ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1059.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1059/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 8. 2005 o dovolání obviněného R. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 To 361/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 104/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 29 T 104/2003, byl obviněný R. G. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. Kromě toho bylo rozhodnuto ohledně obviněné P.M.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 spočíval v tom, že obviněný R. G. od února 2002 při provozování firmy H. C. se sídlem v P., N. S., vystupoval pod jménem P. H., pod touto totožností přebíral finanční hotovost získanou na základě příslibu poskytnutí úvěru prostřednictvím P.M., v průběhu března a dubna 2002 takto převzal od dvanácti různých osob částky, které dosáhly celkové výše 2.925.000,- Kč, přičemž věděl, že přislíbené úvěry nebudou těmto osobám poskytnuty.
Odvolání obviněného R. G. bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 To 361/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný R. G. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Rozhodnutí napadl v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a v důsledku toho i výroku o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako pomoc k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. vzhledem k tomu, že pachateli byly jiné osoby. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Závěr soudů, že obviněný byl spolupachatelem dalších nezjištěných pachatelů, je evidentně správný. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení výstižně poukázal na zjištění, že obviněný vůči poškozeným vystupoval pod falešným jménem, dále že věděl, že i organizátoři posuzované činnosti vystupují pod falešnými jmény a že podnikání firmy je pouze fiktivní s tím, že jeho skutečným smyslem je vylákat finanční prostředky od poškozených. K tomu lze jen dodat, že pokud za těchto okolností obviněný osobně přijímal od poškozených peníze s vědomím, že jim žádné úvěry nebudou poskytnuty, ačkoli zajištění úvěrů bylo důvodem, pro který poškození peníze obviněnému dávali, je jasné, že se do celé akce zapojil způsobem, který v žádném případě neměl povahu pouhé pomoci, nýbrž měl z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu tak podstatný význam, že již šlo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jednání obviněného vedlo ve skutečnosti k dosažení zamýšleného cíle celé akce, neboť nastupovalo ve stadiu, kdy peníze byly fyzicky odčerpány z majetkové sféry poškozených, tj. z jejich dispozice. I když obviněný peníze převzaté od poškozených, resp. převážnou část těchto peněz, dále předal osobám, které celou akci organizovaly a řídily, nic to nemění na skutečnosti, že rozhodující část podvodného jednání ve vztahu k poškozeným jako jednání, z něhož vzešla škoda na straně osob usilujících o úvěr a prospěch na straně obviněného a jeho společníků, vykonal právě obviněný. Nejvyšší soud nenalezl sebemenší důvod ke změně právního posouzení skutku jako spolupachatelství trestného činu podvodu.
Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil skutkové námitky založené na tvrzení, že úvěry nikomu nesliboval a s poškozenými nejednal. V této spojitosti obviněný vytýkal soudům to, jak hodnotily provedené důkazy a jaká zjištění z nich vyvodily, dále to, že jím navrhované další důkazy neprovedly, a konečně i to, jak postupovaly při provádění důkazů, pokud jimi byly svědecké výpovědi poškozených. Touto částí dovolání se obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z tohoto znění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutková zjištění soudu nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu ani proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. Jinak řečeno, v dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout změny či dokonce zvratu skutkových zjištění soudu, nahrazení skutkového stavu, který zjistil soud, jinou verzí skutkového stavu a v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Nejvyšší soud tedy nebral zřetel na tu část dovolání, v níž obviněný usiloval o to, aby prosadil svou vlastní verzi skutkového stavu, protože to by bylo v rozporu s tím, že cestou dovolání nelze napadat skutkový základ rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec