ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.994.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 994/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 55 To 218/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 155/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 3 T 155/2001, byl obviněný V. Š. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 152/1995 Sb. a trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 tr. zák. Citovaných trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v H. n. N., okr. L. a jinde nejméně v druhé polovině roku 1997 jako policista zařazený na skupině dopravních nehod Okresního ředitelství Policie ČR L., pracoviště H. N., v rozporu s ustanovením §7 a §52 zákona č. 283/1991 Sb., „O Policii ČR“, neučinil žádná opatření k odhalení trestné činnosti a potrestání pachatelů, ale sám ve dnech 6. 8. 1997, 9. 8. 1997 a 5. – 6. 9. 1997 pomáhal po předchozí dohodě nelegálně pašovat cigarety z Polské republiky do České republiky v množství 3.000 kusů tyčí cigaret, 300 kusů tyčí cigaret, 300 kusů tyčí cigaret, 1.000 kusů tyčí cigaret zn. ERNTE a 1.500 kusů tyčí cigaret zn. WESTLIGHT, a R. R., polského státního příslušníka organizujícího pašování cigaret, informoval o počtu a dalších podrobnostech služby policejních hlídek v okrese L. a o poznatcích k pachatelům této trestné činnosti, a nejméně v pěti případech sám rozvážel po území České republiky pašované neokolkované cigarety v rozporu se zákonem č. 325/93 Sb. a vyhlášky č. 11/94 Sb., upravující podrobnosti ke značení některých tabákových výrobků a tímto jednáním došlo ke zkrácení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 1.548.180,- Kč ke škodě Ministerstva financí ČR, Generálního ředitelství cel, P.“ Za to byl podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 55 To 218/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 3. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí jsou vadná, neboť jsou založena na důkazech v podobě odposlechů a telefonických rozhovorů, které nebyly získány legálním způsobem v souladu s ustanovením §88 odst. 2 tr. ř. a §89 odst. 2 tr. ř. Konkrétně se pak vyjádřil k soudním rozhodnutím. Především uvedl, že jeho spojení s R. R. není ničím potvrzeno. V souvislosti s tím zdůraznil, že on sám nepopírá, že by se s ním nikdy nesetkal, ovšem pouze za okolností, o nichž v průběhu trestního řízení hovořil, přičemž sám R., stejně tak jako svědkyně V., jejich spolupráci vyloučil a nic takového nevyplývá ani z výslechů svědků O. a V. Poukázal na to, že soudy vyřešily tuto situaci vlastní úvahou v tom směru, že je nepravděpodobné, že by se dovolatel s R. neznali, a důvodem, proč všichni popírají jejich vztah, je popření jejich spolupráce na trestné činnosti. Podle jeho slov však tato úvaha nemá žádnou oporu v provedených důkazech. K tomu dodal, že na základě této úvahy soudu by bylo možné i dospět k závěru, že se svědci dopustili trestného činu křivé výpovědi. K telefonu, který byl odposloucháván, uvedl, že ho nepoužíval a na žádné německé číslo nikdy nevolal. Namítl, že záznamy o odposlechu byly vzaty za jediný důkaz, nepřímý, který ho plně usvědčuje z trestné činnosti, přestože závěry soudu v této otázce jsou plné pravděpodobností a úvah v tom smyslu „že to tak muselo být“. V souvislosti se jmény, která se v záznamech objevují („R.“ a „L.“, přičemž se mělo jednat o zmíněného R. R. a dovolatele) zdůraznil, že se nejmenuje L. Ze záznamů podle jeho vyjádření nevyplývá nic o tom, že by měl někoho instruovat o pohybu policie a celníků, nebo že by je měl dokonce nějak ovlivňovat. Zdůraznil přitom, že z pozice dopravního policisty v H. n. N. neměl nejmenší možnost proniknout k rozvrhům činnosti oddělení či dokonce ředitelství v L. Rovněž zpochybnil závěr soudu, že měl „stavět“ celníky a vyzvídat na nich něco o jejich činnosti s tím, že tento závěr postrádá jakýkoliv podklad v provedeném dokazování. Podotkl pak, že ačkoliv byl po jistou dobu sledován, nebyly v jeho jednání zjištěny žádné závadné okolnosti. Dále zpochybnil závěr soudů, podle něhož je z odposlechů zřejmé, že „L.“ je policista, a rovněž závěr týkající se množství cigaret, s tím, že tyto závěry nejsou nijak podloženy. Podle jeho přesvědčení byly důkazy hodnoceny naprosto jednostranně, když hodnocení bylo založeno na subjektivních úvahách soudce či senátu, které však směřovaly pouze k závěru o jeho vině. Dovolatel proto dovodil, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když objektivně nezjistily skutkový děj, nehodnotily důkazy v jejich jednotlivostech i ve vzájemných souvislostech a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jeho prospěch. V souvislosti s tím se vyjádřil ještě ke způsobu hodnocení znaleckého posudku, když konstatoval, že tento důkaz byl hodnocen zcela jednostranně, a poznamenal, že se nelze opřít o závěry, které nejsou naprosto jisté. K tomu dodal, že znalec se dotazy na procenta pravděpodobnosti nechal vmanipulovat do spekulací, ačkoliv zpočátku uvedl, že takto se hodnocení neprovádí, a uvedením svého subjektivního názoru vybočil z rámce svého úkolu. Zdůraznil pak, že z posudku vyplývá, že projev mluvčího ve srovnávací nahrávce má odlišný charakter než v nahrávce sporné. Nalezené znaky nemají dostatečnou individuální hodnotu pro stanovení jednoznačného závěru, přičemž již zde měl soud podle jeho názoru „přibrzdit v nekritickém uznání tohoto důkazu ze strany žalobce“. V této souvislosti dovolatel připomněl, že v posudku se hovoří o vysoké pravděpodobnosti totožnosti u dvou nahrávek a u dalších o „pouhé“ pravděpodobnosti, a dovodil, že znalec si ve svých závěrech odporuje. V návaznosti na výše uvedené dovolatel označil napadená rozhodnutí za vadná, vydaná v rozporu se zákonem. Poukázal pak ještě na to, že za služby u policie ČR měl vždy jen to nejlepší hodnocení.
Na základě rozvedených skutečností navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 55 To 218/2004 a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 3 T 155/2004 a nařídil témuž soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu pouze výjimečně v případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V rámci uvedeného dovolacího důvodu nelze namítat ani porušení procesních předpisů týkajících se opatřování důkazů nebo jiných procesních předpisů. Z výše uvedené rekapitulace důkazních námitek obviněného V. Š. ovšem vyplývá, že ve svém dovolání neuvádí ani jedinou námitku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými okolnostmi vylíčenými v tzv. skutkové větě a zákonnými znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Tyto námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, když dovolatel namítá procesní nepoužitelnost části provedených důkazů a obsáhle brojí proti hodnocení důkazů soudy, přičemž jeho námitky vyúsťují v závěr, že se souzeného skutku vůbec nedopustil. Přitom dovolatel ani nevznáší námitky, ze kterých by vyplýval výše zmíněný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci; podatel se pouze domáhá, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Námitky, kterými se podatel domáhá zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí, neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný V. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká procesní vadnost části důkazního řízení (namítá nepoužitelnost jím konkrétně specifikovaných důkazů), nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Ostatně, neuplatnil žádnou hmotně právní argumentaci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jinými slovy řečeno, z charakteru argumentace dovolatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale nesou se v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací soud a jejichž správnost potvrdil odvolací soud. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý