ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1380.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1380/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného P. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 9 To 490/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 127/2003 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 9 To 490/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městského soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 25 T 127/2003, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. (bod I rozsudku) a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák (bod II rozsudku).
Podle zjištění obvodního soudu se jich dopustil tím, že
I. dne 27. 7. 2003 kolem 22:30 hodin v P., v ulici N. B. s. T., vedle domu vytrhl těsnící gumu okna zadních dveří motorového vozidla značky Mercedes 208 D – karavan, sklo vysadil a vnikl dovnitř, kde odcizil autorádio s CD přehrávačem značky SUPER TECH AR 920 CD, pánské náramkové hodinky značky Top Chareon, oblečení, kosmetiku, platební kartu značky Master Card na jméno R. B. a další drobnosti, čímž poškozenému M. H. W., občanu SRN, způsobil podle odborného vyjádření škodu na vozidle ve výši 4.374,- Kč a na odcizených věcech ve výši 8.650,- Kč, přičemž byl na místě zadržen hlídkou P.Č.R. a uvedeného skutku se dopustil přesto, že byl dne 9. 3. 2003 trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 44/2003, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2003, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.,
II. poté, co mu byl trestným příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 44/2003, ze dne 9. 3. 2003, uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu pěti let, tento nerespektoval a dne 27. 7. 2003 v době kolem 22:30 hodin byl v P., v ulici N. B. s. T., zadržen hlídkou P. Č. R.
Obviněný byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 25 T 127/2003, obsahuje současně následující výrok: „Naproti tomu se obžalovaný P. B., pro trestný čin neoprávněného opatření nepřenosné platební karty jiného, identifikovatelné podle jména nebo čísla podle §249b tr. zákona, podle §226 písm. b) tr. řádu z p r o š ť u j e obžaloby“ (správné označení uvedeného trestného činu je neoprávněné držení platební karty).
Proti tomuto rozsudku podal odvolání toliko obviněný P. B. Z podnětu jeho odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 9 To 490/2003, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil rozsudek obvodního soudu v odsuzující části a trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. (blíže viz bod I výroku) a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (blíže bod II) zastavil.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného P. B., a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyslovuje nesouhlas se závěry městského soudu. Podle jejího názoru jednání obviněného popsané ve výrokové části rozhodnutí není jediným skutkem, nýbrž dvěma samostatnými skutky. Vzhledem k tomu nebylo podle ní možné uvedené jednání obviněného kvalifikovat jako jednočinný souběh trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., nýbrž mělo být posouzeno jako vícečinný souběh těchto trestných činů. Při respektování jejího právního názoru by pak podle ní nebylo možno dospět k závěru o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného P. B. se zřetelem k §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., ani k závěru o nutnosti zastavit jeho trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák.
V další části odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, jak právní nauka definuje jednočinný a vícečinný souběh trestných činů. Připustila, že za situace, kdy by veškeré jednání popsané ve výroku obvodního soudu tvořilo jediný skutek, by v posuzovaném případě došlo k vytvoření tzv. překážky věci rozhodnuté, neboť proti obviněnému by bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, pro který byl obžaloby pravomocně zproštěn. Vzhledem k tomu, že obviněný byl rozsudkem obvodního soudu mimo jiné podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b odst. 1 tr. zák., přičemž tento výrok nebyl napaden odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného, nelze jej nyní napadat v jeho neprospěch ani dovoláním nejvyšší státní zástupkyně.
Dovolatelka poukázala na to, že pojem skutku není trestním právem explicitně definován, ale jeho vymezení je záležitostí právní nauky a rozhodovací praxe. Podle ní tvoří podstatu skutku jednak jednání trestně odpovědného pachatele, jednak následek, který jím byl způsoben. Musí se však jednat o jednání nebo následek relevantní z hlediska trestního práva hmotného, přičemž takové jednání musí být pro předmětné jednání kauzální.
Podle dovolatelky lze za jediný skutek považovat jednání obviněného kvalifikované jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Obvodní soud proto podle jejího názoru pochybil, pokud o jediném skutku rozhodl dvěma samostatnými výroky, přičemž toto pochybení nelze podle ní napravit ani cestou mimořádných opravných prostředků.
Naproti tomu má dovolatelka za to, že lze napravit pochybení městského soudu, které spatřuje v tom, že městský soud označil za součást uvedeného skutku i jednání kvalifikované jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle nejvyšší státní zástupkyně totiž jednáním obviněného došlo ke vzniku dvou různých následků (účinků) relevantních z pohledu trestního práva jednak k odcizení věcí uložených v automobilu poškozeného M. H. W., jednak k nerespektování trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy. Dovolatelka dále vyzdvihuje, že trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí je trestným činem trvajícím, k jehož dokonání podle ní došlo již vstupem obviněného na území hl. m. Prahy a to na místě odlišném od místa spáchání trestného činu krádeže. Městskému soudu v této souvislosti vytýká, že místo a čas spáchání útoků nejsou podle jejího názoru ve skutkové větě vztahující se k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí specifikovány, takže nelze činit závěr o jednotě jednání obviněného.
Vzhledem k tomu má nejvyšší státní zástupkyně za to, že uvedené jednání nebylo možno posoudit jako jediný skutek.
Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a přikázal mu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V této souvislosti uvedla, že podle jejího přesvědčení nejsou splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a to i přesto, že obviněný vykonal v předmětné trestní věci vazbu v trvání čtyř měsíců. Obviněnému podle dovolatelky nyní hrozí uložení trestu odnětí svobody za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. v maximální výměře šesti měsíců. To podle jejího názoru neznamená, že projednání věci nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž i otázku, která má být z podnětu dovolání řešena, považuje dovolatelka po právní stránce za otázku zásadního významu.
Obviněný P. B. se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatňované v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud poté shledal, že uplatněnými námitkami nejvyšší státní zástupkyně naplnila uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. l písm. f), g) tr. ř., když namítala nesprávné hmotně právní posouzení zjištěného skutku a v důsledku toho i zastavení trestního stíhání obviněného P. B. usnesením Městského soudu v Praze, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Východiskem pro posouzení správnosti rozhodnutí obvodního, resp. městského soudu bylo, zda jednání, pro které byl obviněný P. B. uznán vinným a pro které byl zproštěn obžaloby, vykazuje znaky jediného či více skutků, konkrétně, zda jednání obviněného kvalifikované jako trestný čin maření úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo samostatným skutkem, nebo trestným činem spáchaným v jednočinném souběhu s trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Jak již bylo řečeno výše, pojem skutku není explicitně definován v trestním zákoně ani trestním řádu, jeho výklad podává trestněprávní nauka a na ni navazující soudní judikatura. Podle ní je skutek vymezen jednáním a následkem. Jednáním se ale rozumí jen takové jednání, které je rozhodné z pohledu jeho trestněprávního posouzení a současně je kauzální ve vztahu k následku. Za jeden skutek se považují ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento trestně právně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz č. 8/1985, č. 1/1996 Sb. rozh. trest.). Následkem se přitom rozumí následek v konkrétním slova smyslu, který se u materiálních trestných činů jeví jako účinek, nikoli následek v obecné rovině.
Podle právní teorie i praxe jednočinný souběh připadá v úvahu tam, kde v rámci zcela nebo zčásti shodným jednáním jsou jedním skutkem zasaženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny různé právně významné následky.
Vícečinný souběh naopak předpokládá existenci více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin.
To má na rozhodování orgánů činných v trestním řízení závažné praktické dopady. Pokud totiž v případě jednočinného souběhu více trestných činů je pravomocně rozhodnuto o jednom z nich, je tím současně rozhodnuto o celém skutku. Nelze tudíž dále vést řízení a ani rozhodovat o zbývajících trestných činech, neboť předchozí rozhodnutí vytvořilo ve vztahu k nim tzv. překážku rei iudicatae (překážku věci rozhodnuté) ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
V posuzovaném případě Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 25 T 127/2003, o zproštění obviněného P. B. pro trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Tento výrok nabyl právní moci, neboť nebyl odvoláním napaden.
Současně však uznal obviněného vinným, že dne 27. 7. 2003 kolem 22:30 hodin v P., v ulici N. b. s. T., vedle domu vytrhl těsnící gumu levých zadních dveří motorového vozidla zn. Mercedes MPZ, sklo vysadil a vnikl dovnitř, kde odcizil autorádio s přehrávačem CD, pánské náramkové hodinky, oblečení, kosmetiku, platební kartu zn. Master Cards na jméno R. B. a další drobnosti, čímž způsobil škodu ve výši ….
Z popisu skutku ve výroku je zřejmé, že obviněný jediným totožným jednáním odcizil jak platební kartu, tak další věci uložené ve voze. Nejvyšší soud sdílí názor Městského soudu v Praze, že obviněný jediným jednáním relevantním z pohledu trestního práva – tj. násilným vniknutím do vozu a odcizením tašky poškozeného s věcmi včetně platební karty měl zapříčinit vznik dvou následků relevantních z pohledu trestního práva a naplnit tak současně jak znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. (přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, způsobil tak škodu nikoli nepatrnou, čin spáchal vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen), tak znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (neoprávněně si opatřil nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla) v jednočinném souběhu.
Stejný závěr však podle Nejvyššího soudu již nelze učinit v případě trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. /resp. trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák./ a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Posledně uvedeného trestného činu se obviněný podle zjištění obvodního soudu dopustil tím, že poté, co mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 44/2003, ze dne 9. 3. 2003, uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 5 let, tento nerespektoval a dne 27. 7. 2003 byl kolem 22:30 hodin zadržen hlídkou P. Č. R. v P., ulici N. B. s. T. Se zřetelem ke shora uvedeným kritériím jednočinného souběhu Nejvyšší soud konstatuje, že samotný vstup a pobyt obviněného na území hl. m. Prahy v době, kdy tu měl zakázán pobyt, nebyl ještě kauzální pro následek v podobě neoprávněného si opatření nepřenosné platební karty na jméno R. B. (ani pro odcizení dalších věcí uložených ve voze). Na straně druhé jednání spočívající v násilném vniknutí do vozu H. W. a odcizení věcí v něm uložených včetně zmíněné platební karty ještě samo o sobě není relevantní a bezprostředně kauzální pro vznik následku spočívajícího v porušení zákazu pobytu na území hl. m. Prahy.
Obvodní soud pro Prahu 7 proto, pokud by respektoval shora rozvedený vztah jednotlivých trestných činů, pro které byla na obviněného P. B. podána obžaloba, mohl při negativním závěru o vině trestným činem neoprávněného užívání platební karty podle §249b tr. zák. (jakkoli se výhrady městského soudu proti správnosti tohoto závěru jeví Nejvyššímu soudu jako plně opodstatněné) tento trestný čin oproti obžalobě z rozsudku pouze vypustit, nikoli pro něj obviněného obžaloby zprostit. Nicméně poté, co proti zprošťujícímu výroku nebylo státním zástupcem podáno odvolání v neprospěch obviněného, nabyl tento výrok právní moci, a tím bylo pravomocně rozhodnuto o celém skutku. Do něho je tedy v souladu se závěry rozvedenými výše nutno zahrnout i jednání obviněného vykazující znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., takže ve vztahu k tomuto trestnému činu byla vytvořena tzv. překážka věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Městský soud tudíž při respektování tzv. zákazu reformatio in peius nemohl již toto pochybení sám napravit, a proto postupoval v souladu se zákonem, pokud za popsané situace trestní stíhání obviněného pro tento skutek /tj. skutek vykazující rovněž znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák./ podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil.
Naproti tomu však podle závěru Nejvyššího soudu nepostupoval městský soud správně, pokud závěr o jednočinném souběhu vztáhl i na jednání obviněného vykazující znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst.1 písm. a) tr. zák. V tomto případě zastává Nejvyšší soud právní názor, že jde o tzv. souběžná jednání, nikoli jednočinný souběh, takže obecně nic nebrání vést řízení o tomto trestném činu jako samostatném skutku i poté, co již bylo pravomocně rozhodnuto o skutku vykazujícím znaky trestného činu neoprávněného užívání platební karty podle §249b tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák.
V.
Z důvodů podrobně rozvedených v části IV. tohoto usnesení Nejvyšší soud shledal, že dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní je důvodné, neboť rozhodnutí Městského soud v Praze spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, když nesprávně posoudil veškeré jednání, jehož se obviněný podle zjištění soudů dopustil, jako jediný skutek, a v důsledku toho všechny tři trestné činy, jejichž znaky toto jednání vykazovalo, jako spáchané v jednočinném souběhu. Nejvyšší soud shledal dovolání důvodné i proto, že městský soud v logické návaznosti na svůj závěr o jednočinném souběhu stíhaných trestných činů rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, aniž by pro to v případě jednání vykazujícího znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst.1 písm. a) tr. zák. byly dány zákonné podmínky /§265b odst. 1 písm. f) tr. ř./.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze zrušil. V souladu s ustanovením §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud bude v dalším řízení vázán v souladu s §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení, tj. bude na něm, aby podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného P. B. pro skutek ad I obžaloby vykazující znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., avšak věcně projednal odvolání obviněného ohledně skutku ad II obžaloby, kde překážka věci pravomocně rozhodnuté nevznikla.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že vážil, zda nejsou splněny podmínky pro odmítnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., které zákon připouští za podmínky, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud má za to, že zatímco o první podmínce by bylo možno diskutovat, druhá není zjevně naplněna. V posuzovaném případě šlo o právně velmi složitou otázku, ohledně níž publikovaná judikatura není četná a navíc se týká souběhu trestných činů, jejichž skutkové podstaty se poměrně značně liší od skutkových podstat trestných činů, které byly předmětem posouzení v této věci (srovnej např. č. 23/1972 Sb. rozh trest.). Řešení uvedené otázky není proto významné jen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale podle přesvědčení Nejvyššího soudu může mít i širší dopad na rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení v obdobných případech.
Své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr