ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1243.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1243/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2005 dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 23/2004 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 9 T 23/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 9 T 23/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej obviněný dopustil tím, že dne 3. 10. 2003 v době okolo 10:30 hod. vedl jako strojvedoucí vlak ze železniční stanice P.- S. do železniční stanice Ř., při jízdě nerespektoval předvěst výstraha ani návěst stůj a vjel do otevřeného železničního přejezdu v P.-H. přes S. ulici, kde se střetl s osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Felicia, které řídil ve směru od B. na S. J. H., v důsledku střetu utrpěl J. H., komočně kontuzní poranění mozku s pohmožděním rovnovážného ústrojí s rozvojem závrativých potíží, zlomeninu obličejového skeletu, tržně zhmožděnou ránu v obličeji v oblasti pravé tváře, zhmoždění hrudníku a břicha, tedy zranění, která ho podstatně omezovala v obvyklém způsobu života minimálně 7 měsíců, L. H. utrpěla sériové zlomeniny žeber na obou stranách hrudníku se zakrvácením hrudních dutin a vniknutím vzduchu do hrudních dutin, oboustranné pohmoždění plic, mnohočetné pohmožděniny trupu a končetin, zlomeninu levého předloktí, tedy zranění, která ji do současné doby podstatně omezují v obvyklém způsobu života, M. J., utrpěla komočně kontuzní poranění mozku, postkomoční syndrom s rozvinutím posttraumatické stresové poruchy, přičemž v důsledku neurologického postižení byla podstatně omezena v obvyklém způsobu života po dobu 4 týdnů, a L. J., utrpěla mnohočetná závažná zranění, na jejich následky dne 25. 10. 2003 zemřela.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce strojvedoucího v trvání pěti let.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že napadené usnesení podle jeho mínění vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Má za to, že soud druhého stupně nevzal v úvahu skutečnosti, které byly tomuto soudu předloženy jako nové důkazy. Naproti tomu pominul rozhodné skutečnosti, které provedenými důkazy byly prokázány, přičemž v důsledku toho podle obviněného přetrvává v hodnocení důkazů z hlediska pravdivosti a věrohodnosti logický a systematický rozpor.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že řidič vozidla poškozený J. H. nespoluzavinil vznik předmětné nehody. Podle přesvědčení obviněného ze znaleckého posudku z oboru dopravy znalce Ing. P. W. vyplývá, že poškozený porušil ust. §29 odst. 1 písm. a), b) zák. č. 361/2000 Sb., když vjel na železniční přejezd v době, kdy již svítila výstražná červená světla. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že tuto skutečnost nevyhodnotil v jeho prospěch při hodnocení podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle §88 odst. 1 tr. zák., když navíc svou argumentaci v tomto směru odvolací soud vztáhl k naplnění znaků §224 odst. 2 tr. zák., ač tak měl učinit ve vztahu k ust. §180 odst. 4 tr. zák. Dovolatel dále považuje za nesprávné, že soudy vycházely z výpovědi svědka V. M., ač tento podle obviněného nesledoval trať, neboť seděl v lokomotivě zády ke směru jízdy. Obviněný má za to, že zatímco soudy dospěly k závěru, že nepoužil rychločinného brždění, z rozboru rychloměrného proužku vlaku vyplývá opak.
Obviněný vyslovuje přesvědčení, že jeho jednání má podobu selhání, což nelze označit za vědomou, natož hrubou nedbalost. Zároveň se domnívá, že toto selhání bylo jen jednou z příčin vedoucích ke vzniklému následku. Dovolatel připomněl, že nebyla postavena vlaková cesta a zabezpečení přejezdu neplnilo svoji ochrannou funkci. Rovněž zmiňuje, že svatební kolona nemá žádné přednostní právo v jízdě podle §41 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. Domnívá se, že střet mohl být odvrácen, kdyby řidič J. H. zastavil vozidlo před přejezdem, tak jak mu ukládá zákon. Uvedl, že není možné vjet do chráněného prostoru přejezdu, je-li v provozu varovná signalizace, ale ještě nejsou spuštěny závory. Ve vztahu k uloženému trestu pak namítl, že soud přihlédl především k následku způsobenému činem, aniž by se blíže zabýval okolnostmi případu a subjektivní stránkou jednání obviněného. V závěru dovolatel poukázal na všestranně kladné hodnocení své osoby s tím, že uložený nepodmíněný trest má podle něj charakter trestu odplatného, který je však v rozporu s účelem trestního řízení a neplní úlohu individuální ani všeobecné prevence.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal uplatněné námitky, zrušil výrok o trestu a uložil mu podmíněný trest s dohledem za podmínek §60a tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že dovolání obviněného je podle ní možné v zásadě přisvědčit, byť z poněkud jiných důvodů, než které jsou v něm vyjádřeny. Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že v popisu skutkového děje ve výroku rozsudku obvodního soudu zcela absentuje popis základního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §180 tr. zák. – a sice způsobení obecného ohrožení. Připomněla, že k naplnění uvedeného znaku je třeba ohrožení nejméně sedmi osob, jimž z jednání pachatele hrozí vznik těžké újmy na zdraví nebo smrt. Má za to, že z učiněných skutkových zjištění soudů však plyne ohrožení toliko čtyř osob jedoucích v osobním automobilu, který se střetl s lokomotivou. Nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, uvedeným v odůvodnění rozsudku, podle něhož zmíněný znak naplněn byl, neboť kromě poškozeného osobního vozidla zůstala před přejezdem stát další dvě osobní vozidla a autobus městské hromadné dopravy. Podle jejího názoru totiž není možné osádky těchto vozidel počítat mezi ohrožené osoby, neboť v okamžiku střetu tato vozidla stála, nepokračovala v jízdě přes železniční přejezd a nehrozilo tudíž, že by se také mohla dostat do kolize s projíždějícím vlakem. Nejvyšší státní zástupkyně rovněž uvedla, že mezi ohrožené osoby není podle ní možné objektivně zahrnout ani osoby jedoucí v lokomotivě, a to s ohledem na poměr rozměrů, hmotností a rychlostí dopravních prostředků, k jejichž střetu došlo.
Nejvyšší státní zástupkyně se dále domnívá, že rozhodnutí soudu je zatíženo i dalšími nedostatky. Podle jejího názoru se soudy pouze povrchně zabývaly mírou případného spoluzavinění nehody na straně řidiče osobního automobilu, ale zejména vůbec nezkoumaly možnost spoluzavinění jiného pracovníka drah než samotného strojvedoucího. Upozornila na skutečnost, že nebyla včas provedena příprava vlakové cesty, neboť pokud by se tak stalo, došlo by včas k uzavření přejezdu, na kterém došlo ke střetu. Pochybení spatřuje i v tom, že soudy nezohlednily stav vegetace v okolí předmětné trati v době nehody, který se nejspíše lišil od jejího stavu v době šetření nehody. Za současného stavu dokazování je přesvědčena, že nebyly objasněny všechny příčiny dopravní nehody ani její skutečný průběh do té míry, aby bylo možno o obžalobě spravedlivě a nestranně rozhodnout. Nad rámec nutného vyjádření k dovolání zmínila výhrady proti způsobu, jakým nalézací soud rozhodl o trestu, neboť uložený nepodmíněný trest a jeho odůvodnění vzbuzuje podle jejího názoru vážné pochybnosti o nestrannosti a objektivitě rozhodování.
Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení městského soudu i rozsudek obvodního soudu zrušil a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně naplňují deklarované dovolací důvody, kterými byla přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz §265f odst. 1 tr. ř., §265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytno podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení) lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedený dovolací důvod proto nebyl naplněn těmi námitkami obviněného, kterými zpochybňoval úplnost provedeného dokazování, způsob, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, včetně výhrad proti skutkovým zjištěním, k nimž na podkladě těchto důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dospěly.
Naproti tomu v intencích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal ty námitky dovolatele, kterými brojil proti závěru o subjektivní stránce činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda naplňuje znaky nedbalostního zavinění, zda vůbec, resp. do jaké míry zavinil zjištěný následek, jak se na jeho způsobení spolupodílely další příčiny (porušení povinností řidičem osobního vozu, resp. výpravčím, jehož úkolem bylo vypravit vlakovou verstu) a konečně hodnocení materiálních podmínek podle §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání podle §180 odst. 4 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že část námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je důvodná, neboť právní posouzení zjištěného skutku se v tomto stadiu řízení jeví jako nedostatečně podložené a neodpovídající skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku rozsudku obvodního soudu.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podle zjištění nalézacího soudu naplnil obviněný M. K. znaky trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. tím, že „z nedbalosti způsobil obecné ohrožení tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví a smrt více osob“.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se přitom dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a to proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z porovnání shora uvedených skutkových podstat je zřejmé, že ust. §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. je ve vztahu k ust. §224 odst. 1, 2 tr. zák. ustanovením speciálním. Vedle společného následku v podobě nedbalostního způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti přistupuje u trestného činu obecného ohrožení navíc způsobení nebo zvýšení obecného nebezpečí nebo ztížení jeho odvrácení nebo zmírnění. Způsobením obecného nebezpečí se přitom v souladu s §179 odst. 1 tr. zák. a na něj navazující judikaturou rozumí vyvolání takového stavu, který se svou nebezpečností rovná nebezpečnosti požáru, povodně nebo škodlivým účinkům výbušnin, plynu či elektřiny, z něhož hrozí většímu počtu lidí (tj. v souladu s č. 39/1982 Sb. rozh. trest. nejméně sedmi osobám) bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví anebo cizímu majetku škoda velkého rozsahu. Pro stav obecného nebezpečí je přitom příznačná určitá živelnost a neovladatelnost průběhu události, jejíž průběh se již vymyká z vlivu pachatele (blíže k tomu viz č. 10/1965, 3/1963, 27/1967, 12/1988 Sb. rozh. trest.).
Z výroku rozsudku obvodního soudu (a Nejvyšší soud připomíná, že toliko výrok rozsudku je pro právní posouzení skutku relevantní, nelze tedy připustit, aby skutečnosti zakládající některý ze znaků skutkové podstaty, resp. kvalifikované skutkové podstaty byly konstatovány toliko v odůvodnění rozsudku – shodně viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 562/02). Při respektování této zásady však nutno dospět k závěru, že popis skutku v rozsudku obvodního soudu postrádá znaky obecného nebezpečí, takže ve výroku popsané jednání tak vykazuje toliko znaky mírnějšího trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
V souladu se všeobecně respektovanou judikaturou citovanou výše, se totiž za způsobení obecného nebezpečí považuje mimo jiné situace, v jejímž důsledku dojde k bezprostřednímu a konkrétnímu ohrožení více (tj. nejméně sedmi) osob. Z výroku rozsudku obvodního soudu však plyne ohrožení toliko 4 osob, které v důsledku nehody utrpěly zranění (poškození J. H., L. H., M. J.), resp. v jejím důsledku zemřely (poškozená L. J.). Již z tohoto důvodu nemůže právní posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku obvodního soudu jako trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. obstát.
Až v odůvodnění rozsudku na str. 7 obvodní soud zmiňuje, že v protisměru těsně před přejezdem zastavilo osobní vozidlo, v němž cestoval P. M. a M. H., za nimi se pohyboval autobus MHD, přičemž za vozidlem řízeným poškozeným J. H. zastavilo další vozidlo svatební kolony obsazené čtyřmi lidmi. Vznik obecného nebezpečí, jak lze vyrozumět z odůvodnění, spatřuje obvodní soud v tom, že tyto vozy byly od nehody jen několik metrů a bylo jen věcí náhody, že autobus přijel k přejezdu o několik sekund později.
Tyto závěry shledává Nevyšší soud nedostatečně podložené, předčasné a tudíž prozatím i nepřesvědčivé. Jak již bylo řečeno shora, v souladu s respektovanou judikaturou stav obecného nebezpečí nastává tehdy, pokud v důsledku zaviněného jednání pachatele dojde ke konkrétnímu a bezprostřednímu ohrožení nejméně sedmi osob. Naplnění tohoto znaku skutkové podstaty je nutno vždy posuzovat vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Proto v případě trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák. spáchaného z nedbalosti tím, že strojvůdce přehlédne znamení stůj a vjede na železniční přejezd, na němž nejsou spuštěny závory, nelze bez dalšího uzavřít, že tím došlo ke způsobení stavu obecného nebezpečí. Došlo-li by například k takové situaci v době, kdy se v blízkosti přejezdu žádné vozidlo nenacházelo, ke vzniku obecného nebezpečí by nedošlo. Jen těžko proto bude možno mezi bezprostředně ohrožené osoby započítávat pasažéry autobusu MHD, který zastavil za vozidlem řízeným svědkem P. M., které již samo stálo před železničním přejezdem. Při hodnocení konkrétně hrozícího nebezpečí při průjezdu vlaku železničním přejezdem nutno věcně posoudit, kolik vozů mohlo být vlakem současně zasaženo (a kolik dalších osob tedy konkrétně a bezprostředně bylo ohroženo). Se zřetelem ke konkrétní situaci na individuálním místě nehody je třeba vážit, bylo-li vlakem zasaženo vozidlo na přejezdu, do jaké míry byli bezprostředně ohroženi pasažéři vozu jedoucího v koloně za tímto vozidlem (tj. vážit, v jaké bylo vzdálenosti, do jaké míry mu vůz na přejezdu bránil v tom, aby rovněž vjel na přejezd). Na druhé straně by bylo možno ohrožení pasažérů druhého vozu v pořadí připustit za situace, kdy by nárazem vlaku byla například zasažena zadní část prvního vozu v době, kdy se přední část druhého vozu nacházela v kolejišti nebo jeho bezprostřední blízkosti. Nutno jistě brát zřetel i na rychlost přijíždějícího vlaku, jeho hmotnost atd. a zvažovat, zda nehrozilo například odhození vozu z kolejiště na vůz přijíždějící.
Poněkud jiná bude situace vozu přijíždějícího z protisměru, když v případě současného vjetí vozidel z obou směrů na přejezd by nejspíše (opět se zřetelem k rychlosti a hmotnosti přijíždějícího vlaku) došlo k bezprostřednímu ohrožení posádek obou vozů.
Těmito skutečnostmi se však obvodní soud blíže nezabýval (resp. z odůvodnění rozsudku to není patrné), nehodnotil naplnění znaku obecného nebezpečí se zřetelem ke shora uvedeným kritériím, v důsledku čehož shledává Nejvyšší soud pozitivní závěr o naplnění tohoto obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák za předčasný a nedostatečně podložený.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že při sčítání osob, jejichž život nebo zdraví byly v důsledku jednání obviněného bezprostředně a konkrétně ohroženy, bude nutno jednoznačně započítat osádku vozu řízeného poškozeným J. H. (4 osoby).
Pokud však jde o osádku vozu jedoucího za ním (4 osoby), jeho pasažéry bude možno započítat v případě, že hrozil rovněž střet i tohoto vozu s přijíždějícím vlakem, resp. hrozilo ohrožení jeho osádky jiným způsobem (např. odhozením zasaženého vozu před ním).
Osádku třetího vozu řízeného P. M. (2 osoby) bude možno započítat za situace, kdy nebýt pohotové reakce řidiče by došlo ke střetu. Pokud by však bylo zjištěno, že P. M. zastavil v reakci na výstražná světla nebo proto, že vlak vizuálně sám zaregistroval v bezpečné vzdálenosti před přejezdem a v dostatečném časovém předstihu před příjezdem vlaku, takže mu bezprostředně nehrozil střet s vlakem, resp. svědek P. M. a jeho spolujezdkyně nebyli ohroženi ani odhozením vozu řízeného J. H. či jiným rizikovým mechanismem, nebude započítání těchto dvou osob mezi osoby bezprostředně ohrožené nehodou možné. V této souvislosti však nutno poznamenat, že P. M. byl vyslechnut pouze v přípravném řízení a to jen ve formě úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., před soudy slyšen nebyl, přičemž podané vysvětlení jako důkaz před soudy sloužit nemohlo.
Nebude pak nejspíše možno včítat osoby jedoucí ve vlaku, neboť jak je i z jejich výpovědí zřejmé, nárazem nebyli nijak ohroženi.
Nejvyšší soud shledává dovolání důvodné i potud, že obvodní soud se nedostatečně vypořádal i s materiální podmínkou ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby §180 odst. 2, 4 tr. zák. Podle zmíněného ustanovení se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V souladu s respektovanou judikaturou (viz např. č. 4/1965, č. 34/1976-I Sb. rozh. trest.) je při zkoumání, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., třeba vycházet z koplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák.
Obvodní soud však k hodnocení těchto skutečností nepřistoupil vůbec. Městský soud sice ano (byť v odůvodnění usnesení pouze ve vztahu k naplnění okolnosti naplňující znaky §224 odst. 2 tr. zák.), správně v souladu s respektovanou judikaturou konstatoval, že jen výrazné spoluzavinění poškozeného může vést k závěru o absenci podmínky §88 odst. 1 tr. zák., nicméně podle názoru Nejvyššího soudu současně nezaujal stanovisko k některým dalším skutečnostem, které se jeví pro vyhodnocení zmíněné podmínky významné, a na které dovolatel důvodně poukazuje.
Pro zhodnocení naplnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby bude mít nepochybně zásadní význam míra zavinění obviněného.
Obvodní soud přitom činí v tomto ohledu rozporné závěry. Podle výroku rozsudku soudu mělo porušení povinnosti obviněného spočívat jak v přehlédnutí a nerespektování předzvěsti výstraha, tak návěsti stůj. Jinými slovy mělo se z jeho strany jednat o dvojnásobné nerespektování signálů, které měly zabránit nehodě, když reakcí na první z nich mělo být snížení rychlosti vlaku tak, aby mohl případně bez problémů zastavit, bude-li vjezdové návěstidlo v poloze stůj. V odůvodnění rozsudku (blíže viz str. 7 dole) však v rozporu se skutkovými závěry obsaženými ve výroku obvodní soud připouští, že návěst výstraha mohla být zakryta podzimním listím, což jí činilo prakticky neviditelnou a mohlo přispět k jejímu přehlédnutí obviněným. Poukazuje přitom na to, že vegetace obklopující kritické místo trati byla vzápětí po nehodě prořezána, takže v době jejího ohledání vyšetřujícími orgány nebylo možno ověřit její stav v době nehody. Obvodní soud tento poměrně významný závěr ve prospěch obviněného činí ovšem pouze v pasáži věnované úvahám, jimiž se řídil při ukládání trestu. Jde o aplikaci zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), kterou však měl promítnout především do výroku o vině obviněného. Odpovídající změna výroku o vině by pak nutně vedla k závěru o nižší míře zavinění obviněného, než tomu bylo v původním rozsudku.
Dalším faktorem, který se podle dovolatele měl promítnout do hodnocení míry jeho zavinění, byl jím tvrzené zaviněné porušení povinností poškozeným J. H.. Dovolatel odkazoval na výsledky vyšetřovacího pokusu, podle nichž v době, kdy vozidlo řízené J. H. vjíždělo do prostoru přejezdu, měla již zahájit činnost výstražná světla umístěná před přejezdem. Touto skutečností se však zejména městský soud zevrubně zabýval (viz str. 5 odůvodnění jeho usnesení), s obhajobou obviněného se vypořádal a svůj negativní závěr podrobně zdůvodnil.
Stranou pozornosti obvodního soudu a rovněž městského soudu (přestože šlo o odvolací námitku) však zůstala skutečnost, do jaké míry ke vzniku nehody přispěla skutečnost, že nebyla vypravena tzv. vlaková cesta. Jak vyplynulo z výslechu vrchního inspektora RIBZD J. S. v hlavním líčení před obvodním soudem, její nevypravení bylo důsledkem jednak technických problémů (porucha telefonního spojení), jednak důsledkem pomalé činnosti výpravčího, u něhož bylo shledáno zavinění a byl disciplinárně sankcionován. (blíže viz protokol o hlavním líčení ze dne 24. 11. 2004, č. l. 203 spisu). Zjednodušeně řečeno, pokud by byla vlaková cesta včas vypravena, došlo by i v případě nerespektování výstrahy a návěsti obviněným k sepnutí bezpečnostního signalizačního zařízení, v jehož důsledku by byly závory na inkriminovaném přejezdu spuštěny v dostatečném časovém předstihu před příjezdem vlaku, takže k nehodě by i přes porušení povinností obviněným nemohlo dojít.
Tato velmi závažná skutečnost zůstala stranou pozornosti jak obvodního, tak městského soudu, přestože míra spoluzavinění nehody další osobou měla být nesporně brána v potaz jak při hodnocení příčinné souvislosti mezi porušení povinností obviněným a vzniklým následkem, tak při hodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák., což mělo najít svůj výraz i v hodnocení podmínek §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby a následně i při ukládání trestu. Opominutí této skutečnosti vyznívá výrazně v neprospěch obviněného.
Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako opodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Tento dovolací důvod lze uplatnit, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný v dovolání citoval tento důvod pouze odkazem na zákonné ustanovení, aniž by jej jakkoli specifikoval či podpořil bližšími argumenty. Nejvyšší soud nezjistil, že by pochybení obvodního či městského soudu spočívalo v tom, že v jejich rozhodnutí některý výrok chyběl, nebo byl neúplný, takže v této části neshledal dovolání opodstatněným. Nicméně dovolání nebylo možno (v této části) odmítnout, když bylo z důvodů rozvedených shora shledáno důvodným na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Z podnětu dovolání obviněného opřeného o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 9 T 23/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na obvodním soudu bude, aby v dalším řízení
1/ učinil jasná, jednoznačná a konkrétní skutková zjištění ohledně počtu osob, které byly v důsledku jednání obviněného vydány v bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví (ve shodě se zákonnými kritérii a pokyny Nejvyššího soudu rozvedenými shora v pasáži pod bodem III tohoto rozhodnutí). Od závěru o počtu takto ohrožených osob se pak budou odvíjet další závěry obvodního soudu, zda jednání obviněného posuzovat jako speciální trestný čin obecného ohrožení podle §180 tr. zák. či trestný čin ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. V této souvislosti se jeví nezbytné doplnit dokazování přinejmenším o výslech řidiče vozu přijíždějícího z protisměru – svědka P. M..
2/ Ať již bude závěr o právním posouzení zjištěného jednání obviněného jakýkoli, obvodní soud si musí ujasnit skutečnosti, které mají vliv na hodnocení míry zavinění obviněného a tím i na vyhodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák. – zejména, zda přehlédl nejen návěst stůj, ale i předzvěst výstrahu, a dále do jaké míry se na způsobení dopravní nehody podílelo nevypravení vlakové cesty v důsledku eventuálního opominutí povinností výpravčím.
V této souvislosti se jeví nezbytným doplnit stávající dokazování přinejmenším o výslech vrchního inspektora RIBZD J. S. ke zmíněným skutečnostem. Podle názoru Nejvyššího soudu se však jako adekvátnější jeví jeho výslech v procesním postavení znalce (po složení slibu a adekvátním poučení), neboť těžištěm poznatků plynoucích z jeho výpovědi není to, co jmenovaný vlastními smysly vnímal (což je příznačné pro svědka), nýbrž jeho odborné závěry jako experta na železniční dopravu ohledně příčin železniční nehody (vyhodnocení vstupních informací a vyvození odborných závěrů z nich je příznačné pro znalce). Pokud by však obvodní soud měl za to, že je namístě přibrat znalce zapsaného v seznamu znalců, ani tento postup není vyloučen.
3/ Shora uvedené závěry pak bude obvodní soud povinen promítnout i do komplexního hodnocení podmínek §88 odst. 1 tr. zák. pro použití případné vyšší trestní sazby, tak aby výrok o vině i trestu bral v potaz skutečnosti soudem v původním rozhodnutí opominuté. V případě ukládání trestu by se měl obvodní soud napříště vyvarovat některých kategorických názorů, které nemají oporu v zákoně (nemožnost podmíněně odložit trest odnětí svobody v trvání tří roků – viz §60a odst. 1 tr. zák.), resp. jsou zjevně diskriminační („ukládat výchovný trest člověku, který vychovávat nepotřebuje, by bylo alibistickým řešením“), když v případě ukládání trestu paradoxně zvýhodňují pachatele s negativním hodnocením jeho osoby před pachatelem s hodnocením veskrze kladným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr