ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1463.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1463/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2005 dovolání, která podali obviněný J. S. a v neprospěch tohoto obviněného nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 10 To 123/2004, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 4/2004, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného J. S. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 10 To 123/2004, a to ve výroku o náhradě škody.
Podle §265m odst. 2 a §265 tr. ř. se rozhoduje tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozená L. L. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 1 T 4/2004, byl obviněný J. S. uznán vinným 1/ trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a dále 2/ trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Trestného činu pohlavního zneužívání se podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že „v Č. T., ve svém bytě v ulici N. S., v přesně nezjištěných dnech před letními prázdninami v roce 1999, nejméně ve třech případech osahával na přirození syna své manželky neletilého T. L., dále nejméně v jednom případě před vánocemi 1999 a dne 13.1. 2000 ve večerních hodinách přinutil nezletilého T. L., aby mu lízal a sál pohlavní úd, to vše jako manžel jeho matky, jehož dozoru bylo dítě svěřeno a na němž bylo závislé, přičemž nezletilý T. L. v důsledku jednání obviněného utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu, která trvala nejméně od ledna do května 2000 a vyžádala si i hospitalizaci poškozeného na psychiatrickém oddělení“.
Trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže se obviněný podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že „v Č. T., ve svém bytě v ulici N. S., v průběhu roku 1999 často vulgárními výrazy i fyzicky napadal svou manželku L. S., a to v přítomnosti jejich nezletilých dětí L. a T. L., které rovněž často trestal nepřiměřenými fyzickými tresty“.
Za to byl podle §242 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit matce nezletilého T. L. – L. L. na náhradě škody částku 120.000,- Kč. Jmenovaná byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Z podnětu jeho odvolání Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. (bod 1 výroku), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud sám uznal obviněného vinným skutkem popsaným zcela shodně jako ve zrušeném výroku o vině pod bodem 1 z rozsudku krajského soudu, avšak posoudil jej jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák.
Za tento trestný čin a trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže, který zůstal odvoláním nedotčen, mu pak podle §242 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák.
Výrok o náhradě škody vyslovil vrchní soud ve zcela shodné podobě jako tomu bylo v rozsudku krajského soudu.
III.
Proti tomuto to rozsudku podali dovolání jednak obviněný, a současně v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka vyslovila především nesouhlas se závěrem vrchního soudu, pokud neshledal splněny podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. pro posouzení zjištěného skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle odst. 3, §242 tr. zák.
V této souvislosti dovolatelka vyzdvihuje, že za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. lze považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního. Podle ní z hlediska omezení obvyklého způsobu života nelze u duševní poruchy aplikovat mechanicky závěry týkající se somatických onemocnění, neboť postižení psychiky je rozdílné povahy a projevuje se v jiné oblasti života. Jestliže posttraumatická stresová porucha je spojena s navracejícími se posttraumatickými vzpomínkami, stavy úzkosti a poruchami spánku, byť v průběhu léčby byla intenzita poruchy tlumena antidepresivy a zdravotní stav poškozeného kolísal, jde podle nejvyšší státní zástupkyně o zvlášť citelné omezení poškozeného v obvyklém způsobu života. Podle jejího názoru je v důsledku poruchy ovlivněn život poškozeného v sociální oblasti, byly narušeny jeho vztahy s vrstevníky a pozdější následky mohou ohrozit i jeho budoucí partnerský a rodinný život.
Nejvyšší státní zástupkyně zdůrazňuje, že u poškozeného T. L. trvala hospitalizace nejméně 8 týdnů, u jeho sestry L. L. deset týdnů. U nezletilého T. L. vedla porucha k výraznému omezení schopnosti soustředit se na běžné životní aktivity a přiměřeně emočně reagovat na pozitivní vlivy okolí. Podle dovolatelky nelze jednoznačně určit trvání a intenzitu příznaků v jednotlivých etapách poruchy, neboť tyto byly měnlivé a jejich intenzita kolísající. Má za to, že toto vážné onemocnění netrvalo u obou poškozených jen po dobu hospitalizace, ale odeznívalo postupně až do května 2000. Na závěru o existenci a intenzitě posttraumatické poruchy poškozeného T. L. nemůže podle jejího mínění nic změnit fakt, že jeho hospitalizace byla přerušována, poškozený se vracel z těchto přerušení do nemocnice ve velmi dobré náladě a dovedl se radovat z dárků, které obdržel.
Závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí. Vyslovila přitom souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. S. podal proti rozsudku vrchního soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pouze proti výroku o náhradě škody, neboť podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení nároku na náhradu škody.
Obviněný je toho názoru, že o nároku matky nezletilých poškozených L. L. nemělo být rozhodnuto již z toho důvodu, že se s nárokem nepřipojila řádně v souladu s §43 odst. 3 tr. ř. Navíc napadený výrok vychází při vyčíslení výše bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění poškozených z částky 120,- Kč za jeden bod, přestože mělo být vycházeno ze znění vyhlášky č. 32/1965, která byla účinná v době činu, tj. z částky toliko 30,- Kč za jeden bod. Podle jeho názoru není navíc z lékařské zprávy MUDr. L. L. ani patrno, jak dospěla ke svým závěrům o bodovému ohodnocení újmy nezletilých, takže podle něj nemůže být podkladem pro přiznání náhrady škody. V této souvislosti namítá, že podle jeho názoru škoda na zdraví nezletilého T. L. nevznikla pouze v příčinné souvislosti s jeho jednáním, ale že se na vzniku i vývoji posttraumatické stresové poruchy podílely i takové skutečnosti, jako bylo odloučení od sestry, změna bydliště, snaha biologického otce o změnu výchovného prostředí atd.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek vrchního soudu ve výroku o náhradě škody a následně poškozenou ve smyslu §265m odst. 2 a §265 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě aby ve věci sám rozhodl. Obviněný dal výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný v úplném závěru dovolání vyzdvihl, že dovolání podává jen proto, že je podala nejvyšší státní zástupkyně, jinak by jen kvůli „penězům“ odvolání nepodával. Zdůraznil současně, že i když s výrokem o náhradě škody nesouhlasí, pravidelně náhradu škody splácí.
Obviněný se rovněž k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřil ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. Ve svém vyjádření vyslovil s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně nesouhlas. Podle něj je z provedených důkazů zřejmé, že stav nezletilého T. L. se bezprostředně po vzetí obviněného do vazby postupně stabilizoval. Jeho hospitalizace nebyla podle přesvědčení obviněného nezbytně nutná, bylo k ní přistoupeno spíše vzhledem k psychickému stavu jeho sestry L. Negativní vliv na nezletilého měl podle názoru dovolatele i kolísavý psychický stav jeho matky a nevhodné zasahování jeho biologického otce. Těmito vlivy se podle obviněného nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání vůbec nezabývala. Podle obviněného jsou výhrady dovolatelky vůči právnímu posouzení zjištěného skutku neopodstatněné, když podle jeho názoru zaměňuje porušení normálních duševních funkcí, znesnadňující obvyklý způsob života poškozeného, což je příznačné pro ublížení na zdraví, s vážnou poruchou zdraví, která charakterizuje tzv. těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Obviněný zdůrazňuje, že se ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze v tom, že podmínky §88 odst. 1 tr. zák. pro posouzení zjištěného skutku podle §242 odst. 3 tr. zák. nebyly v posuzovaném případě splněny. Za zavádějící pak označil tvrzení dovolatelky, že k posttraumatické poruše nezletilé L. L. došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Konečně obviněný poukazuje na to, že proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku v předmětné věci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 13. 4. 2000 nepodal státní zástupce odvolání, takže nečinnost orgánů činných v trestním řízení v roce 2000 by mu nyní neměla být přičítána k tíži.
V závěru svého vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně buď odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, nebo je zamítl podle §265j tr. ř. jako nedůvodné. Obviněný dal současně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
IV.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím, přitom skutek, tak jak byl soudy zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
V.
V případě dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní Nejvyšší soud konstatoval, že toto dovolání shora uvedené předpoklady splňovalo, když dovolatelka jeho prostřednictvím zpochybňovala závěr vrchního soudu o absenci podmínek uvedených v §88 odst. 1 tr. zák. pro posouzení zjištěného skutku podle kvalifikované skutkové podstaty podle §242 odst. 3 tr. zák. Po přezkoumání napadeného rozsudku však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně není důvodné.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V souladu s respektovanou judikaturou (viz např. č. 4/1965, č. 34/1976-I Sb. rozh. trest.) je při zkoumání, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Znak kvalifikované skutkové podstaty totiž vyjadřuje vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který však může být v individuálních případech naplněn různou měrou. Stupeň nebezpečnosti činu však není možno hodnotit izolovaně jen na podkladě skutečnosti, jež zakládá použití kvalifikované skutkové podstaty, neboť jej spoluurčují i okolnosti další.
Nejvyšší soud má za to, že Vrchní soud v Praze skutečnosti relevantní z pohledu hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost v odůvodnění napadeného rozsudku zevrubně hodnotil a dospěl tak k závěrům, které sdílí i Nejvyšší soud.
Vrchní soud především důkladně vyhodnotil všechny aspekty znaku „způsobil tímto činem těžkou újmu na zdraví“. Správně přitom poukázal i na ty okolnosti, které stupeň nebezpečnosti činu ve vztahu k tomuto znaku snižovaly – např. fakt, že nezletilý T. L. začal velmi brzy po umístění do nemocničního zařízení vykazovat známky výrazného zlepšení svého stavu, byť s občasnými projevy částečného zhoršení, když následky do budoucna nebylo možno striktně vyloučit, avšak po skončení hospitalizace se nijak výrazněji neprojevovaly. Vrchní soud rovněž opodstatněně poukázal na to, že příčinou psychických problémů obviněného nebyla výhradně posttraumatická porucha spojená s trestnou činností obviněného, ale i neutěšený psychický stav jeho sestry, jakož i celková krize rodiny, v níž vyrůstal, na níž se podílela částečně i matka nezletilého a jeho biologický otec svou snahou razantně řešit nastalou situaci.
Při komplexním hodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, který zůstal poněkud stranou pozornosti krajského i vrchního soudu, shledává Nejvyšší soud řadu skutečností, které vyznívají ve prospěch obviněného a uvedený stupeň snižují. Tak například z vyšetření duševního stavu obviněného a navazujících důkazů plyne, že ke spáchané trestné činnosti zaujal upřímně sebekritické stanovisko. Trestnou činnost od počátku v plném rozsahu doznával, vysvětloval její příčiny a projevoval snahu po nápravě. Podle znalců u něj v budoucnu nehrozí opakování obdobné trestné činnosti, což ostatně potvrdil zcela bezproblémový výkon trestu obviněným, který byl z jeho výkonu podmíněně propuštěn, i jeho řádný život po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody až doposud. I z tohoto pohledu se uložení trestu obviněnému J. S. v sazbě §242 odst. 3 tr. zák. jeví nepřiměřeně přísné a hlavně míjející se s účelem trestu uvedeným v §23 odst. 1 tr. zák. Naproti tomu lze konstatovat, že trest odnětí svobody v trvání dvou roků uložený vrchním soudem, tj. na spodní hranici sazby §242 odst. 2 tr. zák., zjevně splňuje jak funkci ochrany společnosti, tak funkci výchovného působení na obviněného i společnost.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného J. S. není důvodné a jako takové je zamítl podle §265j tr. ř. Za výslovného souhlasu dovolatelky i obviněného takto rozhodl v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
VI.
Dovolání obviněného J. S. směřovalo výhradně proti výroku o náhradě škody, kterému v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Konkrétně napadal nesprávnou aplikaci vyhlášky č. 440/2001 Sb., při určování výše částky za jeden bod přiznaného ztížení společenského uplatnění s tím, že namístě bylo aplikovat vyhlášku účinnou v době spáchání činu, tj. vyhlášku č. 32/1965 Sb. ve znění předpisů následujících. Navíc dovolatel namítal, že ani podmínky pro přiznání náhrady podle §5 písm. a) vyhl. č. 440/2001 Sb. nebyly v posuzovaném případě plněny, neboť nebylo zřejmé, jak lékař určující bodové ohodnocení dospěl ke svému závěru.
Nejvyšší soud shledal obě uplatněné námitky jako plně opodstatněné. V první řadě je z výroku rozsudku zřejmé, že k újmě poškozeného nezletilého T. L. došlo v době od ledna do května 2000. Ust. §9 vyhl. ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví, že bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly před dnem nabytí účinnosti vyhlášky, se posoudí podle dosavadních právních předpisů. Podle §11 tato vyhláška nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2002. Z toho je zřejmé, že při vyčíslení výše odškodnění nebylo možno vycházet z hodnoty bodu ve výši 120,- Kč stanovené §7 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., nýbrž z předpisu platného v květnu 2001, kterým byla vyhláška č. 32/1965 Sb. ve znění předpisů pozdějších, podle níž činila hodnota jednoho bodu 30,- Kč (viz §7 odst. 1 této vyhlášky). Obě uvedené vyhlášky pak vyžadují, aby výše odškodnění vycházela z bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, který má obsahovat postupy, jakým posuzující lékař dospěl k závěru svého hodnocení [§7 odst. 1, §8 odst. 5 písm. a) vyhl. č. 440/2001 Sb., obdobně §11 odst. 2 vyhl. č. 32/1965 Sb.]. Lékařská zpráva MUDr. V. L., na jejímž podkladě bylo odškodnění přiznáno, však žádný popis postupu, jakým bylo odškodnění stanoveno, neobsahuje, což je činí zcela nepřezkoumatelným.
Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obviněného zcela opodstatněným. Vzhledem k tomu, že podmínky pro přiznání nároku uplatněného poškozenou L. L. v rámci trestního řízení splněny nebyly, zrušil z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 10 To 123/2004, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Podle §265m odst. 2 a §265 tr. ř. pak rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozená L. L. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr