ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1241.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1241/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2005 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného mjr. Ing. V. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 13 To 123/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 145/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. května 2005, sp. zn. 13 To 123/2005, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 T 145/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, „že v období od 19.10.1999 do poloviny měsíce listopadu roku 2002 v P., okr. P., a na dalších přesně neustanovených místech téhož okresu jako policista P.ČR, v období od 19.10.1999 do 1. 1. 2002 služebně zařazen ve funkci vyšetřovatele tehdejšího O. ú. v. O. ř. P.ČR v P. a v období od 1.1.2002 do poloviny měsíce listopadu roku 2002 ve funkci policejního rady S.k.p. a v. O. ř. P.ČR v P., pověřený prováděním úkonů trestního řízení směřujících k objasnění náhlého úmrtí nezletilého L. K., k němuž došlo dne 18.10.1999 v katastrálním území obce S., okres P., v uvedené trestní věci evidované pod ČVS: OVPU-1520/10-1999 v rozporu s ustanovením §2 odst. 4, 5, 6 tehdy platného trestního řádu úmyslně s vědomím možných následků v období nejméně od začátku roku 2000 do poloviny měsíce listopadu roku 2002 nečinil v trestní věci žádných úkonů, ačkoli byl srozuměn s těmi skutečnostmi, že tato jeho nečinnost může způsobit promlčení skutku podezřelé osoby a rovněž znemožňuje výkon práv poškozených, trestní věc vědomě neodůvodněně, pomíjejíc vyjádření nezletilého L. H.., které řádně písemně nezadokumentoval a které odůvodňovalo spolu s dalšími písemnými materiály sdělení obvinění pachateli J. P., s datem 5.12.1999 podle ustanovení §159 odst. 1 tehdy platného trestního řádu odložil, toto své rozhodnutí předal poškozené matce zesnulého nezletilého až dne 19.11.2002, kdy v důsledku jeho jednání došlo k promlčení trestního stíhání skutku J. P. a k závažnému zásahu do práv poškozených garantovaných ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ustanoveními trestního řádu“. Za to byl podle §158 odst. 1 a §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zák. v trvání 6 měsíců. Poškozená M. K. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 13 To 123/2005, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušil a z důvodů uvedených v §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro výše uvedený skutek zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Nejvyšší státní zástupkyně v Brně řádně a včas dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
S poukazem na znění zákona a právní teorii ohledně úmyslné a nedbalostní formy zavinění pak namítá, že srozumění obviněného s následkem vyjadřuje volní složku zavinění. To, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s následkem, pak vyplývá ze skutkových okolností uvedených ve výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu, které tento soud nijak nezpochybnil. Za srozumění lze přitom považovat i lhostejný přístup obviněného k možnosti vzniku následku, tedy situaci, kdy obviněný nespoléhal na žádnou konkrétní okolnost, která by mohla vzniku následku zabránit, přičemž odvolací soud se v podstatě otázkou srozumění vůbec nezabýval. Narozdíl od odvolacího soudu je tedy nejvyšší státní zástupkyně toho názoru, že skutkové okolnosti uvedené v tzv. skutkové větě usnesení odvolacího soudu, tvoří skutkový podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Protože odvolací soud nesprávně obviněnému přičítal pouze nedbalostní způsobení následku, v důsledku toho pak při realizaci postupu podle §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. chybně vyhodnotil zejména stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání. Obviněný navíc úmyslně porušil ve funkcích vyšetřovatele a policejního rady ustanovení §2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř., zasáhl do práv poškozené M. K., postupoval v rozporu s interními předpisy upravujícími postup P.ČR při plnění úkolů v trestním řízení, ač z výsledku pitvy usmrceného nezletilého L. K., ohledání místa činu a z výpovědí svědků vyplývá důvodné podezření, že se J. P. dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. Přesto včas nevydal rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a po zrušení jeho nezákonného rozhodnutí o odložení věci podle §159 odst. 1 tr. ř. státním zástupcem, došlo mezitím, v důsledku lhostejného přístupu obviněného k plnění povinností veřejného činitele, k promlčení trestního stíhání J. P. Obviněný tak v rozporu s ustanovením §43 tr. ř. zkrátil práva poškozené M. K., kterou mylně informoval o stavu řízení a tím i o jejich právech v adhezním řízení, opatřil neoprávněný prospěch podezřelému J. P. ve formě promlčení trestního stíhání a v důsledku jeho úmyslného zavinění utrpěla i důvěra občanů v činnost P.ČR.
Nejvyšší státní zástupkyně nepovažuje za postačující ani kázeňské vyřízení případu obviněného, když jednak nebyl proveden důkaz o existenci rozhodnutí o kázeňském trestu a senát odvolacího soudu se spokojil pouze s tvrzením obhajoby a jednání pro které byl obviněný trestně stíhán, bylo vymezeno mnohem šířeji, než jednání pro které byl potrestán kázeňsky. V souvislosti s tím vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně názor, že postih určitého skutku jako kázeňského provinění v kázeňském řízení, nečiní překážku odsouzení jeho pachatele v trestním řízení. Nelze tak na obviněného vztáhnout závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 738/2003, ze dne 22. 7. 2004, které řešilo problematiku předchozího postihu jako přestupku ve správním řízení a nikoli jako kázeňské provinění v kázeňském řízení.
Závěrem dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení krajského soudu v celém rozsahu, včetně rozhodnutí navazujících, jež tím pozbudou podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se obsáhle písemně vyjádřil obviněný. Uvedl, že dovolatelka vychází ze stejně vadného hodnocení důkazů jako soud I. stupně. Skutkové zjištění o neodůvodněném odložení věci podezřelého úmrtí nezletilého L. K., že evidentně činí z toho, že úřední záznam o vytěžení nezletilého L. H. údajně neobsahoval všechny rozhodné skutečnosti, které mu měl tento potenciální svědek sdělit na podzim roku 1999. Vedle tohoto záznamu je ale jediným pramenem informací o tom, co mu měl tehdy L. H. sdělit, jeho výpověď učiněná dne 20. 5. 2004. Tehdy ovšem L. H. neuvedl nic, co by i jen naznačovalo, že záznam o jeho vytěžení z roku 1999 musí být neúplný či nepřesný a svědek navíc po téměř 5 letech od události mnohé prezentované údaje fabuloval (použití videokamery policisty, prezentace asistentky jako policejní psycholožky, apod.). Samotné údaje, které by snad mohly mít význam pro jeho trestní postih, že svědek uváděl pouze velmi obecně a nepřesně („… kombajnistu jsem viděl pít pivo vícekrát, přesně již nevím …“, „… co se na tom místě mělo stát, to už si nepamatuji …“). Obviněný dále vyjadřuje obavu, že soud I. stupně i dovolatelka při hodnocení výpovědi tohoto svědka ze dne 20. 5. 2004, tuto smísila s procesně nepoužitelnou informací o tom, jak tento svědek vypovídal v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 113/2003 (trestní stíhání J. P.), přičemž z rozhodnutí soudů obou stupňů v tomto řízení vyplývá, že nepovažovaly tehdejší výpověď L. H. za přesvědčivou a věrohodnou. Výslech L. H. dne 20. 5. 2004 jen potvrzuje správnost tohoto posouzení. Tento svědek v roce 1999 nikomu neuváděl okolnosti, které se posléze snažil prezentovat v roce 2003, ale v řízení proti mně je odmítl prezentovat či je prezentoval odlišně.
Sporný úřední záznam, že tedy neobsahuje informace o požívání alkoholických nápojů řidičem kombajnu proto, že tuto informaci od potenciálního nezletilého svědka neobdržel, nicméně sám i ostatní policisté podílející se na šetření, tuto informaci měli přímo od řidiče kombajnu J. P. Tato informace ale neměla pro případný trestní postih J. P. žádný význam, což obviněný konzultoval se specialistou na vyšetřování dopravních nehod (svědek T.) i s ředitelem tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování pplk. JUDr. K. Rozhodnutí o odložení věci učinil za situace, kdy to v dané době odpovídalo výsledkům dokazování a považoval to za jediné správné rozhodnutí. Nebyl přitom proveden žádný důkaz o tom, že by si byl nebo musel být vědom vadnosti tohoto postupu.
Dále obviněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že nemůže jít k jeho tíži, že J. P. jako obviněný netrval na projednání věci a dál nebojoval a poukazuje na odborné vyjádření orgánů bezpečnosti práce v trestní věci J. P., které svědčí v jeho prospěch. Skutečnost, že později jiný orgán činný v trestním řízení vyhodnotil jinak informace, které měl on k dispozici, a informace, které s odstupem více než 3 let začal prezentovat nezletilý svědek L. H., a na základě toho přistoupil k trestnímu stíhání konkrétní osoby (J. P.), není důkazem o jeho vědomí, že činí vadné rozhodnutí o odložení věci a ani důkazem, že toto rozhodnutí vůbec bylo vadné.
K námitce nejvyšší státní zástupkyně ohledně rozporu mezi popisem skutku a rozhodnutím odvolacího soudu obviněný uvedl, že z toho, že odvolací soud do výroku o zastavení trestního stíhání převzal beze změny popis skutku z rozsudku soudu I. stupně, nelze dovozovat, že odvolací soud vzal za bezpečně prokázána všechna tvrzení v tomto skutku uvedena. Tento postup odpovídá justiční praxi a nejde o porušení zákona, které je na místě napravovat mimořádným opravným prostředkem. Ohledně kázeňského postihu pak nesouhlasí s tvrzením dovolatelky o neprovedení potřebných důkazů, ani s jejím hodnocením stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání, když dovolatelka nesprávně vychází z toho, že mu bylo prokázáno porušení služebních povinností i ve fázi před vydáním rozhodnutí o odložení věci. Odvolací soud ale správně uvedl, že jeho postup při vyšetřování se nijak nevymykal běžnému postupu, neodporoval plánu operativně vyšetřovacích úkonů a nebyl v rozporu ani s obsahem pokynů a konzultací s nadřízenými. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru o jeho pochybení pouze při doručování usnesení o odložení věci rodičům poškozeného, nelze dospět k závěru o nedostatečnosti kázeňského postihu.
V závěru svého vyjádření k dovolání obviněný s poukazem na konkrétní okolnosti případu vyslovuje názor, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno pro porušení zásady „ne bis in idem“, poukazuje na nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání v popisu skutku, které měly vést k vrácení věci státnímu zástupci k došetření a navrhl, aby bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) nebo podle §265j tr. ř.
Protože námitky nejvyšší státní zástupkyně uvedené v dovolání jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, Nejvyšší soud se jimi zabýval a zjistil, že dovolání je důvodné.
Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován. V daném případě dovolatelka namítá, že ve skutkové větě usnesení odvolacího soudu jsou uvedeny skutkové okolnosti tvořící podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nikoliv trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák., jak se nesprávně domnívá krajský soud. Dovolatelka poukazuje na to, že ze skutkových okolností stabilizovaných do podoby uvedené ve výrokové části rozhodnutí soudu II. stupně, které tento soud nijak nezpochybnil, vyplývá totiž, že obviněný byl se způsobeným následkem přinejmenším srozuměn ve smyslu nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
S touto námitkou dovolatelky ohledně nesprávného právního posouzení skutku se Nejvyšší soud ztotožnil, když závěr o úmyslné formě zavinění na straně obviněného vyplývá zejména z části popisu skutku, že obviněný „… úmyslně s vědomím možných následků … neučinil v trestní věci žádných úkonů, ačkoli byl srozuměn s těmi skutečnostmi, že tato jeho nečinnost může způsobit promlčení skutku podezřelé osoby a rovněž znemožňuje výkon práv poškozených, trestní věc vědomě neodůvodněně, pomíjejíc vyjádření nezletilého L. H.., … podle ustanovení §159 odst. 1 tehdy platného trestního řádu odložil …“.
Dospěl-li tedy odvolací soud k hmotně právnímu závěru, že v jednání obviněného lze spatřovat nejvýše nedbalost a jeho jednání tak posoudit pouze jako trestný čin maření úkonu (správně „úkolu“) veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák., spočívá jeho rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tento důvod dovolání je ve věci naplněn.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento primárně své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, zejména pokud jde o vymezení subjektivní stránky jednání obviněného, a proto se rozhodl některé důkazy zopakovat a znovu vyslechnout obviněného se zaměřením na bližší objasnění subjektivní stránky jeho jednání. Na základě toho pak konstatoval, že pochybení obviněného bylo možno dovodit v tom, že nezajistil doručení usnesení o odložení věci rodičům usmrceného L. K. a po vydání tohoto rozhodnutí ponechal spis po dobu několika let ve své kanceláři a neodevzdal ho k dalšímu administrativnímu opatření. Je tedy zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z jiných (pozměněných) skutkových zjištění, než na kterých byl založen rozsudek soudu I. stupně, ale tato změna vyplývá pouze z odůvodnění jeho rozhodnutí, ale nenašla svůj výraz ve výrokové části jeho rozhodnutí, konkrétně v popisu skutku.
V ustanovení §220 tr. ř. zákon formuluje, co může být podkladem pro rozhodnutí soudu v hlavním líčení. Je jim jednak podaná obžaloba a v ní vymezený žalobní návrh a jednak skutkový podklad zjištěný po provedeném dokazování v hlavním líčení. Tím je vymezen rozsah rozhodovací činnosti soudu i forma a obsah možných rozhodnutí. Odvolací soud může pak změny nebo doplnění skutkových zjištění provést pouze při dodržení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Povinnost soudu rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, jako důsledek uplatnění obžalovací zásady, ale neznamená, že tento skutek nemůže doznat určitých změn nebo doplnění, založených na výsledku soudem provedeného dokazování. Podstatné je, aby byla zachována totožnost skutku, kterou nelze chápat pouze jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a ve výroku rozhodnutí soudu. Pojem skutek, přitom trestní řád nijak blíže nedefinuje a otázku totožnosti skutku je třeba v každém konkrétním případě posuzovat zvlášť, podle okolností případu a zhodnocení povahy, významu a rozsahu odchylek. Tvoří-li podstatu skutku jednání a způsobený následek, bude totožnost skutku zachována i v případě, že je zachována shoda alespoň v jednání nebo následku. Při zachování této shody pak na totožnost skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, rozsahu následku, motivace ale také formy zavinění (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/I, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 2, roč. 1996).
Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ve věci byl tak naplněn uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím je naplněn i další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože odvolací soud své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání založil na nesprávném právním posouzení skutku a pro takové rozhodnutí tak nebyly splněny podmínky, protože s ohledem na skutek, jak je uveden ve výrokové části usnesení odvolacího soudu, nelze považovat kázeňské rozhodnutí o skutku obviněného za postačující.
Nejvyšší soud takto rozhodl poté, co se ztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že v této věci nelze předchozí postih obviněného v kázeňském řízení za kázeňský přestupek považovat za překážku jeho odsouzení v trestním řízení a závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, nelze na trestní věc obviněného vztáhnout.
Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu (poukázal na něj i obviněný ve vyjádření k dovolání) řeší otázku aplikace zásady „ne bis in idem“ z hlediska použití mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu. Bez ohledu na jistou rozpornost v judikatuře tohoto soudu ohledně řešení otázky totožnosti skutku nelze pominout, že tento soud mezi řízení o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky a požívajících ochrany podle §6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 4 jejího protokolu č. 7, řadí pouze ta řízení, která mají trestněprávní povahu. Při posuzování této povahy řízení pak klade důraz na typ deliktu a zkoumá zejména to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární a zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud také uvedl, že zásadu „ne bis in idem“ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je na místě ve smyslu čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 (Úmluvy) uplatnit vedle trestných činů toliko ve vztahu k přestupkům trestněprávní povahy.
O takovýto případ se ale ve věci obviněného Ing. V. H. nejedná. Jak vyplývá z provedených důkazů (protokol o projednání kázeňského přestupku a rozhodnutí ve věcech kázeňských), byl obviněný uznán vinným kázeňským přestupkem spočívajícím formálně v porušení základní povinnosti policisty stanovené v §28 odst. 1 písm. a) zák. ČNR č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků P.ČR, které konkrétně spočívalo (stručně řečeno) toliko v nedoručení rozhodnutí v prošetřované kauze a nezkompletování a nepředání spisového materiálu k dalšímu administrativnímu opatření. Je tedy zřejmé, že nejde o delikt trestněprávní povahy, jehož předmětem byl naopak případ řešený v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš