu nezletilých nepřispěl ničím ani částečně až do března 2003, kdy jednorázově zaplatil k rukám matky H. L. částku 15.000,- Kč. Touto platbou, jakož i další ve výši 5.000,- Kč a 1.500,- Kč podle výpovědi poškozené, obžalovaný sice část dlužného výživného splatil, avšak tuto část považoval soud za velice malou s ohledem na skutečnost, že dluh na výživném začal vznikat již dříve, než je uvedeno v obžalobě. Je potom zřejmé, že na tento dluh mělo být zaplaceno podstatně více, a to příkladmo z příjmu, který obžalovaný začal pravidelně pobírat od října 2003 za pronájem vlastního domu (měsíčně 10.000,- Kč včetně úhrady energie 12.500,- Kč)“. Na základě těchto skutkových zjištění okresní soud uzavřel, že pokud obviněný řádně neplnil vyživovací povinnost v období od září 2001 do prosince 2002, ačkoliv měl k dispozici měsíční příjem a další příjem přinejmenším z prodané nemovitosti, musel být srozuměn, že tímto jednáním bude porušen významný společensky chráněný zájem na výživě nezletilých dětí (vše na str. 3 až 5 odůvodnění rozsudku).
S poukazem na tyto skutečnosti ohledně zjištěných majetkových a výdělkových poměrů dovolatele Nejvyšší soud konstatuje, že výtky vznesené v dovolání obviněným Z. L. stran zpochybnění jeho objektivní schopnosti plnit v uvedeném období výživné a v níž spatřoval chybné posouzení subjektivní stránky vytýkaného trestného činu, nelze akceptovat. V posuzovaném případě obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. včetně úmyslného zavinění. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta. Pokud by nebyly ve věci uplatněny i další námitky, které by vyžadovaly jiné rozhodnutí ve věci (viz níže), přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný Z. L. také vznesl výhrady k právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., jehož nesprávnost odvozuje od chybného posouzení vlastnického práva k předmětnému domu včetně související otázky, zda poškozená H. L. byla v rozhodném období oprávněnou osobu užívat předmětnou nemovitost, jak to vyžaduje ustanovení zmíněného trestného činu.
Jelikož v tomto případě Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno [správnost právního posouzení skutku ve výroku o vině v bodě 2) v rozsudku soudu prvého stupně, s níž se ztotožnil i odvolací soud], v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Objektem skutkové podstaty tohoto trestného činu je zájem na ochraně užívacího práva oprávněné osoby k určité nemovitosti. Oprávněnou osobou, které svědčí užívací právo, je především vlastník či spoluvlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň uživatelem. Oprávnění vlastníka věci je v obecném smyslu vymezeno v ustanovení §123 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „obč. zák.“), přičemž se jedná o právo předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Za bránění v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je třeba považovat jakékoliv neoprávněné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, jež spočívá nejen ve znemožnění přístupu do těchto objektů, ale i v takových zásazích do užívacího práva, které jeho výkon znemožňují nebo podstatným způsobem narušují. Pro zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) je nezbytné, aby vůle pachatele (ve formě chtění nebo srozumění) směřovala k zákonem předpokládanému následku (účinku).
Pro posouzení, zda jednání obviněného Z. L. vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, bylo nutno určit, zda poškozená H. L. byla ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. oprávněnou osobou ve vztahu k užívání předmětného rodinnému domu, ve kterém po dobu trvání manželství s obviněným až do svého odchodu žila. V souvislosti s tím měl soud prvého stupně v rámci předběžné otázky jednoznačně stanovit, kdo byl vlastníkem dané nemovitosti, neboť od vlastnického titulu bylo možno odvíjet užívací právo poškozené a posuzovat jednání obviněného, pro které byl obžalován.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že soud se neztotožnil s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že po odchodu ze společné domácnosti poškozená nebyla oprávněna dům užívat z důvodu jeho výlučného vlastnického práva k této nemovitosti. V této souvislosti prvostupňový soud poukázal, že stavebníky předmětného domu byli obviněný i poškozená jako manželé, když oběma bylo vydáno stavební povolení a kolaudační povolení pouze na obviněného Z. L., avšak podle stavebního úřadu mělo být vydáno na oba stavebníky. Rovněž připomněl v této věci vedený a v době rozhodování trestní věci neukončený soudní spor o určení vlastnického práva k dané nemovitosti u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 808/2000. Z těchto skutečností dovodil: „Za této situace ještě výpis z katastru nemovitostí, v němž je obžalovaný veden jako jediný vlastník, sám o sobě nevylučuje možnost, že vklad měl být proveden jako společné jmění manželů.“ I přes toto nejednoznačné zjištění ohledně vlastnictví k nemovitosti (soud nepovažoval za nutné tuto otázku řešit jako předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.), je zřejmé, že soud prvého stupně svůj závěr o tom, že poškozená byla oprávněnou osobou ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. opřel o konstatování: „…popsané nemovitosti, tedy i dům č. p. v době trvání manželství užívali obžalovaný, poškozená i jejich děti jakožto společné bydlení. Přinejmenším z tohoto titulu tedy jak poškozená H. L., tak obě nezletilé děti byly osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák.. V tomto domě měly umístěny mimo jiné i své osobní věci, případně věci, které nezbytně potřebovaly k životu. Tyto věci byly buď věcmi osobní potřeby nebo spadaly do společného jmění manželů. Za užívání prostorů domu je tedy nutno považovat i takové jednání, kdy si poškozená pro svoje věci osobní potřeby nebo věci dětí do domu opakovaně přicházela. Tím, že obžalovaný znemožnil poškozené do domu přístup výměnou zámků, neoprávněně jí v užívání domu bránil.“ K subjektivní stránce prvostupňový soud uvedl, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozená má právo do domu vstupovat, třeba i z toho důvodu, aby si uvedené věci odnesla nebo je jinak využívala (vše na str. 4 až 6 rozsudku).
Jak již bylo výše konstatováno, bylo pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného stěžejním určení užívacího titulu poškozené H. L. k předmětnému domu, jež bylo možno v prvé řadě odvodit z existence či neexistence spoluvlastnického práva jmenované k této nemovitosti. Okresní soud nepostupoval správně, když tuto předběžnou otázku ponechal stranou. Pokud by totiž učinil zjištění, že nemovitost byla ve společném jmění manželů, vlastnické právo k ní by svědčilo obviněnému i poškozené společně a nedílně a každý z nich by měl právo užívat a udržovat tento společný majetek (srov. znění §145 obč. zák.). Pokud by za tohoto stavu obviněný bránil H. L. v užívání společného domu zejména tím, že vyměnil zámky u vstupních dveří a garážových vrat, odmítl dát jí klíče a ani jinak poškozené neumožnil přístup do domu, činil by tak v rozporu s oprávněním jmenované vyplývajícího z jejího spoluvlastnického práva. V takovém případě by jeho jednání naplňovalo znaky trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák.
Pokud by však okresní soud dospěl k závěru, že obviněný byl výlučným vlastníkem domu, situace by byla odlišná. H. L. by dům oprávněně užívala nikoliv z titulu společného jmění manželů, ale z titulu rodinného vztahu - manželství s obviněným jako výlučného vlastníka rodinného domu. Právo poškozené na bydlení v domě, by bylo odvozeno jen z existujícího manželského vztahu, a to až do zániku tohoto vztahu rozvodem manželství. Právní mocí rozsudku o rozvodu manželství by zanikl právní titul k užívání této nemovitosti poškozenou.
V posuzované věci poškozená bydlela ve zmíněném domě až do svého odchodu ze společné domácnosti, ke kterému došlo za trvání manželství. Prvostupňový soud rovněž poukázal na skutečnost, že poškozená se z domu odstěhovala i s nezletilými dětmi, aniž by si vzala všechny své osobní věci a věci nezletilých synů, přičemž po svém odchodu se snažila několikrát dostat do domu právě za účelem odvozu zmíněných věcí. Z těchto okolností dovodil existenci užívacího práva poškozené k domu i po opuštění společné domácnosti.
Za tohoto stavu bylo nutno zkoumat, zda v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání předmětného domu poškozenou či nikoliv, zejména při náležitém zvážení konkrétních okolností jejího odchodu ze společné domácnosti, a to ještě za trvání manželství. V návaznosti na to bylo nutno posoudit, zda její jednání bylo možno kvalifikovat jako trvalé opuštění domácnosti, které by mělo za následek zánik jejího užívacího práva k domu nebo zda její užívací právo nezaniklo a byla nadále z titulu odvozeného právního důvodu oprávněna dům užívat (až do zániku manželství včetně případné aplikace §712 obč. zák. - srov. též rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 49/1997/I). Pokud by poškozená dala trvalým opuštěním domácnosti najevo, že dům již užívat nechce, šlo by z její strany v případě předmětného skutku o užívání bez právního důvodu a v jednání obviněného by chyběla protiprávnost - bránění oprávněné osobě v jeho užívání, která je mimo jiné podmínkou trestnosti trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák.
Pro úplnost je namístě připomenout, že trvalé opuštění domácnosti je nejenom úkonem faktickým, ale i právním (srov. znění §34 obč. zák.) a musí být svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští, tj. nesmí být motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z důvodu nedostatečného posouzení předběžné otázky spočívající v náležitém objasnění vlastnictví k předmětné nemovitosti a dalších výše popsaných okolností nebylo možno spolehlivě určit, zda se obviněný Z. L. svým jednáním dopustil trestného činu, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě obviněný podal dovolání důvodně, neboť v souvislosti s popsanými vadami nelze považovat rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině pod bodem 2) za správný, přičemž v důsledku tohoto nedostatku je chybný i výrok o uloženém trestu, který na výrok o vině navazuje. Vadné je též usnesení krajského soudu, neboť zmíněná pochybení soud v odvolacím řízení nenapravil. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 To 597/2004, a to pouze v části, jíž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, jednak proti výroku o vině trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a jednak proti výroku o trestu, vše v rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003. Dále částečně zrušil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 56/2003, a to ve výroku o vině trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. pod bodem 2) a ve výroku o trestu. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po částečném zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného Z. L. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Okresního soudu ve Vyškově bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu znovu projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu v jakém rozsahu doplní dokazování u hlavního líčení (mohou je navrhnout i strany trestního řízení), aby po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (zejména by se měl zaměřit na otázku vlastnictví k předmětnému domu a existenci užívacího práva poškozené k němu včetně určení, zda H. L. byla v předmětném období oprávněnou osobou ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák.) a ten v souladu se zákonem právně posoudil. V této souvislosti lze ve smyslu znění §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor vyslovený v tomto usnesení. Soud prvého stupně opětovně zváží, zda obviněný vytýkaným jednáním naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. V každém případě skutkové a právní závěry rozvede v odůvodnění rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že napadená rozhodnutí byla v uvedeném rozsahu zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k