ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.123.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 123/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 2. 2005 o dovolání obviněného S. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 5 To 47/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 21/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 11 T 21/2001, byl obviněný S. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu živnosti, a to koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na pět let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Krajský soud v Brně shledal trestný čin ve skutku spočívajícím v tom, že obviněný předstíral, že jako fyzická osoba podnikající pod firmou S. A. – A. má dostatek finančních prostředků, v úmyslu neuhradit převzal postupně v období od 3. 3. 1997 do 18. 3. 1997 od obchodní společnosti B., a. s., pohonné hmoty v celkové hodnotě 12.672.243,75 Kč, přičemž faktury za tyto dodávky byly splatné v době od 1. 4. 1997 do 16. 4. 1997, podepsal dne 1. 4. 1997 smlouvu o prodeji podniku obchodní společnosti D., s. r. o., za částku 1 milion Kč, podle této smlouvy převedl na uvedenou obchodní společnost i závazek ve výši 12.672.243,75 Kč za dodané pohonné hmoty, přitom pasiva prodaného podniku činila podle smlouvy o prodeji podniku více než 145 milionů Kč, aktiva činila podle smlouvy kolem 125 milionů Kč, ale pohledávky ve výši nejméně 31 milionů Kč měl obviněný jako fyzická osoba podnikající pod firmou S. A. – A. vůči obchodním společnostem, ve kterých měl podíl a které své závazky neuhradily, odebrané pohonné hmoty prodal svým odběratelům, takto získané finanční prostředky použil přesně nezjištěným způsobem a tímto jednáním způsobil obchodní společnosti B., a. s., škodu ve výši 12.672.243,75 Kč.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 5 To 47/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku o náhradě škody.
Obviněný S. A. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu. Dovolání podal s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že za zboží nezaplatil nikoli proto, že by neměl úmysl zaplatit, ale proto, že do doby prodeje svého podniku dne 1. 4. 1997 za zboží sám nedostal zaplaceno a že po uzavření smlouvy o prodeji podniku přešla povinnost zaplatit na obchodní společnost D., s. r. o. Poukázal na to, že z ničeho nevyplývá, že by mu obchodní společnost B., a. s., dodávala zboží pouze tehdy, pokud by neměl žádné dluhy, a za nepodložený označil závěr soudů, že předstíral dostatek finančních prostředků. Vyjádřil názor, že pro nedostatek subjektivní stránky není posuzovaný skutek trestným činem. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy považovaly smlouvu o prodeji podniku za uzavřenou pouze „naoko“. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, aby zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Skutek, jehož podstatou bylo to, že obviněný odebral zboží v hodnotě přes 12 milionů Kč se záměrem neuhradit prodávajícímu jeho kupní cenu a že si poté, co sám zboží rozprodal svým odběratelům, ponechal utržené peníze a použil je nezjištěným způsobem, evidentně naplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Námitka, že obviněný nepředstíral dostatek finančních prostředků a že neexistence dluhů na jeho straně nebyla podmínkou, se kterou by obchodní společnost B., a. s., spojovala dodání pohonných hmot, rozhodně nemůže obstát, jako důvod pro jakýkoli zásah do výroku o vině. Již tím, že obviněný vstoupil s uvedenou obchodní společností ve styk a vedl s ní jednání směřující k dodávkám dalších pohonných hmot na podkladě kupní smlouvy poté, co několik úvodních dodávek zaplatil, navodil situaci, jako by měl prostředky k zaplacení kupní ceny k dispozici. Skutečnost však byla podle zjištění soudů taková, že tyto prostředky neměl a že naopak vysoké částky dlužil obchodním společnostem, od kterých předtím odebíral pohonné hmoty a které mu proto zastavily dodávky. Je tedy jasné, že obchodní společnost B., a. s., uvedl v omyl ohledně okolnosti, že jí bude za dodávky pohonných hmot zaplaceno.
Ze zjištění soudů vyplývají ohledně jednání obviněného takové okolnosti, které jasně svědčí o tom, že ve vztahu k množství objednaných a dodaných pohonných hmot byl insolventní a že na úhradu jejich kupní ceny nehodlal použít ani prostředků získaných jejich dalším prodejem. Z toho očividně vyplývá úmysl obviněného nezaplatit kupní cenu pohonných hmot a to, že obviněný měl tento úmysl od počátku.
Námitka, že důvodem nezaplacení kupní ceny bylo to, že uzavřel smlouvu o prodeji podniku a že na podkladě této smlouvy přešla povinnost k jejímu zaplacení na obchodní společnost D., s. r. o., jeho úmysl ve skutečnosti nijak nevyvrací. Soudy po důkladném zhodnocení obsahu smlouvy a okolností, které jednak provázely její uzavření a jednak nastaly po jejím uzavření, došly k plně podloženému závěru, že byla jen fiktivní, tj. nikoli vážně míněná, a že pro nedostatek vážnosti projevu vůle byla neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.). To, že obviněný jen „naoko“ uzavřel smlouvu o prodeji podniku s obchodní společností, která sama nebyla schopná převáděný závazek ve výši více než 12 milionů Kč splnit, soudy správně hodnotily jako součást jeho snah vyhnout se zaplacení kupní ceny a jako potvrzení jeho úmyslu nezaplatit, který měl od počátku. Lze jen dodat, že ačkoli obviněný uzavřel smlouvu o prodeji podniku dne 1. 4. 1997, což byl první den splatnosti faktur dodaných a posléze nezaplacených pohonných hmot, obviněný neučinil nic pro to, aby prostředky, které měli za pohonné hmoty zaplatit jeho odběratelé, inkasovala obchodní společnost D., s. r. o., ačkoli na ni přešel závazek obviněného vůči obchodní společnosti B., a. s., a podle zjištění soudů tyto prostředky inkasoval sám a použil je nezjištěným způsobem. S úmyslem nezaplatit kupní cenu pohonných hmot, který obviněný měl již v době, kdy je objednával, koresponduje to, že uzavření smlouvy o prodeji podniku nebylo žádné náhlé rozhodnutí pojaté až v době splatnosti faktur, nýbrž bylo připravovaným krokem, jak o tom svědčí skutečnost, že mu předcházela smlouva o uzavření budoucí smlouvy.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec